Ještě jednou Spící krasavice

Ještě jednou Spící krasavice
Osudy jednoho z nejznámějších baletů

A tak, jen jsem dopsal předchozí článek o Torresově nové interpretaci Čajkovského Spící krasavice / Šípkové Růženky, vypadl mi z hromady prospektů, plakátů a programů sešit na krásném křídovém papíře, vydaný Státní operou Praha s názvem Petr Iljič Čajkovskij / Spící krasavice – poslední dcera cara v podání Youri Vámose (libreto, režie, choreografie). Tříjazyčně jsou tu informace o ději baletu, jeho genezi, podrobnosti o skladateli i tvůrcích inscenace.

Je zajímavé, že Labutímu jezeru i Louskáčkovi, ostatním dvěma nejznámějším dějovým baletům ruského klasika jsou na Wikipedii věnovány samostatné články, obsah Spící krasavice je na českém internetu k nedohledání. Kromě toho, jak se dívám už na první stránku, kde jsou přetištěny Vámosovy scénické poznámky, cosi mi tam už po prvním druhém řádku „časově“, a nejen časově, nesedí. Vypadá to, už podle dlouhého seznamu umělců, že balet je sice v té „nesestříhané“ podobě (ve srovnání s nejnovější inscenací Torresovou), ale nebude to jednoduché. Budeme se na celou věc zřejmě nuceni podívat někde od začátku.

I
Balet v orig. nazvaný Спящая Красавица k hudbě Petra Iljiče Čajkovského, Op. 66, podle pohádky francouzského spisovatele a vysokého úředníka Charlese Perraulta z roku 1696 byl uveden 3. ledna (15. ledna gregoriánského kalendáře, užívaného tenkrát ještě v Rusku) 1890 s choreografií Maria Petipy. Balet je jedním z nejpopulárnějších děl svého druhu a Čajkovskij je považoval za svůj nejlepší.

Děj baletu vychází ve velké míře z Perraultovy pohádky La belle au bois dormant, ve třetím dějství je nicméně nicméně poplatný vkusu devatenáctého století. Liší se podstatně od pohádky bratří Grimmů, jak ji známe v nejběžnější podobě.

V Prologu, opatřeném názvem Aurořin křest se jedná o narození dlouho očekávaného dítěte královského páru, kterému dal král Florestan a královna, jeho žena, jméno Aurora. K dnes očekávanému křtu je přizváno vedle vysoké společnosti také pět víl (j. vedlejší figury v Prologu vystupují Krása, Moudrost, Půvab, Výmluvnost a Síla), které přinášejí princezně dárky a vyslovují přání. K překvapení všech se s ránou z nebe stahují mračna a spustí bouřka. Náhle ve slavnostním sále stojí šestá, stará, zanedbaně působící víla  Carabosse. Ze vzteku nad tím, že nebyla také pozvána, prokleje dítě. Až bude princezně šestnáct let, zraní se smrtelně o vřeteno. Společnost je zděšena, Šeříková víla (víla Moudrosti), která přináší štěstí, sice neumí zvrátit výrok Carabossy, může jej ale zmírnit. Aurora nezemře, ale upadne do stoletého spánku. Kdyby ji políbil princ, probudí se v ní opět životní síly.

Ve vedlejší scéně vidíme, jak Aurora roste z dítěte v dívku, provázena Šeříkovou vílou, ale také Carabosse vrhá na ni svůj pohled a sní o dni, kdy se naplní její kletba.

První dějství je nazváno Narozeniny Aurory, čtyři mladí princové (v duchu barokních alegorií nazvaní podle světových stran, Západ, Východ, Sever, Jih; také Perrault pocházel ze čtyřech dětí) dávají princezně k šestnáctým narozeninám dárky, ta se raduje nejvíce z velké kytice růží, do níž ale Carabosse skryla vřeteno, o které se dívka píchne. Se zadostiučiněním pozoruje, jak se naplňuje její kletba, Šeříková víla se nicméně postará o to, že celá společnost upadne do spánku.

