Jan Bílek, Jarmila Schreiberová / Pátečníci na fotografiích Karla Čapka

Jan Bílek, Jarmila Schreiberová / Pátečníci na fotografiích Karla Čapka
Památník národního písemnictví / Muzeum literatury 2023

Objevovat je možné i věci, o kterých si myslíme, že je dobře známe. Vidíme to letos u výročí Franze Kafky, o kterém jsme si možná mysleli, že už o něm víme všechno z monumentální životopisné trilogie Rainera Stacha, která posunula někdejší znovuobjevení pražského židovského spisovatele do zcela jiných souřadnic, než v jakých ho mohla vnímat Liblická konference v roce 1964, a že to tak ve skutečnosti není či že je stále možné něco objevovat a zprostředkovávat nové náhledy vidíme nejen u tohoto tématu, ale u všech těch hudebních velikánů v Roce české hudby, jejich recepci, způsobu jejich vnímání ve veřejném prostoru.

Přirovnání knihy Jana Bílka a Jarmily Schreiberové o fotografiích spisovatele, o němž snad každý ví, že fotografoval (četli jsme přece Dášeňku čili Život štěněte a kdybychom dost pozorně nereflektovali skutečnost, že také obsahuje fotografie, v některých vydáních dokonce na obálce, připomene nám to autor kapitolou Jak se fotografuje štěně), a také snad každý slyšel o pátečnících a vztazích spisovatele s prezidentem Masarykem, na základě setkávání s nímž vznikly slavné Hovory s T. G. M., se zmíněnými jubilei má řadu podobností právě v onom aspektu „neznámého známého“, který je možná vůbec jedním z nejvýraznějších obecných charakteristických rysů tak výrazně mnohovrstevného světa či veřejného vědomí o něm, což je dnešní realita.

Ačkoli sám spisovatel a dramatik není jubilantem – velké výročí zaznamenalo pouze jedno z jeho nejznámějších děl, o jehož uvedení v divadle v Hradci Králové napsal Jan Bílek, archivář, historik, bohemista, jenž na Pedagogické fakultě Univerzity v Hradci Králové působí, knihu Světová premiéra RUR: Čapkovo drama v Hradci Králové (Gaudeamus, 2023) – máme již při uchopení publikace, vydané Muzeem literatury Památníku národního písemnictví v Praze (s nímž Jan Bílek rovněž dlouhodobě spolupracuje) na konci téhož roku (2023), jaksi slavnostní pocit, který vyvolává přítomnost řady prvků tradiční knižní kultury s její noblesou, což může obzvláště potěšit českého čtenáře, který si může uvědomit, že žijeme v zemi, kde má tradici původně anglické, s W. Morissem spojené „hnutí za krásnou knihu“, u nás reprezentované již Knihovnou Moderní revue Arnošta Procházky, s níž spolupracovali S. K. Neumann či Zdenka Braunerová, na „krásné knize“, o níž také psal, se podílel například typograf Karel Dyrynk, a mohli bychom jmenovat desítky dalších tvůrců. Kontextuálně ale připomeňme alespoň výstavu Krásná kniha v PNP, 1. 12. 2023 – 31. 3. 2024, poukazující ke spolupráci s řadou moderních výtvarných umělců, ale také k tradici až k K. V. Krameriovi.

U Pátečníků to jsou dnes „kulaté rohy“, připomínající někdejší bibliofilské publikace a v poslední době oživené módními zápisníky a diáři francouzské firmy Moleskine, ušlechtilý kartón užitý pro obálku s  fotografií Arne Laurina v zahradě dvojvilky v Praze vlepenou do vytlačeného rámečku, kterou pak znovu v knize najdeme jako ukázku z alba „Palivcovi“ (s. 49, v Seznamu vyobrazení okomentovanou na s. 212), kombinace patkových a bezpatkových písem v souvislosti s dalšími grafickými prvky, jako je možnost inverze (zde bílá na hnědé) či různé podoby rámečků, které tematizují samotný fenomén fotografie i v celém pojetí knihy. S médiem fotografie má ostatně Jan Bílek zkušenost i z minulých projektů, jakým byl Druhý exil Edvarda Beneše. Fotografie z let 1938-1945, vydaný v roce 2016 v Historickém ústavu AV ČR, kde je Jan Bílek spoluautorem fotografické části publikace Erika Maršouna, vedle vstupní studie Jana Kuklíka a Jana Němečka o exilové Benešově politice.

