Jiná česká literatura (?)

Již při prvním pohledu na sborník příspěvků pro IV. kongres světové literárněvědné bohemistiky pořádaný z iniciativy Ústavu pro českou literaturu AV ČR s názvem Česká literatura rozhraní a okraje jsem zbystřil pozornost. Domnívám se, že „rozhraní“, „okraj“, popřípadě „hranice“, „pomezí“, tak jak je ostatně jeden z článků rozebírá, „zeď“ a jiné pojmy, tedy souhrnně i „jinakost“, jak zní podtitul tohoto i dalších sborníků, které jsou výsledkem odborného setkání bohemistů, jsou klíčové pro dnešní myšlení o kultuře a současném světě. A to v řadě poloh a aspektů, ať už vzhledem k emigraci či exilu v české či evropské literatuře vlastně po celé dvacáté století, ale naopak i dnešnímu zrušení četných bariér a volného pohybu jakožto jednoho ze základních rysů životního módu ve „fyzickém“ světě, nebo proto, že „jinakost“ kulturních i jiných identit (náboženské, etnické, sexuální aj.) je tématem tolerance i žhavých sporů ne méně výrazných než před několika desetiletími. Téma jinakosti a odlišnosti se týká dokonce i v praktickém každodenním životě nás samých možná víc, než jsme si ochotni připustit.

Pod společným titulem „jiná česká literatura (?)“ vyšla, jak zmíněno, celá řada („tlustých“) sborníků, kromě zmíněného Česká literatura v perspektivách genderu, Česká literatura v intermediální perspektivě a s přihlédnutím k máchovskému výročí 2010 též Máchovské rezonance. I vzhledem k tomu, že mi je sympatický tento přístup, který se pokouší pootočit pohled na něco, co má – z řady důvodů – tendenci ustrnout ve skořápce neměnného dogmatu či reprodukované ikony, vzhledem k tomu, že už déle očekávám nějaké nové pohledy na českou literaturu i vzhledem k mému osobnímu vkusu, preferujícímu „alternativu“, „buřiče“, „avantgardu“, „solitéry“ a „prokleté básníky“ atd., jsem si dva z nich trochu dychtivě prolistoval, některé příspěvky přečetl.

Jiná literatura?

V čem je možné vidět literaturu jinak? Ještě předtím, než jsem se pustil do čtení, pokusil jsem se shrnout si pro sebe to, co si myslím, že jsou ony momenty, které petrifikují pohled na literaturu jako něco neměnného, a momenty, které naopak literaturu proměňují jako nikdy předtím.

Literatura v českém kulturním prostoru je považována jako něco, co není jen součástí kultury, ale co je v základech (coby jeden ze základních kamenů, třeba vedle národní hudby, divadla, sportovních spolků aj.) českého národa. Vzhlížíme proto k Erbenovi, Němcové, Havlíčkovi, Nerudovi, případně Jiráskovi a dalším jako k ikonám, na něž pohled neradno jakkoli měnit (byť to nakonec pilně činíme), jednak proto, že je máme v úctě, jednak proto, že kdybychom jej změnili, mohla by se ona stavba otřást či dokonce zhroutit. Neměnnost obrazu literatury (kultury) podporuje ustrnulé školství a jeho nedůvěryhodnost dnes (to je další, samostatné„vlákno“ úvahy, podfinancování, chaos v organizaci, formulaci jeho cílů atd.), odvádění pozornosti od kultury k  údajně důležitějším, popřípadě lukrativnějším oblastem aktivit jsou dalšími příčinami snahy udržet chatrný dům, další je zrychlení životního tempa (na nic není čas, a právě „spočinutí“ je předpokladem možnosti zabývat se kvalitně čímkoli v kultuře) atd.

Naopak se svět zvláště v posledním půlstoletí (předtím byl daleko „kompatibilnější“ s literaturou) a v posledních desetiletích a letech tak radikálně změnil a mění, že veškerým základům platným po staletí totálně ujíždí půda pod nohama. Změnilo se zcela radikálně pojetí základních životních postojů, vztahů ve společenském systému, v lidských komunitách (pracovních, ve městě či v obci, zájmových atd.), které se samy proměnily k nepoznání, v rodině, mezi generacemi atd. K nepoznání se změnila i technická a technologická podoba světa, jednak jakožto „instrumentálního“ prostoru pro činnost člověka, jednak jakožto životní prostor samotný. Došlo k nejpodstatnější změně od Gutenberga, když se proměnila média, která dosud zprostředkovávala literární sdělení, tištěný papír nahradil z velké části internet, čímž se proměnil nejen způsob přenosu (internet, čtečky atd.), ale i časové parametry, systém informací, vztahy mezi vizuálními médii atd..

