Jaroslav Rudiš v jičínské Knihovně Václava Čtvrtka

Jaroslav Rudiš v Jičíně
Knihovna Václava Čtvrtka, 11. ledna 2024, 18:00 hod.

Závěrem „kulturního týdne“, jak jsem si nazval řadu hudebních a jednoho literárního vystoupení na začátku tohoto roku [2024] byla beseda se spisovatelem Jaroslavem Rudišem v jičínské Knihovně Václava Čtvrtka. K té formulaci, která by mohla někomu připadnout nesmyslně banální (je to přece normální, že v určitých chvílích dojde ke kumulaci událostí, zatímco se jindy třeba i delší dobu „nic neděje“) přispěla skutečnost, že jsem se ještě před týdnem domníval, že se v těchto dnech budu intenzívně věnovat rozsáhlému knižnímu souboru textů Miloše Šejna Větve patří sem, poté, co jsem v předchozích třech nedělích přečetl a okomentoval dost velkou hromádku knih, které prošly mýma rukama především v souvislosti s vánočními svátky, a jediný večer (kromě případných hraní s Mirkem Kazdou v kavárně U Amosa) bude Tříkrálový koncert Fidle v Porotním sále – nicméně právě tam se mně dostalo informace o lomnickém koncertu Ivana Ženatého a Igora Ardaševa, pak mně žena připomněla, že máme lístky na vystoupení Pavla Šporcla v Masarykově divadle a den nato právě besedu s Jaroslavem Rudišem.

Přišel jsem „pozdě“, to znamená někdy po půl šesté, kdy už byl sál knihovny, v době oprav její budovy dočasně otevřený v sále Tančáku, označeném nyní jako Deniska (podle Denisovy ulice) v historické budově někdejší kavárny Slávie, prakticky zaplněn návštěvníky. Pozdě proto, že minule, ještě v původní budově knihovny, kde měl spisovatel besedu tuším tenkrát o své knize Český ráj, jsem přišel o hodinu dříve, a se spisovatelem si v klidu popovídal, stejně jako Milan Sochor, jenž měl už německý originál Winterbergovy cesty, stejně jako dnes Návodu na použití železnice, autorem pěkně podepsaný. Takhle mně nezbylo než se zařadit mezi dlouhou frontu čtenářů, kteří si rovněž nechávali podepisovat knížky (tuším, že přede mnou to byla farářka, která měla hned tři) a rozhovor zkrátit na míru únosnou pro ostatní.

Připomněl jsem mu naše poslední setkání na koncertu Ivana Ženatého a Jaroslava Šonského u příležitosti oslav založení školy v Lomnici, při nichž jsme se viděli, to už navazovalo na to předchozí setkání v jičínském Grandhotelu Praha, kde jsem – právě v souvislosti s Rudišovou besedou, na niž jsem byl ráno se školáky, protože ta večerní mně kolidovala právě s vystoupením Jaroslava Šonského (s ním jsem se rovněž několikrát předtím setkal), kterého jsem poté dovedl do té pivnice a seznámil tak – v Jičíně! – dva lomnické rodáky, kteří se (Šonský dlouhá léta žil ve Skandinávii, kde šířil slávu české kultury) neznali. Rudiš si mě, nejspíš pro ty příběhy, sám jsa jejich skvělým vypravěčem, dobře pamatoval, a kromě toho se mně, hned na začátku besedy, povedl pěkný husarský kousek, když Prochor (ing. Procházka, tvůrce Prochorovin), který si sedl do první řady na jediné v tu dobu volné místo vedle mě, resp. mezi mnou a Sochorovými, ale ve chvíli, kdy pracovnice knihovny chtěla pořídit fotku publika a žádala nás o svolení, vstal a odešel, načež já jsem spisovatele vyzval, ať si na to prázdné místo vedle mě sedne. Takže jsem takhle přišel, sám si svoje zařízení nevzav, k tomuhle snímku.