Jak v úvodu řečeno, v knize se setkáme s ikonickými postavami, „intelektuální elitou první republiky“, jak to zaznělo v jednom čtenářském komentáři, ať již to byli spisovatelé jako asi nejznámější Vladislav Vančura, Fráňa Šrámek či Karel Poláček, ale i třeba Josef Kopta, František Langer, básník Josef Palivec, literární a výtvarný kritik, básník a spisovatel Arne Laurin, výtvarníci Václav Rabas nebo Karlův bratr Josef Čapek, také spoluautor některých děl, literární vědci a jazykovědci Jan Mukařovský, Vilém Mathesius, či osobnosti z oblasti divadla jako je režisér, dramaturg a divadelní publicista Josef Kodíček, a ovšem také politiky, jíž je syn prezidenta Masaryka Jan Masaryk, kromě toho ale s celou řadou postav, které nejsou dnes již v tak běžném povědomí jako byli možná ve své době.

Po úvodní studii či části knihy, charakterizující samotný fenomén pátečníků, zahrnující též Ediční úvod (k ní se ještě vrátím), defilují jednotliví pátečníci v oddíle Osobnosti – snímky – zajímavosti, již tímto názvem do jisté míry postihujícím skladbu jednotlivých portrétů, totiž jakési encyklopedické heslo či spíše text jej v několika ohledech přesahující, několik snímků s komentáři (v závěru knihy pak je s příznačnou precizností autorů vyznačen jejich popis včetně archivního zdroje) a v bílých rámečcích pak různými ukázkami z jejich díla nebo v pohledech jiných autorů.

Příkladem takové osobnosti „napříč“ obory, tedy veřejně se projevujících v několika společenských oblastech, a zároveň dnes „zapomenuté“ může být hned první z nich, Jaroslav Adlov, lékař, člen České obce sokolské či zednářské lóže, zároveň muž v přátelském či blízkém vztahu k Čapkům, jak jej v konkrétnosti dokumentují a přibližují až anekdotické příhody, jako je Poláčkův komentář k Adlovovu setkání s Masarykem, který jej coby fyzicky zdatného muže vysadil na strom v očekávání, že sleze, či tzv. „silvestrovská aféra“, kdy účastníci jednoho večera karikovali předsedy stran vládní koalice, nebo nejrůznější kontextuální souvislosti, jaké se dozvídáme například ve větě: „V letech 1928 – 1932 bydlel Adlof s manželkou na pražských Vinohradech v Soběslavské ulici u sestry bratří Čapků Heleny Palivcové.“ (s. 83)

Podobně dnes málokomu něco řeknou jména jako architekt Maximilián Bitterman, lékař, bakteriolog a biofyzikk Jaromír Bouček, přítel Josefa Čapka, lékař, spisovatel a překladatel Jiří Foustka, židovský novinář, spisovatel a překladatel, jeden z prvních kritiků nacistické ideologie Alfréd Fuchs či filozof a protestantský teolog Jan Blahoslav Kozák, bratři Krausové, tedy právník, diplomat a překladatel Jaroslav Kraus a Karel Kraus, jenž pracoval v nakladatelství Aventinum řízeném Karlem Čapkem (nemá nic společného s letos jubilujícím Karlem Krausem, německým židovským spisovatelem, narozeném v Jičíně, nicméně většinu života žijícím ve Vídni, autorem slavných Posledních dnů lidstva, jak se pokouší myslím vcelku neprávem editorům knihy vytýkat recenzent knihy Tváře pátečníků zblízka Jiří Poláček v příloze Lidových novin Orientace 23. 3. 2024, č. 71, s. 21).

