Jaroslav Rudiš / Český ráj

Jaroslav Rudiš / Český ráj

I
Můj čtenářský přístup ke knize Jaroslava Rudiše Český ráj se liší od mého obvyklého přístupu ke knihám, stejně jako se tento můj obvyklý přístup liší od většinového čtenáře, jenž je v tomto případě v něčem podobný mému přístupu k Českému ráji. Takto řečeno to vypadá málem jako formulace z okultních nauk, nic tajemného na tom ale není. Většinovému čtenáři, který se začetl do knížky, splyne text s obsahem, je to samozřejmé, a fikci vnímá v tu chvíli (představuje si ji) jako realitu. Kromě toho, alespoň jsme se to kdysi na fakultě učili, takzvaná biografická metoda výkladu vykládá dílo z životopisu (u Rudiše by odpovídalo, že sbírá jízdní řády, a tedy jeho knížky budou, a některé také jsou o cestách vlakem), a protože spisovatel je osoba ve veřejném prostoru známá, zvláště čtenářky se v různých revuích pídí po životě spisovatele, v horších případech v bulváru po skandálních či jinak emotivních událostech.

Těmto několika dvojením (opozicím) položím do protikladu to svoje (tu svoji). V běžných případech se při čtení soustřeďuji na vlastní text a nejrůznější fígle v jeho výstavbě, jsa kdysi poučen oním odvětvím literární vědy, která byla v opozici k oné biografické metodě a říká, že dílo promlouvá samo ze sebe svými prostředky (ostatně jsou na to svědectví samotných spisovatelů, kteří říkají, že když román vypustí, žije si už svým vlastním životem), i když se samozřejmě snažím také informovat o tom, kdo knihu stvořil (Rudišova kniha je k tomuto pohledu jako stvořená, potvrzují to ostatně některé odborné komentáře, viz odkazy dole). V případě Českého ráje se nicméně nemohu vyhnout několika okolnostem, které mě přibližují oněm řečeným čtenářkám jen s tím rozdílem, že jsem sám byl do oněch okolností souvisejících se samotným spisovatelem vržen.

První věc je, že sám žiji v Českém ráji, v Jičíně, označovaném jako brána do Českého ráje. Ačkoli se to v textu Rudišovy knihy (ani anotacích) nikde explicitně neříká, děj Českého ráje se „odehrává“ v sauně v Jičíně. Právě jsem se (úmyslně) dopustil onoho ztotožnění námětu/předlohy a textu, samozřejmě jsou příběhy v jičínské sauně pouze inspirací k napsání knihy. Nicméně na konci knihy na stránce označené Díky / Danke / Bedankt jsou označeny osoby, které jako Jičíňák takřka nutně musím znát, tedy Milan Hladík a Rudolf Vltavský (v textu „ten, co je doktor přes ženské orgány“, s. 161, 162 aj.), dále Mirko Kraetsch, bohemista a překladatel českých literárních děl, kterého jsem kdysi učil česky na EOS Romain Rolland v Drážďanech, a Petr Pýcha, autor divadelních a rozhlasových her a filmových scénářů, s nímž Jaroslav Rudiš spolupracuje a jenž je rovněž pedagogem na Gymnáziu Ivana Olbrachta, kde jsem shodou okolností (v jiné době) strávil sám řadu let jako češtinář a němčinář. Poněkud neuvěřitelné souvislosti, že?

