Jarmila a Hugo Schreiberovi / Desatera

O tom, že představa o základních věcech života se může lišit dokonce i ve způsobu myšlení spojeném se Starým zákonem, z něhož onu základní reguli pro cestu životem každý z nás alespoň v základních rysech známe („Nezabiješ“ či „Nepokradeš“), jsem se nedávno přesvědčil při čtení rozhovorů Karla Hvížďaly s rabínem Karolem Efraimem Sidonem, který ukazuje odlišné rysy uvažování ve věcech víry, vztahování k Bohu a oné „smlouvě“, uzavřené dle tradičních představ s člověkem, nyní ale mám před sebou útlou a formátem nevelkou a zároveň – nesmím zapomenout – krásně vypravenou knížku, jejímiž autory jsou manželé Hugo a Jarmila Schreiberovi, a kterou jsem od nich dostal při našem nedávném setkání na literárním/kulturním festivalu Šrámkova Sobotka.

V ní překračuje původní význam „desatera“, tedy dekalogu („deseti slov“), etické směrnice, které dal Bůh lidem jako základní mantinely příkazů a zákazů, „rad a pokynů“ pro jejich život, v značně širokém přesahu, který je vyznačen již slovy „klasická a moderní“ v podtitulu knihy, ale také členěním na řadu kapitol, tematicky překračujících původní vymezení, ať to jsou oblasti našeho běžného života (O výchově, O zdraví, O životě, Domov a manželství, Cesta k úspěchu aj.), nebo jiné pohledy (Filozofické pravdy, Tajná učení, Světové osobnosti) či dokonce jakási obecná poučení v kapitole Na závěr, k nimž patří třeba Deset rad pro každého, Deset varování, ale i Desatero o stáří či Desatero o smrti). Čirou náhodou (či to byla prozřetelnost) jsem knihu otevřel na stránce, kde je poslední z Desater o pohostinnosti, totiž Pivní desatero. Vlastně už léta alkoholické pivo prakticky nepiju, ale jakožto člen Protialkoholní společnosti doktora Řimsy, tedy Societas contraalcoholica doctoris Řimsae, dnes již legendárnímu původně studentskému společenství, jehož prostředí vygenerovalo například jedno z prvních polistopadových soukromých nakladatelství Paseka, mě samozřejmě zajímá, co je v něm řečeno, a nejspíš bych toto desatero měl přeposlat i pražským přátelům, s nimiž jsem stále v kontaktu.

Pojďme ale popořadě číst. I podoba onoho „základního“, tedy křesťanského desatera, se v různých verzích, jak ukazují první stránky knihy, liší se jednak ve formulacích, rozsahu i řazení či umístění jednotlivých z nich. Tak hned v Desateru podle Mojžíše, jak je uvedeno v Bibli (Exodus, 20, vydání Praha 1989) jsou ona známá (některá již výše uvedená), tedy „Nezabiješ“, „Nesesmilníš“, „Nepokradeš“ (uvádím v té podobě, v jaké jsou v pojednávané knize) označená jako 6., 7., a 8. přikázání, zatímco dle Katolického desatera (dle Katechismu, Kostelní Vydří 2001) jako 5., 6. a 7. přikázání. Deváté biblické „Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví“ je v Katechismu pak uvedeno jako osmé ve znění „Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému“, samozřejmě formulačně detailní odlišnost, přesto, má-li platit jako „zákon“, i tak důležitá.  Zajímavé je, že v Evangelickém desateru je pak formulačně totožné s tím v katolickém katechismu, podobně jako je takřka totožné „Cti otce svého i matku svou“ s nepatrnou odlišností v závěru. Zajímavé je, že slova evangelíků nejsou tak stručná jako katolíků, kteří si vystačí vždy s jednou nerozvitou větou, tedy dosahují oné pregnantnosti, kterou zmiňuje uvedení na začátku celé knihy.

