Jaroslav Rudiš / Vánoce v Praze

Tuhle drobnou (ve srovnání nejen třeba s Návodem k použití železnice, neřku-li s Winterbergovou poslední cestou) knížku jsem si četl opravdu takřka „paralelně“, tedy v čase, který probíhá v ději knihy, na Štědrý den, byť to bylo v době pár hodin po půlnoci, ještě před začátkem vlastního Štědrého dne, nicméně už s tím vědomím nastávajícího svátečního rituálu. Možná proto jsem ji nečetl ještě spíše nikoli jako cokoli společného se sci-fi (Rudišovy Vánoce opravdu sci-fi nejsou), ale jako cosi zázračného, a ovšem přitom rudišovsky nezaměnitelného, a přitom jako „úplně normálního“, jakoby samozřejmého.

Ten zá-zrak ve vztahu k Praze vnímám ovšem také hodně osobně, totiž onen pohled na Hradčany, který ikonizoval Alfons Mucha v prvních letech vzniku samostatného československého státu (to, co je na takových poštovních známkách, jako by tu bylo od nepaměti, navíc dnes s nostalgií po době secese, kterou tak trochu připomínají některé ilustrace zasněžené Prahy Jaromíra 99, přitom Mockerova dostavba chrámu sv. Víta s dvěma věžemi probíhala v devatenáctém století a ještě ne zcela dokončená stavba byla otevřena až v roce 1929, jaká to tedy u Muchy iluze!) jsem měl v době svých studií na Filozofické fakultě více než pět let před sebou jako každodenní samozřejmost. Pro to všechno (ještě i onen kontext Českého ráje, kde se moje osudy s těmi spisovatelovými mnohočetně dvojí) jsem měl skoro pocit, jako bych se s Járou (alter ego autora v postavě) a jeho souputníky toulal po známých místech.

A sám Jaroslav Rudiš onen zázrak významově zarámoval ve scéně, kdy žena řekne v restauraci svému muži, který se diví, jak se jedna z ústředních figur, host, který nemusí nic říkat a hned dostane pivo a následně se mu rozsvítí hlava, řekne, že i jemu se hlava po pěti pivech a dvou rumech rozsvítí podobně. I když na druhou stranu, jak zmiňuje v recenzi na iLiteratuře Štědrovečerní bloumání magickou Prahou Adéla Grimes – „Takový věci se v Praze stávaj, říkala to už moje babička. A dneska jsou navíc Vánoce.“ Onen pocit důvěrné samozřejmosti je jistě způsoben přítomností všech motivů z Rudišových knih, jak si toho všímají i některé další komentáře, od železnice přes pivo a saunování až po – právě pražskou – literární nadstavbu, vtělenou do dvojení (ne nadarmo jsem hovořil o Hradčanech) další z až nesourodých postav („heterogenních podivínů“, Adéla Grimes na iLiteratuře, pana Kavky a spisovatele Franze Kafky (k tomu pak do trojice Jaroslav Hašek a Bohumil Hrabal), a pak ovšem Pražského krále, zloděje, který má dnes volno. V pozadí mně tady ještě probleskuje kontext Rudišovy hudební aktivity, tedy Kafka Band.

Ovšem, tato zdánlivě prvoplánová sazba, dokonce „kýčovitost“ (recenzent Radim Kopáč na iDnes říká, že kýčovitější titul autor knize nemohl dát, nicméně vzápětí konstatuje, že „autor dokáže v téhle knížce banalitu přetavit v jednoduchost“) patří k onomu nostalgickému kouzlu příběhu, který jako by až byl napsán pro nějakou reklamní brožuru cestovní kanceláře (ostatně v předchozích případech vlastně podobně autor postupoval), v každém případě zároveň tak, aby byla srozumitelná pro německého i českého čtenáře (ostatně ji v originále napsal, stejně jako Winterberga, německy, v češtině je to autorizovaný překlad Michaely Škultéty), ale vlastně proč ne? Včetně Golema, o němž zpívali nejen Voskovec a Werich, ale psal také Gustav Meyring.

V každém případě bych možná polemizoval s názorem, že to již není onen „punkový“ Rudiš, nýbrž „nostalgik“ (v jedné ze zmíněných recenzí), totiž možná je to v prvním plánu pravda („tempo vyprávění zvolnilo“, čteme na iDnes), nicméně tyhle všechny zvláštnosti, které jsou v určitém pohledu vzpourou proti realismu, mají vlastně stále punkový základ. Jestliže „Hradčany hoří“ a je to vlastně přítomnost svářečů, jestliže se vlastně po celou dobu pohybujeme na hraně oné důvěrně blízké skutečnosti (hospoda, pivo) a úletů jako je italská vdova truchlící po tramvajákovi či Pražský král. A smutek? Ten byl přece přítomný už v Aloisu Nebelovi.

Vlastně bych ale tohle všechno měl hodit za hlavu (ten komentář píšu o deset dní později), protože to nepostihuje právě onu pohodu a zvláštní uvolnění, které mně ta kouzelná, magická, zasněžená Praha v Rudišově knize (ještě jednou vzpomenu i na ty někdejší staropražské obrázky z předminulého století, které ty od Jaromíra 99 evokují svým barevným provedením) přináší. I s tím Hlavním nádražím a propojením s Berlínem a Českým rájem.

Jaroslav Rudiš, Vánoce v Praze, Labyrint, 2024