Druhé dějství má dlouhý název: Lovecká scéna, vidění prince Desiréa a Aurořino procitnutí. Uplynulo sto let a kolem zámku se pohybuje lovecká společnost, vedená princem Desiréem, mladí lidé si krátí čas společenskými hrami. Šeříková víla narazí na skupinu, jde k princi a svými magickými silami způsobí, že se mu zjeví obraz princezny. Tím je princ do té míry uchvácen, že se chce dozvědět o ní víc. Víla jej vyzve, aby ji následoval, jestliže tak učiní, najde ještě dnes své štěstí.

Princovo srdce začne tlouci rychleji, když spatří Spící krasavici. Opatrně sejme z hlavy klobouk a vtiskne dívce na rty polibek. A tu se probudí k životu nejen ona, ale i všichni okolo.

Třetí dějství, Aurořina svatba. S velkou slávou nechají král a královna vypravit velkou kostýmovou slavnost. Všichni pozvaní hosté se přestrojí za pohádkové bytosti, za Jeníčka a Mařenku, za Cinderellu a jejího pohádkového prince, Modrovouse a jeho princeznu, Aladina a Šeherezádu, Kolombínu a Harlekýna, Princeznu a Žabího krále, Princeznu na hrášku a její nápadníky, Porcelánovou princeznu a Mandarína, stejně jako Sněhurku a sedm trpaslíků. Podle inscenačních pokynů to mohou být různé pohádkové bytosti, třeba Červená Karkulka a vlk.

Když se svatební slavnost blíží k vrcholu, zatancuje svatební pár velké pas de deux. Následovně Šeříková víla své chráněnkyni a jejímu choti požehná. Z dálky pozoruje Carabossa dění, zlo se tedy ze světa zcela neztratilo.

II
Marius Petipa, „otec ruského baletu“, autor scénáře a choreografie Spící krasavice, podle něhož P. I. Čajkovskij napsal hudbu, byl tanečník a choreograf francouzsko-ruského původu, který kombinoval italské a francouzské vlivy s prvky ruského baletu. V roce 1847 přišel do St. Petěrburgu, kde v Mariinském divadle, jednom z nejvýznamnějších operních a baletních divadel světa, umístěném v budově z roku 1860, zažil své největší úspěchy. Pod jeho uměleckým vedením vznikly takové balety jako např. Minkusova Bajadéra, Glazunovova Raimonda či právě všechny tři Čajkovského nejznámější balety (Labutí jezero v přepracované verzi spolu s Lvem Ivanovem). V Petrohradu to dotáhl až na ředitele divadla (prvního baletního mistra). K jeho žákyním patřily takové pozdější hvězdy jako byla např. Olga Preobraženská. Baletu se věnovali i další členové rodiny proslulého choreografa, otec byl rovněž choreograf a učitel baletu, bratr Lucien byl jedním z nejoblíbenějších tanečníků na světě.

Autorem další choreografie Spící krasavice byl Nikolaj Sergejev, rodilý Petrohraďan, tanečník Mariinského divadla už od roku 1894, který se vypracoval v sólového tanečníka a stal se intendantem divadla, a  který v roce 1921 vytvořil inscenaci pro proslulý Ďagilevův Ruský balet (Ballets Russes) v Londýně 1921. The Sleeping Princess bylo prvním uvedením v západní Evropě. Pro tuto inscenaci byly provedeny zásadní zásahy, a to až po zakomponování hudby, kterou zkomponoval Igor Stravinskij, skladatel, s nímž Sergej Pavlovič Ďagilev spolupracoval už dlouho předtím při zásadních projektech, jako byl Pták Ohnivák (premiéra v červnu 1910), Petruška, Svěcení jara či – v této době – Pulcinella či Les Noces. Sergejev se stal v západní Evropě proslulý balety s Čajkovského hudbou (rovněž Louskáček, Labutí jezero), ale i pohádkovými motivy, jako Sněhurka, psal balety pro Metropolitní operu či pro Wic-Wells Ballet a balet Sadler’s Wells v Londýně. Právě s posledními jmenovanými balety (s prvním v roce 1939, s druhým po válce v roce 1946) se Sergejev vrátil k původní Petipově podobě, v obou případech s Margot Fonteynovou v hlavní roli.  

