Jarní plášť

Sháněl jsem jarní kabát. Svrchník, jarní/podzimní plášť, jaký jsem před léty nosil. Měl jsem takový světlý, dlouhý až pod kolena, ale už bych ho z řady důvodů nemohl vzít na sebe. Jak to tak bývá, když učiníte jeden krok určitým směrem, vyžaduje si další. Přešla zima, letos opravdu prudce, jakkoli byla, po osmi letech, tužší a s nebývalým množstvím sněhu, a přišlo jaro. Zimní kabát, který jsem letos opravdu využil, jsem mohl připravit do čistírny, a bylo potřeba se poohlédnout, co na sebe na jaře. Mám několik (teplých zimních i lehkých) bund, dokonce jsem se před několika léty vybavil na cestu do Skotska s vědomím tamního deštivého počasí oblečením, které po impregnaci bylo skvělé i do tamějších divokých hor. Říkal jsem si tenkrát, že už nic nebudu kupovat, že to snad mám „nadosmrti“, jak říkala kdysi moje babička. Jenže – vloni jsem udělal onen zmíněný krok, totiž koupil jsem si (konečně) klobouk.

Nastala tedy kolize. „Klobouk“ nastartoval určitý proces, na jehož začátku byl a který zároveň spoluutvářel a stal se tak v jistém smyslu jeho symbolem. Klobouk mě přivedl k uvědomení toho, co jsem si (i sebekriticky řečeno) v tlaku a kvapu doby neuvědomoval či opomíjel, totiž k udržování šatníku společenského oblečení. Stalo se pro mě v tuto chvíli nemyslitelné chodit na kulturní pořady, koncerty atd. ve sportovním. Ale zatímco obleky nějaké mám, saka a společenské kalhoty rovněž (jedny jsem si dokonce v onom „renovačním procesu“ nedávno pořídil), kabát pro toto roční období nikde. Navíc mi klobouk (pokud ho chci nosit) dával ultimátum. Nevnímám ho coby součást „nové módy“, jak ho nosí dnes někteří muži ve free kombinacích s botkami s červenými tkaničkami a barevnými šály. Pro mě je to věc konzervativní a byl by tedy i nesmysl nosit ho ke sportovní bundě.

Jenže ouha! V Jičíně, jak mě několik osob varovalo už předem, jarní kabát neseženu. V jednom obchodě měli cosi, co bylo jednak předražené, jednak neodpovídalo mé představě, v druhém okrový kabát, rovněž ne v klasické podobě, ale tak trochu „polosportovní“, se zipem, dokonce ve slevě za velmi slušnou cenu (což mě mělo paradoxně varovat, totiž že se prostě tohle zboží neprodává), takže jsem odešel bez výsledku (a doporučil kabát příbuznému, který je naopak sportovec a kabát sháněl, takže jsem měl dobrý pocit, že se nakonec tato aktivita smysluplně uplatnila). Vydal jsem se tedy do Mladé Boleslavi (kde jsem kdysi koupil zmíněný zimní kabát), už s pevným přesvědčením, že pokud bych ani tam neuspěl, vyrazím do Liberce, případně do Žitavy.

V Mladé Boleslavi jsou, jak mi řekli, dvě relevantní místa, kde by se dal kabát sehnat, jedno u autobusového nádraží, druhé v Olympii. Nastala tedy procházka, spíše anabáze po jednotlivých obchodech. Zkrátím to. Všude plno nádherného barevného sportovního oblečení. Ale já nepotřebuju sportovní oblečení. A není to umanutost, i když jedna základní představa tady je. Totiž rozhlédněte se kolem sebe. Ženy v Čechách chodí nádherně oblečené (i když to ve smyslu oné vize trochu zjednodušuju, moje dcera trochu s úsměškem poznamenala, „jak které“), muži, zvláště starší, mají na sobě (zase ono zjednodušení) ošoupané boty, seprané triko s potiskem a jakousi bundu a v ruce igelitku ze supermarketu.