Z těch méně známějších osobností pak, listuju-li (v abecedním pořadí) dále, přichází možná přece jen, alespoň pro starší čtenáře známější František Kubka (Karlštejnské vigilie, Pražské nokturno, Skythský jezdec), následuje národohospodář a politik, později emigrující Josef Macek, dále překladatel, básník Josef Mach, spisovatel, nakladatelský redaktor, publicista a překladatel Bohumil Přikryl, anglický spisovatel, lingvista, literární vědec a překladatel Paul Selver. K dalším osobnostem pátečníků patří Josef Schieszl, právník a publicista, vedoucí pracovník prezidentské kanceláře, matematik Emil Schoenbaum, gynekolog a porodník Karel Steinbach, sociolog, filozof, překladatel a publicista Vasil Kaprálek Škrach, student mj. u T. G. Masaryka na Filozofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity, dále také historik Josef Šusta, kritik Palackého pojetí českých dějin, přítel historika umění Maxe Dvořáka a ministr školství a národní osvěty v začátcích první republiky, a konečně anglista a amerikanista, literární vědec a překladatel Otakar Vočadlo, jenž přispíval též do Lidových novin a Přítomnosti.

Zvláštní místo má samozřejmě Karel Scheinpflug, jehož otec, podnikatel a novinář, předseda Syndikátu českých spisovatelů „seznámil sourozence Karla a Olgu s redakčním kolegou z Národních listů Karlem Čapkem“ (s. 180), „účastnil se s vlastním automobilem cesty Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové do Rakouska v létě 1936, při které Čapek požádal Olgu o ruku, a byl sestřiným svědkem při svatbě v srpnu téhož roku,“ stal se „literárním agentem Karla Čapka“, „po smrti Olgy Scheinpflugové […] se přestěhoval do pražského domu Karla Čapka“, „spravoval švagrovu literární pozůstalost“ a staral se „o údržbu nemovitosti včetně podkroví s Čapkovou pracovnou, knihovnou a místností pátečníků“ (s. 182).

Z tohoto výčtu je zřejmá šíře oborů, v nichž vynikaly jednotlivé osobnosti, jak o ní ostatně hovoří Jan Bílek v charakteristice pátečníků v úvodní studii, v níž se po úvodním stručném představení hlavního protagonisty a pohledu na název „pátečník“ z hlediska lingvistického úzu výrazu sleduje kořeny pátků, vycházejících z toho, že se Čapek „stal iniciátorem a hostitelem pátků z vrozeného zájmu o styky s jím vybranými lidmi, z potřeby tříbit v interakci s nimi své myšlenky a názory a pro praktickou organizaci své práce, činnosti a úkolů“ (s. 13), tedy vytvoření jakési neinstitucionální stolní společnosti na pomezí mezi soukromou a veřejnou sférou (pro což je příznačné i umístění pátku jako dne v týdnu), která se pravidelně přátelsky setkává. Zevrubně popisuje genezi tohoto společenství od setkávání Karla Čapka především s Fráňou Šrámkem, jenž pak z povahy své plachosti introverta přestal na „(mládenecké) černé kafe“ (s. 17 a variantně na jiných místech) k Čapkům docházet poté, co se společnost rozšířila na větší počet (v Edičním úvodu Jan Bílek uvádí, že na fotografiích je zachyceno 35 pátečníků, v průběhu let a proměnách velikosti bytu se jejich počet ovšem proměňoval), a zprvu jen několika dalších, jako byl František Langer, jenž ve svých vzpomínkách zdůrazňuje důležitost pestrosti účastníků „pro množství, pro různost a pro zápolení jejich myšlenek“, kromě toho se i termín na pátek ustálil z původních čtvrtků (a pro Šrámka si pak Čapek vyhradil na společné procházky pondělí).

