Úvodní stránka | Jaromír Typlt / Spiritismus a fotografie v Nové Pace

Jaromír Typlt / Spiritismus a fotografie v Nové Pace

15.04.2018 16:01

Myslel jsem si, ještě ráno téhož dne, že to tentokrát nedám. Nakonec jsem přece jenom, nadopovaný bromhexinem, codeinem a avamysem a s balíčkem strepsils med a citron v kapse, ovšem – zcela výjimečně – bez foťáku, který jinak při podobných příležitostech neomylně vozím sebou, ve čtvrtek 12. dubna 2018 do Městské knihovny v Nové Pace na přednášku Jaromíra Typlta Spiritismus a fotografie.

Protože chodím nerad na poslední chvíli, měl jsem čas se Jaromíra ještě přeptat na genezi přednášky, která svým tématem zásadně patří k tomu kmenovému v duchovním životě podkrkonošského městečka, jež bylo ve své době tou největší baštou spiritismu v Čechách (na přednášce padlo vyjádření o tom že spiritismus, to je Žižkov a nová Paka). Věděl jsem, že na začátku tohoto roku (znovu dohledáno: 24. ledna 2018) na toto téma básník, esejista, literární kritik a historik umění Jaromír Typlt přednášel v pražském Národním muzeu, přednáška měla název Sloučeniny stříbra a hlasy ze záhrobí a pořadatelem byla Společnost Ignáce Borna při Společnosti Národního muzea.

Námět má ale starší původ, s ještě širším titulem než je ten poetický pražský, totiž Sestry Foxovy, sloučeniny stříbra a hlasy ze záhrobí (oba názvy ovšem mají svůj půvab) se uskutečnila přednáška v legendární Galerii Školská (Komunikační prostor Školská 28), dnes už žel neexistující, v rámci cyklu komponovaných pořadů Fotozóna, 21. září 2009, tedy ještě v době, kdy Jaromír Typlt, jak je ostatně v anotaci uvedeno, pracoval jako kurátor Galerie U Rytíře v Liberci.

V prostoru Městské knihovny, nacházející se z druhé strany budovy Klenotnice (podle doby stavby v polovině devadesátých let minulého století jsme jí říkali „Nová klenotnice“), dnes (v letech 2010-12) rekonstruované části Městského muzea, tedy v onom kulturním prostoru, který se postupně posunul z (dnešního) Masarykova náměstí do křižovatky, z níž je to jedním směrem ke vstupu do historického novorenesančního Suchardova domu, nepřehlédnutelného svými sgrafitti, čímž kontrastuje s minimastickým tělesem Klenotnice, výhledem k Městskému kulturnímu středisku a dále dnes už rovněž legendárním Novopackým sklepům, museli přidávat židle.

Vždy si rád hraju s onou sémantikou „opačné strany“, tedy i určité „podvojnosti“ (dvojnictví), která směřuje ostatně i k tématu spiritismu, jak ještě snad zmíním, „opačností“, s níž pracuje i přednášející Jaromír Typlt (stačí nahlédnout na jeho internetové stránky, hned úvodní slogan je vypovídající), v tomto případě – snad to není urážlivé – musím zmínit, že paní ředitelka knihovny se jmenuje podobně jako ředitelka Knihovny Václava Čtvrtka v Jičíně Benešová (v Jičíně pravda Jana, zde Stanislava), sama mi k tomu řekla několik „veselých příhod“. Paní ředitelka při uvedení přednášejícího zároveň pozdravila významnou osobnost, architektku Evu Le Peutrec / Hendrychovou, která postavila ve světě několik desítek mrakodrapů a vyhrála v Číně urbanistický projekt na výstavbu miliónového města, čínského Silicon Valley, a kterou českému televiznímu publiku letos v lednu (28. 1. 2018) představil jeden díl nové série Genu.