Jak je rovněž řečeno již v úvodu, „zákonné maximy“ nalezneme nejen v křesťanské kultuře, ale ve všech civilizacích, u Egypťanů, Sumerů, Chetitů, Asyřanů i Tibeťanů. Tu islámskou (uvědomme si řadu podobností Koránu s Biblí, jedna z nich je uznávání týchž proroků, také Mojžíše) čteme po Deseti radách Ježíše Nazaretského na stránce, na níž je otištěn text Desetkrát prorok Mohamed. Tam již najdeme řadu zajímavých formulací, čtu například: „Nebuď příliš hlasitým, aniž příliš skrytým“. Nebo ještě předtím „Nevykračuj si pyšně po zemi, neboť nelze ti zemi rozpoltit“ (a měl bych poznamenat, že dodržuju grafickou podobu knížky, když ponaučení a pokyny píšu se začátečním velkým písmenem, ale bez závěrečné tečky i u větné podoby). A mnoho moudrého se dočteme, pokračujeme-li na dalších stranách, čerpajícím z jiných kultur: Deset pravidel Buddhy, Desatero čínského mudrce Lao-Tse či Desatero Jeho svatosti XIV. Dalajlámy. Zvláště Lao-Tse (byl jsem zvyklý psát Lao-C´) mě zaujal svého času, takže cituji hned první zamyšlení: „Po čem lze kráčeti, není věčné“, z ostatních alespoň ještě jedno: „Kdo dovede být spokojen, jest bohatý“.

A nyní již pokračují jednotlivé kapitoly, první z nich, O výchově, začíná mravoučným desaterem J. A. Komenského. Svým způsobem navazuje na předchozí, nejsem si jist, zda tato ponaučení představují kánon v podobně pevné formě jako biblický dekalog, tedy do jaké míry jsou převzaty od autorů, jimž jsou přisuzovány, či představují určitý redakční výběr a dodržují pouze „ducha“ té či oné osobnosti či vztaženosti k tématu. Z toho Komenského mě zaujal třetí pokyn, který říká: „Ke všem buď vlídný, k nikomu úlisný, vystříhej se pochlebování!“ A devátý, v našich krajích symptomatický: „Nezáviď nikomu, přej všem.“ K „pravdomluvnosti“ vybízejí takřka všichni, Komenský není výjimkou.

Coby někdejší „kantor“ jsem zvědav, co je doporučováno v Desatero učitele. Didaktickou metodiku shrnují věty: „Stojíš-li výš, budeš nesrozumitelný“, „Stojíš-li níž, budeš nezajímavý.“ „Kupředu postupuj přiměřeně rychle.“ „Stálou pozornost věnuj opakování základů.“ či „Vybírej jen to podstatné.“ Ale také: „Pojmy bez názorů jsou jen prázdné slupky“ . V dalších souborech narazíme často na obecně známá moudra, která známe coby samostatná: V Desateru dobré mysli třeba „Trpělivost přináší růže“ či již od dob antiky známé „Zdravá mysl ve zdravém těle“ („Neměl“ jsem ve škole latinu, ale jestli se nepletu, je to Mens sana in corpore sano.) Také „Moudřejší včas ustoupí.“ Tady mě zaujalo to slůvko „včas“, takto to neznám, a význam ponaučení je tím posunut, nevylučuje totiž předchozí setrvání na svém stanovisku či jeho obhajobu. „Bližší košile než kabát.“ je jedno z přikázání Desatera zdravého egoismu, zajímavé je zařazení Desetkrát o výchově sourozenecké. Například: „Bratrská svornost je vzácná. Společné utrpení vytváří silné svazky.“ „Bratr bratru jako silná věž“, ale také „Bratr bratru nejhloub oči vypichuje“ .