Ale to není všechno. Díky Rudišově podpisu v exempláři knihy z fondu Knihovny Václava Čtvrtka (sám si žel pečlivé záznamy nevedu, celý život se pro tuhle nedbalost proklínám), z níž si znova o mužích v jičínské sauně čtu, mohu datovat své setkání se spisovatelem, které se událo za zajímavých okolností (možná jsem je už někde zmínil). V onen jarní den roku 2019 měl v Jičíně koncert houslista Jaroslav Šonský. Když jsem se dozvěděl, že v knihovně má týž den besedu Jaroslav Rudiš, skoro jsem si zoufal, že to je další křížení dvou akcí ve stejnou dobu, kvůli němuž o jednu z nich přijdu (protože umím leccos, ale rozdvojit se fyzicky se mi ještě nepodařilo). Paní ředitelka Benešová mě ale informovala, že spisovatel má ještě dopoledne besedu se studenty. Setkal jsem se tam mimo jiné také s Milanem Sochorem, čtenářem německých knih, který měl už originální německé vydání knihy Winterbergs letzte Reise (první román napsaný nejprve v němčině, já jsem ho už znal z Lipského knižního veletrhu 2019, kde bylo Česko hostující zemí a kde byl Rudišův román představen). Nu a večer po Šonského koncertu mě napadlo, zda on ví, že ve stejnou chvíli je v Jičíně jiný slavný lomnický rodák. Šonský ho neznal (pochopitelně, žije ve Švédsku) a mě se podařilo správně si tipnout, že bude na pivu „u Gabriela“, tedy v pivnici hotelu Praha, kam chodí také po oné sauně, a skutečně jsem tam já, Jičíňák – k údivu Milana Hladíka a dalších Rudišových známých Jičíňáků – oba seznámil.

Ale to není všechno. Když lomnická základní škola slavila 90. výročí od svého založení, jel jsem na páteční koncert, kde hrál Ivan Ženatý s komorním orchestrem Jaroslava Šonského Martinů Strings Prague, a tam jsem se, nic netuše, setkal s Jaroslavem Rudišem. Připomněl jsem mu někdejší příhodu, aniž bych tušil, že druhý den slavností bude lomnický spisovatel spolu s Petrem Pýchou uvádět právě Jaroslava Šonského na jevišti, kde vystupoval rovněž Ivan Ženatý (tentokrát oba houslisté samostatně se svými klavírními partnery/partnerkami). Teprve za pár dní (trápil jsem se s bolestmi zad a byl jsem dekoncentrován) mě napadlo, že za měsíc bude Ivan Ženatý hrát s Podkrkonošským symfonickým orchestrem, v němž jsem od jeho založení do předminulého roku hrál a že bych měl letošní Ženatého jubileum nějak dotáhnout do konce, což se pak článkem a fotkami v KlasikaPlus opravdu podařilo.

Udála se tedy řada podivuhodných, „kontextuálních“, jak říká J. H. Kocman, věcí, souvisejících s knížkou, kterou mám před sebou. Jen bych ještě rád poznamenal, že právě popsané události nejsou výsledkem jakékoli cílené touhy po senzacích či atraktivitách, naopak je vnímám jako doklad toho, že se život nedá tak úplně naplánovat, i když jsem v určitých okamžicích tomu všemu také trochu pomohl.

II
V textu Českého ráje vidím jako nejpodstatnější dvě jeho vrstvy, totiž úvodní, žádným titulem neoznačenou stranu (s. 7) a zbytek knihy, tedy pět kapitol označených (poněkud netradičně) názvy čtvera ročních období Podzim, Zima, Jaro, Léto, Podzim. Je možné lehce přehlédnout skutečnost, že ona první strana textu není pouhým úvodem, ale představuje jakési významové rámování smyslu celého dalšího dění, které by bez této úvodní strany bylo banálním, triviálním klábosením „o životě“ (čtenářské komentáře říkají „plkání“), které ale právě prostřednictvím tohoto úvodu je povýšeno (nebo je na tuto souvislost alespoň akcentem upozorněno) na cosi vlastně důležitého, v čem nakonec nalezneme přes jeho záměrně až pokleslý charakter jakýsi vyšší úběžník.

