Jack Kerouac / Maggie Cassidyová

V novém překladu Michaly Markové a skvělé grafické úpravě (odkaz lesklého barevného rastrového obrázku na obálce k dobovým médiím, pop-artu etc.) vydalo nakladatelství Argo román Jacka Kerouaca Maggie Cassidy (poprvé vyšel v překladu Edity Drozdové v nakl. Votobia v r. 1996). Je otázka, jak přistupovat k dílu autora, jenž svým překotným stylem „spontánní prózy“, volbou témat i přístupem k životu musel, stejně jako jeho souputníci beat generation, ve své době vzbuzovat pobouření dnes, po tom všem, co se v literatuře za více než šedesát let (tedy v odstupu takřka tří generací) událo, a zvláště u nás pak čtenářské zkušenosti s dílem Bohumila Hrabala, jenž podobně chrlil na psacím stroji své texty, jež tedy muselo dávno ztratit svou provokativnost (vedle takových jmen jako je Houllenbecq, Hollinghurst či Palahniuk bychom si mohli, když to přeženu, dokonce dnes klást otázku, co mohlo u beatniků způsobit takové pozdvižení, a obzvláště Maggie Cassidyová může působit jako něžná záležitost, kterou mohou číst i dospívající), na druhé straně pak ikony spojené s radikálním převratem životního stylu coby předchůdci hnutí hippies a legendárních osobností kultury šedesátých let, které proměnily svět.

Vracím-li se ke čtení Kerouacova románu z roku 1953 (vyšel o šest let později, 1959), nepůsobí na mě zpočátku čtení nijak překvapivě, všechno je samozřejmě v pohodě. Nicméně není to tak jednoduché, jak by se zdálo s vědomím chybějící interpunkce (podobně jako Hrabal, na anglické Wikipedii si můžeme číst v článku o nejznámějším díle Na cestě o onom pásu papíru odvíjejícím se ve válci psacího stroje, na nějž je chrlen text), jazzovém rytmu (a jazzových souvislostech té doby, to tu ovšem nebudu příliš rozebírat), blues atd., nicméně ona autenticita, spontaneita neznamená absolutní nekontrolovanost, jak by mohlo člověka mást (připomeňme sevřený tvar japonského haiku, který měl Kerouac v oblibě), Matthew Sweney v doslovu In memoriam: Kerouakovština upozorňuje na knihu Trochu dharmy, v níž se Kerouac vyjadřuje k formální rozmanitosti s uvedením jednotlivých typů formy jako je „tik“, „skica“, „sen“, „pop“, „extáze“, „film“, „vize“, „záblesk“, „bdělý sen“, „rutina“ či „dharma“ a poznámkou, že kapitola 33 knihy autora, jehož dědeček „vynalezl jeden typ sčítacího stroje“, je „skvělým příkladem“ těchto forem.

Při čtení si pak člověk naopak postupně uvědomuje proměnlivost jednotlivých pasáží Kerouacovy prózy, v níž jsou právě zmíněné typy výrazně uplatněny. Jako takový příklad zjevení ocituju část textu ze závěru šesté kapitoly (v tomto vydání s. 30), s případnou představou běžného popisu domu rodiny Maggie u řeky Concord, která se svou imaginací vymyká běžné deskriptivnosti:

„A v noci řeka kvete, svatá voda unáší bledé hvězdy, některé utopené jako závoje, jiné se ukazují jako ryby, ten velký měsíc, co býval růžový, je teď vysoko a září jako mléko a ohání se svým vertikálním a hlubokým odrazem v temné valící se mase dno drtivě meloucího tlaku mohutné zdi řeky. Jako ve smutném snu jde otec James Cassidy domů ve světle pouliční lampy po poďobané děravé prašné cestě, má bandasku a svítilnu, kulhá, je celý brunátný a přišel se najíst a vyspat. // Teď prásknou dveře. Děti vyběhly ven na poslední hru, matky v kuchyních dělají plány a mlátí věcmi, jej to slyšet v šustění listí v sadech, na popcornových houpačkách, v miliónem listů sladce provoněných nocích vzdechů, zpěvů, šepotů. Tisíc věcí nahoru dolů ulicemi, hlubokých, půvabných, nebezpečných, zlatících, dýchajících, hvězdně tepajících; písknutí, tenký křik; proud Lowellu nad střechami tam v dálce; štěkot na řece, kejhání noční divoké husy, co se batolí pískem a jiskřením; úpící šplouchání a předení a líbezné mystérium na břehu, ten temný, vždycky temný lstivý neviděný říční ret mumlající polibky, co jí noc a kradmo krade písek.“ (s. 30)