Jaromír Typlt pak rozestřel promyšleně strukturované téma ve sto třiceti promítnutých snímcích a s použitím hromádky knih, v nichž dominantní, byť ne nejvíc využitým titulem byla rozsáhlá kniha Jaromíra Kozáka Spiritismus – Zapomenutá významná kapitola českých dějin (Eminent, 2003), dále pak vzpomínková kniha Thomase Manna O sobě či jedno číslo Revolver Revue, věnované spiritismu (RR 31/1996, úvodní stať Ivan Brezina). Tezi, že spiritistickou fotografii a její souvislosti můžeme vnímat buď z pohledu právě spiritismu, nebo ale též jako kontext uměleckého díla, doložil Typlt hned v úvodní sérii snímků Studeňanského Mistra, mezi nimiž byl promítnut Autoportrét s plastikami, dvoj- (troj-)expozice autora s dřevořezbami z roku 2015, v němž se v jednom vizuálním poli „zduchovňuje“ mentální vztah mezi tvůrcem a „příšerkami“, jako by byl i narážkou na umělcovy noční běsy, psychickou citlivost v době dětství, a poté několik z padesáti dřevorytů v knize In memoriam Marie Váchalové (1923), v jejichž levém dolním rohu se opakuje posmrtný portrét tváře umělcovy první ženy Máši, zatímco ostatní prostor se proměňuje coby prostor astrální imaginace.

Poté se už Jaromír Typlt věnuje nejdříve vlastní historii spiritismu a promítá obrázky typických dobových spiritistických seancí, jak se postupně stávaly z výlučné záležitosti vyšších vrstev ve Spojených státech věcí i vrstev nižších. Projevy levitujících stolků, spojené ruce atd. Málo se ví, říká protagonista večera, že autor tak racionální jako je Sir Arthur Conan Doyle, tvůrce Sherlocka Holmese, obhajoval spiritismus, když v roce 1925 publikoval knihu The Case for Spirit Photography. Vzápětí následuje pět slavných fotografií Víl z Cottingley Elsie Wrightové, z nichž dvě Doyle použil jako ilustraci, která měla doložit autentičnost jevů, které tenkrát šestnáctiletá dívenka „vyfotografovala“ a dala tak základ vláknu pozoruhodného příběhu s řadou peripetií, na jehož konci (to už byla osmdesátá léta) bylo přiznání, že dívky (Elsie a její o šest let mladší sestřenice Frances, které si hrály u potoka) sice fotografie falšovaly, když vystřihly kresby inspirované jednou pohádkovou knížkou a učinily je součástí obrázku (nebyla to tedy fotomontáž, dvojexpozice či jakkoli jiná technická úprava), ale víly v té době skutečně viděly.

A pak už musel být na řadě Karel Sezemský, osobnost v této oblasti nepřehlédnutelná nejen v místě, kde se přednáška konala (nejen ve městě, kde od roku 1904 žil, ale přímo v budově, kde v expozici spiritismu nalezneme jeho dílo), ale v celém českém prostoru spiritismu. Muž, který z Nové Paky sice nepochází, ale právě zde se usídlil (do Hrabačova nedaleko Nové Paky jej zřejmě pozval Antonín Sucharda mladší) a založil své nakladatelství Spirit a po několik desetiletí vydával slavný časopis Posel záhrobní. Sezemskému Typlt pochopitelně věnoval patřičnou pozornost, jistě stejně velkou, jako když o spiritismu přednášel v metropoli, kde své rodné město i tímto způsobem (jiné jsou orientace na novopacké výtvarníky, např. unikátní monografie o Ladislavu Zívrovi) vyzdvihoval.

Padla i jména rozhodující pro historii spiritismu jakožto určitého hnutí, Typlt zdůraznil onu americkou linii, na jejímž počátku je Allan Kardec, považovaný za zakladatele spiritismu, autor proslulé Knihy duchů (1857), Anna Blackwellová, která přišla s termínem „spiritismus“ (v českém prostředí se hovoří i o jiných vláknech, ale přinejmenším z hlediska terminologie a určení spiritismu jako „vědy“ je toto zásadní) a především mediálně atraktivní příběh rodiny Foxových a zavražděného novináře Charlese B. Rosna (jehož tělo se opravdu po půl století našlo), který se coby „Klepavec“ dožadoval pozornosti živých, příběh, který odstartoval ve světě v tu dobu už plného nejrůznějších nových výkladů (za jeden z nejvýznamnějších považuju v tomto kontextu mesmerismus) vlnu, která se prostřednictvím trutnovského továrníka Ignáce Etricha přelila do celého Podkrkonoší (pozdější literární svědectví o lidové poloze viz slavná kniha Antala Staška Blouznivci našich hor). Etrich v letech 1881-1887 pořádal spiritistické seance pro své dělníky (více o tom viz i Jana Mejsnarová, odkaz na práci v poznámkách), v roce 1898 založen v Trutnově první spiritistický spolek Harmonische Gesellschaft a Trutnovsko se stalo centrem německých spiritistů, zatímco Novopacko těch českých. Z českého prostředí zmínil Jaromír Typlt několikrát též astronoma Camilla Flammariona, který byl ovšem u nás znám právě překlady z této oblasti (a exaktními vědci pro ně opovrhován).

