Jaromír Boháč

Když mi Jaromír Boháč na začátku roku, zhruba v polovině ledna, zavolal podivně zadrhávajícím hlasem, bylo mi po první větě jasné, že se něco závažného stalo. Ujišťoval mě, že je po operaci a až se dá trochu do pořádku, že se znovu ozve. Nevěděl jsem, i když jsem měl takové to zvláštní mrazení, že to bylo vlastně rozloučení. Možná mě v mých pocitech trochu mátlo, že v tu dobu souhrou okolností zemřeli dva naši učitelé na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, prof. Ivan Lutterer a dr. Vladimír Binar, a vlastně jsem chtěl Jaromírovi zavolat, zda o Binarově úmrtí ví a zda přijede na poslední rozloučení, ale tou svojí zprávou mě předběhl. Bylo mi jasné, že přijet nemůže.

Zhodnocení PhDr. Jaromíra Boháče pro chebskou kulturu si musí rodný region udělat sám a vlastně to už do značné míry udělal, když jej zařadil do Chebské encyklopedie. Aktuálně – v době, kdy píšu tuto vzpomínku – jsem našel na stránkách Chebské televize nově přidaný patnáctiminutový videoportrét, které osobnost kultury Chebu a Chebska plasticky postihuje. Já sám z tohoto hlediska můžu jen poznamenat, že když jsme se na začátku společného studia (bohemistiky a germanistiky) na filozofické fakultě seznámili, bylo mi zřejmé, že Jaromír umí velmi dobře nejen německy, ale i místní egerlandské nářečí, což mi okomentoval tak, že pochází ze smíšeného manželství, matka byla Němka.

Kromě toho byl Jaromír o něco starší (jak jsem si znovu vyhledal, narodil se v r. 1945) a měl už určitou zkušenost s vysokoškolským studiem, v němž jsme se my ostatní „v kruhu“ (to je někdejší názvosloví skupiny s touž kombinací oborů, nevím, zda se ještě používá) teprve, byť myslím dost svižně, teprve seznamovali. Byl to samozřejmě v první řadě studentský život jako takový, který měl v sobě ještě mnohý odlesk „zlatých šedesátých“, ať již to bylo dění na kolejích, tenkrát nedávno vybudovaných kolejích Větrník nedaleko proslulého Břevnovského kláštera a směrem ke kolejím bližšího plochodrážního stadiónu Markéta, v té době ale dost zanedbaného stejně jako zahrada kláštera, ale také posezení v hospodách, ať už v bezprostřední blízkosti fakulty, U Parlamentu či U Knihovny, či v okruhu se postupně rozšiřujícím, také v souvislosti s holanovským seminářem, o němž by zde neměla chybět zmínka.

Mirek byl iniciativní v objevování těch nejaktuálnějších možností, například přednášek v Německém kulturním středisku (přesněji Kulturním středisku NDR), různých událostí na fakultě (byla to dramatická doba, nejdříve studentská stávka, pohřeb Jana Palacha, posléze utahování normalizačních šroubů), a zvláště jedné, která ovšem výrazně zasáhla do mého života, řekl bych nejen na studijní úrovni. Bylo to otevření výběrového semináře poetiky, řečeného „holanovského“ semináře, který vypsal zmíněný Vladimír Binar.  Nejsem si jistý, zda jsem vlastně viděl jakékoli obvyklé ohlášení na studijní nástěnce, v každém případě s tím přišel Mirek a zbuntoval ještě pár dalších blízkých studentek, které měly hlubší zájem o tuto problematiku.

Pro mě samotného měl holanovský seminář podstatný význam nejen vzhledem k mému opravdovému zájmu o literaturu, neboť sliboval – a v bohaté míře také naplňoval – to, co jsem vlastně od studia očekával především, v podobě poodhalení tajemství literárního textu, k němuž vedlo jeho pečlivé čtení, analýza a interpretace na vlastních sezeních zprvu na fakultě, a později pak v hospodských extenzích, kde se literární problematika začala prostupovat zásadním způsobem se životem. A v tom sehrál jakýsi zásadní vliv osobnosti Vladimíra Binara, jenž pak sehrál důležitou roli i v mém studiu vůbec, když mě totiž komunistický normalizátor Vítězslav Rzounek, který Binarovi zakázal vést diplomové práce a k němuž jsem se obrátil jako k vedoucímu – mylně se domnívaje, že vše projde, protože „pod svícnem je tma“, nedovolil obhájit mou diplomovou práci, už rozsahem třikrát či čtyřikrát delší než ostatní odevzdané.