Kapitola O zdraví uvádí nejdříve Desatero lékaře Hippokrata. Porovnávám text se zněním Hippokratovy přísahy, jak je uvedena ve Wikipedii, kde jsou dodrženy jednotlivé „body“, formulace jsou na jedné straně trochu složitější či možná i vybroušenější, celek nicméně, ačkoli všechny hlavní zásady jsou totožné (třeba odmítnutí podání smrtelného léku, téma, tedy eutanázie, aktuálně diskutované i dnes), odstavců tam není ale deset, jen tuším sedm. Na internetu jsem dohledal Kodymovo zdravotní desatero, jednotlivá poučení jsou s naší knihou totožná, formulace a pořadí nikoli vždy. Tak třeba nejspíš nejznámější „Veselá mysl, půl zdraví“ uvedené zde jako první, je v dobovém tisku uvedeno jako osmé, na prvním místě se nachází „Vzduch boží duch!“, v naší knize čtvrté „Vzduch, boží vzruch.“ Poslední v knize „Stojatá voda hnije“ je naopak totožná a v dobovém tisku uvedeno jako sedmé. Tisk byl užíván jako školní závěsný obraz, jeho autor, Filip Stanislav Kodym, všestranně vzdělaný přírodovědec, stoupenec J. S. Presla, lékař a autor řady populárně-naučných pojednání nejen z tohoto oboru (Zdravověda, čili, Nejlepší způsob, aby člověk svého života ve zdraví a vesele užiti a k tomu dlouhého věku dosáhnouti mohl, 1853), ale třeba i z fyziky, hospodářství či včelařství, také novinář a politik, při jehož jménu se mně vybavují dobové teorie a hnutí přírodní léčby, která se opírají o živly, především vodu a vzduch (Priesnitz v Jeseníku, či německý lékař a kněz Sebastian Kneipp se svým „chodníkem“, Sonnebad a další podoby péče o zdraví).

K „čistému vzduchu“ a „ledové vodě“ poukazují i zásady švédské hygieny, přičemž je příznačná kombinace zdravotních a etických aspektů („Konej dobré skutky a nežij pro sebe“). V Desateru pokojného života, uvádějícím kapitolu O životě, mě zaujalo související ekologické hledisko v posledním pokynu „Buď jemný k matce Zemi“. Narazíme zde také na duševně povzbuzující náměty jako „Jednou do roka se vyprav někam, kde jsi nikdy nebyl“ (na motiv vzájemnosti domova a ciziny narazíme i na jiných místech, například hned v oddíle domovu věnovanému). Další jedno původem latinské rčení, totiž „Kostky jsou vrženy,“ nalezneme v Desateru relativním, nejvýrazněji snad tuto filozofii promítající do poznámky „Každému sluší něco jiného,“ zatímco „Svině zůstane sviní, by na sobě zlaté sedlo měla“ jí oponuje. Moudrá je věta „Štěstí přátele získává, neštěstí prověřuje“. Svou logikou navazuje Desatero o střední cestě, kde se praví například „Čím lépe oplácíš, tím více dostaneš“. A proslulé lapidární „Zlatá střední cesta“ či „Odvážným přeje štěstí“. Výrok „Zlato projde všemi dveřmi“ a několik dalších podobných by ovšem mohl být zařazen i do Pragmatického desatera, kde ovšem zase nalezneme vtipné „Měšec chorý na úbytě do hospody nepustí tě“.

V následujícím oddíle Domov a manželství se v Desateru spokojeného domova objeví proslulé „Můj dům, můj hrad“, původně z anglické provenience, a naopak typicky české „Všude dobře doma nejlépe“ . Na zmíněný protiklad s cizinou zde upozorňuje „Chval, cizinu, zůstávej doma“. Onomu naučení Lao-Tse se poněkud podobá „Doma budeš spokojený, pokud budeš skromný“. Ostatně možnosti určité moudrosti řadit do různých uskupení či skutečnost, že některé ctnosti souvisejí s jinými, se přesvědčujeme v průběhu čtení na řadě míst, snad se ještě k nim dostanu. Zemitý humor, někdy černý je, řekl bych příznačný i pro některá naše rčení či přísloví, zde „Pták hnízdo má, brouk jamku svou, člověk ani ranec pod hlavou“. Podobné ladění má maxima „Syn a dcera jsou »děti«, snacha je pohroma a zeť je pes“. Navazuje „Syna si nevybíráš, ale zetě ano“. A ještě ostřejší je „Sedm synů tě přivede do ráje a sedm dcer do pekla“. Z německého „Kleine Kinder, kleine Sorgen, grosse Kinder, grosse Sorgen“ (řekl mně kdysi prof. Emil Skála) pochází zde uvedené „Velké děti znamenají velké starosti“.