Když si onu první stránku pořádně přečteme, můžeme si uvědomit, že obraz sauny, v níž se „najednou“ „rozsvítí prudké světlo“, které „ozáří a oslepí“, je vlastně ono zjevení (tedy Erscheinung, phainomenon), spatření existujícího světa, bytí či pobytu zde, které je součástí evropské kultury už někdy od antiky, v oné rovině vědomí, jak se prezentuje třeba i v antických dramatech, související s nazřením, ale i zapomněním (dnes, v době moderního, přírodovědného vnímání světa bychom spíše hovořili o velkém třesku), něco, co vrhá význam na ono klábosení jako na reflexi toho, co jsme a co nám přinesl život jako vlastně to jediné, co máme. A že tu je tento význam, potvrzuje jeden z výroků, který má ovšem v oné primární rovině prostý obsah: „Sauna, to je svatyně, sem se chodí umytej.“ (s. 12).

Počátek světa či jeho zrození připomíná „tma“ a „ticho“ a to, že „někde kape voda“ (i když to „ženské chichotání z dálky“ tak trochu popírá), evokuje se možná i jakýsi jeskyně (ta platonská?, to si samozřejmě přidávám), může to ale být samozřejmě i okamžik, kdy se rozsvítí i jeviště (divadelní, ale i světa?, shakespearovské), záměrně uvažuji o těch nejvyšších patrech, v protikladu k onomu ve skutečnosti se tak trochu rozpadávajícího prostředí (budovy ze sedmdesátých let), které muži sami v prvních větách prezentují jako bordel a sami sebe jako kurvy. Ale onen moment počátku světa stvrzuje i konec knihy, který končí – po poněkud surrealistické scéně překonání zdi, kdy všichni „skočí do tmy na druhé straně“ (s. 181) a padají dolů, „Dolů, do prázdnoty. Do tmy. Do mlhy,“ (s. 182) – stejným obrazem jako začátek, kdy se, zároveň se stvrzením onoho jeho rozdvojení tento svět (včetně uklízečky „se smetákem a hadrem“) uzavírá (jak to ostatně potvrzuje členění na ona roční období, či chceme-li, jednotlivé divadelní akty) ve své cykličnosti.

A ovšem, moje (a také třeba jednoho čtenáře s nickem Marmarek na databazeknih.cz) zmínka o divadelnosti není pouhou metaforou, jak se dočteme v poděkování na konci knihy, „tento text zdramatizovalo pod názvem Čekání na konec světa“ již brněnské divadlo Feste. Budeme-li uvažovat ještě dále, Rudišovy texty mají potenciál crossover žánru, jak o tom svědčí nejen jejich zfilmování (Grandhotel, v tomto ohledu se mi líbí i název románu Nebe pod Berlínem coby parafráze německého kultovního filmu), ale i vlastní mezioborovost formátu komiksu v knize/filmu Alois Nebel či další osobnostní překročení směrem k hudbě (třeba s Jaromírem99, s nímž vytvořil řečený komiks).

A ovšem, i řečený rukopis uchopující každodennost má v češtině tradici třeba už u Jakuba Demla (v jeho díle jsou na jedné straně ony skvostné vize a vedle toho banální záznamy) a především u Bohumila Hrabala (tam to není sauna, ale hospoda, v některých komentářích se hovoří také o rybách či fotbale, nikde není, snad právě kromě hospody, ale ta sestava tak různorodá), na jedné straně oním „banálním obsahem“, na druhé straně to, že jejich forma, tedy že (ačkoli to mohou být odposlouchané řeči v sauně) fungují jednotlivé výpovědi skoro jako divadelní repliky, potvrzuje skutečnost, že jednotlivé postavy nemají jména, ale „jen staré indiánské přezdívky“ (anotace na zadní obálce knihy, srv. také třeba známý Costnerův film, v němž se v českém překladu ona konstrukce „ten, který tančí s vlky“ ztrácí), přitom je v tom rovněž cosi z antické stylizovanosti, vzpomeňme, že herci měli masky, například „ten, co je taxikář“, „ten, co se chystá do důchodu“, „ten, co je učitel a loni mu při bouračce umřela žena“ a další, tedy v samotném textu dochází k formalizaci do série podobných opakujících se gramatických konstrukcí.