Jakoby se sem promítl duch básníků, jejichž jména Kerouac v textu zmiňuje. Nechci srovnávat se Šrámkovým Měsícem nad řekou, přestože se cosi vnějšně podobného u českého čtenáře nabízí/podbízí, jakkoli mě kdysi napadlo, že určité rysy beat generation, onen moment „probouzení“ bychom našli u české „generace buřičů“ (dokonce s tímto akcentem nazývané, tj. Šrámek, Gellner, Toman, starší Neumann, a Jeník Ratkin ve Stříbrném větru byl vlastně v podobné situaci jako Kerouacův Jack Duluoz, ty etické a jazykové hranice, stejně tak jako další aspekty, jsou samozřejmě jinde, ona vzpoura a citovost teenagera jsou nejspíš věčné).

Samotný příběh se lomí do řady jakýchsi částí, nijak striktně neoddělovaných (číslované kapitoly se nekryjí s tím, co bychom mohli nazvat jako určité tematické epizody a zároveň souvislostí s časovou proměnou, jakkoli onen úsek, který příběh pojednává, není nijak rozsáhlý (čas jako průvodní fenomén vytváří pozadí a souvislost s příběhem, první slova kniha jsou „Byl silvestr […]“). S nepříliš velkým zjednodušením lze říci, že začíná představením „kluků“, tedy „Řeka Gé Jé“ (Rigopoulose, později: „přezdívaný Myšák, a rozený RIgopoulos, nebo možná Rigolopoulakos“, s. 11), „Alberta Lauzona“ („Lůza“), „Vinnyho Bergeraca“ a dalších chlapců (Jimmy Bissonette, zvaný Pocemchlap, Zaza Vauriselle), přičemž je zajímavé, že „Jacky Duluoz“ („Zagg“, alter ego Jacka Kerouaca, spojitost prozrazena hned na začátku, „Zagg Duluoz“, s.11) je uveden v této řadě na jejím konci (tj. „ve třetí osobě“), zatímco ústřední perspektiva je v podstatě v ich-formě, tj. jak z hlediska vnímání (popisu postav a děje i jednání sama sebe, „vyrazil jsem etc.“, tak pocitů, jakkoli i ty jsou převážně vyjadřovány v dialozích). Příkladem postihujícím tuto perspektivu může být úvodní věta kap. 5: „Já, chudák Jack Duluoz, jsem nikdy nesnil o tom, že duše je mrtvá.“  (s. 25)

V této kapitole jeden z kamarádů představí Jackymu dívku jménem Maggie, dozvíme se, že Cassidyovi „bydlí na Massachusettské v čísle 31 – mají dřevěný dům, sedm pokojů, za domem jabloň; komín; verandu se sítěnými dveřmi a s houpačkou“ (s. 29, příklad věcného popisu, jakých je v knize také přehršel), otec „James Cassidy je Ir, brzdař u Bostonské a mainské dráhy“, a postupně můžeme sledovat citové vzplanutí Jackyho k Maggie (ve všech příručkách či anotacích se dozvíme, že předlohou dívky byla Mary Carney, největší láska Kerouacova života), zároveň bychom neměli zapomenout zmínit, že příběh dramatizuje přítomnost jiné dívky, s kterou Jacka spojují nejen kamarádi, a kterou znal dříve, Pauline Coleová (na Wikipedii čteme, že má rovněž předobraz jménem Margaret "Peggy" Coffey), o níž náš hrdina ale říká, že ji „nemiloval“ (s. 35), Maggie na ni žárlí a obě dívky se objevují v dalších epizodách tak řečeno na střídačku.

