Jindřich Štreit v jízdárně jičínského zámku

V historické jízdárně jičínského zámku, tedy v Okresním muzeu a galerii – Muzeu hry, byla ve čtvrtek 16. března 2017 zahájena výstava se stručným názvem „Jindřich Štreit – Fotografie“. Představovat v těchto řádcích pravděpodobně nejvýznamnějšího současného fotografa by bylo pověstným nošením dříví do lesa. I když – není to reprezentativní vzorek – někteří návštěvníci považovali fotografa Jana Šibíka za známějšího. Ovšem, Šibík se objevuje hodně v médiích, Jindřich Štreit za dobu půl století, co se fotografii věnuje, nikdy nevydal žádné peníze za reklamu, jak řekl po vernisáži na komentované prohlídce výstavy. A pochybuju o tom, že někdo (kromě snad Miloše Šejna, který na vernisáži byl a se Štreitem se srdečně vítali) zná třeba ty fotky ještě z komunistických schůzí v Sovinci, které ukazovaly pravou tvář tehdejší reality (taky byl Štreit ve vězení, i když možná v rozsudku stálo něco jiného). Tím chci říci, pokud se někdo o tuto problematiku výrazněji nezajímá, musí vidět věci v jiné optice (aby mi ale nebylo špatně rozuměno, i Šibíka si velice vážím, měl v Jičíně před několika lety rovněž výstavu a setkal jsem se s ním i jindy).

Také Štreita jsem požádal o fotku (tedy že si vyfotím já jeho, ne on mě), vzhledem k tomu, že jsem přišel dříve a byli jsme ve výstavním prostoru vlastně sami, s tím nebyl problém, zapózoval mi ochotně v jednom výklenku jako rytíř z doby, z níž zámecká jízdárna pochází. Vím ale, jak v takových situacích čas uběhne a než jsem výstavu prohlédl a něco z ní zaznamenal, vyřídil jeden telefonát a prohodil pár slov s prvními přišedšími známými, byli jsme už zváni do foyer, kde zahájili program vernisáže trumpetisté z jičínské ZUŠky Tomáš Klazar (pan učitel) a Vojtěch Dubský (člen trubkového kvarteta ZUŠ) a výstavu uvedla historička umění (nová) Gabriela Petrová. Jindřich Štreit návštěvníky jen pozdravil s odkazem na pozdější dobu, kdy bude příležitost pohovořit, z osmnácti hodin ona doba byla posunuta na sedmnáct čtyřicet, aby nebyly zbytečné třičtvrtěhodinové prostoje.

Fotograf komentoval svou práci po jednotlivých cyklech, vždy s příslušnou knihou fotografií v ruce, kunsthistorička štos knih nosila za ním a podávala příslušné tituly. Pro Štreitův způsob prezentace je charakteristická syntaktická vazba „jsem fotograf, který…“, například „který pracuje v cyklech a každý cyklus uzavírá výstavou a publikací“ nebo „který nikdy nevydával peníze za reklamu a nikdy neprodával fotografie“ (protože je zároveň vysokoškolským pedagogem a může proto provozovat fotografování jako zábavu, ovšem to slovo se specifickým významem, nepoužil ale slovo „komerční“), atd., shrnuto „jsem fotograf, který ví, co dělá“ (to je ovšem moje formulace). Vzhledem k předchozímu spočíval Štreitův komentář v tom, že s knížkou v ruce, v níž ukazoval ještě i další fotky, které na výstavě nebyly, osvětloval celý kontext svého fotografování: Například u prvního cyklu výstavy Tak blízko, tak daleko, který Štreit nafotografoval ve válečném prostředí Čečenska-Ingušska na podnět České katolické charity, nejen vysvětlil titul – ozřejmuje ho i fotka na titulní straně knihy, zařazená i do výstavy – ale i třeba, jak čistě umyté a ustrojené přišly děti 1. září do školy, přestože vzhledem k tomu, že za rohem se střílelo, nevěděly, zda se vrátí domů.

