Ivana Hoyerová / Jakub Jan Ryba

Výpravná, krásná kniha o českém kantorovi a skladateli nejenom České mše vánoční „Hej, mistře!“, kterou jsem kdysi také hrával na půlnoční mši v souboru na kůru chrámu sv. Jakuba v Jičíně. Ostatně i o ní se dočteme možná pro někoho celou řadu překvapivých skutečností. V publikaci podepsané autorkou, kterou přivezla moje žena Alena z návštěvy Památníku Jakuba Jana Ryby v Rožmitále pod Třemšínem, se ovšem dozvíme podstatně více nejen o skladateli (autorka také vyvrací některé zakořeněné mýty), ale i o širších kontextech, a rovněž – to je výrazná složka publikace – se pokocháme rozsáhlou obrazovou dokumentací.

Rozdělena je na celou řadu kapitol týkajících se v úvodu doby, v níž skladatel žil, jeho jména a podoby, celého rodu, jednotlivých míst, kde postupně pobýval před osudovým Rožmitálem, jemuž je věnována pochopitelně nejrozsáhlejší část knihy, ale posléze také, rovněž v nebývalé míře, potomků, z nichž se někteří výrazně zapsali do české historie, a konečně, rovněž poměrně rozsáhlou, část knihy označené v úhrnu jako Péče o Rybův odkaz (k němu se váže aktivita autorky), zahrnující v závěru i informace o lokalitách, stavbách a institucích s Rybou nějak souvisejících. Lze možná už zde říci, že členění knihy se v určitých rysech inspiruje uspořádáním expozice o životě a díle skladatele, regenschoriho a kantora v Rožmitále, za níž je rovněž aktivita Společnosti Jakuba Jana Ryby, s níž je práce autorky spojená. V Předmluvě se pak ještě uvádí, že „nedílnou součástí knihy je DVD se dvěma krátkými filmy [Život Jakuba Jana Ryby a Dílo Jakuba Jana Ryby] […] Informace předávané obrazem a stručnými titulky jsou umocněny Rybovou hudbou“. Čtenáři je tedy nabídnuta přehršel poučení a potěšení.

Jedna stránka kapitoly Rybova doba rámuje příběh událostmi, jako byl pád Bastilly a napoleonských válek, ukončením francouzské Encyklopedie a vystoupením osobností jako byl J. W. Goethe, W. A. Mozart, Beethoven, Dobrovský či narozením J. Jungmanna a F. Palackého. Podkapitoly úvodního portrétu skladatele Jakub Jan Ryba 1765–1815 se zabývají problematikou Rybova jména (nacházíme také jiné, ovšem nesprávné podoby, tedy přehození křestních jmen, Jan Jakub Ryba, které ovšem autor sám nikdy nepoužíval, jakkoli najdeme třeba znění italské Giacomo Ryba či německé), a jeho podobou, kterou se můžeme pouze domýšlet, takže jsme odkázáni na podobu fiktivní či snímky jeho předků a potomků. Tak, jako mnohdy jindy, když se pustíme do něčeho v historii zevrubněji, narazíme na řadu otázek, v Rybově případě v zápisech doložená, ale ztracená díla, ale i objevy prací, u nichž jsme již nedoufali, že znovu vyjdou na světlo světa.

Podrobné grafické znázornění obou vláken jeho rodokmenu je v následující kapitole Přeštice a Nepomuk 1765–1780 uvedené (podobně jako u dalších kapitol nějakou ikonickou stavbou) snímkem Dientzenhoferova chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Přešticích (národní kulturní památka, s dílem významného barokního architekta se setkáme i na dalších místech). Kapitola je rozčleněna ještě na dvě podkapitoly obou míst pobytu, v samostatném bloku jsou pojednány portréty otce a matky, Pamětní deska Jakuba Jana Ryby v Přeštících, autorka pracuje vedle uvozovacích textů bohatě také s deníky (např. Jakob Johan Ryba´s musikalischer Lebenslauf z roku 1801), kde může pracovat s jejich vydáním z roku 1957 v edici Jana Němečka (o něm je pak v poslední části jedna kapitola), ale i s dalšími materiály (některé byly vydány práívě Společností Jakuba Jana Ryby), mám z některých příhod Rybou vypsaných pocit, že měl i smysl pro humor, což je u osobnosti uváděné především jako autorita („[…] byl svou podstatou rozený kantor – laskavý, ochotný, štědrý, pilný, nadšený a houževnatý, na druhé straně cílevědomý, přímý, důsledný a zásadový“, čteme v jeho charakteristice učitele, s. 65) rozhodně potěšující.