K výrazným částem patří líčení sportovních klání, které začíná v podstatě nenápadně líčením napodobovaného stylu běhu někde ve 13. kapitole a pokračuje, při střídání s vývojem vztahu s Maggie v řadě dalších kapitol, např. v 21. epizodou souboje s černým běžcem, disponovaným lépe než Jack, líčením zápasů v míčových hrách (do toho se ovšem vůbec nebudu pouštět, abych se nedopustil nějakého nesmyslu a následného posměchu), kde nicméně zdůrazním vztah ke stylu, který jako by byl paralelou (jako by kopíroval) podobu tréninku, když například popisuje jednotlivé fáze pohybu (jak říkám, nevyznám se v tom, ale i v houslové technice jsem absolvoval podobné návody podle O. Ševčíka třeba ve výměně poloh, dvojhmatech či flageoletech), takže se „díváme“ na to, co je popisováno, jednak zblízka, jednak zpomaleně (zmiňoval jsem formy prózy uváděné v doslovu, ve vyhraněné podobě filmová kamera používá v tomto smyslu tzv. „časovou lupu“).

Další částí je pak, to už se Jack ocitá v New Yorku, studentský ples, na nějž je pozvána také Maggie. Zatímco v předchozích částech dochází na určitých místech již k určitým nedorozuměním či nesouladu (jsou rovněž působivě vylíčené, anglická Wikipedie dokonce poukazuje na podobnost večírku při příležitosti Jackových sedmnáctých narozenin, kdy venku zuří sněhová bouře a jenž je „začátkem odcizení“ chlapce a dívky, z Goethova Utrpení Mladého Werthera), zde se rozevírají nůžky pohledu na svět obou protagonistů, jejich odlišných představ o budoucím životě.

Zatímco Jack je velkolepým světem velkoměsta okouzlen, Maggie se zde cítí nesvá, ztracená. Možná bych mohl poukázat i na moment paradoxu, že Jack, „středoškolská atletická a fotbalová hvězda“ (angl. Wikipedie, dál se také hovoří o baseballu a basketbalu, s. 19), nemá o životě tu představu, jakou si můžeme mylně udělat my s celým tím komplexem představy „ubité generace“ (zahrnující východní učení, volný sex, případně drogy – což v tomto případu ovšem nepřipadá v úvahu, prakticky zcela výjimečná, ještě ve zvláštním kontextu, je tu formulace v podstatě vybočující z tzv. slušného vyjadřování, v okamžiku, kdy jeden z kamarádů nabádá Jacka, aby se dívce dostal „do kalhotek“, a vedle toho cudná zdrženlivost nejen jeho, ale i Maggie v podstatě zůstává v mezích norem měšťanské morálky, jakkoli je tu zamilovaná vize společného života, totiž zůstává vše u zběsilého líbání a „líbací pošty“).

Jackovým cílem není být „freak“ a bezcílně se potloukat a protloukat životem (v tradici prokletých básníků, jakkoli k jejich imaginaci poukazuje), naopak, je cílevědomý, dostává se na univerzitu a chtěl by jistě zastávat nějaké významné místo (tematizováno je to právě v souvislostí noblesy plesu). A pak, (dle české Wikipedie) „v knižní podobě“ se prezentace postavy Jacka Duluoze jakožto „dobyvatele světů“ ještě kromě řečeného odlišuje od skutečného Kerouacova života (ztroskotání obou manželství etc.). Samozřejmě v tuto chvíli hovoříme o stylovém rámci tohoto románu, kdybychom nahlédli jinam, např. do Rozprášených básní, Scattered Poems, orig. 1971, č. Votobia 1995, kde najdeme třeba báseň napsanou společně s Nealem Cassadym a Allenem Ginsbergem Pull My Daisy, budeme poněkud jinde.