Stejně veselé je manželské desatero, vybírám alespoň „Do žen a do melounů se nevidí“, o nevyzpytatelnosti lásky a nepřívětivém hodnocení manželství by se mohlo shromáždit možná i dvacatero či třicatero, stejně tak jako v hodnocení žen a mužů, jimž jsou věnovány samostatné stránky (desatera). Coby hádanku případným čtenářům tohoto komentáře bych dal poslední řádek jednoho z těchto dvou: „Není růže bez trní“. Autoři pokračují Desaterem o dětech a Desaterem o lásce. A opět, spíš než pokyny, jsou to určitá ponaučení, tak jako podobná významová konstrukce, která ale není v samotném názvu (nevím, jak by se to dalo formulovat, nejspíš jako stylistická figura, syntaktický paralelismus), společná všem výrokům, totiž „bez lásky“, například „Moudrost bez lásky činí člověka vychytralým“ či „Důstojnost bez lásky činí člověka ješitným“ nebo „Víra bez lásky činí člověka fanatickým“.

Stejně tak by mohlo bez nějakého řazení do dalších kapitol (v tomto případě Filozofické pravdy, i tu by bylo možné nazvat třeba O životní moudrosti, to je samozřejmě volba autorů) pokračovat Desatero o štěstí, z něhož bych mohl vybrat mnohé, tak alespoň „Všeho s mírou“, „Dělej to, z čeho máš radost“ (v pokušení jsem doplnit „jen“) a ovšem „Štěstí je jen muška zlatá“. A série pokračuje Desaterem o chytrosti (několik z ponaučení se věnuje sporům, o nich jsme již také četli), kde mě zaujalo „Když o něco prosíš, vyslov to krátce“,  (jak to u lidové moudrosti bývá, nalezneme často dvě, které si odporují, zde: „Každý má svou pravdu“ a „Pravda je jen jedna“, a také zlomyslné „Pravda vítězí, ale neví se která“ anebo dokonce „Pravda se často rozchází se skutečností“ a známé „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou“.

„Filozofické“ pak opravdu je Ontologické desatero, kde najdeme výrok takřka jako od již zmiňovaného Lao-Tse „Jak je kaluž hluboká, zjistíme, až do ní šlápneme“ a známý „Proti blbcům neexistuje žádná ochrana“ (známá je také verze, kterou znám odjinud, „Nejhorší je srážka s blbcem“, což ostatně vyslovil, pokud vím, byť trochu elegantněji, již Friedrich Schiller). Murphyho zákony (nejsou zde zařazeny) připomíná „Může-li se něco pokazit, pokazí se to“ (možná, že to přímo je jeden z Murphyho zákonů), jejich paradoxnost má v menší míře „Každé řešení přináší nové problémy“ a asi známé je „Když dva dělají totéž, není to totéž“, s čímž možná i trochu souvisí, že „Život je bohatší než jakákoliv fantazie“. Z Desatera rétorického vybírám „Zpívat se může ve sboru, ale mluvit má každý zvlášť“ a „Kdo neumí mlčet, neumí ani mluvit“, za citaci by stálo mnohé další. V kapitole Jídlo a pohostinství je mnohé o „pohostinnosti“, „jídle“, „pití“, zvlášť pak ještě „víně“ a konečně zmíněné Pivní desatero. Zmíním souhrnně snad jen to nejznámější jako „Ve víně je pravda“ („In vino veritas“) či „Hlad je nejlepší kuchař“ či „Jez dopolosyta, pij dopolopita, vyjdou ti plná léta“, nemůže mně ale uniknout (v souvislosti se zmíněnou Protialkoholní společností) titul Jana Šimsy Základy životní moudrosti, Praha 1932).

V oddíle Cesta k úspěchu se můžeme začíst do Deseti rad k dosažení úspěchu, Ekonomického či Pracovního desatera či Desatera o moci a slabosti peněz, kde jsme na některá podobná poučení narazili již dříve (jak řečeno, témata se stýkají, prostupují či navazují). Tak pár,, opět souhrnně, vybírám: „Úspěch začíná odvahou“, „Moc řečí kaši neuvaří“, „Každý velký čin se zdá nemožným“, „Na rozdíl od statistiky nejsme schopni zaznamenat ekonomické přebytky“, nevím, jak myslet „Třídní boj neskončil“, proslulé „Dvakrát měř, jednou řež“, „Za peníze můžeš mít všechno, jenom ne rozum“. A ostře nesouhlasím: „Svět spočívá na trojím: na penězích, na penězích a – na penězích“. Tohle naučení potvrzuje absenci předchozího (rozumu), a nerad bych poukazoval na konkrétní příklady. A jak bývá v knížce zvykem, jsou tu další návaznosti, v tomto případě Desatero chudoby, kde vyniká hned to první, rozšířené o podobu jiné verze: „Chudoba cti netratí, ale jménu nepřidá“, a ovšem proslulé je „Sytý hladovému nevěří“.