V Nepomuku Ryba napsal svou první „závažnější“ skladbu, Salve Regina, ze které ovšem neměl patřičnou radost, protože mu ji otec, rovněž schopný skladatel a rádce, zkrátil. Z tohoto místa si prohlížíme další fotografie, nejstarší kostel sv. Jakuba či – opět práce Dientzenhofera – chrám sv. Jana Nepomuckého (v pozadí zámek Zelená Hora, který známe z jiné historie), s pomocí příbuzných se pak dostává Ryba do školy k piaristům (kapitola Praha 1780–1785), kde studuje i několik semestrů na gymnáziu. Čáru přes rozpočet mladému studentu s ambicemi něčeho dosáhnout ovšem udělaly josefínské reformy, tedy rušení klášterů, kdy se na radu ostatních vrátil do Nepomuku na nabízené učitelské místo. V kapitole je, kromě dobových vedut, snímků pražských staveb té doby a Rybových rukopisů, zajímavý seznam osobností, které byly studenty pražského piaristického gymnázia, a k nimž patřil F. V. Hek, Š. Hněvkovský, oba bratři Nejedlí, J. N. Kaňka, J. Jungmann, B. Bolzano, J. S. Presl či J. Erazim Vocel, tedy vedle významného filozofa a významného přírodovědce celá škála prvních generací obrozenců, jak je známe z dějin české literatury.

Loučení s Prahou bylo pro devatenáctiletého Rybu „bolestné“, jak uvádí kapitola Nepomuk a Mníšek 1785–1788. U většiny kapitol se, obvykle po mottu obsahující nějaký výrok J. J. Ryby (zde jsou dvě humorná dvojverší), dozvíme na jedné stránce shrnutí jejího obsahu, který je rozveden na dalších stránkách, někdy toto dvojení najdeme pak znovu ještě ve zdrojích samotného autora, v jeho denících a podobně. Zde se v prvním odstavci dozvíme něco z trpkého osudu zacházení s budoucím učitelem, když mu poté, co se Ryba z Prahy „vydal pěšky domů“ (mapa Google mně ukazuje jako jednu z cest přes Mníšek pod Brdy, Dobříš a Rožmitál pod Třemšínem sto pět kilometrů, hodinu a půl cesty autem), „magistrát svůj slib nedodržel a na místo učitele přijal panského úředníka, který neměl ani potřebnou kvalifikaci“. Naštěstí ten dlouho nevydržel, protože povýšil, a Ryba nakonec místo dostal. Nahlížíme další díla, která vznikla v Nepomuku v tuto dobu, autor v deníku píše o provozování hudby na venkově a po pár měsících strávených zde (1785–1786) odchází do Mníšku (1786–1788).

A to už jsme u místa, kde „strávil Ryba více než polovinu svého života představující dvacet sedm skladatelsky nejplodnějších let“. „Rožmitál patří k Rybovi přes všechno záporné, co mu v životě přichystal.“ (s. 63) Autorka ponechává přitom členění knihy dle tohoto místně/chronologického hlediska, takže právě v této kapitole jsou zahrnuty všechny podstatné oblasti Rybových aktivit. Zde se dozvídáme o Rybovi jako učiteli, o jeho zásadách, můžeme si prohlédnout rekonstrukci podoby rožmitálské školy od Miroslava Háska, čteme Rybovy zápisky učitele, z nichž si můžeme učinit představu, v jakém, vlastně zdravotně závadném prostředí (všudypřítomná vlhkost) musel pracovat, jaké měl potíže, jak se musel doprošovat o opravu hnijící podlahy atd. Musel vlastně vytvořit i neexistující školní řád, pravidla fungování školy, kde se dočítáme třeba o pravidlech pro koupání dětí, také časový rozvrh je podstatně jiný než je obvyklé dnes, začínalo se, vzhledem ke vzdáleným místům, odkud žáci docházeli, teprve v devět hodin, část vyučování probíhala odpoledne, a hodně času je pravidelně věnováno zpěvu či nástrojové hudbě.