Zmíněný název brněnské divadelní podoby pak explicitně potvrzuje to, co hned po prvních stránkách Českého ráje můžeme vnímat v pohledu na svět a lidské chování, když hned prvním tématem je bouračka (hezké je to anglické slovo crash, v němž přímo slyšíme ten náraz a skřípění plechů při havárii auta), tedy ještě obecněji katastrofa, katastrofičnost lidské existence, spojené ovšem nejen s lidskou konečností (jako by to nestačilo), ale i s tím, že „lidi jsou hovada“, jak říká jeden z mužů (s. 16). „Vem si ty války. Ty krize všechny. Kdyby lidi nebyli hovada, bylo by všechna na světě krásný. Všechno by bylo v souladu.“ (s. 16, navazuje na předchozí). A tento pohled, přemýšlím, jak bych jej nazval (nelíbí se mi výrazy pesimismus či cynismus, maximálně punková ostrost či provokace), snad neidealizující (ve srovnání s představou právě oněch rájů, o nichž snila komunistická ideologie, ostatně o „komunistech“ se hovoří vzápětí, a vlastně dá se říci obecně celé řady hnutí, od osvícenství přes ideu pokroku, s nímž bylo spojené 19. století, až někdy do 60. let století minulého, kdy alespoň někteří začali nahlížet, do jakéhože se řítíme … [nechci vyznačovat neslušná slova hvězdičkami]).

Je vlastně pochopitelné, že diskutéři v sauně dospějí v debatách o životě k úvaze o štěstí. Jeden z nich říká: „Víte, já nevím, kde se to v lidech vzalo, že si všichni myslí, že to má být lehké. Nebo že všichni mají být šťastní. Všichni to chtějí, všichni se rvou a nakonec jsou jen nešťastní z toho, že chtějí být šťastní.“ (s. 62) Přirozené lidské úsilí viděné v křivém zrcadle je provázeno až dadaisticky paradoxní formulací. A samozřejmě jsou tyto úvahy spojené s debatou o ženskejch, v nichž pak získala četnou čtenářskou pozornost formulace o „velitelce“ a o „pružení“. Pěkně to okomentoval v komentářích o Českém ráji na databazeknih.cz Inozuka: „Ten, co má Rudiše rád, řekl: »Respekt! Zase si to vodpružil, kámo.«“ A ti, kteří Rudiše nemají rádi (nechci říkat, že to nepochopili), mohou hovořit o tom, že lidé nejsou „dvourozměrné karikatury“. Na tuhle pěknou formulaci, postihující dokonale právě onu komiksovost Rudišových textů, bych nepřišel.

A ovšem, některé ty dialogy jsou (paradoxy banality se na tom podílejí) vybroušeně vypointované, excelentní je třeba ta debata o havárii v posledním oddíle (Podzim), která zrcadlí zmíněnou příhodu v oddíle prvním (také tam participoval hasič komentářem, že u toho nebyl, řezal dřevo na zimu, ale zjistí to), která začíná hádkou o tom, co to bylo za auto:
„A ten, co je úplně nejmladší, řekne:
– Modrá mazda to prej byla.
A ten, co rozváží psí žrádlo, řekne:
– Ale ne mazda, honda to byla.
– Ale hovno honda, mazda to byla.
– Honda, říkám.
– Mazda, říkali.
– Říkali japonský auto, takže honda.
– Mazda je taky japonský auto.
– Jenže to byla honda.
– Ne, mazda.
– Honda!
– Mazda!
A ten, co prodává auta, řekne:
– A nebyla to toyota?
– Mazda to byla.
– Nebo mitsubishi?
– Ale hovno, mazda.
– Ne, honda.“ (s. 160)
V tuhle chvíli chybí snad jen replika, zda někdo z přítomných „nechce přes držku“. Nakonec se ukáže, že to byla „oktávka“. A „ten, co je doktor přes ženské orgány“, vysvětlí, že to pravděpodobně byla sebevražda.