Samotná beseda působila obdivuhodně spontánně, v uvolněné atmosféře se spoustou dotazů, což vyplývalo také z toho, že spisovatel má v Jičíně řadu známých, chodí zde, jak vědí čtenáři jeho knihy Český ráj, do zdejší sauny (a do shora zmíněného Grandhotelu Praha), nicméně uvolněnost neznamená bezbřehost, naopak mě až překvapila pohotovost, s jakou navazoval Rudiš v kontextech – teď mě napadá, že právě Eisenbahn/železnice je jak primárně (účel přepravy z jednoho místa na druhé), tak sekundárně (setkávání lidí, které označuje v knize Návod k použití železnice, kterou měl vedle Winterbergovy poslední cesty vystavenu na stolku a četl také z ní, Eisenbahnleute, železniční lidé) záležitost spojování – a promyšlenost, s jakou propojil fikční svět knih s reálným světem, když hovořil o tom, že četba jeho knih vede celou řadu jeho přátel či čtenářů z celého světa na místa, která chtějí vidět ve skutečnosti, ať je to již železniční nádraží v Lomnici nad Popelkou, jičínské náměstí či krematorium v Liberci.

Když Rudiš hovořil o svém přání být železničářem od dětství a brýlích, které zabránily v tom, aby se jím stal, zatímco jeho příbuzní patřili k modré armádě (parafrázoval tedy to, čím začíná právě Návod k použití železnice), ale především o oněch zvědavcích, kteří přijedou z Německa, Itálie, ale také třeba z Kanady, a jsou pak tak či onak překvapeni tím, s čím se setkají, navázalo to v mých úvahách o Rudišově tvorbě na otázku po žánru jeho knih.

Beletrie pracuje v principu s fikčním světem bez přímých vazeb na přirozený (žitý) svět, jakkoli z něj bere impulsy (náměty), na druhé straně literatura faktu, tedy nefiktivní, s ohledem na Rudišovy knihy cestopisné či reportážní, také biografické, deníkové záznamy apod., přímo z reality vychází. Ve srovnání s neosobními bedekry (z principu, co vím, tak právě třeba v některých německých časopisech zařazují texty v perspektivě místních osobností, v tomto gardu je také projekt „návod na použití“ německého nakladatelství Piper Verlag, Gebrauchsanweisung, z něhož vychází jedna již zmíněná Rudišova kniha) bývají cestopisy často křížením osobního pohledu a věcné tematiky, s kulturním rozměrem zvláště od renesance. Na Wikipedii čteme: „Cestopis je prozaický literární žánr, který lze podle jeho funkce zařadit jednak do literatury dokumentární (publicistické), jednak do literatury umělecké (zábavné).“

Právě tenhle dvojí moment je zdrojem „přemostění“ (Rudiš hovořil, v souvislosti s obtížemi překladu, o výrazu Übergleisung der Alpen) světa reality a světa literárního se všemi důsledky, nejen literárního tvaru, ale právě přesahu literatury zpět do života ve všech jeho aspektech, ať to jsou cesty/návštěvy čtenářů a besedy autora o svých knihách, jako byla ta v Jičíně, či transpozice v tvorbě od tvaru beletrie ke komiksu (slavný Alois Nebel) a od tvaru knižního pak k filmovému (týž, s rovněž ikonickou písní Václava Neckáře Půlnoční) či divadelnímu a v souvislosti s tím ke spolupráci s dalšími tvůrci (u Aloise Nebela s Jaromírem 99, s nímž působí i v souboru Kafka Band, při psaní divadelních her s Petrem Pýchou ad.). A stejně tak jako „směrem ven“ se můžeme podívat „dovnitř“, do samotného literárního tvaru Rudišových knih, kde jsou na cestách vlakem propojena nejen jednotlivá místa na mapě Evropy (v Návodu k použití železnice ji nalezneme, jak v německém, tak českém vydání na předním a zadním přídeští knihy), ale také kulturní historie, kterou sleduje třeba Winterberg, fascinovaný bitvou u Hradce Králové (a Rudiš hovořil také o bitvě u Jičína, na jejíž památky narazíme v krajině kolem města), k níž patří zmiňované krematorium („žároviště“, výraz užívaný také u parní lokomotivy, další dvojení) v Liberci a celá řada dalších skvostů, ale také jídlo a pivo v jídelních vozech, kde s oblibou Rudiš na svých cestách vlakem pobývá.