Další kapitola je věnována Rybovi regenschorimu. Další řada reprodukcí hudebního materiálu, kancionálů, také slavného Božanova Slavíčka rajského, snímek „Rybových varhan“ po rekonstrukci, notových zápisů, autografů ze sbírek Českého muzea hudby či Podbrdského muzea. Z textu i těchto zobrazení si můžeme uvědomit množství a pestrost toho, co J. J. Ryba vytvořil. Řekl bych, že takřka plynule publikace pokračuje kapitolou Ryba skladatel, v níž se pak autorka věnuje jednotlivým oblastem Rybova hudebního odkazu, a to nejen té skladby nejznámější, jíž je samozřejmě věnována odpovídající pozornost, ale i dalším oblastem, tak tu máme podkapitoly Písňová tvorba, Dílo komorní, orchestrální a oslavné kantáty, Veselé živobytí aneb Vandrovní muzikanti – libreto lidové zpěvohry, reagující ostře kriticky na pobývání mládeže v hostincích (uveden také Rybův text o „poklesech mravů“, prý zamýšlel napsat i další zpěvohry jako Pytláci aneb Zahálka je počátek vší nepravosti, zatímco u Vandrovních muzikantů se hudba nezachovala, v tomto případě pouze víme o záměru). Skutečnost, že pytláci byl dobový fenomén (tedy nejen problém dneška), pro mě dokládá skutečnost, že můj pradědeček Kliment Čermák, jenž ovšem žil o století později (1852–1917) a psal rovněž pro mládež, napsal knížku o pytlácích na Čáslavsku. Závěrem přehledu Rybova skladatelského díla před tím nejznámějším jsou kapitolky Duchovní písně, árie, duety, litanie, Tedeum, nešpory, oratoria a kantáty, Česko-latinské a české pastorální skladby a Latinské mešní skladby.

Dílo, které rožmitálského skladatele proslavilo, je označeno v názvu kapitoly jako Hej, mistře, ačkoli právě tento název je jednou z věcí, které jsou u Rybovy vánoční mše problematické. Je zajímavé, že Ryba svou nejznámější skladbu zřejmě nepovažoval za nijak důležitou, neboť se jí ve svých deníkových komentářích nijak nevěnuje („ve svých životopisech nevěnoval této skladbě jedinou zmínku“, s. 132). Nemáme, na rozdíl od řady jiných skladeb, originální partituru, jakožto autograf máme pouze obálku České mše vánoční nadepsané Rybovou rukou, vše ostatní jsou opisy. A dokonce ani tento název, pod nímž všichni dílo známe, nesedí, v soupisu duchovních skladeb, zachovaném nyní ve sbírkách Národního muzea, je incipit skladby, označené datem 1795 (další rozpor, na obálce je uvedeno datu 1796), uveden strohým názvem Bohemica (tedy Česká).

To není ale zdaleka všechno. Tak, jak „Rybovku“ znají posluchači z některých nahrávek, z médií či z vlastní zkušenosti o „půlnoční“ na sklonku Štědrého večera, ve většině případů není „ta“ mše, jak ji Jakub Jan Ryba napsal. Zřejmě i vzhledem k „lidovému“ charakteru (což je ovšem především záměr, na rozdíl od některých technicky náročných, koncertantních skladeb, připravit dílo, které by v Rožmitále hudebníci zvládli realizovat) bylo možné (dodávám, v knize to takto formulováno není), že Česká mše vánoční byla nejrůznějším způsobem upravována, takže (podobně, jako doznávaly i varhany úprav v dispozicích směrem k „romantickému“ zvuku přidáváním dalších rejstříků) se při interpretacích přidávaly další nástroje, zdvojovaly se, aby bylo dosaženo monumentálnějšího zvuku, a kromě toho byly některé části transponovány o tón níže pro snadnější realizaci, čímž je ovšem rozbita logika  harmonického systému originálu (v originále napsána v A dur, praxe často v G dur).