To vše ovšem nic nemění na literární vizi, v níž dominuje fascinace realitou s projevenou otevřeností, entuziasmem, rozjařenou náladou (spojenou se sounáležitostí party puberťáků, sportovním prostředím, omámením první láskou), která se promítá do uvolněné větné stavby, nadšení a jakési zářivostí, kterou můžeme zachytit v poukazu k některým výrazům, obratům či momentům Kerouacovy poetiky. Jakkoli se zde nechci pouštět do hlubší literární analýzy (to jistě již udělala řada doktorandů na amerických univerzitách), zmíním alespoň pár příkladů, jak se tento styl, u nějž se většinou odkazuje pouze na propojenost s jazzem, blues, výstřednostmi, bohémstvím a nonkonformistou, zmíněným východním myšlením a dalšími momenty společnými „ubité“, ale také „blažené“ generaci.

To jej sice v pořádku, ale za prvé v této próze je leccos jinak (děj se odehrává ještě před seznámením s Nealem Cassadym, s nímž nicméně souvisí i jméno ústřední postavy této knihy jako její zrcadlo, a přátelství s nímž „rozpoutalo“ Kerouacův styl, jak jej známe v románu Na cestě, kde Cassady vystupuje pod jménem Dean Moriatry), jednak jsou to obecná vymezení, které je třeba alespoň zběžně doložit na samotném textu.

Na jednu stranu lze v něm najít celou řadu výrazů, které by bylo možné opsat obrazně jako snahu otevřít se celému světu a obejmout jej, toto nadšení a jakousi maximalizaci vyjadřují výrazy či sekvence jako „dychtivý smích, divoce žhoucí mládím“ (s. 11), ,“energie a vitalita zase vyrazily explozívní silou“ (s. 11), „bezbřehý, „monumentální“ (s. 11), na druhé straně vnímáme tuto citlivost naopak směrem „dovnitř“ (česká Wikipedie dává do protikladu všeobecného veselí „pronikavý pocit úzkosti, zoufalství a bolesti žití“ jako, zase řečeno obrazně, jako snahu propálit se k podstatě bytí v intimních obrazech jdoucích na dřeň existence – a oba „směry“ spoluvytvářejí onu dynamičnost vnímanou čtenářem, tak čteme například „puzení prudce vyrazit, začít znovu, vyčerpat svět, políbit základy světa“, na řadě míst se hovoří o třpytivých andělech – nemohu teď to místo najít, ale myslím na Heideggera a jeho ukotvení existence vedle horizontály času od zrození ke smrti a vertikály nebe – země, ale mám tu alespoň „černí andělé“ či „anděl Gabriel“, vedle toho vypisuji „noční noc“ (s. 143,  tautologie jakožto výraz maximalizace, maximálního zhuštění, ještě bude řeč o dalších figurách), můžeme také vnímat rozpětí/napětí mezi oněmi nebeskými bytostmi a představu o „úchvatné blondýnce“ ve výrazu „krása až k neuvěření“ (na s. 147), a na mysli mi tane zároveň blízkost přírody/krajiny a erotiky, kterou můžeme na některých místech vnímat, jak se pokusím hned konkretizovat.

Zaujala mě formulace obrazu ptáka v krajině s neobvyklou konstrukcí příznačnou pro určitý typ metonymie, kterou se pokusím jakožto přesun významu z jednoho slova v obratu na druhé sledovat. Ocituji širší kontext (kurzíva je mé vyznačení): „Staré prověšené závěje, černý strom, slunce, […] nad večerními střechami na východě se začala rozlévat nedočkavá zimní modř, zato ty západní pulzovaly ruměncem denního ohně, který pohasínal na oblačných hradbách v dálce. […] Soumračného ptáka to vystřelilo do jeho temnot“ (vybrána je jen jedna vrstva textu, vedle toho jsou v této pasáži prostřihy na další momenty, třeba „posledního prodavače“, který „rovná účtenky ze slev“, vše s. 56). Jiné obrazy přírody: „zimní tmou, bagdádsky arabsky dychtivě modrou hlubinou líbezně pichlavého lednového smrákání“ (s. 59), „jediná hvězda, tepající jako láska“ (s. 59, pasáž pokračuje celou řadou dalších nádherných obrazů, rozvádějících tuto metaforu), stejně jako u věty v jedné z pozdějších pasáží „A Concordem v té zimní noci hýbala tma.“ (s. 67)