Následuje kapitola Sedmá velmoc, obchod a doprava. V prvním případě jde o jedno možná z nejdiskutovanějších témat v jejich aktuálních aspektech (dezinformace, obtíže s dnešními možnostmi pochopení světa, dokonce navzdory někdejší iluzi, že věda všechno zachrání, s tím související sociální sítě atd.), o lži je řeč často v knihách Karla Hvížďaly (konkrétně se objevuje přímo v titulu posledního rozhovoru s Karolem Sidonem Lež má krátké nohy), a zde bych mohl, zatím na okraj poznamenat, že židovské hledisko se objevuje i v závěru knihy Huga a Jarmily Schreiberových, a snad nic neprozradím, když zmíním, že k židovskému světu autoři této knihy mají blízko. Zpět ale k tisku a médiím, zastavuji se u poznámky Lidem chybí bezprostřední poznání (to se právě týká oné proměny našeho světa, která i mě soustředěněji zajímá). Parafrází jednoho známého výroku je „Televizí se lze ubavit až k úplné smrti“.

Dohledávám si, kdo je Phineas Taylor Barnum, americký podnikatel a zakladatel cirkusu, jenž o sobě kdysi prohlásil, že je „showman svým povoláním“, o jehož existenci jsem neměl tušení, zde Barnumovo desatero ku prospěšnému provozování živnosti. Rady opravdu užitečné, jako „Nemrhej síly kolikerým podnikáním najednou“ či „Vyhledávej způsobilé pomocníky“, ta první rada ke shodě zaměstnání s povahou a přirozeností toho, kdo se do čehokoli pouští, ve mně vyvolává vzpomínku z jednoho večírku u mých známých, kde jeden druhému v opojení na začátku devadesátých let tvrdil – k mému úsměvu, měl jsem představu, že tomu, co člověk dělá, by měl rozumět – že může „podnikat“ v čemkoli. Také jsme pak viděli, jak to dopadalo. A opět coby opozice tématu čteme Deset hackerských pravd, snad ani nebudu citovat. Docela logicky navazuje Desatero o penězích, samozřejmě čteme „Peníze jsou pány světa“ či „Bez peněz do hospody nelez“, ale i takové vtipy jako „Finanční krizi může vyřešit jen zázrak nebo dědictví“ či tvrdá pravda „Peníze nejsou nikdy v ronováze se spotřebou“ či „Čím více peněz, tím rychleji mizí“. A znovu přípodotek, možná již dříve řečený, téma se objevuje i na různých jiných místech knihy.

Stejně tak můžeme opakovat, že výroky jako „Rychle nabyl, rychle pozbyl“, „Peníze mizí z rukou jako had“ jsou sice zařazeny v Desateru konzumenta, ale mohly by být i v tom předchozím. Pozoruhodné je Vatikánské desatero pro řidiče, vybízející různou formou k ohleduplnosti a jsme u kapitoly Tajná učení. Zde nalezneme Pythagorovo zlaté desatero, Desatero hermetické, Desatero doktora Johanna Fausta, Desatero satanismu či Desatero jógy. Zvláštní název má oddíl Pro národ a lidstvo celé, kde po Národním desateru čteme Desatero inspirované Václavem Havlem. To Národní začíná citátem Jana Nerudy „Bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů“, „Zpátky ni krok!“ mně nepřipadá vhodné sem zařazovat (to je přece spíše Komunistické desatero, „Kupředu levá…), ironicky vnímám „Jsem Čech. Kdo je víc?“ i kontextu posledních desetiletí, kdy Václav Klaus jezdil radit do Davosu politikům ze staré Evropy, jak mají hospodařit, což čtu ještě výrazněji v kontextu s radou, kterou u nás nemusíme dávat s příliš velkým důrazem, „Kraďte nakradené!“. Ironický je i kontext s tím následujícím, kde na prvním místě čteme „Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí“.