„A ten, co je hasič, řekne:
– Ty vole, chudák kamarád.
A ten, co prodává pojištění, řekne:
– Chudák velitelka.
A ten, co byl mistr republiky ve stolním tenise, řekne:
– Do prdele, to snad není možný.
– Jeden se zblázní, druhej se zabije, saunu nám zavřou.
A ten, co dává data v kanclu, řekne:
– Co nás ještě čeká?
A ten, co rozváží psí žrádlo, řekne:
– Nic hezkýho.“ (s. 162)
Sledoval jsem logiku navazujících replik (první dvě ostatně variují ty z předchozí strany, pak se postupně subsumují další zde již zmíněné aspekty, „zchátralá sauna“, a uzavře onou shora uvedenou perspektivou nepříliš zářných výhledů; debata ovšem pokračuje).

Je to všechno jakési orákulum. Přítomnost onoho slepce, rozvádějícího své jinak mimořádné schopnosti, mně připomíná (v onom řečeném antickém kontextu) onoho bájného pěvce či jasnovidné proroky dávných dob (ovšemže mohou rezonovat také dnes aktuální formulace z oblasti parapsychologie či psychotroniky). „Ne. Já bych zešílel, kdybych furt viděl. Svět jej strašnej. Já jsem rád, že to zase zmizí. A že vy taky zmizíte. Já bych to s váma jinak nevydržel.“ (s. 118) Výše řečené (moment zjevení světa i ony ostatní momenty) potvrzuje sám „ten, co nevidí“ slovy: „Já jsem vlastně rád, že vidím jen tady v sauně, kde se mi na chvíli ten váš svět otevře a zase zavře.“ (s. 118)

A jako jakousi metainterpretaci tohoto světa můžeme vnímat přítomnost druhého muže výrazně se lišícího od normálu, totiž toho, co se na začátku knihy „chystá do důchodu“ a vyslovil tam onen názor o lidech jako hovadech a nyní se, jak ostatní informuje „ten, co je hasič“, zbláznil, a nyní (v návaznosti na to, jak již na začátku hovořil o nutnosti číst) a v návaznosti na předchozí téma, jak si musí muž „se svou velitelkou“ vonět, „začal chodit kolem dokola baráku a nahlas vyprávěl obsahy všech knížek, co v životě přečetl. […] Co vyprávěl, on je z hlavy jakoby předčítal. A pak že si nic nepamatuje. No a potom vzal lano od auta, flašku fernetu a vyrazil do lesa.“ (s. 134, 135).

Vlastně se od normálu odlišuje celá řada věcí, alternativní (byť v kulturní historii či antropologii odedávna známé) vnímání je třeba u onoho hasiče, který na ulici potkává ajťáka, který se zastřelil ve stanu, který pověsil na strom, a kterého on „z toho stanu musel vytáhnout“ (s. 121) A prostřednictvím „toho, co je v důchodu“ Rudiš opozici s nevidomým shrnuje těmito slovy: „Ty jo, tak jeden, co nevidí, chodí do sauny, protože tady vidí, a druhej, co vidí, vidí v sauně někoho, koho nikdo jinej nevidí. To mi někdo vysvětlete. Podle mě už začal ten konec světa.“ (s. 121) (Druhá věc je, že tyto jevy nejsou až tak „nadpřirozené“, viz jeden z odkazů pod textem.)