Bílek zkoumá typ pátečního setkávání českých prvorepublikových intelektuálů na pozadí jiných vzorců, jimiž v případě Karla Čapka mohlo být prostředí divadelní (na začátku dvacátých let, tedy před počátky pátečníků byl dramaturgem a režisérem Vinohradského divadla) či novinářských redakcí (je spojen především s Lidovými novinami, i když časopisecky publikoval již od gymnaziálních studií), ale mohla jím být též kavárna, již reprezentovala dnes již neexistující kavárna Union, pro Čapka „zkušenost z generačně profesního uskupení výtvarníků, architektů, spisovatelů a hudebníků“ (s. 13) v Braunerově domě (podle politika F. A. Braunera, jehož dcera byla malířka Zdenka Braunerová) s tradicí „vídeňské kavárny“ již z roku 1820, ale také objekt, který Čapek emotivně hájil v Lidových novinách článkem Ohrožená památka proti jejímu zrušení, když její existenci vztahoval k evropské kulturní tradici (Paříži a Berlínu). Zmínka je také o kavárně Demínka, kde se po první světové válce setkávali bratří Čapkové s Františkem Langrem.

Jan Bílek zkoumá zrod společenství pátečníků se svou charakteristickou akribií, s níž se ostatně tématu věnuje již dvě desetiletí, a uvádí řadu zdrojů, sledujících krok po kroku to, co bylo možné zjistit o postupně se ustalujícím seskupení, například v článku Adolfa Hoffmeistera v Přítomnosti (v roce 1927), Vzpomínek Jarmily Čapkové, románu Olgy Scheinpflugové Český román, spisu Karla Scheinpfluga Můj švagr Karel Čapek, Julia Firta či Ferdinanda Peroutky, a ovšem i z pera novějších badatelů, jako je Aleš Fetters (pamatujeme ho z jiné letité stolní společnosti, totiž na festivalu Šrámkova Sobotka). Čteme o různých možných vláknech počátků setkávání, například posezení po premiéře Čapkem režírované Šrámkovy hry Plačící satyr (1923) po jejich předchozím sblížení (1922), Josef Kopta hovoří ve svých vzpomínkách o roce 1924, uváděný korespondenční lístek se nedochoval, zatímco ten z listopadu 1924 Miroslavu Ruttemu ano.

Bílek pak uvádí s dalšími zdroji termíny a četnost schůzek, v další podkapitolce Místa setkání pak zkoumá je, rovněž v souvislosti s dalšími událostmi jako byla úprava vily, které „v roce 1936 přinesla“ svatba Karla Čapka s Olgou Scheinpflugovou, přičemž podoba místnosti, kde se scházeli pátečníci, je dochována dodnes. A konečně se v systematickém kroužení soustřeďuje v další podkapitolce s názvem Podstata společnosti k uchopení charakteru toho, co od začátku sledoval. Z úst různých osobností padnou výrazy jako „důvěrná společnost přátel“ či „čeští literáti a intelektuálové“ (sám Karel Čapek), „široký okruh jeho přátel a známých“ (Otakar Vočadlo), jako „nástroj lidské organizace“ interpretuje Bílek formulace Heleny Procházkové Koželuhové, neteře bratří Čapků.