O některých momentech těchto změn vím, například soubor v Jilemnici v loňském roce nastudoval mši podle nejnovějšího vydání, které jí vrací původní podobu, já sám jsem zažil (opravdu úžasný zážitek) provedení mše právě v malém obsazení, které ovšem svou intimitou bylo působivější než velký slavnostní spektákl, v menším kostelíku v Konecchlumí, navíc bez elektrického světla, pouze při svitu velkých kostelních svící. Některé věci jsem ovšem při zběžnosti vzdělání v oblasti liturgie a podoby církevních rituálů nevěděl, tak například, že některé části mše, tzv. ordinárium (Kyrie, Gloria,  Credo, Sanktus, někdy spojený s Benedictus, Agnus Dei) jsou pevně stanoveny, některé, označené jako commune canctorum dle místních svatých či mešní proprium dle období (jsou proměnné j. Graduale či Offertorium). Také jsem si ujasnil důsledky skutečnosti, kterou jsem si uvědomoval, že totiž provedení mše podle tridentského koncilu (1545–1563) bylo závazné s latinským textem, vycházející z tzv. Římského misálu (to se změnilo až po Druhém vatikánském koncilu, 1962–1965). To znamená, že „koncertní“ provedení České mše vánoční neodpovídá oné původní praxi, kdy její jednotlivé části s českým textem byly „přidány“ k textu latinskému, na což poukazuje Rybovo vyznačení jednotlivých části vždy jako „Ad Credo“, „Ad Sanctus“ atd., tedy „ke Credu“ ad. „Text této skladby tudíž nenahrazoval texty liturgické, ale pouze je vhodně doplňoval. Její odtržení od liturgie [při koncertním provedení], je tedy velkým odchýlením od samotné podstaty díla.“ s. 141). Ryba pak k tomuto útvaru dospěl postupně od obvyklých „kantátových pastýřských zpěvů“ přes „česko-latinské vánoční mše“ až „ke svému vrcholnému pastorálnímu dílu“.

V jednotlivých podkapitolkách se tak čtenář knihy Ivany Hoyerové dozví historický kontext, jak vypadal Původní notový materiál a obsazení mše, jak navazuje její Text na text v Lukášově evangeliu (opravuje se tak další mýtus, že mše nesouvisí s tradiční podobou mše, ve skutečnosti ji dokresluje), a také, kdo to vlastně byl „mistr“, jehož na začátku skladby budí jeden z mladých pastýřů („dějovou osnovu díla“ včetně zmíněného úryvku z Lukášova evangelia a vysvětlení slova „mistr“ z kontextu větších ovčínů, které si vyžadovaly vytvoření „správce ovčína“, jemuž byla podřízena řada dalších lidí, v souvislosti s rozšířením pěstování ovcí merino ze Španělska, přináší samostatný text Jiřího Berkovce). Pastorální skladby oddělené od liturgické latiny byly v té době oblíbení, pokusy uvést češtinu do liturgie, jak rozvádí autorka knihy, tu nicméně byly už od renesance. V závěrečné podkapitole pak jsou uvedeny některé z nahrávek (to by bylo samostatné téma, na stránkách Starého Rožmitálu je uvedena realizace z roku 2003 pod vedením H. Hoyera, nahraná též na DVD, na Wikipedii najdeme zmínku o „folkové“ podobě, o řadě „klasických“ podob s řadou českých a zahraničních orchestrů nemluvě). Uveďme ještě, že kromě této mše J. J. Ryba napsal několik dalších mší, o nichž je i v knize řeč zvl. v kapitole Latinské mešní skladby.

