Jaroslav Svěcený a Ladislav Horák / Tóny Chodovské tvrze

Jaroslav Svěcený a Ladislav Horák / Tóny Chodovské tvrze
živé vysílání 21. dubna 2020

Včera jsem si vyslechl Live stream s Jaroslavem Svěceným a Ladislavem Horákem, tedy záznam živého vysílání na FB profilu Tóny Chodovské tvrze. Až druhý den jsem po odklízení hromad práce, které se mi trochu (jako obvykle) nakupily, jsem se dostal k tomu, abych klikl na link, který mi přední český houslista poslal, a nabral do těla jinou dávku – totiž hromadu energie a endorfinu z hřejivého pocitu nad další realizací v dlouhé řadě poselství, které k nám posluchačům vysílají umělci v době, kdy není možné se naživo setkávat v koncertních sálech, a zprostředkovávají nám, kteří se kumštem zabýváme, žijeme a potřebujeme tuto duchovní stravu stejně jako potravu/výživu hmotnou, zážitky jedinečného druhu, nad jejichž povahou se, kromě vlastních chvil strávených v takto zvláštním způsobem zprostředkovaném prostoru umění, i posléze zamýšlím. Je to totiž, právě onou radikálností, okamžitostí oné proměny, která nastala, jako něco zcela nového, jakkoli tyto technologické možnosti tady dávno byly (a ostatně už celé minulé století přinášelo stále nové a nové prostředky, od fonografu přes gramofonové desky, film, páskové videokamery až k CD a DVD diskům a ke komplexním přenosovým technologiím digitálním) a byly už před osmdesáti lety reflektovány ve slavné eseji Waltera Benjamina Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti (1936). Nyní umělci v rouškách bez přímého kontaktu s publikem podávají výkony jako před plným hledištěm.

Jaroslav Svěcený vypráví, jak se vrátili ze zahraničí (ze zámoří) před 9. březnem v Ekvádoru a v Peru, a „noční linkou z Paříže a ráno jsme se probudili a od deseti už nic nešlo“. Hovoří o „absťáku“, který má, protože je zvyklý koncertovat a po celou dobu mu současná situace tuto možnost upírala, čemuž velmi dobře (coby rovněž houslista, ovšem neprofesionální) rozumím. Býval takový vtip, který už asi neřeknu přesně, a prý to řekl jeden proslulý houslista: Když houslista jeden necvičí, pozná to sám, když necvičí druhý den, poznají to hudební kritici a třetí den to pozná publikum.  Představuje svého kolegu a kamaráda akordeonistu Ladislava Horáka a po první skladbě také housle z první poloviny 19. století od francouzského autora Jeana Baptiste Vuillauma, na které hraje, i italský nástroj Ladislava Horáka, a ten se přidává se svým komentářem. Na programu, který se uskutečnil v Komorním sále Chodovské tvrze, kde Jaroslav Svěcený třicet let působí, zazněla z největší části hudba Astora Piazolly, hlavního představitele svébytného stylu tango nuevo, a v návaznosti na jeho tvorbu i dalších skladatelů, které známe z živých koncertů s názvem Ve znamení tanga (po léta je každoročně do dramaturgie svých festivalů zařazovala hudební společnost České doteky hudby), nebo také stejnojmenné nahrávky.

A pod tímto jménem Jaroslav Svěcený, který má v hodinovém koncertu převážně průvodní slovo, uvádí i tento pořad. Nejspíš i neobvyklost „prázdného sálu“ ovlivňuje i povahu celého „vysílání“, které nemá podobu konvence „ve fracích“, jak jsme na ni zvyklí v běžném provozu, a posiluje jakousi uvolněnost a zvýšenou potřebu verbální komunikace. A tak zjišťuji, že tady vznikl zvláštní formát večera, který zahrnuje i některé aspekty, které by nespíš nebyly myslitelné ve standardizovaném provozu, s prvky dialogu mezi oběma umělci, ale také odpověďmi na otázky z chatu, které patří k možnostem sociálních sítí a které nyní přináší asistent vytištěné – jak se oba seznámili, kteří autoři je zajímali, jestli je baví ježdění na koncerty, jaké mají rádi auta atd.