Citát z článku Adolfa Hoffmeistera „Život je dosti plný událostí, aby bylo o čem mluvit, a rozumně rozdělil mezi lidi obory, věk, názory, vyznání, zaměstnání a politické strany, což působí na řeč jak měsíce na vlny.“ pak je shrnut ve větě „Diskutovaly se věci praktické i teoretické, všední, kulturní, politické, filozofické, aktuální i nadčasové.“ (s. 27) Transponováno do politické roviny, setkávali se na pátcích i osobnosti politicky odlišných názorů, což byla demonstrace hodnot, které Čapek, Masaryk a ovšem i další vyznávali, totiž ideálů demokracie, na nichž byl ideově postaven základ Masarykovy koncepce nového státu. Schopnost „snášenlivého“ Karla Čapka „vyrovnávat rozpory a sbližovat protiklady“ a „obklopit se tak různorodými talenty a ideovými odpůrci a vytvořit ro ně smířlivé ovzduší, ve kterém komunistický spisovatel a marxistický estetik družně zasedali vedle legionářů, bojovní katolíci vedle liberálů“ zdůrazňuje i citovaný Otakar Vočadlo.

U těch nejznámějších pátečníků, k nimž se můžeme ještě vrátit, se dozvíme celou řadu zajímavých souvislosti v čapkovské perspektivě, na niž se pokusím v určitém výběru zaměřit. Příkladem může být poznámka o skutečnosti, že jedno z nejznámějších literárních vystudovaného lékaře, půvabnou novelu Rozmarné léto, ilustroval v prvním vydání (1926) Josef Čapek, a v řečené perspektivě vnímáme poněkud jinak i skutečnost, že s názvem Uměleckého svazu Devětsil přišli právě bratří Čapkové, vlastně příslušníci umělecké generace před avantgardou, jejíž teorii v Devětsilu vypracoval Karel Teige (narozen, stejně jako V. Nezval 1900, zatímco Vančura 1891, Karel Čapek 1890). O Fráňovi Šrámkovi se, kromě skutečnosti, že věřil ve volnou lásku, jak to formuluje ve svých vzpomínkách Ferdinand Peroutka, což v anarchistickém kontextu nejspíš znamená především odmítání manželství, nikoli nevázaný život, ostatně o tom svědčí i soužití s jeho celoživotní družkou Miloslavou Hrdličkovou, spisovatelkou, redaktorkou a editorkou (narodila se v Kostelci u Jičína, tj. asi šest kilometrů jižně od města mezi Starým Místem a Jičíněvsí), přičemž v dnešním kulturním kontextu je důležité, že „po Šrámkově smrti zakoupila v Sobotce dům, do kterého přemístila autorův archiv i jeho pracovnu, podílela se na vzniku festivalu Šrámkova Sobotka v roce 1957 a celý movitý a nemovitý majetek včetně autorských práv odkázala městu Sobotce.“ (s. 198)

Pro čapkovský kontext byl významnou osobností básník Josef Palivec, jenž se po rozvodu s francouzskou malířkou Stéphanií Guerzoniovou stal druhým manželem Heleny Čapkové. Jeho bratr, průmyslník, velkostatkář a mecenáš Václav Palivec „u příležitosti sňatku Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové věnoval novomanželům k doživotnímu užívání dům ve Staré Huti u Dobříše – Strž“ (s. 164). Důležité jsou kontakty se členy Pražského lingvistického kroužku Janem Mukařovským a Vilémem Mathesiem.  Karel Čapek přispěl do prvního čísla periodika Slovo a slovesnost, založeného jako orgán Pražského lingvistického kroužku (vedoucími redaktory byli Bohuslav Havránek a Vilém Mathesius).

Zcela samostatnou kapitolu pak určitě představuje vztah Karla Čapka a prezidenta T. G. Masaryka. Ten samozřejmě nemohl být ve stručném portrétu, při vší významnosti jedním z několika dalších desítek dalších, v knize postihnut. Musela by být zodpovězena například otázka překračující rámec jejího konceptu, jakým způsobem ovlivnily Čapkovy styky s prezidentem jeho literární dílo, jak portrét uvádí. Jarmila Schreiberová hovoří o dvou důležitých momentech, když cituje Julia Firta, podle něhož Čapek Masarykovo „přátelství a důvěru […] oplácel láskou a oddaností, která po léta neznala mezí“ (s. 153), což souvisí s tím, že „prezidentova přítomnost odlišila pátečníky od obdobných diskusních uskupení“, explicitněji řečeno dala těmto setkáváním lesk a výjimečnost, s nimiž se jiná společenství mohla jen obtížně srovnávat. Naopak prezident v něm, jak již shora zmíněno, „našel vlivné podporovatele svého pojetí státu, se kterým se ve své většině identifikovali“ (s. 153).