Poté se autorka věnuje tématu Ryba a Plzeň a velkolepému dílu Cursus sacro–harmonicus. Samostatné pojednání je Ryba spisovatel, básník a hudební teoretik. Zajímavá je ukázka zábavné dětské četby Radovánky nevinných dítek o Vánocích (vydáno v roce 1934 s ilustracemi Karla Svolinského), uvedena další díla jako Kancyonálek pro školní českou mládež či Hádka mezi Novo- a Pravočechem, která má charakter dobové obrany českého jazyka a dokládá autorův vztah k rodnému jazyku, Ryba také překládal, psal básně atd. Pokračováním je podkapitolka Vrcholná literární díla, kde je uvedena Kniha pravočeských způsobů mluvení, tzn. navazující na zmíněnou obranu, nicméně rozsáhlé dílo („182 paginovaných stran“, opět rozvádí text J. Berkovce) či Počáteční a všeobecní základové ke všemu umění hudebnímu (tisk 1817 s předmluvou Václava Radomila Krameria), zajímavá mimo jiné hudební terminologií (vzdychač – pomlka šestnáctinová, plašinec – pomlka dvaatřicetinová).

Život Jakuba Jana Ryby nebyl jednoduchý. Něco se dozvídáme z kapitolky o vlastních životopisech (jeden z nich napsal pro milčického rychtáře, písmáka F. J. Vaváka (ostatně bylo zde již v předchozím textu hojně citováno, bližší obraz pak přináší kapitola Živobytí, kde se dozvídáme o trpké existenci učitele, který se musí doprošovat svých práv (pravda, má alespoň tu výhodu, že svá práva, totiž vládní předpisy zná), ať už se týkají oprav budovy, v níž Ryba vykonává poctivě své povolání, splnění oprávněných požadavků např. školného, které mu nebylo vypláceno (navíc se ještě musel bránit osočování ze strany rodičů, také proto, že vyžadoval kázeň, a různých útoků z různých stran) či „ziskuchtivosti“ cechů, které mu nevyplatily úhradu za pohřby (sám Ryba musel zaplatit zpěváky atd.) atd.. Samozřejmě je tu arogance těch, kteří se domnívají, že jsou výše společensky postavení, ve skutečnosti pouze u moci. A i když je dnes doba samozřejmě nesrovnatelně jiná, můžeme sledovat přetahovanou kolem plateb v tuto chvíli nepedagogických pracovníků ve škole (a dosadit si jiné „nadřízené“, snad nemusím upřesňovat, které, každý si třeba i později dohledá, kdo byl ve vládě v roce 2025).

V kapitole Nepochopení a spory se dočítáme o neshodách, především s farářem Kašparem Zachem, s nímž se Ryba lišil v názorech na vzdělávání, a s nímž se dostal do ostrého konfliktu (v posledních létech jeho života došlo k usmíření, Ryba dokonce zkomponoval a na své útraty vydal Truchlozpěv na zemřelého), ale i další střety, s nadřízeným Prokopem Pokorným (podobně jako v předchozím případě si můžeme přečíst korespondenci k věci) poté sledujeme poslední léta života (bohatá dokumentace korespondence s rodinou, zvl. synem Josefem), okolnosti jeho smrti (podřezal si krční tepnu a zápěstí, po dlouhém pátrání jej v lese našel přítel Antonín Reiss až třetí den; důležitá je ale také, vzhledem k častým dezinterpretacím, i pokus o ozřejmení souvislostí), a nakonec přenesení ostatků na nové místo – čtyřicet let po jeho smrti.

Zvláštní pozornost je věnována potomkům Jakuba Jana Ryby, což je pro neobeznámeného zajímavé (přece jen se o tom nijak zvlášť nemluví, pravda máme tu někdejší pořad České televize Potomci slavných, kde rybovské téma zpracoval Václav Filip a Libuše Štědrá a kde vystoupili žijící potomci skladatele), ale vlastně nikoli zcela neobvyklé, neboť „v Rybově rodě se vyskytuje řada zvučných jmen“ (s. 229) (také u Johanna Sebastiana Bacha máme řadu jeho synů, kteří se zapsali do dějin). V oddíle Potomstvo samostatných kapitolkách v knize defilují životní partnerka J. J. Ryby, manželka Anna Antonia Elizabetha Rybová, rozená Laglerová, která mu porodila třináct dětí (pět z nich zemřelo v dětském věku), byla „nadmíru učinlivá, pečlivá matka“ (Deník Josefa Arnošta Ryby), která se o děti starala i po smrti svého milovaného manžela.