Je tedy otázkou, když se toto vše proměnilo, do jaké míry a v čem se proměňuje sama literatura, ale i její vnímání. Na některé z těchto otázek dávají sborníky alespoň dílčí odpověď. Některé příspěvky pro mne otevřely řadu nových otázek a daly mi nové pohledy na celou řadu věcí či je zpřesnily v ostrých obrysech obrazů toho či onoho tématu.

Česká literatura rozhraní a okraje

V úvodu ke sborníku tohoto názvu uvádí jeho editorka Lenka Jungmannová několik aspektů této „jinakosti“, pozornost věnovaná solitérům či těm, kteří se vymykali kánonu v poslední době, alternativní, jiné a nové pohledy na kulturu a jeho zpracování od osmdesátých, ale zvláště od devadesátých let i v současnosti. Proměnilo se vnímání „rozhraní a okraje“, ať již z hlediska alternativních či obtížně zařaditelných autorů či vztahům česko-německým, -rakouským, -židovským aj., změnila se žánrovost literatury (genderovost, vnímání „okrajových“ žánrů), změnily se souvislosti s „přilehlými“ disciplínami umění a vědy.

Hned v prvním textu nazvaném Strategie kanonizace se věnuje Vladimír Papoušek problematice „kanonizace“, přičemž dnes, v době, kdy nejsou rozhodující „svaté texty“, se tento proces dynamizuje, v procesu „označování“ a „přeznačování“ vznikají přes sebe převrstvené individuální kánony, které se navíc mění od společenství ke společenství, které je samo nehomogenní (může být např. skupina čtenářů, která bude „vzývat“ toho svého, jednoho autora), mění se hodnocení atd., přesto např. „kánony“ české literatury 19. a 20. století se nepřevrací nijak mimořádným způsobem. Papoušek dále hovoří o jednotlivých„strategiích“ kanonizace (např. odsunutí díla na periferii, zapomnění), k nimž patří „hra na pravost, původnost a nedotknutelnost“.

Další příspěvky (Petr Komenda, Richard Müller, Lukáš Borovička ad.) se zabývají „dekanonizací“ (např.  širšími rozměry autory od určitého okamžiku záměrně neuzavíraných děl, vztahem záměrnosti a nezáměrnosti) , „deritualizací“, otázkami (nově formulované) ideologie (Terry Eagleton, Michel Foucault a jeho diskurs, Barthesova „nová mytologie“ , U. Eco aj.), světonázoru (autor zajímavé definice je  belgický vědec Leo Apostel) , případně porovnáním pojmů mentalita, ideologie a světonázor (Borovičkova studie),  aj.. Dodejme, že téma pohledu na svět a výkladu světa i jeho „zkreslování“ v souvislosti s organizací určitého společenského řádu je už od dob Karla Marxe, ale i v dnešních současných kontextech, které otevřel už T. Adorno ve Frankfurtské škole, mediálními a politickými souvislostmi, na něž na různých místech naráží i další texty sborníků, které pročítáme, opravdu aktuální, možná takřka každodenní záležitostí.

L. Apostel: Světový názor (World view) je systém souřadnic nebo referenční rámec, do kterého je možné umístit všechno, co jsme získali prostřednictvím našich různorodých zkušeností. Je to systém symbolické reprezentace, který nám umožňuje integrovat všechno, co víme o světě a o sobě, d komplexního obrazu, který osvětluje realitu tak, jak je nám prezentována v rámci určité kultury (Aerts, 1994).

Jinakost v české literatuře

Po obecně teoretickém oddíle se další oddíl sborníku dostává k vlastním tématům české literatury. Pro úvahy o povaze dětského hrdiny je přínosný první příspěvek Věry Brožové s názvem Konstanty a proměnné české výchovné prózy a dramatu ze života dětí s podtitulem K motivu cesty, outsidera a útočiště jako indikátorů pedagogických topoi druhé poloviny 19. století.

Článek Ilony Gwóźdź-Szewczenko Skrytá tvář futurismu v Čechách kriticky poznamenává, že literární věda po léta přešlapuje nad  českou podobu futurismu, zatímco kunsthistorici se s tímto fenoménem spojeným s rodící se avantgardou vyrovnali (F. Šmejkal). Počátky tohoto postoje vidí polská slavistka v tom, že Devětsil (ústy Karla Teigeho) futurismus programově opomíjel, ačkoli některé jeho stylové a estetické rysy byly podobné poetismu (dodal bych, právě proto, že chtěl vytvořit „svou“ podobu evropské avantgardy), a ačkoli se zprvu velmi rychle přiklonil k proletářské poezii (doloženo citáty z S. K. Neumanna, bratří Čapků aj.).

Další příspěvky se věnují hranicím a hranám kultur mezi zeměmi v různých podobách („na rozhraní dvou kultur“). Přehledný článek Obraz šoa v české literatuře (Jiří Holý), Je exilová literatura jiná? s podtitulem Pokus o poetiku (Joanna Czaplińska), rovněž další příspěvek, Češti spisovatelé na rozhraní dvou kultur (Helena Kosková) je shrnující.

