Jindřiška Kracíková / Nechoď tam!
29.12.2023 20:44Po literárním debutu v románu Králova třetí žena (CPress, 2019) před čtyřmi lety a několika dalších publikacích v oblasti beletrie přichází kulturoložka a překladatelka, doktorandka na FF UK v Praze a nositelka ocenění v soutěži Jiřího Levého v závěru letošního roku s další knihou, osmdesátistránkovou novelou s na první pohled zvláštním názvem, nicméně úzce vázaným k tématu knihy a vysvětleným v průběhu textu – Nechoď tam! Osudy tragické horské výpravy, která se pod vedením Igora Ďatlova (jiné zdroje někdy přepisují z ruštiny jako Djatlova) vydala v lednu 1959 na Ural, jak příběh charakterizuje zadní záložka a upřesňuje záložka přední, citující ve výběru formulace Doslovu („Expedice Igora Ďatlova probíhala od 23. ledna přibližně do 2. února roku 1959. [etc.]“), opředená tajemstvím, se upínají k hoře nalézající se poblíž cíle expedice, nedaleké hory Otorten ve Sverdlovské oblasti, jejíž jméno může také, kromě několika odlišných interpretací – Mrtvá hora, Hora smrti či Hora mrtvých etc. – v překladu z místního jazyka Mansijů, v němž se jmenuje Cholatčachl (na Wikipedii či jinde též Cholat Sjachyl, rusky Холат-Сяхыл) znamenat právě „Nechoď tam.“
Varování před posvátnou horou je spojeno (vedle sněžného muže Almy) především s postavou Baby Jagy, chápané ovšem v širším kontextu než v oné nejznámější ruské pohádce či pověsti, jakkoli jsou i zde přítomny jednotlivé atributy příběhu jako chaloupka na kuří noze, strom či hmoždíř a další, totiž především jako postavy spojené se smrtí či smrt symbolizující (a paradoxně pak i jako zrození, tedy lidské existence vůbec). „Mám za to, že ona je vtělený čas, život i smrt,“ říká Igor, vůdce výpravy v úvodní kapitole, kde se seznamujeme v diskusi o této bájné bytosti i s ostatními mladými účastníky připravované expedice. Výklad postavy a spojení s odloučenou lokalitou, kde by bylo možné Babu Jagu hledat, je v syžetu spojen kromě nich také s profesorem Atmaňakem v příslušných samostatných kapitolách (Atmaňakův výklad I a Atmaňakův výklad II).
Podobně jako v příbězích tohoto druhu, kdy jsou součástí textu vrstvy dokumentující skutečný příběh i autorem vytvářený fikční svět, vyvstávají před čtenářem otázky právě po autentičnosti příběhu. V tomto ohledu se Jindřiška Kracíková v jedné větě Doslovu, citované zároveň na přední záložce vyjadřuje, hned vzápětí po konstatování, že nad expedicí „patrně navždy budou viset otazníky“, že čtenář „bude jistě překvapen, až zjistí, kolik jsem si toho nevymyslela“ – v souvislosti s pobídkou, že může rozšířit svůj úhel pozornosti o další pátrání „v literatuře a internetu“. A ovšem, i já jsem se trochu porozhlédl, také vzhledem k tomu, že celý příběh se odehrává v kulturním prostoru, zahrnujícím také pro neodborníky např. v etnografii či folkloristice také oblasti, o nichž se ve veřejném prostoru tak často nehovoří.
Tak kmen Mansiů, jenž není ani uveden v přehledu etnických skupin v českém hesle Sverdlovská oblast na Wikipedii (vedle Židů a Romů, jichž je již zlomek procenta), opravdu není v této části Ruska nijak četná (padesátkrát více jich je v Chantymansijském autonomním okruhu v Ťumenské oblasti, Chantyové jsou pak vedle Mansiů další místní kmen). Podobně to láká trochu si doplnit geografické znalosti, které se nejspíš od školních let (alespoň v mém případě to tak je) omezují na někdejší Sverdlovsk, podle něhož se dodnes označuje federální subjekt řečené Sverdlovské oblasti, rozkládající se částečně v evropské, ponejvíce ale asijské části Uralu, dnes (po rozpadu Sovětského svazu) přejmenovaný na Jekatěrinburg. Odtud se vydala Ďatlova expedice přes město Serov, dnes stotisícové město na severu oblasti, od Jekatěrinburgu vzdálené takřka čtyři sta kilometrů a pojmenované dle legendárního letce (to je ovšem poslední název, stejně jako u více než milionové metropole, dříve tedy Naděždinsk a Kabakovsk), jímž protéká v knize zmiňovaná řeka Kakva, a odtud přes sto kilometrů vzdáleného města Ivděl. Pod jménem Vižaj už na Wikipedii (české, německé) nenajdeme ani obec, nýbrž pouze řeku, teprve v dalších souborech na jiném místě právě v souvislosti s expedicí lze dohledat obrázek „vesnice na soutoku řek Lozva a Vižaj“ z inkriminované doby.
Pod názvem Zánik Ďatlovovy výpravy (viz odkaz) nicméně nalezneme (již na české Wikipedii) podrobnou deskripci celé události, od podrobných informací o členech výpravy, studentů Uralské univerzity – Igor Ďatlov, Zina Kolmogorová, Rusem Slobodin, Jurij Dorošenko, Jurij Krivoniščenko, Nikolaj Thibault-Brignoles, Ludmila Dubinina, Alexandr Zolotarev, Alexandr Kolevatov – uváděných v novele křestními jmény, průběh celé výpravy, až po vyšetřování v době, kdy byla nalezena jejich těla a obnovené vyšetřování v roce 2019, přičemž článek uvádí a analyzuje několik teorií, od působení přírodních sil přes paranormální jevy či dokonce testy tajných zbraní. Budeme-li se dále prohrabávat internetem, nalezneme i v češtině několik dalších poměrně podrobných zdrojů, vztahujících se přímo k události.