Rybův nejstarší syn Josef Jakub Jan Arnošt Ryba se stal významným lékařem (předtím byl jako student filozofie žákem Bernarda Bolzana), věnoval se chirurgii a byl odborníkem na oční lékařství, pracoval také v západočeských lázních a napsal pojednání o léčivých karlovarských pramenech. Dále sledujeme jeho potomstvo, k němuž patří MUDr. Josef Mikuláš Ryba, „s největší pravděpodobností poslední nositel Rybova příjmení“, a celá řada dalších, především PhDr. RNDr. František Slavík, rektor Univerzity Karlovy, Rybův, pravnuk, Gabriela Slavíková či Gabriel Hart, prapravnuk J. J. Ryby, člen Divadla na Vinohradech či Národního divadla v Praze. Několik stránek (zvl. řada vyobrazení jednotlivých stran se záznamy a kresbami zajímavých osobností) je věnováno Památníku Josefa Arnošta Ryby (Stammbuch).

Druhým synem J. J. Ryby byl Vilém Alexander Ryba, jehož povaha jej přivedla do dramatických situací (ve zmíněném Památníku nalezneme báseň, v níž je jeho krátký  život (1797 Rožmitál – 1822 Verona) přirovnáván „k plavbě lodí často ohrožené větrem a bouřemi“, s. 251), Václav Jakub Prosper Ryba, první z rožmitálských dětí očkován proti neštovicím,  Filipina Anna Terezie Rybová (také portrét jejího manžela Františka Burdy, je tu celá řada pozoruhodných příběhů, osudů, souvislostí, které zde pochopitelně nemohu zachytit), Marie Rozalie Rybová (portrét, olej na plátně, zobrazen černobíle už na stránkách věnovaných zkraje podobě J. J. Ryby, též hraběcí myslivec Pavel Schwing, její manžel, a posléze další potomci, mj. též Alena Novotná, rozená Schwingová, Rybova prapravnučka, která byla „v době vzniku expozice Jakuba Jany Ryby a Památníku České mše vánoční“ v roce 2010 „nejstarším Rybovým žijícím potomkem“, fotka z té doby), nejmladší Rybova dcera  Klementina Anna Rybová s řadou potomků na fotografiích z novější doby a Jakub Jan Filip Ryba, u něhož je rok úmrtí neznámý.

V posledním oddíle, jak zmíněno, je věnována pozornost péči o Rybův odkaz. „Cílem péče o jeho odkaz dnes je napomoci osvobodit Rybovu osobnost od nánosů mnoha tradičních a mylných představ a ukázat jeho výjimečnost v celé šíři a ve světle pravdivých informací.“ A autorka dodává, že tomuto úsilí má co nejvíce napomoci i tato kniha (již jsem shora zmínil, že určité rysy její skladby jsou paralelní s uspořádáním expozice v Rožmitále, skutečnost, že toto úsilí je myšleno s hlubokou vážností, svědčí vedle pečlivosti, s níž je kniha vypravena, třeba i to, že autorka knihy byla přítomna prohlídce skupiny návštěvníků z Jičína, a v rožmitálském kostele zahrál na varhany otec autorky knihy, pokud jsem si to dal dobře dohromady, Hubert Hoyer, český varhaník a předseda Společnosti Jakuba Jana Ryby).

V první skupině jsou uvedeni Životopisci a badatelé, při četbě se dozvídáme, že jsou velmi často spjati se skladatelem nějakým osobním poutem. Nejstarším je Ferdinand Brož, který je po Rybovi „druhou nejvýznamnější postavou rožmitálského školství“, v Rožmitále působil „jako učitelský pomocník Antonína Štědrého […], manžela vdovy po Jakubu Janu Rybovi“, později nechal na rožmitálském náměstí postavit budovu obecné školy, kde bylo v roce 1990 „otevřeno nové městské muzeum a v současné době v ní sídlí Základní umělecká škola Jakuba Jana Ryby. Vincenc Dominik Bíba, pedagog a profesor na učitelských ústavech, „tvůrce metodiky, autor jazykovědných učebnic“ a „autor životopisu Jakuba Jana Ryby“ (vyšel 1859 ve Sborníku učitelském), v němž vedle dalších rodinných kontaktů „využil i vzpomínek svého otce, jenž byl Rybovým žákům“. František Augustin Slavík, pozoruhodná osobnost (mj. organizátor odvezení základního kamene Národního divadla z Blaníka, angažmá při opravách sv. Barbory v Kutné Hoře, celá řada pozoruhodných spisů a působení v řadě institucí) napsal Život a působení Jakuba Jana Ryby, také zde byla motivace osobní: „Jeho manželka Gabriela, Rybova vnučka, byla dcerou Rybova nejstaršího syna.“ (s. 267)