Dovolím si přeskákat dalších možná sto stránek (cílem textu není zevrubný komentář všech příspěvků) a poznamenat, že řada příspěvků se věnuje osobnostem české literatury, které jsou tím či oním způsobem „zapomenutí“ (záměrné odstraňování z paměti národa, ale i jiné důvody ztráty povědomí o nich je rovněž jedním z témat, které patří k „citlivým“ záležitostem naší kultury), v našem sborníku to jsou např. Jan Weiss, Karel Krejčí, Josef Suchý (Ivo Harák) nebo u nichž lze hovořit o jiném způsobu čtení – Otokar Březina, Richard Weiner, Bohumilu Hrabalovi se věnuje řada článků z několika pohledů – Avantgardní hrabalovské pábení (Petra James),  Bohumil Hrabal jako outsider? (Matija Ivačić) s podtitulem, částečně souvisejícím i s předchozím tématem, totiž Outsiderství – problém definice, či následující Za autorstvím čtenáře (Reflexe Hrabalova nesebevědomého autorství, Jakub Češka).

Zastavím se u jednoho problému, se kterým se vědecký diskurs čas od času potýká (zvl. si to uvědomí ten, kdo se kdysi musel prokousávat texty new criticismu) .Příspěvek  Čtení Haška s Deleuzem je hodně teoretický konstrukt, kdy autor víceméně „prostřednictvím“ teorie francouzského filozofa Gillese Deleuze (1925-1995) interpretuje Haškova Dobrého vojáka Švejka. Bez prozkoumání Deleuzových názorů a specifické terminologie je text Holta Meyera, autora, prakticky nesrozumitelný. Opodstatnění tohoto přístupu může vycházet z předpokladu, že Hašek je „podobný“ Kafkovi, jehož interpretací se Deleuze zvláště v  knihách z posledních dvaceti let zabýval (Anti-Oidipus, Tisíc plošin). Porovnání Haška s Kafkou není samozřejmě nic nového, je jen otázkou, zda shlédnutím se v Deleuzovi a jeho adorací se nějak ozřejmí dílo českého spisovatele.

Příspěvek Josef Čapek mezi obrazem a textem („Plynoucí do Acherontu“) Zuzany Stolz –Hladké by svým námětem patřil spíše do druhého sborníku, Česká literatura v intermediální perspektivě, což samozřejmě nic neříká o vlastní výpovědi. Autorka jde po věci a rozkrývá (vycházejíc z úvahy o „okraji“) literární a výtvarné souvislosti Čapkova textu (téma sebevraždy, Schikanedrova Utonulá, Calderonův „sen“ a Millaisova a Shakespearova Ofélie,  zmnožování a člověk-stroj, živé-mrtvé, Fantomas a Jack Rozparovač, Čapkovy obrazy, Praha-Paříž-Londýn, periferní umění, nevěstky atd.).

Rád jsem si udělal pořádek v tom, jak to bylo se známým „českým“ hrdinou Jánošíkem. Něco mi totiž od studentských let nehrálo, právě ve vnímání tohoto slovenského zbojníka jakožto „českého“, příspěvek Český Jánošík německé badatelky Ute Raßlov (Univerzita Lipsko). Karpatský zbojník, „sociální bandita“, „rebel“ Juraj Jánošík (1688-1713) se dostal z hraničního tatranského regiónu (Římská/Osmanská říše, Habsburská monarchie/Polsko) do kultury Slováků, Poláků i Čechů. Pro poslední z nich byl zprvu součástí českého literárního mýtu o Slovensku (Felix Vodička), které bylo „městským“ Čechům divokou romantickou přírodou, rurální krajinou, vnímanou v rámci československé vzájemnosti. Do literární roviny Jánošíka v Čechách uvedl Alois Jirásek (Staré pověsti české, 1894), do výtvarné Mikoláš Aleš (ilustrace zbojnických písní, 1896). Zatímco Slováci si své texty o Jánošíkovi coby lidovém hrdinovi napsali už po kodifikaci slovenského spisovného jazyka (Ján Botto), Češi akcentovali komplementární „jinakost“ (R. Pokorný, Z potulek po Slovensku, Miloš Jiránek, Zbojníci). Téma „generace buřičů“ (Šrámek, Gellner, Toman, Mahen) autorka nezmiňuje, hovoří o dramatu Karla Čapka Loupežník, které téma transponuje do jiného světa a dramatu Jiřího Mahena Jánošík, už v jiném rámci, totiž česko-slovenské meziválečné kulturní spolupráce (doba samostatného československého státu). Mahenova divadelní hra byla impulsem a předlohou filmu režiséra Martina Friče (1935). V té době se ale už dostal do popředí jiný „jiný“ hrdina, ze vzdálenější Zakarpatské Ukrajiny (tehdejší Podkarpatské Rusi), totiž Nikola Šuhaj loupežník (I. Olbracht, 1933, pozdější inspirace pro M. Uhdeho Balada pro banditu, Divadlo na provázku 1975, Petr a Hana Ulrychovi, autorská deska Nikola Šuhaj loupežník, 2001 muzikál Koločava.