A je tu opět vlákno určité úvahy, proč to tak je – zaprvé „historický vývoj“, kdy jsme zářili nad tím, že jsme mohli po Listopadu normálně v krámě koupit originální levisky (džíny levi´s), dostupné dříve jen ve valutových obchodech (přesněji se jednalo o tzv. tuzexové bony, poukázky, za které se valuty musely směnit) a mohli odložit dosavadní „šedé“ tesilky. To byla zároveň doba, kdy ony tradiční hodnoty byly již předchozím režimem zničeny. „Noví“ podnikatelé nechodili, alespoň zpočátku, v kvalitních oblecích, ale v barevných sakách (ostatně počítačoví mágové dokonce i v zahraničí chodili v džínách a roláku, ale vzpomínám si, že jsem si chtěl koupit „normální“ sako a měl jsem s tím problémy, pokud jsem nechtěl dát v jediném pražském obchodě sedm tisíc, což byly tehdá mé dva platy) a s kufříky se zámky na číselný kód. A za další: „nové technologie a materiály“, softshelové mikiny, gore-texové bundy, celý rychle se rozvíjející obor outdorového oblečení. Vzpomínám si na jeden sarkastický článek v německém tisku už takřka před dvaceti lety, který porovnával přístup mladých lidí k oblékání: zatímco některým to bylo jedno, jiní „by si nevzali“ ponožky, které jsou určeny běh, třeba na tenis. Dnes je to normální. Na jedné straně dosud nevídaný prudký rozvoj specializací (bundy či spacáky s označením izolačních vlastností a odolností vůči extrémním teplotám etc.), na druhé straně posun celého tohoto spektra jinam, vstříc všem těm novým lákavým oblastem života (i rekreace, volný čas a sport se proměnily nebývale). Protože se vlastně o módu příliš nezajímám, tak mi řada z těch věcí uniká (samozřejmě kdybych se věnoval třeba cyklistice, která mě v mládí bavila, byl bych v obraze už z principu).

Zpět do užšího řečiště textu (což nicméně souvisí s právě řečeným): Zatímco v oblasti sportu jsou všichni „in“, mají nejnovější kombinézy právě třeba na kolo či na lyže, „kultura“, stejně jako v celkovém jejím obrazu (finance: celostátní i místní rozpočty „o jednu nulu“ nižší, příspěvky dokonce i třeba na prestižní hudební festivaly kráceny atd.), je bita, jak se dá. A tedy se i společenské oblečení takřka dostává ze zorného úhlu zájmu. Zatímco v zahraničí, třeba ve Vídni, člověk vidí jiný vzhled tamějších mužů a žen (i když i tam jsou žel posuny, je to „globální“), tady jdou „turisti“ i na vánoční koncert do Obecního domu v bundě (kterou si dokonce odloží v šatně a nehodí přes sedadlo teprve na upozornění hostesek). Pro mě představoval zcela konkrétní impuls (byť ta myšlenka, kterou jsem v životním kvaltu předtím řadu let neslyšel, někde v pozadí byla) dirigent PSO Graziano Sanvito, který mi prozradil, kde se dá koupit (v Liberci) klasický (ne myslivecký a ne mexický) klobouk.

Nu a jak to dopadlo v Mladé Boleslavi? Na prvním místě, tedy u autobusového nádraží jsem nepořídil. Všude nabízeli nový výběr bund a mikin, ale na dotaz, zda-li mají také jarní či podzimní plášť, následovalo buď stručné oznámení, že nic takového nevedou, někde omluvné, že to nikdo nekupuje, či konečně vyděšený výraz, co že to vlastně chci. V Olympii se pak celý scénář v různých verzích opakoval. Až v jediném obchodě, kde vedou německé zboží, jsem dostal – ne tak úplně, co jsem chtěl – ale lehký černý kabát, který mohu vzít na večerní příležitost, aniž bych měl pocit, že jsem tady nepatřičně. Budu se tedy muset spokojit s přijatelným kompromisem. Měl jsem si letní kabát koupit před deseti lety, kdy ještě byla jiná situace. To jsem ovšem nemohl vědět.

Úvahy nicméně pokračují. Pánské kabáty by mohli mít v outletových hrabákách, ne že by se mi chtělo je obcházet (ani nevím, kde), ale „ta možnost tu je“ (jak říká poručík Columbo). A samozřejmě, když zadám do vyhledávání Googlu „pánský kabát na jaro“ v němčině, vyskočí na mě hafo nabídek – od 69 euro do zhruba 300 (třeba na stránkách Breuninger.com). Kurzmäntel in Schwarz nebo Marine… Nějakých pár euro mi ještě zůstalo, tak se to možná ještě změní.