Mohl bych nyní na tomto místě převyprávět či vytvořit nějaký sumář všech těch příhod, které muži v sauně vypravují a v nichž se hovoří nejen o autohaváriích, ale o dalších život fyzicky či psychicky limitujících událostech (třeba až komického či tragikomického příběhu o prstech, které nešly přišít, chybějící noze, vlastně toho je docela dost), nicméně vedle nich můžeme zaznamenat jakousi vrstvu vztahující se k aktuální proměně světa a souvisejícím „blbnutím“ (nikoli děláním hloupostí, nýbrž ztráty duševních schopností), které vztahuje „doktor přes ženské orgány“ k někdejšímu duševnímu zdraví v Českém ráji a nynějšímu vlivu „počítačů, mobilů a internetů“ (s. 119, v textu v nom. pl.) a hovoří o čtrnáctileté holce, „která se zhroutila, že jí patnáct minut nepřišla esemeska. Že ji jako nikdo nemá rád, když jí neodepisuje. Takový nemoci lidi dneska maj. Lidi dneska hrozně blbnou.“ (s. 119)

Já sám si tuhle aktuální rovinu vnímání světa dávám do řady hned vedle oněch předchozích zmiňovaných podob (v sauně vidoucího nevidomého ad.) jako jednu z vrstev vědomí, které jsou zpřítomňovány v hovorech v sauně a které se ovšem vztahují nejen k Českému ráji – lokalizovanému přece jen, v souvislosti s oněmi příhodami například městy Turnov, Vrchlabí, Vysoké (nad Jizerou), Hradec Králové – , ale i k přinejmenším středoevropskému kulturnímu prostoru (jsou zde i příběhy, kde zazní jména míst jako Drážďany aj.).

V každém případě je zřejmá jedna věc. Text klame tělem. Jakkoli je to (právě proto, že je to) ono plkání, kdy každou druhou repliku někdo další vetuje jako „blbost“, Jaroslav Rudiš tento materiál transponuje do něčeho, co bych, s výpůjčkou a parafrází pojmu z tradičního literárněvědného a literárněhistorického slovníku nazval text v řeči vázané. Ona vázanost zde nespočívá, jako v básních z doby národního obrození, v pravidelném rytmu veršů a rýmech, nýbrž v stylistických figurách, k nimž patří hojně využívaný syntaktický paralelismus (to jsou ta indiánská jména), všechny ty podoby opakování či řečové konstrukce, převzaté z běžného jazyka, stereotypně opakované atd. atd., je snad zbytečné zde předvádět školní stylistické rozbory.

Podstatné je, že to, co se tu na stránkách Českého ráje děje, je jakési podobenství dnešního (českého, jen českého?) světa (přestože je vyznačován jako svět jiný, mimo ten náš běžný), které navíc oslovuje čtenáře, spatřující v této formulaci stvrzení své přítomnosti.

Odkazy
Kontexty s Jaroslavem Rudišem

https://knihovna.jicin.cz/soubory/jaroslav-rudis.pdf
https://www.dw.com/de/leipziger-buchmesse-tschechien-ahoj/a-47936664

https://www.kislomnice.cz/oslavy-90-vyroci-otevreni-skoly-v-lomnici-nad-popelkou/a-5635
https://www.klasikaplus.cz/reflexe-2/item/8578-ivan-zenaty-trikrat-doma-v-lomnici-nad-popelkou

Jaroslav Rudiš, Český ráj
https://www.iliteratura.cz/clanek/41003-rudis-jaroslav-cesky-raj
https://www.lidovky.cz/orientace/kultura/recenze-cesky-raj-kdyz-do-sauny-tak-jedine-s-jaroslavem-rudisem.A181105_102031_ln_kultura_jto
https://www.lidovky.cz/orientace/kultura/traumata-i-radosti-v-pare-sauny-jaroslav-rudis-predstavil-svuj-novy-roman-cesky-raj.A181016_100658_ln_kultura_jto

Slyšení hlasů např. https://www.slysenihlasu.cz/2016/12/04/vidi-mrtve-slysi-mrtve/

Jaroslav Rudiš, Český ráj, Labyrint, Praha 2018