Jean-Baptiste Vuillaume

Jean-Baptiste Vuillaume 
slavní houslaři

Vlivný francouzský houslař 19. století se narodil v roce 1795 v malém městečku Mirecourt v Lotrinsku. Byl to nejen jeden z nejlepších houslařů té doby, který vytvořil na tři tisíce nástrojů, ale i obchodník a vynálezce. Houslařskému umění se naučil u svého otce a dědečka, kteří byli rovněž houslaři. V roce 1818 odešel do Paříže, kde se dále vzdělával u proslulého Françoise Chanota. Jeho estetickým vzorem byla krása nástrojů z italské Cremony. Od roku 1821 pracoval u Josepha Dominique Leteho a o tři roky později si založili v ulici Croix-des-Petits-Champs společnou firmu Lete et Vuillaume.

V roce 1827 obdržel na Světové výstavě v Paříži stříbrnou medaili. Následující rok se osamostatnil a otevřel si dílnu v rue des Petits-Champs 46. Tam stavěl housle, violy, violoncella a kontrabasy podle vzorů kremonských mistrů. Kromě toho vyráběl vynikající smyčce, které ani s dobou neztratily nic na své kvalitě. Sólisté, mimo jiné i německý houslista Hermann Richard Pfretzschner, jim dávali nejvyšší známku kvality.

Na cestě po švýcarských horách se poohlížel po starých skříních či jiném nábytku nebo dokonce starých tanečních parketech a k údivu jejich původních vlastníků je na místě demontoval a dřevo, které později použil k výrobě hudebních nástrojů, ihned nechal naložit na vůz. Proslulá byla Vuillaumova replika slavného Paganiniho nástroje z dílny Guarneriho „Cannone“ z roku 1838, který později od svého učitele získal jeho žák Camillo Sivori.

V následujících dvaceti letech se houslařovo pracoviště stalo renomovanou evropskou dílnou. V roce 1855 koupil Vuillaume od dědiců italského kupce Tarisia 144 italských houslí, z toho 24 stradivárky a mezi nimi proslulého Mesiáše. Tyto housle částečně rozložil na studijní objekty. V letech 1839, 1844 a 1855 obdržel zlaté medaile na světových výstavách a v roce 1851 se stal členem francouzské Čestné legie. V této době přišel do Vuillaumovy dílni i německý akustik Rudolph Koenig, aby se zde vyučil.

Charakteristickým znakem Vuillaumových nástrojů bylo načervenale hnědé lakování, který bylo od rok 1860 světlejší. Měl kontakty s Hectorem Berliozem, houslisty Niccolò Paganinim, Henri Vieuxtempsem, Jean-Delphin Alardem, Pablem de Sarasate, belgickým cellistou Adrien-François Servaisem či norským houslistou Ole Bullem. Využil zkušenosti z akustických bádání lékaře a fyzika Félixe Savarta, na jeho základě vznikly i nástroje nového typu jako hluboce znějící kontraviolu a obrovský oktobas.

Vuillaume rovněž vyvinul řadu nástrojů a postupů, které jsou dodnes užitečné pro práci houslaře.

Na závěr zmínka o dalších členech rodu, v němž se mnozí rovněž věnovali houslařství. Nejstarší člen rodiny se jmenoval Claude Vuillaume, údaje o narození a úmrtí nemáme. Dalšími jsou Charles François Vuillaume (1755-1779), Claude François Vuillaume I (nar. 1730), dědeček Jeana Baptisty Vuillauma Jean Vuillaume, učil se u Stradivariho, otec Jeana Baptisty Claude François Vuillaume II (1772-1834), Nicolas Vuillaume (1800-1871), druhý syn Clauda Françoise Vuillauma II., stavěl nástroje velmi dobré kvality, dále Nicolas François Vuillaume (zemřel 1876), třetí syn Clauda Françoise Vuillauma II., po svém bratru J.B.V. nejúspěšnější houslař v rodině, Joseph François Vuillaume (1804-1856), pracoval v Mirecourtu, později v Paříži a Lyonu, a konečně Sébastien Vuillaume (1835-1875), synovec Jeana Baptisty Vuillauma.

https://de.wikipedia.org/wiki/Jean-Baptiste_Vuillaume
https://www.editionsmontparnasse.fr/violin/vuillaume/bioinstru.html
https://www.housle.cz/vznik-housli/7-vznik-a-vyvoj-housli/9-vznik-housli-mirecourt-a-pariz