K pivu se vztahuje také jeden z projektů, které chce spisovatel realizovat – „návod k použití piva“. Ovšem, také pivo není pouze nápoj s primární funkcí tekutiny zabezpečující organismu dostatek vody (podobně jako primární funkcí železnice je přeprava z jednoho místa na druhé), nýbrž kulturní fenomén (co je z Rudišovy perspektivy možná důležité, ten česko-německý, Pilsner Urquell s příslušnou technologií výroby, tedy spodně kvašené světlé pivo, uvařil na českém území bavorský sládek), který je, ať to hodnotíme jakkoli, jedním ze základních atributů našeho národa. To mně spisovatel opravdu nahrál – když jsem s ním po besedě hovořil, dal jsem mu tip na určitou, možná dost zajímavou perspektivu, kterou přináší řimsologie, tedy Societas contraalcoholica doktoris Řimsae, právě se svým kontextem ambivalentnosti alkoholismu a proti-alkoholismu, svébytným humorem a vazbami na českou kulturní historii (objev tehdejších studentů Filozofické fakulty UK „sanatoria doktora Řimsy“, tedy skutečně existujícího Jana Šimsy, jedné z postav Krvavého románu Studeňanského Mistra).

Klíčovým momentem v celé této záležitosti je podle mě proměna, tedy transpozice nebo možná ještě lépe transfigurace existující reality a jejího vtažení do zaujetí „železničních lidí“, kteří si jím vytvářejí svébytný svět s autonomně nastavenými východisky, v jehož prostoru se přesouvají důrazy na určité hodnoty, které mění úhel pohledu a umožňují tak tedy tento svět vidět jinak, s jakousi aurou přítomnou jen ve společenství těchto fanoušků, kteří se svou posedlostí mohou jevit ostatním tak trochu jako šílenci – ale to je právě ono. O tom všem právě hovořil Jaroslav Rudiš na besedě v jičínské knihovně a přenášel své nadšení na účastníky besedy. I k mé spokojenosti.

Odkazy
Záznam autorského čtení a besedy Jaroslava Rudiše v Knihovně Václava Čtvrtka v Jičíně, Vlaky, Winterberg, Jičín
https://knihovna.jicin.cz/2024/01/14/jaroslav-rudis-vlaky-winterberg-jicin-videozaznam-besedy-a-autorskeho-cteni/

Winterbergs letzte Reise / Winterbergova poslední cesta
https://www.amazon.de/Winterbergs-letzte-Reise-Jaroslav-Rudi%C5%A1/dp/3630875955
https://www.databazeknih.cz/knihy/winterbergova-posledni-cesta-winterbergova-posledni-cesta-478457

Gebrauchsanweisung fürs Zugreisen / Návod k použití železnice
https://www.megaknihy.cz/cestopisy/3046111-gebrauchsanweisung-furs-zugreisen.html
https://www.databazeknih.cz/knihy/navod-k-pouziti-zeleznice-520130

Lenka Pořízková, Societas contraalkoholica doctoris Řimsae, Paseka, Havran a Dybbuk, Praha a Litomyšl 2012
https://library.upol.cz/arl-upol/cs/detail-upol_us_cat-0101487-Societas-contraalcoholica-doctoris-rimsae/?disprec=1&iset=1
https://www.respekt.cz/tydenik/2013/8/absurditou-proti-absurdite