Mohli jsme si prohlédnout, jak vypadají spiritistické kresby z fondu novopackého muzea, které Typlt typově zařadil vedle (či k?) art brut jejich půvabnou „neumělostí“ kontrastující s imaginativností „bytostí z jiných planet“, pro niž jim věnovali takovou pozornost i surrealisté. S nimi měl spiritismus společné i automatické, medijní písmo (připomíná mi tak trochu i těsnopis), stejně tak jako nalezneme styčné body ve fotogramech Man Raye či obrazech jednoho z nejslavnějších českých umělců Františka Kupky, kde vidíme podobné soustředné plochy, jaké vykazuje i aura, energetické pole kolem živých organismů. Dnes nalezneme v Čechách velkou expozici těchto medijních kreseb v galerii v Litoměřicích vzhledem k tomu, že se zaměřuje na naivní umění (Sbírka naivního umění a art brut).

Co bylo pro mě velkým překvapením, byly dopisy Thomase Manna, který byl přizván, aby posoudil pravost či možný podvod v případě jevů, které označujeme též za paranormální, a který se vyjádřil, že nic pochybného na věci neshledal. Opakované otázky podvrhů provázejí celou historii, ještě se k nim vrátím. V Typltově obrazové sérii přišel nyní na řadu obraz lidské ruky, jak vypadá na Roentgenově snímku – všichni dnes víme, že paprsky X projdou měkkými tkáněmi a na fotografii zůstane kostra, případně zlatý prsten. Tenkrát musely tyto fotografie uvádět publikum do vytržení a není divu, že se někteří prostřednictvím fotografie pokoušeli proniknout i do mysli. Tak tomu bylo s fotografií „orla“, zachycujícího údajně stav mysli ženy Louise Dargeta. Snímky fascinují svou abstraktností, přednášející uvedl ještě několik dalších fotografů, ještě se ale také vrátil k již zmíněnému pojmu ektoplasma, označující látku, která se řinula z tělesných otvorů duchů a také mohla být takto zachycena na fotografiích. Autorem termínu je mimochodem Charles Richet, francouzský fyziolog, nositel Nobelovy ceny v roce 1913 za výzkumu anafylaktického šoku, závažné alergické reakce, ale také slavné Society for Psychical Research, první svého druhu, která se zabývala parapsychologií (paranormálními jevy). Richet převedl původně vědecký termín do spiritismu.

A nyní už jsme u oněch podvodů, které snad nejlépe reprezentovala fotografie Marry Todd Lincolnové s duchem jejího zesnulého manžela Abrahama Lincolna, jeden z nejznámějších snímků Williama Mumlera, amerického spirituálního fotografa, proslulého portréty většinou sedících osob s duchy v pozadí, jehož dílo se dostalo až k soudu (z podvodu Mumlera usvědčoval podnikatel v oboru cirkusů, který si najal jiného fotografa, který lehce zhotovil fotografii podobnou té řečené (známý je též svým spirituálním autoportrétem, vytvořeným na témže principu). Naopak skutečným překvapením pro samotné fotografy prý byly výsledky práce dvou profesionálních fotografů Huberta C. Provanda a Indre Shiry (pracovali pro Country Life Magazin), kde se také nikdy nepodařilo prokázat, že by šlo o podvrh. Podle některých komentátorů je podivně mlžný oblak, nad schodištěm anglického sídla Raynham Hall, který pak zmizel stejně rychle, jako se objevil, nejpovedenější fotografií ducha 20. století, realizované v září 1936. Duch prý je lady Dorothy Walpole, nevěrná manželka majitele panství, který ji nechal zazdít.