Štreitovo fotografování neznamená „nacvakat“ a jít, ale dlouhou cestu, na níž autor proniká postupně do prostředí a chceme-li to říci pateticky (jinak to snad ani nejde) do duší těch, které fotografuje. Některé cykly trvají několik let, ale i několik desetiletí. Z těch, které jsme na výstavě mohli vidět, je to  pozoruhodný soubor Cesta ke svobodě, fotografovaný u nás, jehož jeden ze snímků (žena noří obličej do vůně kytky marjánky) je umístěn v průčelí výstavy (a je zároveň na titulní straně stejnojmenné knihy), cyklus podle Štreitových slov nevystavovanější (i když já jsem častěji viděl fotky ze souboru Kde domov můj). Zajímavé na tom je, že ony „oběti svobody“, tedy drogově závislí, zachycení opět ve svém prostředí, tj. na hodně nízké sociální úrovni, nejsou viděni s kritickým odsouzením, ale empatií, charakteristickou právě pro Štreitovu dokumentární tvorbu (která je zcela jistě zároveň uměním). Předpokladem k tomu, takovéhle záběry pořídit je, že vás dotyčná komunita vůbec přijme.

A onu polohu známe i u ostatních prací, fotografií bezdomovců v právě zmíněném cyklu Kde domov můj, který je na jičínské výstavě rovněž zastoupen, ale i z prostředí po celém světě, kam se Jindřich Štreit každoročně tak na měsíc, na dva vypraví či z různých lokalit u nás, cikánských ghett atd.. Snad jen u těch fotek z komunistických schůzí v Sovinci, kde má fotograf pod druhým největším moravským hradem svůj domeček a kde dříve třeba dělal kulturního pracovníka, vedl místní knihovnu atd. (jak to znám z jedné novější práce Antonína Dufka, od kterého to ale vím už z té doby, kdy se to dálo; teď jsem si vygoogloval, že se oba sešli např. i v pražském Domě fotografie v roce 2013) je tu ostrý kritický pohled, onen smutek či melancholii ovšem cítím i zde (fotky jsou ostatně dostupné ve Štreitově portfoliu na jeho osobních stránkách).

O Sovinci se autor výstavy ostatně rovněž zmínil a v regionální souvislosti přivítal i ředitelku Muzea v Bruntále Mgr. Hanu Garncarzovou, která na výstavu rovněž přijela (hrad Sovinec ostatně patří právě pod bruntálské muzeum). Ještě bych nerad zapomněl na cyklus Vesnice je svět, v Jičíně rovněž zastoupený a v souvislosti s ním na výstavu v Lomnici nad Popelkou s názvem Jindřich Štreit / Fotografie – Život na vesnici, kterou zahájí Štreitův kolega Jaroslav Bárta, který mimochodem pochází z Lomnice (v devadesátých letech tam provozoval Galerii Půda, název trochu odlišný od řady jiných, zvaných Na půdě, jako ve Světlé n. Sázavou, to by ale bylo zase další velké téma). Mezi návštěvníky jsem zahlédl ředitele lomnického muzea Jana Drahoňovského a žertem jsem se ho zeptal, zda jde taky domlouvat výstavu fotografií. Už to mám domluveno, překvapil mě mj. můj někdejší  žák na semilském gymnáziu a častý hostitel při koncertech Fidle.

Když jsem se s vnučkou Barčou vracel domů na Čeřovku, říkal jsem si, to není tak marný týden, jeden den Karel Hvížďala v knihovně, hned ten další Jindřich Štreit v galerii…

https://www.jindrichstreit.cz/#/cz/portfolio/1

https://muzeumhry.cz/novinky/638-jindrich-streit-fotografie
https://www.mistnikultura.cz/vystava-jindrich-streit-fotografie
https://www.itf.cz/index.php?text=667-vystava-jindricha-streita-v-jicine

https://www.artlist.cz/jindrich-streit-743/

https://www.muzeumlomnice.cz/