Vlastně je tu založena řada osobností, z těch našich ještě Tomáš G. Masaryk či Josef Švejk, což pak plynule přechází v kapitolu Světové osobnosti. Z Masaryka mě zaujalo to poslední, totiž že „Moderní člověk je nehotový, neucelený, nejednotný“, známé pak „Žádám politiku světovou“, zajímavé je pak „Demokracie neutiskuje génie, básníky, spisovatele a umělce“. Ze Švejka je zařazeno vedle nejznámějšího výroku, který ale v Haškově knize nenajdeme, zatímco jeden čas bylo vyvěšeno v každé druhé hospodě, totiž „To chce klid“, známé naopak „Člověk by chtěl být gigantem, a je hovno, kamaráde“, tam si jen nejsem jistý, která osoba to v románu říká, myslím, že sám Švejk to není. „Já pánové nejsem žádný simulant, já jsem opravdovej blbec“ je pak opravdu Švejkův výrok z kapitoly Švejka vyhodili z blázince, kde se ohledně jeho pravdivosti odvolává na vojenské dokumenty v kanceláři 91. pluku v Českých Budějovicích. Líbilo by se mně, kdyby autoři byli zařadili jeden famózní výrok, jenž je takřka „filozofický“, totiž „Ať si bylo, jak si bylo, přece jaksi bylo. Ještě nikdy nebylo, aby nějak nebylo.“

Ale pojďme dál. Desetkrát Sigmund Freud jsou výroky z velké části se, pochopitelně, vážící k libidu, Revoluční desatero Mao Ce-Tunga zahrnuje takové výroky jako „Válka je pokračováním politiky. Z pušky vzejde moc.“ Je zařazen i Karel Marx,, v jeho desateru si můžeme připomenout větu, z níž posléze vznikl jeho revoluční program, totiž „Filozofové svět jen různě vykládali, ale jde o to jej změnit“, onu základní poučku celého učení, „Celé dějiny lidstva jsou dějinami bojů mezi třídami vykořisťujícími a vykořisťovanými“ či, jako poslední, ono heslo z Manifestu „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Je zajímavé, že proti tomuto muži se na protější stránce ocitá divadelní klasik v podobě Shakespearovo desatero o lásce. Vybírám: „Jak sladká věc je ženské srdce“, „Prudké rozkoše mají náhlý konec“, „Láska, tak sličná na pohled, může být tyranská a ukrutná“.  A ještě: „Kateřino, ten klobouk ti nesluší“, což je zábavné, když známe kontext. Tuším, že je to ze Zkrocení zlé ženy.

Ale Shakespearovi jsou věnována ještě dvě další desatera. O filozofii a o politice. I když i v tom prvním z nich bych si vybral, ocituji z druhého: „Ctnost nenalézá přátel“, a ještě „Nejsme první, kdo s nejlepšími úmysly způsobili to nejhorší zlo.“ Z Deseti pravd Arthura Schopenhauera, které by se mohlo jmenovat i Deset Schopenhauerových pravd o ženách, neboť pouze o nich je řeč, vybírám alespoň: „O polygamii není nutné se přít, je nutné ji přijmout jako skutečnost“, „Ženy zůstanou nevyléčitelnými šosáky“ (znám řadu chytrých žen, ale na tomhle něco je), samozřejmě o filozofových výrocích o méněcennosti žen by se dalo říci nejen, že zvláště dnes jsou hodně provokativní, s argumentem misogynie by nejspíš neobstál nejen před zuřivými sufražetkami. A přestože i dnes jsou zlatokopky, asi by mnohé (většina?) nesouhlasily s tím, že „Ženy soudí, že muž je určen k tomu, aby vydělával peníze, a ony pak, aby je utrácely“.