Jaromír Typlt uvedl ještě celou řadu dalších zajímavých příkladů, v závěru se nicméně – což je signifikantní – opět jakýmsi obloukem vrátil do oblasti umění. Nikoli ale už do doby onoho duchovního kvasu, kdy vedle sebe vydávaly své výsledky na jedné straně nová záznamová technologie, na straně druhé spirituální disciplína, která se prohlašovala za vědu, ale do žhavé aktuálnosti. Fotograf a konceptuální umělec Dirk Brömmel oživil historii slavné brněnské Vily Tugendhat „superrealitou“ dvoj- či multiexpozic architektury a obrazů rodiny, která ve vile žila, v časovém navrstvení a piktorálním posunu. Techniku sám nazval „sendvičová montáž“. Jiným pozoruhodným příkladem je ostravský konceptuální fotograf Jiří Šigut, který se vrací k tématu fotogramu (jak jej Typlt ukázal již na Man Rayovi, který v procesu odstranil optiku a zachytil svá témata „přímo“), který svými postupy usiluje o jakési snové zachycení přírodních podstat, ale také něčeho z duchovna svých blízkých, jestliže v souboru Moji Nejbližší ostatky svých rodičů a prarodičů v noci z 11. na 12. 3. 2002 rituálně umístil (vysypal) na obrazovou plochu fotografického papíru v elementárním obrazci kruhu a po expozici (světlo svíček) je s veškerou pietností vrátil na jejich místo. Také v tomto případě nejde o „spiritistickou fotografii“, jak ji chápeme v onom primárním slova smyslu z předchozí historie, společná je tu však snaha dobrat se čehosi podstatného jinou cestou než prostřednictvím onoho běžného, „viditelného“ světa fenoménů.

Byl to další z příjemných večerů, v němž Jaromír Typlt ukázal nejen svou zběhlost kunsthistorika s příslušnou problematikou, ale i schopnost předat své sdělení přitažlivou formou svému publiku (v tomto případě opravdu „svému“, jak bylo v jeho rodném městě zřetelné i z průběžné komunikace). „Přitažlivá“, tzn. též srozumitelná, nejen atraktivní forma, není věc tak samozřejmá u tak komplikovaných témat, jaké si Typlt pro své prezentace vybírá (viz i mé některé minulé komentáře). Z pohledu na téma jsem byl spokojen (ačkoli bych u něj snad ani neočekával jiný postoj) s tím, že nezaujal onen až militantní postoj české společnosti brojící proti pavědám Sysifos, jakkoli právě ve spiritistické fotografii lze průkazně hovořit i o záměrnosti při předkládání „důkazů“ o materializaci duchů, které jsou „technicky naivní“ (anotace, Školská). Uvedl ale hned na začátku přednášky, že v ní nepůjde o pravost či nepravost spiritistických fotografií, nýbrž o interpretaci kulturního fenoménu.

Sám jsem si uvědomil zřetelněji to, kolem čeho se mé úvahy už kdysi pohybovaly (a co jsem před chvílí již naznačil), ale nenalézaly patřičnou jasnost, a co se mi na tomto večeru náležitě prosvětlilo, že totiž podstata tohoto „kulturního fenoménu“ v zásadě spočívá v souběhu dvou dobově současných předpokladů, umožňujících už vůbec vznik spiritistická fotografie v této podobě. Předpokladů téže míry zralosti (či oné naivity), naladěnosti na věc (která se o pouhých pár desetiletí zásadně změnila), které obvykle interpretujeme jako „ducha doby“: na jedné straně fotografii ve fázi prvních desetiletí jejího zrodu, na straně druhé způsobu chápání světa, v němž bylo možné si představit „materialiazaci“ zemřelých bytostí.