Tak se v průběhu večera dozvídáme mnohé nejen o samotných skladbách a autorech, ale i řadu dalších věcí, například že za úpravou některých skladeb je Ladislav Horák, kterého se Svěcený ptá na to, jak se vlastně k tomuto nástroji dostal a přidává osobní vzpomínku na to, jak hrál v dětství v Hradci Králové s akordeonovým orchestrem. Horák vypráví o setkání s Richardem Gallianem, žijícím hudebníkem a skladatelem navazujícím na Piazzolu v hudebních porotách či setkání v Itálii či v Indonesii atd. Dovolím si tedy přidat i já osobní vzpomínku, na moje první setkání s Jaroslavem Svěceným. Byl to koncert v  mladoboleslavském sboru Jednoty bratrské, která po léta slouží jako výstavní a koncertní síň. Přišel jsem, jak je mým zvykem, o něco dříve, a byli jsme v tu chvíli v jinak prázdném prostoru jen my dva. Oslovil jsem jej a on mi hned ochotně ukazoval tři vzácné nástroje, které měl rozloženy na stolku na jevišti a na něž v průběhu koncertu hrál. Coby znalec houslí se hned o jednotlivých nástrojích rozpovídal.  Poprosil jsem ho v okamžitém nápadu, aby se za stolek postavil, aby byl v záběru s nimi, a udělal jsem fotku s nimi. Byl jsem po pár dnech překvapen, když jsem zjistil, že si snímek dal jako profilový na svůj facebookový účet.

Po několika prvních Piazollových skladbách se z Latinské Ameriky hudebníci ve své pomyslné cestě přesunuli do Evropy, nejdříve do Francie, pak do Španělska. Výborný muzikant Gorka Hermosa, Bask, byl také hostem na Chodovské tvrzi. Jako pozoruhodné vnímá Jaroslav Svěcený zážitky z latinsko-amerických kostelů, kde „po sobě lidé házejí květiny“. Tyhle zkušenosti dokážu sdílet, vím, jak je fascinující atmosféra jednotlivých míst, zvláště génius loci vzdálených, ale i těch nám velmi blízkých kultur, kouzlo jedinečných prostředí, zvyklostí, tváří lidí, s nimiž se člověk setká a z nichž vznikají mnohdy zážitky na celý život. Nechci příliš odbočovat od hudby, jež je přece jen hlavním obsahem koncertu, nicméně tento stručný komentář nechce být, stejně jako jiné mé příspěvky tohoto druhu, „recenzí“, spíše deskripcí samotné věci, případně záznamem impulsů, které takový večer dává. A v tomto případě si myslím, že z obojího tu za pouhou jednu hodinu a pár minut bylo v potěšující míře.

Co Jaroslav Svěcený a Ladislav Horák hráli:

Astor Piazolla – Adiós Nonino (Sbohem, dědo)
Astor Piazolla – Oblivion (Zapomnění)
Astor Piazolla – Tzigane tango
Astor Piazolla – Jaro – Léto – Podzim – Zima
Richard Galliano – Tango Pour Cloude
Václav Trojan – hudba z pohádky Princ Bajaja:
       Rytířské hry, Rytíři a šaškové
Gorka Hermosa – Anantango
Astor Piazolla – Tanti Anni Primi (Ave Maria)
Astor Piazolla – Libertango
Ángel Villoldo -  El Choclo (Klas kukuřice)

V úvodu jsem hovořil o řadě aktivit, které v současnosti umělci vyvíjejí a které mě již z principu oné intence uvádějí v nadšení a které beru, také proto, že se s některými z nich znám v před-coronavirových kontextech, vlastně hodně osobně.  Vlastně se mi vytváří jakási osobní síť, která z někdejších živých koncertů překračuje za pověstné Alenčino zrcadlo, kde vytváří labyrint dalšího úžasného světa. Tak mi připadá, že jsem jen přešel do jiné místnosti, když jsem před několika dny poslouchal Zahajovací koncert Ladislava Horáka a Petra Nouzovského na kanále Hudba bez hranic. A předtím ještě několik dalších. A vidím, že tento svět je i nadále otevřený a dává tomu všemu smysl, jenž je tou nejlepší hrází proti každé zlé nákaze.

https://www.facebook.com/watch/live/?v=247358349741594&ref=watch_permalink