Dobový rámec Čapkových fotografií představuje Jan Bílek již ve zmíněné úvodní studii, v podkapitole Fotografie pátečníků popisuje historické fotografické přístroje a postupy (chemikálie, negativní a pozitivní proces, želatinová emulse, ustalování atd. atd., v dnešní době digitálních technologií nejspíš pro nespecialisty známé už jen v matném povědomí), jak se s nimi Karel Čapek mohl seznamovat z dobových slovníků, příruček či časopisů a novin, jako byl např. Pestrý týden s fotoamatérskou rubrikou, který od roku 1926 řídil Augustin Škarda (přitom Bílek čerpá, podobně jako v jiných oblastech, nejen z dobových materiálů, ale i zpracování tématu v nejnovějších odborných pracích). V tomto rámci vychází pak především z fenoménu fotoamatérské fotografie (kdy se fotograf stal nadšenou „osobou zabývající se fotografií“ či „ochotníkem, amatérem, pěstujícím fotografii ze záliby“, s. 35), v protikladu k fotografovi z povolání. Nejspíš tak musel pominout onen estetický rámec proměny fotografie, jakým bylo její pojetí (můžeme jen metaforicky naznačit) u Františka Drtikola s jeho secesním piktorialismem a D. J. Růžičky, který z Ameriky na začátku 20. let přinesl myšlenku čisté fotografie (bez zásahů do negativů, obrazových úprav atd.), o niž se pak opírali i představitelé moderny (zvl. J. Funke) (shrnutí bychom našli např. v katalozích projektů Příběh moderního média J. Anděla či České fotografie 20. století V. Birguse a J. Mlčocha na začátku tohoto tisíciletí), či komplikované žánrové problematice umělecké a žurnalistické fotografie, a soustředit se na okolnosti hnutí, které mělo již od počátku století (dokonce dříve, Český klub fotografů amatérů, založený v Praze v roce 1902, vznikl rozdělením českého a německého klubu, který vznikl v roce 1889) svoje instituce, jako byl Fotografický věstník, poté Fotografický obzor, jenž redigoval mj. Bílkem uváděný Jar. Haasz a později Augustin Škarda, a na začátku třicátých let se stal majetkem  Svazu čsl. klubů fotografů amatérů. V roce 1931 pak vyšla poprvé i zde v knize uvedené ročenka Československá fotografie (již skvěle graficky upravená „konstruktivistická“ obálka svědčí o dobové aktuálnosti), která přispívala k popularizaci oboru.

Nyní Bílek prochází vlastní soubor fotografií, tedy téma vymezené „cílem předložené knihy“ (s. 64), kdy popisuje Čapkův vztah k fotografování, jeho přístroj zrcadlovky Rolleiflex, a práci s fotografií od prvních pokusů přes fotografie z vycházek, dochované sériové snímky Čapka, jak fotografuje (jeden z nich je, jak zmíněno, zpřítomněn rovněž na obálce knihy), jejich umístění do alb a jejich popis, skupinové fotografie, jako jsou pátečníci s prezidentem T. G. Masarykem či menší skupinky a pak především jednotlivé portréty, na nichž je (dle komentáře Pavla Scheuflera) patrná „snaha o portrétní studii se zájmem o vystižení psychiky, o proniknutí pod povrch tváře“, kdy se tedy jedná o „esteticky působivý obraz důvěrného člověka“ (s. 61). A ovšem také dobové publikace v časopisech těchto fotografií či jejich nové zpřístupnění například v knize Karel Čapek: Přijatá korespondence, vydané v roce 2000, a rovněž v dalších médiích, jako je televize.