Zajímavé je srovnání třech „pražských“ postav – Golema, robota a Švejka („jejich světovost a jejich českost“ – v příspěvku Sergio Corduase.

Vzhledem k „mým“ tématům mě pochopitelně, vedle novějších postav v literatuře, zaujala česko-německá témata. Fibigerův román Aussiger (2004, tj. Ústečan) a novela Anděl odešel (2008) jsou dle Jana Tlustého nedoceněná díla ústeckého spisovatele, který se novým, imaginativním způsobem vyrovnává s geniem loci a historií Sudet. Fibiger debutoval  1996 novelou Křížení, následují povídky Kern (až 2003), v nichž vystupuje poněkud surreálná postava Profesora, jemuž je vnucována cizí identita. Charakteristické pro narativní postupy autora je časové zakoušení světa, poukaz na paměť krajiny, příběhy hovoří o exilu postav, který nemá racionální jádro. Oddíl Jinakost v literárním díle zahajuje krátký portrét Oráč z Čech (Oráč a Smrt, Ackermann aus Böhmen Jana ze Žatce), díla paralelního významné staré české literární památce Tkadlečkovi. Oráč z Čech je jedním z děl, které přitahují pozornost literární vědy v poslední době ve velké míře.

Pozoruhodná je úvaha Lenky Řezníkové Prominentní okraj s podtitulem Imaginace česko-německého pomezí v literatuře 19. a 20. století. Zapisuju si obecnou charakteristiku pojmu hranice (když si odmyslím možná zbytečně složité vyjádření, je to přesné): Hranice je základní kognitivní komponentou vnímání a organizace prostoru: pomocí ní je prostor imaginován a vnitřně členěn. Současně … stává se tak (ať ve smyslu topografickém, sociálním, fyzikálním, kulturním či metaforickém) modelovým prostorem reprezentace jinakosti: sugeruje jinakost a je de facto její funkcí. Zatímco v 19. století byla dána v nacionalistické vlně zájmu o topos „hranice“ do protikladu „státní“ hranice s hranicí jazykovou (Sprachgrenze), vnímanou jako emotivní prostor, mobilizující národní identitu. (např. A. Jirásek, povídka Host, 1875, Na hranicích, 1882, Na Ostrově, 1888). Téma posílila i popularizace kartografie. „Hranicí“ se zabývali autoři, kteří měli vlastní životní zkušenost s hranicí – vedle Jiráska Antal Stašek či Viktor Dyk. Po vytvoření samostatného státu se posunula sémantika hraničnho prostoru, nyní je to místo, „kam se člověk uchyluje, hledá-l klid, tedy prostoru společensky periferního, ztraceného, zapomenutého“. Jinak tomu je nicméně po prosazení geografického konceptu Sudet a vzniku Protektorátu. Po válce pak, kdy – po odsunu Němců – byl prostor uzavřen a místo slova hranice se pro pomezí vžilo slovo „pohraničí“, téma se změnilo a dostalo etický a politický rozměr (Bohumil Říha, Karel Ptáčník). Teprve po roce 1989 dostává tato oblast nový významový rozměr i literární zpracování (Jiří Stránský, Zdivočelá země, 1991, Kateřina Tučková, Vyhnání Gerty Schnirch, 2009, Rudolf Čechura, Namydlená šikmá plocha, 2009, zmiňovaný Martin Fibinger, Aussiger, 2004 či Anděl odešel, 2009).

Více než šestisetstránkový sborník přináší řadu dalších podnětů, v tomto relativně zběžném textu pochopitelně nemůžeme rozebírat všechny příspěvky, čímž nemá být naznačeno cokoli o jejich menší důležitosti. Zásadní je zřejmě fakt, že se na IV. kongresu literárněvědné bohemistiky sešla řada bohemistů, slavistů a vědeckých pracovníků z jiných oborů nejen z českých odborných pracovišť, ale i především evropských. Nejrůznější přístupy a pohledy vytvářejí vždy nejen prostředí pozitivní konfrontace a setkávání, ale i úrodnou půdu pro další práci.

Česká literatura rozhraní a okraje, Lenka Jungmannová (ed.), Ústav pro Českou literaturu AV ČR, V. V. I., Nakladatelství Akropolis, Praha 2010

https://www.ucl.cas.cz/cs/akce/4-kongres-svetove-literarnevedne-bohemistiky/o-kongresu