Následovala celá řada dalších inscenací, z nichž můžeme uvést choreografii Marcii Haydée, brazilské tanečnice, choreografky a ředitelky baletu, novou podobu baletu v podání Vladimíra Malakova z roku 2005 v Německé opeře v Berlíně, existují i jiné choreografie, dokonce s jinou hudbou. Je zřejmé, že bychom se mohli každému z uvedených jmen věnovat v samostatném článku, jejich životní příběhy jsou plny napínavých dobrodružství.

III
Když se nyní vrátím k programu Státní opery Praha, který mám před sebou, a přečtu si pečlivěji celý název, je zřejmé, o jaký posun půjde. Pod názvem „Spící krasavice – poslední dcera cara“ byla vytvořena – s hudbou Petra Iljiče Čajkovského – jiná podoba díla, či prostě jiné dílo.

Tady je rekapitulace dle našeho programu, když zestručněně přepíšu Vámosovy režijní poznámky, přetištěné v sešitu:

První dějství
I. Tobolsk, Sibiř. Vojáci vyhrožují zajaté carské rodině Romanovových. Anastasie běží k otci a v jeho náručí vzpomíná na bezstarostné časy.
II. Alexandrovský palác. Carskoje selo. Anastasie obdivuje plátno s vyobrazením otce – cara. Rodina pořádá slavnost jako překvapení k jejím desátým narozeninám. Otec korunuje Anastasii jako královnu slavnosti, ona dostane narozeninový dort, sestry jí předají dárky. Tanečníci ozvaného carského baletu jí darují kočku, rodinný přítel Rasputin loutku. Od chorlavého bratra Alexeje dostane klec s modrým ptáčkem. Bratr omdlí, Rasputin jej přivede k sobě.
III. Jekatěrinburk, 16. 7. 1918. Vojáci se chovají stále hrozivěji, celou rodinu vyvraždí.
IV. Na útěku, přes moldavskou Jassy do Rumunska až k Bukurešti. Žena na útěku je posedlá Anastasiinými vzpomínkami. Ve fantazii vidí zničený obraz cara Mikuláše. Na místo, kde byla carova podobizna, vstoupí Neznámý (Smrt).
Druhé dějství
V. Most v Berlíně. Mezi chodci a pouličními prodavači nalezne žena ptačí klec a vzpomene si na den, kdy během lovu pustila svého modrého ptáčka na svobodu. Chodci s údivem sledují její podivné počínání. Žena se v zoufalství vrhne z mostu. Zachrání ji Neznámý. U něj se cítí v bezpečí a milována.
VI. Zimní palác. Sankt Petěrburk. Díky Neznámému vidí žena sama sebe v kruhu ztracené rodiny. Oba jsou skvěle přivítání.
Epilog. Zlomená stará žena nachází vykoupení v náruči Neznámého.

Nová inscenace Youri Vámose a výtvarníka Michela Scotta, Američana, který přesídlil do Německa a stal téměr Vámosovým „kmenovým výtvarníkem“ (vytvořil scénu i kostýmy) a pod taktovkou Pavla Šnajdra, absolventa JAMU v Brně v oborech kompozice a dirigování, tedy vychází z historického příběhu vyvraždění carské rodiny, v níž Anastasie byla oním posledním dítětem, které vnímá jako v omámení to, co se děje kolem. V programu je přetištěna jedna strany z knihy Petera Kurtha Anastasie, poslední carská dcera. Tajemství Anny Anderson, 1989. Ono druhé jméno odkazuje na další, posthumní epizodu v této zvláštní historii, kdy se totiž vynořila osoba, o které se svět domníval, že to je přeživší Anastasie, carská dcera.  Test DNA zpochybnil ale myšlenku, že by Anny Andersonová, byla skutečně tatáž osoba jako Anastasie, poslední potomek ruského cara.

https://www.narodni-divadlo.cz/Default.aspx?jz=cz&dk=umelec.aspx&ju=598
https://en.wikipedia.org/wiki/Marius_Petipa
https://de.wikipedia.org/wiki/Nikolai_Grigorjewitsch_Sergejew
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ballets_russes
https://leccos.com/index.php/clanky/rusky-balet-1
https://en.wikipedia.org/wiki/Sergei_Diaghilev
https://balet.netstranky.cz/rusky-balet-sergeje/chronologie-ruskeho.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Anna_Anderson
https://www.meredit.cz/content/view/286/77/
https://www.sms.cz/film/anastazie-1986