Jak řečeno, obrazy přírody jsou propojeny s erotikou, nejintenzívnější jsou v okamžicích (době vývoje vztahu), kdy je nejintenzívnější vzrušení obou milenců (i když musíme chápat přesně význam toho slova jakožto citového vzplanutí s příslušnou cudností, dramatizujících toto vzrušení jako nenaplněné, jestliže Jack líčí, jak se vyhnul všemu, co má povahu explicitního sexu, tedy prsům, „vlhké hvězdě mezi stehny“, dokonce nohám). Jinak „v ohni“ líčí vypravěč celou příslušnou epizodu (tedy pasáže od konce s. 65 do s. 67), kdy přináší ohňostroj temných metafor, vybírám jednu s existenciálně tělesným charakterem: „Z železa skutý vavřínový věnec a trny z hřebů; plivance kyseliny, neskutečné hory, nesrozumitelný výsměch pustému lidství – srážely a rušily, topily a pečetily mou krev“, vedle toho je tu tak prosté „Proč jen já z tebe tak šílím!“ (s. 66)

Okouzlení dívkou sledujeme ovšem již dříve, „líbezné bílé brusle, bílý rukávník, v očích v těch tůňkách temnoty, jí jiskřilo ještě zřetelněji: růžové tváře, vlasy, koruna očí věnčených koronou složeného křídla samotného Boha“ (s. 31), jednoduše poetické formulace jako „v rozmanitosti tónů, jakými mluvila, jejích nálad, objetí, polibků, letmých doteků rtů“ (s. 33), u opěvování krásy Maggie (s. 35) můžeme vnímat i jako aktualizaci biblické Písně písní („stehna jako mléko“, série synekdoch etc.). Citovaný příklad má formu souřadného spojení ve výčtu, označovaného ve stylistice jako enumerace, v příkladu popisovaného kanálu řeky jako „vířící a zčeřený a hustý a tragický a k vidění z půlstovky oken […]“ (s. 48) navíc s figurou označovanou jako polysyndeton, jiným příkladem může být série adjektiv (rovněž enumerace, tentokrát naopak užití asyndetonu, bezespoječného řazení, o jehož významové funkci literární teorie hovoří jako o vyjádření naléhavosti emocí) „a to se do ní moje duše poprvé začala nořit, hluboce omamně, beznadějně“ (s. 27), zde též jako metonymie (netělesná „duše“ se noří do tělesného obrazu).

Zvláštní užití metonymie nalezneme v textu v podobě přesunu významu z jedné sémantické jednotky výrazu na jinou (jakoby z podstatného jména na přídavné), nemůžu teď ten výraz, kdy mě to napadlo, najít, zhruba posmutnělé lože – posmutnělá není ona věc, postel, nýbrž Jackova nálada, tím že tento význam autor takto přenese z „nitra“ osoby, jej externalizuje a uvádí zároveň do konkrétní situace, která je tak plnější, názornější (a zároveň je to zkratka možného nudného popisu à la když se ukládal ke spánku, cítil se smutný). Podobně „pochmurný vzduch“ (s. 107, ovšem, může také být podzimní plískanice, ale zároveň určitá nálada) „zvedá tu svoji radostnou tvář k rozežraným světům“ (s. 125) „v prostopášném kabátě“ (zajímavě to i pokračuje v rozvedení: „co vypadá jako evropské kabáty hrdinů z pornofotek konajících v ponurých pokojích heroické skutky s nahými ženami“, s. 125, ovšemže ten kabát sám prostopášný není). Podobný významový přesun najdeme i v onom shora uvedeném obrazu ptáka „vystřeleného do jeho temnot“ (ovšemže není žádný agens, který by zvenčí působil na opeřence, propojí se ale obraz jeho a krajiny, navíc je tu ona vnitřní rovina, „jeho“ temnoty, metafora bytí Jacka). Podobně, jakkoli to zvnějšku působí „technicky“, je v následujícím obrazu hodin externalizováno vědomí času: „vteřinová ručička tu minutovou líbá šedesátkrát za hodinu“.