O něco mladší jsou už další badatelé, tak Václav Matoušek, který zemřel v Rožmitále v roce 1972, učitel, kronikář, regionální historik, odborný publicista, dopisoval si s P. Bezručem, k blízkým přátelům patřili K. J. Beneš, antropolog Vlček, spolupracoval s J. Němečkem, velkou zásluhu má na budování muzejních sbírek (u toho dvojí stěhování). Jan Němeček byl hudební vědec a historik, pedagog, autor nejrozsáhlejší monografie o Jakubu Janu Rybovi a katalogu jeho skladeb. Vyobrazeny obálky publikací Školní deníky (z nichž čerpá i tato kniha) (1957) a Jakub Jan Ryba (Praha 1963), také opis Rybova Graduale. Václav Spěváček, Plzeňák je autor knihy o Jakubu Janu Rybovi, otištěn jeho dopis Ivanu Hoyerovi (dědečkovi autorky této knihy). Jeho portrét následuje, je tu reprodukce společné fotografie s Jiřím Berkovcem a Josefa Hoyera, dědečka Ivana Hoyera. „Lesník, kronikář, badatel, genealog, fotograf“ je zakládajícím členem a dlouholetým tajemníkem Společnosti Jakuba Jana Ryby, účastnil se budování nového muzea v roce 1965 a nové instalace v roce 1990.

Jiřího Berkovce snad není třeba (alespoň pro hudebníky) představovat, je znám ze svého skladatelského či odborného působení v Supraphonu či z Divadelního ústavu, také z Českého muzea hudby, s J. J. Rybou je spojena celá řada jeho aktivit, vydávání publikací či odborných článků, úprav jeho skladeb (zde reprodukována úprava Rybova koncertu pro housle a orchestr pro klavírní kvinteto.

Další část nese označení Rybovy stopy a péče o jeho odkaz v Rožmitále pod Třemšínem, je zde chronologický přehled všech základních aktivit v tomto směru, pak jsou tu portréty jednotlivých míst a institucí, tak jsou tu: farní kostel Povýšení sv. Kříže ve Starém Rožmitále, zdejší varhany, jejichž osud můžeme sledovat (několik zásadních proměn, jak je ostatně známe i u jiných nástrojů, kdy se z barokní dispozice proměňovaly na romantickou), zde při poslední generální rekonstrukci s návratem k původní podobě v letech 1996–1998, farní hřbitov, kam byl přenesen hrob J. J. Ryby  z původního umístění na tzv. morovém hřbitově, kde byl „14. dubna 1815 […] do neznačeného hrobu pohřben“ (s. 289). Probrána je i fara, tzv. kaplanky či zámek a zámecká zahrada, městský kostel sv. Jana Nepomuckého, kamenný most, a – důležitá součást historie – „rožmitálské školy“ (včetně té současné ze šedesátých let, areálu, který „prošel rozsáhlou rekonstrukcí v letech 2000–2003. Pak jsou tu ještě vlastivědné kapitolky o Rybově mohyle, hradu Třemšín, který patří k historii regionu či „Česká mše vánoční v Rožmitále pod Třemšínem“ (např. fotografie Huberta Hoyera v roce 1959, chlapce s houslemi coby žáka tehdejší Hudební školy Jakuba Jana Ryby). A konečně kapitoly Společnost Jakuba Jana Ryby s portrétem zakladatele a prvního předsedy Společnosti Jindřicha Háska a Podbrdské muzeum s jeho historií a obrazovou dokumentací interiéru.

Nu a cenná je i bibliografie knih a článků, k níž se může čtenář se zájmem k osobnosti českého skladatele a kantora vrátit.