Pozoruhodná je ona kapitola, nazvaná Rabín pravil. Je tu Desatero o štěstí, Desatero o hlouposti, Desatero o chování, Deset moudrostí, Deset obyčejných pravd, Desatero k večernímu zamyšlení, Desetkrát o životě, Desatero existenční a Deset hořkých pravd. Vtipnost či hořký humor některých z nich opravdu stojí za pozornost. Tak vybírám, dalo by se i více: „Život není to, co chceme, ale to, co máme“, „Když hloupý mlčí, platí za chytrého“, „Mrtvého oplakáváme sedm dní, hlupáka celý život“, „Až přijde Mesiáš, uzdraví se všichni nemocní. Jenom hlupák zůstane hlupákem“, „Kozel je nebezpečný zezadu, kůň zepředu a hlupák ze všech stran“, „Ono se řekne hlupák, ale na to, co mu svědčí, je chytrý dost“ (to už je ze série „o chování“, jak vidno, na to téma jedno desatero nestačí), „Opilec se může vyspat, ale hlupák nezmoudří“. „Hluchý slyší vyprávět němého, že slepý viděl, jak chromý běží“, „To, co říká, si nemyslí. A co si myslí, to neříká“, „Boháč má vždycky hezkou dceru“, „Když máš hlad, lízej sůl. Budeš mít žízeň“, „Lepší je žít v chudobě, než být pohřben v bohatství“, „Hlad je špatný rádce“. A ještě: „Ať nás Bůh chrání před židovskou pýchou a křesťanskou vášní“, „Bože na nebesích! Dej mi chleba, dokud mám ještě zuby!“.

Poslední část je lakonicky označena Na závěr. Z Deseti rad pro každého: „Pane Bože! Daruj mi nějakou výmluvu“ nebo „Vůči sobě je člověk slepý“, z Deseti varování „V prázdných sudech je jen větší rámus“, rada „Nečiň jiným to, co nechceš, aby druzí činili tobě“ je trochu překvapivě zařazena do Desatera pro smolaře a v souladu s chronologií lidského života celý soubor uzavírá Desatero o stáří a Desatero o smrti. Z toho prvního nemohu vynechat proslulé naučení, které slýcháme nejspíš všichni od rodičů, totiž „Co se v mládí naučíš, ve staří jako když najdeš“, z druhého se mi skoro vybírat nechce, ale přece jen nakonec přepisuju to moudré naučení, u něhož si člověk až posteskne, třeba jen když otevře noviny a čte statistiky nejen zabitých, ale i sebevražd, „Někdo chce žít a nemůže, jiný může a nechce“.

Když na závěr knížkou znovu ještě jednou listuju (to neznamená, že bych se k ní v budoucnu ještě nevrátil), chci poznamenat (v souvislosti s tím i fakt, že jakkoli se nejedná o publikaci striktně vědeckou) kromě toho, že je opatřena rozsáhlejším sloupcem titulů Pramenů a literatury (jako příznačné bych, jakkoli by stálo za to zmínit více, uvedl Knihu o českém charakteru Jiřího Mahena, Vyškov 1924, Masarykovu abecedu, Praha 1990, Milana Nakonečného Lexikon magie, Praha 1992 či Břetislava Hartla veskrze užitečný Věčný inspiromat, Praha 1994) jakýsi souhrnný výstup pro mě, totiž že ve srovnáním s někdejším křesťanským desaterem jakožto základním životním vodítkem máme dnes, a to nejen proto, že žijeme v postmoderní (nebo dokonce post-postmoderní) době, ale třeba i vzhledem k stále více postupující profesní a vědní specializaci, rozšiřujícímu se vějíři životních možností a pohledů, rovněž podstatně širší výběr perspektiv, z nichž každá přichází se svým kánonem, metodikou, přístupem, úhlem pohledu, strukturou vidění světa a já nevím, jak je to možné ještě vyjádřit, takže svoje desatero bude mít „vodák“ či „zahrádkář“, „vegetarián“ či zastánce nejrůznějších alternativ, ať už post-faktických, genderových, experimentálních či konzervativních, sociálních a generačních, memplexů či ideových směrů, škol a učení orientovaných tím či oním zaměřením, nové religiozity či environmentalismu v každodenní praxi. A zároveň s tím si uvědomuju, ačkoli sám jsem si snad nikdy žádné vlastní desatero nezformuloval, že právě v této pestrosti a otevřenosti, kterou někteří lidé naopak mohou vnímat jako neukotvenost a nedostatečně přehledný svět, svět chaosu, který je dokonce hrozbou, by člověk nějaké „desatero“, nějaké mantinely, nějakou „výchovu“, „ideály“ atd. měl mít. No vida, útlá knížečka a téma „jako blázen“. S radostí zařazuju do své knihovny.