Tato opravdovost, autenticita, spojená s povahou lidské existence, je jakoby přikrytá, přehlušovaná bujarým veselím, které by mohlo být (zvláště v pasážích, kde se zmiňuje školní prostředí) samo o sobě humoristickou literaturou (napadá mě náš Karel Poláček, jenž má ostatně rovněž dvě polohy tvorby, jednu humoristickou, druhou právě pochmurnou, našli bychom ale i příklady z americké literatury, třeba jeden čas u čtenářů oblíbenou knihu Nahoru po schodišti dolů Bel Kaufmanové), tak třeba „mile rozzářeným slunečním světlem proletí kulička z flustrubky“ (s. 50, i tady je přírodní imprese), „v téhle extatické smrtelnosti z jedné třesoucí se ruky do druhé“ (o psaníčkách ve škole, s. 49, tady je úplně všechno: prvek okamžiku času a jeho bleskového plynutí, emocí, synekdochy „ruky“ až po onen životní horizont, to, co je na téže stránce vyjádřeno v jiné formulaci naopak zcela prostě: „Holky se z tebe mohly pominout, všechny.“ s. 49). Významové převraty a přesuny bychom mohli popsat také u poetického „do svých zlatých vyřezávaných snů vyfukuju bílé balónky dialogu“, elementárnější, přesto s použitím výrazu z obecného jazyka příznačné je vyjádření „moje šílená mysl dostala už skoro před měsícem ten nepochopitelně praštěný nápad […]“ (s. 57).

Výraznou jazykovou/komunikační složkou Kerouacova literárního stylu jsou se svou dobou svázané podoby zvláště generačního jazyka věkové vrstvy mladých (u nás se o ní, pokud vím, alespoň ve veřejném diskursu, příliš nehovoří, Němci mají svou „Jugendsprache“, u níž zdůrazňují až nepřístupnost či enigmatičnost) projevující se v modifikaci, transformaci či (také okamžitého) zkreslení slov, jak se o tom dočteme také v doslovu Mathewa Swenneyho, když hovoří o heptalk, „nesmyslné bebopové a jive hatmatilce, která si už tenkrát nacházela cestu do mluvy mládeže“ a zmiňuje Gene Vincenta. Příklady? Na jednom místě překrouceno slovo Indočína, na jiném pak jeden z mluvčích uvádí „zraněnou levou vertebrální artebrálii“ (tj. vertebrální arterii) s. 105, či, o kousek dál, „si promluvíme až pod špiritusální ochranou“ s. 105. Schopnost tvořivě zasahovat do obecného jazyka myslím známe každý, napadá mě, jak obohatil u nás třeba jazyk textových písní z tohoto zdroje Jiří Suchý (také především v šedesátých letech). Jiný pěkný příklad – „já taky nevím, kdo zdědí království nebeský a pekelný, poklady, zlato a všechny ty nespočetný krámský pokladny a chuděří chcankoplácky na každým hrobě odsud až k římský dyjocézi“ (s. 75).

Ke čtivosti knihy přispívají určitě i jisté nezaměnitelné rysy osob příběhu (takové bychom ovšem nejspíš našli již u Dickense), jako je nadšené „Zíít!“ jednoho z chlapců (Albert Lauson, Lůza) či charakteristika dalšího, Jimmy Bissonetteho, podle jeho oblíbeného výroku Pocemchlap (pěkné dvojení, reflektující původ přezdívky, navíc ještě v dalším slovním zrcadle: „»Pocem chlape!« ozval se jako ozvěnou Pocemchlap […]“ (s. 63). Je to vlastně jakési nasvícení způsobem, pro nějž jsou příznačné výrazy jako „neskutečně“ (s. 13) „nehorázná sranda“ (s. 125), v nichž vynikne jedinečnost a neopakovatelnost, která je v literárním diskursu demonstrována jako zvýraznění, zostření něčeho, co by v jiném úhlu pohledu nemuselo působit jako nějak zvlášť důležité, ale uvědomme si, že právě vzpomínky nám v našem vlastním životě ukazují právě nějaký fragment reality, bez něhož by její obraz nejspíš zapadl do zapomenutí – připomeňme tu to, co Keruac říká o své inspiraci v Proustově Hledání ztraceného času (to je ono vynořování vzpomínek, o němž mluvím), což tu někde zmiňuji. A nejsou to jen chlapci v partě kolem Zagga, ale i mnohé další, často epizodické neuvěřitelné příběhy jako ten se staříkem, opilcem z Pawtucketville (s. 12) či před ostatními masturbujícím chlapcem jménem Zaza Vauriselle, o němž se říká, že jakkoli byl hloupoučký „zároveň v něm bylo něco podivně nevinného a bláznivého skoro andělského“, (s. 14). A tady jej to řečeno přesně, provinčně omezený moralista šosák (filistr) by se jakožto první především pohoršoval nad tím strašlivým přešlapem, Kerouac akcentuje to, co ví už Bible a říká v ikonických slovech: „Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich je království nebeské.“ (Matouš, 5: 3-12)