„Jak to ale souvisí s Babou Jagou?“ (s. 16) padne v diskusi studentů s profesorem Atmaňakem a já jsem si tuto formulaci, použitou ovšem v textu v jiném významu, vypůjčil k ozřejmení souvislostí novely Jindřišky Kracíkové, která propojuje příběh tragické expedice s dalšími vrstvami, především právě lingvistickou interpretací jména Baby Jagy, v níž se ponoříme do kulturních souvislostí napříč celým starým světem, souvisejících s migrací božských postav v „jazykovém cestování“ (probírá se třeba bůh hromu Tór [Thor]), a pro pochopení proměn jména se připomínají jazykové praktiky, běžné i v českém prostředí, jako je zkracování Aloise na Lojzu, Antonína na Tondu či Jaromíra na Míru, a blízkost artikulace bilabiály „p“ s předodásňovým „t“ (viz české „táta“ a francouzské „papa“) či motivu hada u Baby Jagy i egyptského boha Ra, jenž také zabíjí každý den hada, a dospívá se třeba k podobnosti jmen Tór (Torum) a Perun.
A tento krok napříč vytváří z napínavé a čtivě napsané novely Nechoď tam, v níž provázanost tématu samotné expedice a rovněž beletristické vrstvy příběhu, vykreslujícího plasticky jednotlivé postavy a zahrnující v jeho centru v kontroverzích probíhající love story, do níž se promítá komplikovaný vztah vůdce výpravy Igora a dívky Ziny, „něco víc“ než je běžná dobrodružná četba. Ovšem, prokreslená psychologie postav jednotlivých chlapců a dívek a jejich vztahů, případné konkurence Ziny a Ljudmily, Rustema stále pohotového pořídit nějaké snímky a dalších účastníků, kteří přicházejí s odlišnými názory na každý příští krok na cestě a jeho účelnost či smysl, se výrazně podílejí na dramatičnosti vyprávění, ať již jako aktérů jednotlivých okamžiků či komentářů k jejich jednání, jako je třeba tento, jednoho z chlapců: „Zina pohádky miluje! A vemte si, co všechno se povedlo! Sehnali jsme peníze a povolení na výpravu do zakázané oblasti. Saša se dokázal aspoň chvíli soustředit na jednu věc, děda Sejmon vypadne v osmatřiceti od maminky, ty Nikolaji, jsi ukázal, že umíš všechno sehnat a zařídit, Rustem sní o výstavě, brepta Alexej loví Ljudmilu, a ještě o tom neví. No a Ljudmila se třeba chytne a přestane být tak jedovatá.“ (s. 32)
Pozornost čtenáře se nicméně pravděpodobně bude upínat k samotné realizace výpravy, zčásti vlakem, zčásti autobusem či také na lyžích, s řadou komplikací (zranění jednoho z účastníků, návrat dalších, kteří se spokojili s geologickým sběrem), ke stále se svírajícímu kruhu hrozby, kterou členové expedice pod silou mýtu a projevů okolní divoké přírody pociťují, takže můžeme hovořit, vedle klasického formátu cestopisných „podivuhodných cest“ také tak trochu o thrilleru a napětí, jaké známe už od jeho novodobého evropského zrodu (se vzorem E. A. Poea), ale také o typu příběhu, který interpretuje cosi v kultuře (tady je ovšem také slavný Poeův Zlatý skarabeus, mám ale na mysli o Thomase Manna a nověji Umberta Eca s jeho sémiotickými tématy), ovšemže s onou odbornou fascinací, jakou právě autorka novely disponuje.
K plastičnosti textu pak přispívá vedle poutavosti vyprávění a psychologie citace deníků členů výpravy, zpřítomňující dění jakožto právě probíhající, či části textu, povětšinou krátké, vytištěné v kapitálkách, zvýrazňující cosi, co je „ve vzduchu“. V závěru (kap. Tváří v tvář) pak je celý příběh jakoby transponován do snu profesora Armaňaka, jenž výpravu zpovzdálí sleduje, s rysem oné, opět klasické, „duchařiny“, kdy se hrůzná bytost „zhmotňuje“ a studeným pařátem dotýká tváře živoucího. A, ještě před Doslovem, v němž autorka již plně přechází do věcného komentáře, informujícího o Ďatlovově expedici, se v poslední kapitole Epilog: Magických třikrát tři postupně vracíme do „reálného světa“, kdy se již hovoří o vyšetřování celého případu, provázeném nejrůznějšími domněnkami a teoriemi, ještě jednou, v závěru ozve onen nadpřirozený hlas ve verzálkami tištěných větách: „Letí, tloukem se odráží, pometlem stopu zametá… Bez soucitu. Bez lítosti.“ Proti možnosti zachytit příběh v dokumentu autorka postavila postmoderní tvar, jehož čtenářská účinnost potvrzuje jeho oprávněnost. A také vědomí, že ne vše na tomto světě lze uchopit racionálně a pragmaticky.
Odkazy k některým zdrojům na internetu
Vižaj viz https://dp1959.wordpress.com/1959/01/26/vizaj/ , celý příběh na související adrese
https://dp1959.wordpress.com/portfolio/chibina/
Další zdroje na internetu
https://www.matrix-2001.cz/clanek/tajemstvi-datlova-prusmyku-1-8682
Samotná expedice popsána zevrubně i na české na Wikipedii
https://cs.wikipedia.org/wiki/Z%C3%A1nik_%C4%8Eatlovovy_v%C3%BDpravy
Jindřiška Kracíková, Nechoď tam!, Trigon-Knihy, Praha 2023
———
Zpět