Skutečným vedoucím mé práce, tedy tím, kdo mi vracel jednotlivé kapitoly s připomínkami k přepsání, byl ovšem Vladimír Binar, a byl i tím, kdo mě v těžké chvíli, kdy jsem nebyl daleko toho opustit bolševickými aparátčiky prolezlou metropoli, podržel, přesvědčil mě, že je třeba to nevzdat (tak jako on nikdy nic nevzdal), a přiměl mě napsat druhou diplomovou práci na zcela jiné téma, s jehož výběrem mi Vladimír rovněž pomohl, a kterou jsem obhájil pak u prof. Františka Buriánka. To už ovšem byl i on sám jednou nohou pryč z fakulty, stejně tak jako profesor Buriánek, který ho následoval.

Mirek Boháč, s nímž jsem trávil dost času při společné přípravě na řadu zkoušek i v holanovském semináři, kde byl vedle Vladimíra Binara nepřehlédnutelnou individualitou, pak sehrál důležitou úlohu ještě ve druhé události, když mi – to už bylo v době, kdy jsme každý žili ve svém rodném kraji, já v Jičíně, on v Chebu – zavolal, že Cheb pořádá velkou mezinárodní konferenci o Albrechtovi z Valdštejna, a cože se v Jičíně nic neděje, ať si koukám něco připravit a do Chebu přijedu s příspěvkem. Vlastně tím nastartoval jedno z mých životních témat, kolem kterého jsem předtím samozřejmě chodil, ale protože nejsem historik, nenapadlo mě se mu hlouběji věnovat. Samotná konference byla příjemným zážitkem už proto, že mě Mirek ubytoval přímo v historickém Špalíčku, i vzhledem k setkání s celou řadou předních odborníků – hvězdou konference byl paleoantropolog prof. MUDr. RNDr. h.c. Emanuel Vlček, DrSc., který přednesl lékařskou analýzu vévodova zdravotního stavu podle kostí, které při exhumaci, podobně jako u celé řady jiných historických osobností, prozkoumal. A pro mě se stala pak účast na nejrůznějších vědeckých konferencích součástí toho, čím jsem se v životě zabýval. 

Pak už jsme se vídali žel sporadicky, přece jen je to z Jičína do Chebu docela daleko a já jsem jako středoškolský učitel byl dost striktně vázán školním rozvrhem a nemohl se jen tak vydat na týden na druhý konec republiky na návštěvu, zvláště za tehdejších poměrů, kdy bylo pro kantora, zprvu ještě navíc dojíždějícího, malým (nebo spíš velkým, bez velkorysé pomoci příbuzných by nebylo na to možné ani pomýšlet) zázrakem, když postavil dům, aby zabezpečil rodinu. A pak jsem byl mimo republiku, a vzápětí nastala strhující doba polistopadová. Přece jen jsme se ale ještě párkrát setkali. Jednou byl Jaromír na jakési služební cestě a strávili jsme příjemné odpoledne u nás doma, také jsme se viděli několikrát v Praze při různých vzpomínkových sešlostech, do nichž jsme zvali některé naše učitele na fakultě. Jednou jsem ho sháněl, když jsem byl v Chebu na jednom pobytu EXOD, ale nenašel jsem ho ani v archívu (bylo už dost pozdě), ani v přilehlých hospodách, kde prý sedával, jak mi řekli někteří číšníci, kteří ho znali. Takže jedno z těch pražských setkání, kde byl ještě v plné síle, jsme si opravdu užili, a bylo tím posledním tváří v tvář. Pak už jen mejlová korespondence, když jsem se snažil v loňském roce dohledat onen svůj první text o Valdštejnovi v originální podobě, protože tenkrát bohužel již připravený sborník nebyl publikován, a moje kopie se „někam zanořila“ a nemohl jsem ji najít.

Takže si pouštím onu Vzpomínku na Jaromíra Boháče v Chebské televizi, vzpomínám na jeho pronikavý úsudek, svérázný humor osobitý styl komunikace, příhody s ním spojené, a telefonuju a mejluju s ostatními, kteří ho znali, abychom si ho trochu připomněli aspoň touto cestou, protože jet za ním, jak plánovala Slávka Seidlmayerová, už nemůžeme, a setkat se – my ostatní – na poslední rozloučení také nemůžeme, protože Slávka je ve Vídni, já bych neměl zrušit svůj úkol v Lounech, kde v tu dobu mám být, takže tu vzpomínku musíme každý pojednat po svém, a Milan Faltus něco zařídí, abychom tam byli aspoň symbolicky. Na FB Města Chebu jsem napsal: Sbohem, kamaráde…

https://encyklopedie.cheb.cz/cz/osudy/phdr-jaromir-bohac
https://www.cheb.cz/zemrel-jaromir-bohac/d-957210/p1=56554
https://knih-cheb.cz/zemrel-jaromir-bohac/d-1746
https://cesarch.cz/blog/2016/03/30/po-kratke-tezke-nemoci-zemrel-phdr-jaromir-bohac/
https://prirodakarlovarska.cz/clanky/429-krest-knihy-jaromir-bohac-zmizele-cechy-cheb

https://chebskatelevize.cz/?p=3191