Zde explicitně nevyslovený (a bez intertextových průzkumů tedy nepotvrditelný) kulturní kontext, o jehož přítomnosti nicméně nepochybuju, je zcela jistě dokládán šíří celé řady dokladů, které ukazují, že Kerouacovo vyprávění není jen jakési prvoplánové imaginativní imprese. Tak už jednou výraznou vrstvou je francouzština, v níž čteme někdy celé kratší pasáže řeči, v tomto jazyku v Kerouacově rodině primární (opakované „Tie Jean“), a už tento prvek bilingvismu je momentem, který vždy nejen zpestřuje text jakožto významové ozvláštnění, ale je i určitým významovým poukazem (když teď před Vánoci jedna slovenská herečka hovoří o své roli v „rozprávce“, navíc: vyslov „rozpráuka“, ta poetičnost!, poukazuje na to, že české vlastně nemotivované slovo „pohádka“, určitě nesouvisející s „hádat se“, ale spíš s „dohadovat se“, tedy obsahující tajemství, se jej může dobrat v okamžiku kdy se vypráví – ale mezi přítomnými osobami, v jejich účasti – roz-právka). A narazíme i na další slova z nejrůznějších oblastí, alespoň jedno ze zdánlivě vzdálené: „kasba“ (pevnost, z arabštiny, s. 40).

Ono se to nezdá, ale ještě to budeme muset rozšířit. Řekl bych, že u Kerouaca narazíme na konfrontaci nejrůznějších jazykových a nejazykových kódů. Nejsou to jen odkazy na celou řadu kulturních vrstev (ještě alespoň minimum zmíním), ale ve hře je tu možnost uchopení reality nejrůznějšími prostředky. Poukazem k tomu, že tu vedle jazyka a hudby (tam bude ta obvykle komentovaná souvislost s jazzem, jenž sám o sobě představuje křížení kultur, a jeho odraz v podobě jazyka), jsou tu další možnosti, třeba šachová hádanka (s. 55), zobrazená patřičnou „šachovou notací“ (ano, to je správný termín pro zachycení průběhu šachové partie, pro onen obrázek, nad kterým se chlapec zamýšlí). Když hovořím o pestrosti podob textu, neměl bych opomenout také ještě dopisy (které by dnes ovšem měly radikálně jinou podobu „textovek“ či tweetů atd., příznačných pro naši dobu).

S autorovým dynamickým vnímáním reality v jejím pohybu, tempu, rytmu, změně jistě souvisí samotná podoba Kerouacova textu, a zmínky o hudbě a umění na to i explicitně upozorňují, jakkoli nějaké bližší podrobnosti se čtenář nedozví, namátkou řečeno, se ale v Maggie Cassidyové objeví jména jazzových hudebníků jako byli v té (ale i pozdější) době populární Glenn Miller a Jimmy Dorsey se zpěvákem Bobem Eberlym (uváděný v textu jako Eberle, s. 42), Charlie Parker (s. 91, podle něj si někteří chlapci říkají „Bird“, tedy Parkerova přezdívka), Artie Shaw, což jsou, jak můžeme v odstupu času potvrdit, dnes nejvyšší ikony a osobnosti, jejichž tvorba představuje převratný přínos pro dějiny jazzu a hudby vůbec (tedy „to nejlepší“), třeba u posledního jména v souvislosti s „third stream“, tedy propojením jazzové a klasické hudby, což zde zmiňuju právě vzhledem k momentu nejrůznějšího propojování souvislostí u Kerouaca.