K metodologii práce s rozsáhlým materiálem a ovšem i obtížemi či pracností, vyplývající ze skutečnosti, že pozůstalost Karla Čapka se nenachází pohromadě na jednom místě, nýbrž je rozdělena ve fondech Památníku národního písemnictví, ale také Archivu hlavního města Prahy (Sbírky rodin Čapků a Scheinpflugů, majetek městské části Prha 10), a kromě toho autoři bádali i v dalších institucích, jako je Národní archiv v Praze (fond Policejní ředitelství Praha), Muzeum bratří Čapků v Malých Svatoňovicích, v Památníku Karla Čapka ve Staré Huti u Dobříše, ale v širším kontextu třeba také Muzeum a archiv Fráni Šrámka v Soboce a Archiv České televize v Praze, Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové. Mohli se ale také opírat i o předchozí práci dalších badatelů, především Karla Pecha a Pavla Scheuflera či Marty Dandové. Pak tu jsou soukromé sbírky, především dokumentace díla básníka Josefa Palivce.

Vypisuji některé z těchto údajů také pro ozřejmení šíře záběru, aniž bych mohl uvádět řadu dalších osob, souvisejících v té či oné podobě s komplexním výzkumem, který sleduje nejen vrstvu geneze samotných fotografií, ale i jejich uplatnění v kulturní a odborné reflexi ve veřejném prostoru, na výstavách, knižních či televizních zpracováních. Ukazují se tak i různé funkce výzkumu, mezi nimiž má významné místo identifikace několika dosud nezjištěných osobností, které umožnil vícevrstevný přístup a vyhraněná metodologie. Vedle tohoto ztotožnění některých osob, opravujících předchozí nepřesnosti či záměny, tu je za celou knihou zároveň obrovská práce v samotném zachycení fotografického materiálu, tedy například zjištění, zda je k dispozici dobový negativ, pozitiv či pozdější zpracování snímku, přičemž zde opět přichází ke slovu metodika, jak a co zaznamenat v rozsáhlém Seznamu vyobrazení, podle jakých kritérií vybrat tu či onu fotografii do publikace.

A to je to, co má podle mého názoru velkou hodnotu: atraktivnost zpracování celého tématu v krásné knize pro širokou kulturní veřejnost a zároveň veškerá práce za tím, která je zároveň odborným přínosem. Takto vyvážený výsledek v dnešním zrychleném světě zdaleka není samozřejmostí.

Pár poznámek a odkazů:
Jan Bílek, Jarmila Schreiberová, Pátečníci na fotografiích Karla Čapka
https://www.academiaknihy.cz/kniha/patecnici-na-fotografiich-karla-capka/

Uvedení publikace v PNP
https://pamatniknarodnihopisemnictvi.cz/4429-patecnici-na-fotografiich-karla-capka-5-4/

Výstava Krásná kniha v PNP
https://pamatniknarodnihopisemnictvi.cz/vystava-krasna-kniha-byla-zahajena/

Mgr. Jan Bílek, Ph.D.
https://www.databazeknih.cz/zivotopis/jan-bilek-35794

PhDr. Jarmila Schreiberová
https://www.databazeknih.cz/autori/jarmila-schreiberova-98298

Odborná literatura k tématu „krásné knihy“ viz Bohatcová, Mirjam. Česká kniha v proměnách staletí. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990. (kapitola: Umění moderní knižní tvorby).

Přehledné zpracování tématu, dostupné na internetu viz např. Magda Pospíšilová, Česká krásná kniha v kontextu knižní kultury přelomu 19. a 20. století, bakalářská práce, https://is.muni.cz/th/pqqo5/bp_pospisilova.pdf