Jaromír Štětina

Jaromír Štětina
cestovatelé, fotografové, reportéři

Z ryze osobního pohledu (ono je to ale nakonec vždycky osobní pohled, jen to občas maskujeme nejrůznější „objektivitou“) zmíním, když mám nějak uvést Jaromíra Štětinu, v prvním okamžiku jeho cestu vozem po české krajině za čerty, a konkrétně jeho zastávku na kopci Zebíně u Jičína. Teď si ještě říkám, jestli to – časově – bylo ještě předtím, než Jaromír Štětina vstoupil do politiky. A třetí rovinou, ve které Štětinu vnímáme asi všichni, je asi jeho tvář publicistická, dokumentární. Bývá to tak, že integrita osobnosti spočívá v tom, že její jednotlivé složky spolu souvisí. Kdybych byl zlomyslný, řekl bych, že Štětina ty čerty musí nacházet i v české politice, a že nemusí hledat dlouho. Ale dost žertů.

Existují-li čerti? Věřím na ně asi stejně jako třeba Jan Werich, když o nich psal ve Fimfáru, nebo jako Jiří Trnka, když je maloval, nebo jako pan Franta, když maluje své laskavé české pekelníky. Tak komentuje Štětina na chatu České televize čertovskou výpravu. Mne zaujal celý ten způsob, totiž vypravit se na formanském voze na delší cestu, tedy alespoň nějakou dobu „vypnout“ alespoň v určitém ohledu tu dnešní civilizační slupku. Možná už to bylo čertovské. Jak onen text pročítám, zjišťuji, že v té době byl Štětina už senátorem. O to zajímavější je tento nekonvenční přístup k věci.

Stejně originální v tom prvotním slova smyslu je Štětinova publicistika, totiž ve smyslu, že ve válečném zpravodajství či ve zpravodajství kdekoli jinde, kde vám „hoří země pod nohama“, píšete o tom, za co ručí svou vlastní kůží. To bylo na Štětinově dokumentární tvorbě vždy velmi nápadné. Ať už to byly dokumenty o humanitární pomoci (Náš člověk v Bamiánu), natáčené v prostředí leprosárií v Afgánistánu (Mosty k malomocným) či v zemích, kterými proběhly drastické konflikty (Gruzie v roce jedna, Karabach deset let poté, atd.), vždy to bylo něco, na co bylo skvělé upozornit, ale co je zároveň spojeno s osobní odvahou. Štětina vystupoval vždycky jako „chlap“, tj. když se někde dělo nějaké svinstvo, jel tam, natočil tu bídu a zveřejnil. Pro mne je jedním z výstižných titulů, který by se dal použít na většinu jeho reportáží, „Odvrácená strana světa“ z roku 2000, devět dní s kamerou v ruce v okupovaném městě Groznyj (Čečna). Sem patří ještě nezmíněné reportáže o řadě afrických zemí.

Pokud bych se měl nyní soustředit na „cestovatelství“, asi bych – vedle všech už zmíněných reportážích, které jsou svým způsobem také „o jiných zemích“ – sáhl na desetidílný TV seriál Zeměpis světa. V deseti dílech se se spoluautorem scénáře a režisérem a v týmu s Petrou Procházkovou, která je Štětinovou spolupracovnicí v řadě dalších projektů, podíval na 1. Tropy, 2. Tajemný svět mangrove, 3. Korálové útesy, 4. Vulkány, 5. Štítové sopky, 6. Datovou linii, 7. Monzun, 8. Pláže a útesy, 9. Tropický deštný prales a konečně 10. Od pralesa k velkoměstu.

Výprava za českými čerty, 2005
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1165109348-vyprava-za-ceskymi-certy/chat/304-jaromir-stetina/
Štětinovy stránky
https://www.jaromirstetina.cz/dilo/dokumentarni/
Stránka na Wikipedii
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jarom%C3%ADr_%C5%A0t%C4%9Btina