Také zmínek z literární oblasti zde najdeme určitou hrstku, tuším o Rimbaudovi, pak o Célinovi (s. 37), jenž uhranul řadě lidí svou otevřeností a odporem k establishmentu (Cesta do hlubin noci vyšla v roce 1932, tedy nedlouho před dobou děje naší knihy), zároveň kontroverzní osobnosti (dodnes jsou dokonce spory, zda některé jeho spisy vůbec vydat či nevydat), v souvislosti s příchodem hrdiny knihy na univerzitu se mihnou jména klasiků jako Dostojevský, Sherwood Anderson (s. 169), je tu sociolog  Thorstein Veblen (rozruch vzbudila jeho kritická „teorie zahálčivé třídy“), vypisuju si třeba ještě jedno jméno z výtvarného umění, které bychom snadno přehlédli, v jednom obratu, „na tiché dokonalé utrillovské ulici“ (s. 165, Maurice Utrillo, oblíbený moderní malíř, obrazy Montmartru, pařížská legenda, syn Suzanne Valadonové, modelky Renoira či Toulouse-Lautreca, zajímavé kontextuálně kromě „imprese“ ulice může být i jeho sklon k alkoholismu, nemanželský původ a další motivy „prokletosti“).

Nakonec jsem se zabral do úvah nad čtením víc než jsem původně zamýšlel, a bylo by ještě možná leccos, co by šlo probrat, mám tu jednu poznámku, napsal jsem si: „perspektiva blízkosti“, která by stála za to (i když jsem to svým způsobem již trochu zmínil), ono jakési „zoomování“, možná to není přesně řečeno, v souvislosti se sportem a jeho tělesností, která „přibližuje“ a v pozorování „zpomaluje“, tedy v oné představě, ale možná ještě spíše v momentu „účasti“, kterou pociťuju, když Maggie Cassidyovou čtu. A určitě s tím vším souvisí i onen moment erotiky, mám tu vypsán výrok „Myšáka“ (jinde El Myšo) k zamilovanému Jackovi: „Dostaň se jí do kalhotek, udělej to pro mě, Zaggu.“ (s. 143) či prakticky ojedinělé vyjádření v jedné větě v dopise kamaráda, zaslaného do New Yorku: „Měj slitování s další holkou co ji opícháš“ (s. 151, dopis od Vinnyho), což je v kontextu s celkovou cudností nutné číst jako právě součást onoho „chlapského“ chvástání či jak to říci, kamarádské lásky, v rámci zmiňovaného přátelského diskursu.

V tuto chvíli už jen věcně dodám, že postava Jacka Duluoze vystupuje ještě v dalších knihách, jako jsou Podzemníci či Dharmoví tuláci, přičemž autorův záměr byl vytvořit právě legendu o Duluozovi. Sám autor ji pak (v předmluvě ke knize Big Sur) přirovnává k Proustovu Hledání ztraceného času, když píše: „[...] Až na to, že mé vzpomínky jsou psány za běhu, a ne až potom na lůžku nemocného.“ (cituji dle anglické Wikipedie v českém překladu).

A snad ještě – k celé té roztoužené a zároveň rozpačité atmosféře (museli bychom ještě jednou podrobněji převyprávět příběh vztahu Jacka a Maggie, ale to nechám na čtenáři) coby závěrečný akcent zkřížení emocí jako barev jako někde na Pollockově obrazu, abych si dovolil také jednu dobovou metaforu, přispěje úplný závěr knihy. „Ve dvě ráno se v hloubi garáže v buicku rvali a zápolili, dívčin půvab se před chlapcem schoval za silným podvazkovým pásem, za který beznadějně opilý tahal a trhal připravený u brány. Vysmála se mu do očí, zabouchnul dveře, zhasnul, odvezl ji domů, odvezl auto zpátky, cestou jak šílenec klouzal břečkou, bylo mu zle a klel.“ (s. 170) Možná mnozí z nás mají nějaký takový zážitek. Opar té doby (my jsme v té naší měli pot nepropouštějící dederonové košile), a zároveň věčnosti.

Jack Kerouac, Maggie Cassidyová, Argo, Praha 2023