Všichni, kdo jsme ještě zažili chvíle ve fotokomoře s klasickým kinofilmem, na němž se při vzájemném působení různých chemických substancí, z nichž byly podstatné právě ony „sloučenina stříbra“ začínal v mokrém procesu a v temně červeném světle, které tento proces nenarušuje, vykreslovat z bílé plochy fotografického papíru obraz, jsme hovořili o magičnosti těchto okamžiků (už ta podstata přenesení jakékoli reality na fotosnímek vzbuzovala pocit magie). Tenkrát, v předdigitální době, se tento obraz opravdu postupně „zjevoval“, tak jako se zjevují i údajní duchové. Technika té doby byla velmi jednoduchá a stačila jakákoli okolnost, počínaje zmáčknutí spouště dvakrát za sebou bez předchozího převinutí filmu ve fotoaparátu o další políčko (pro což pozdější přístroje měly pojistku, takže dvojexpozice nebyla pak už prostě možná) až po náhodné ocitnutí se nějakého předmětu v celém procesu od vyvolání negativu až po pozitiv či dokonce „výrobní vadu“ kteréhokoli z materiálů, chybného namíchání chemických roztoků či co ještě myslitelného může přicházet v úvahu, aby vznikla vlastně kazová fotografie, v níž bylo možné spatřit zjeveného ducha. To, co se běžně mohlo stávat nadšencům, kteří s novým vizuálním médiem pracovali, se náhle stávali očitými svědky dalšího zázraku.

Stejně důležitý ovšem byl ovšem i tehdejší stav myšlení o světě, jehož nejvýraznějším tehdejším projevem byl tehdejší pozitivismus, který vlastně rezignoval na jakýkoli další výklad světa a spokojoval se s jeho traktováním jako faktů bez následných interpretací. Starý filozofický spor mezi duchem a materií vyzněl ve prospěch „materie“ (jakkoli v absenci vztahu mezi obojím tento původní význam ztrácel vlastně též smysl), takže „duch“ byl představitelný jen v tomto materialistickém rámci, totiž jako něco, co sice má i-materiální formu, ale může se za určitých okolností projevit i materiálně. Je to ostatně tentýž problém, před nímž katolická církev z druhé strany (tedy z pozice duchovní discipliny) už od středověku varovala, jestliže hovořila o nesprávném pochopení vztahu ducha a hmoty. A v tomto okamžiku se onen „jiný svět“ (svět věčnosti, tedy bez času, ale i prostoru, jakkoli jej třeba Dante alegoricky prostorově představoval) stával jen nějakým dalším světem, v určitých okamžicích prostupným s tím naším, tedy prostřednictvím „média“ na spiritistických seancích či spiritistické fotografie (což je, paradoxně, byť v jiném významu, rovněž médium).

To, co jsem se právě pokusil co nejjednodušeji ve dvou větách a takřka metaforicky zformulovat (jakkoli by právě pregnantní deskripce byla spíše záležitostí jakési rigorózní práce), lze sledovat na vývoji dobové filozofie či i obecněji formulovaného chápání světa, kde zlom právě od tohoto „mechanistického“ světa, v němž představa prostoru rovnala se nějaké „krabici“, v níž se něco nacházelo, a podobná představa zde byla o čase (hodně vulgarizuju, ale vystihuje to tu nejkrajnější polohu), přinesly teprve nové filozofické koncepce, především fenomenologie E. Husserla, M. Heideggera, ale také třeba personalistická filozofie či některé proudy moderní křesťanské filozofie atd., které předchozí vnímání světa radikálně proměnily (v ní by představa ducha cestujícího z jedné sféry do druhé byl vlastně nemyslitelný, jakkoli už tato úvaha působí až komicky). Souběh obojího, dobové představy o světě, a počátečních technologických možností fotografie, pak byl pro spiritistickou fotografii rozhodující.

Na druhou stranu nicméně i ony „předfenomenologické“ skutečnosti, odehrávající se na kategoriální úrovni fenoménů, jako je Descartovo vymezení prostoru jako rozprostraněnosti (R. Descartes, Principia, kde určuje „svět“ jako „res extensa“, rozlehlost do délky, šířky a hloubky tvoří vlastní bytí tělesné substance, nazývané svět), samozřejmě zůstávají platné. Právě tento moment zmiňuju záměrně jako východisko následující, jen zdánlivě provokativní úvahy: Jestliže spiritistická fotografie (třeba Typltem uváděná dvoj- či trojexpozice Studeňanského Mistra) onen tradiční princip porušuje (na témže místě se nemůže právě z definice rozprostraněnosti nacházet více věcí najednou, tedy prostupovat se mohou pouze v „duchařské“ představě), pak přemístíme-li se do aktuálního dneška a položíme-li si otázku, jak to je s námi samotnými, „kde“ se ve skutečnosti nacházíme (vytrvejte, nebojte se, není to žádný úlet), můžeme dospět k zajímavé představě?

Zjišťujeme, že prostřednictvím sociálních sítí, ale už dříve telefonů, internetu atd. se dávno nacházíme ne na jednom místě, ale naopak v onom tele-prostoru (chybně říkáme „virtuálním“, chybně proto, že v původním významu označují skutečnosti, které materiálně neexistují, ale ony existují a virtualita k nim pouze odkazuje) na některých místech dalších – když si, a ani to není anekdota, představím zvláště ony ženy, které hodiny telefonují se svými blízkými, nacházejícími se pochopitelně kdesi jinde, musí nás napadnout, v jakém poměru vlastně je čas trávený „na místě, kde se nacházíme“ a čas „na místě, s nímž jsme propojeni“ (možná kdybych přičetl čas strávený před televizní obrazovkou, došel bych k děsivému číslu). A když učiním ještě další krok, a uvědomím si, že na tento náš „hrubý svět“ (originálně aktuální, bezprostředně přístupný) je „přehozen“ řadou sítí, které tvoří optiku jeho před-vnímání (počínaje kalendářem, přes předpověď počasí, mapy, navigace, zprávy o výskytu klíšťat atd.), můžeme zjistit, že z tohoto kdysi jediného světa dnes v našem životě stále ubývá, protože tentokrát jsme to my, a nikoli duchové, kdo se přenášíme do jiných sfér.

Tak to je, vedle vlastní velice obsažné Typltovy přednášky, pro mě zase znovu poučné, druhá vrstva jejího „výsledku pro mě“, dofabulovaného ještě hezky pod vlivem bromhexinu a lipového čaje. Pokud by to mohl být též doklad o její smysluplnosti, jedině dobře.

Městská knihovna Nová Paka, fotografie (ne moje) z přednášky J. Typlta na Rajčeti.

https://www.knihovna.munovapaka.cz/
https://meknovapaka.rajce.idnes.cz/Jiri_Typlt_-_Spiritismus_a_fotografie

Přednáška pod názvem Sloučeniny stříbra a hlasy ze záhrobí v Národním muzeu
https://info.dingir.cz/2018/01/slouceniny-stribra-a-hlasy-ze-zahrobi/

v Galerii Školská
https://www.mistnikultura.cz/jaromir-typlt-a-spiritisticka-fotografie

Eva Hendrychová / Eva Le Peutrec
https://www.novinky.cz/bydleni/tipy-a-trendy/420458-architektka-eva-le-peutrec-navrhuje-mrakodrapy-i-polepsovnu.html
https://www.ceskatelevize.cz/porady/874586-gen/217562261300019-eva-le-peutrec/

RR
https://www.revolverrevue.cz/rr-c-311996

Karel Sezemský
https://zpravy.idnes.cz/karel-sezemsky-spiritismus-nova-paka-podkrkonosi-vyvolavani-duchu-1gd-/domaci.aspx?c=A170628_094747_domaci_jj

Diplomová práce Jany Mejsnarové na TU Liberec, ved. práce doc. Miloš Raban, konzultant Miloslav Bařina
file:///C:/Documents%20and%20Settings/u%C5%BEivatel/Dokumenty/Downloads/bc_17807.pdf

Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích
https://www.galerie-ltm.cz/clanek.php?cat=naivni_umeni

Darget
https://www.bbc.com/future/story/20170116-the-man-who-tried-to-photograph-thoughts-and-dreams

Richet
https://cs.wikipedia.org/wiki/Charles_Richet

Mumler
https://cs.wikipedia.org/wiki/William_H._Mumler#Duch_Abrahama_Lincolna