Ivan Ženatý / Benefiční koncert v Lomnici nad Popelkou

Ivan Ženatý / Benefiční koncert v Lomnici nad Popelkou
Velký sál lomnického zámku / 8. ledna 2024, 19:00

Vyjel jsem z Jičína o hodně dříve, protože jsem neměl na koncert Ivana Ženatého a Igora Ardaševa lístek, dozvěděl jsem se o tom (ještě naštěstí) teprve dva dny předem na koncertu Fidle a na portálu lomnického KIS bylo samozřejmě uvedeno, že je vyprodáno. V jinak ještě prázdném sále zámku pánové ještě zkoušeli a já jsem si v tichosti sedl vzadu na židli a poslouchal ukázky z těch „klád“, z nichž tenhle v úhrnu velice náročný program sestával. „Pan profesor,“ jak jsem si ustálil jeho oslovení, mě v sále zaregistroval, lehce na mě mrknul, a já si na jednu stranu užíval tu chvíli, na druhou stranu měl trochu obavy, jak to dopadne.

„Znáte Pepu Svobodu?“ zeptal se mě houslista a ještě pak, než se pánové šli převléci do šatny, ťukl na displej na chodbě, aby se podíval, zda je v sále přece jen ještě nějaké volné sedadlo, což mě jako laskavost učiněná se samozřejmostí z jeho strany opravdu potěšilo, a pan Svoboda mně pak o dvacet minut později potvrdil, že by mě do Jičína odjet nenechal. Ovšemže ho znám, dlouhá léta, když při jedné z minulých příležitostí, které vyústily v můj článek a fotografie na hudebním portále KlasikaPlus v souvislosti s lomnickými oslavami a rokem šedesátin Ivana Ženatého a jeho podzimním koncertování v jeho rodném městě, na mou pravda trochu zmatenou otázku, zda jsou – byli v šatně jen oni dva, v družném rozhovoru – snad příbuzní, Ivan Ženatý odpověděl: „My jsme tady v Lomnici všichni tak trochu příbuzní.“

Tuhle pohotovost, v kombinaci s jeho noblesou a empatií, jsem mohl tentokrát ocenit, když jsem v onom zmíněném rozhovoru před odchodem umělců do šatny, po přání dobrého nového roku 2024 a v odpovědi na to, jak se mám já, zmínil své potíže se zrakem (neuváděl bych to zde, nebýt právě té odpovědi), řekl: „Asi se nechcete na ten svět okolo dívat.“ Tak to je úžasné, jak spojil ty všechny hrůzné události před Vánocemi u nás a v posledních měsících a letech ve světě, aniž by je jmenoval, s přítomností onoho osobního momentu, který nesouvisel pouze s aktuální situací, ale je vlastně východiskem toho, čím se ve svém – pro jednoduchost uvedu jako fenomenologickém – projektu sám poslední tři roky zabývám. A přitom přehršel dalších informací, příběh zraku Stanislava Bogunii, jenž s Ženatým rovněž často hraje, jeho vlastní nastavení zraku etc.

Poslední dvě místa byla v poslední řadě, která byla nakonec ještě přistavěna, v sále volná, mohl jsem se tedy pozdravit i s Martou Klapkovou, Ženatého učitelkou na ZUŠ, Marcelou Brožovou z pěveckého sboru Bořivoj, Klárkou Ptáčkovou, ředitelkou lomnické ZUŠky dnes a dalšími přáteli a známými, s nimiž se vídám právě o těchto příležitostech. Klárka mě upozornila na další pořady Roku české hudby v Lomnici nad Popelkou, který Benefiční koncert Ivana Ženatého zahajuje, především na únorové provedení Missy pastoralis mladého lomnického skladatele Jana Kučery, na němž participuje coby varhanice, která řídí Lomnický chrámový sbor a působí ve sdružení Musica Cecilia (na programu lomnického Roku české hudby je celkem deset položek, mj. též společný koncert Symfonického orchestru Konzervatoře Pardubice a několika pěveckých sborů, mezi nimi i jičínského Foerstra, několik pořadů Lomnického kulturního léta či Vánoční koncert s Musicou Bohemicou).

Náročný program Ivana Ženatého a Igora Ardaševa sestával ze tří sonát klasiků a jedné další novější skladby českého autora. V první části tedy Sonáta Es dur pro klavír a housle, op. 12., č. 2 Ludwiga van Beethovena a Sonáta D dur pro housle a klavír, op. 57 Antonína Dvořáka, po přestávce pak Elegie pro housle a klavír Otmara Máchy a na závěr Sonáta F dur pro housle a klavír Felixe Mendelssohna. S přídavky (mj. J. Brahms) pak celý koncert, po odečtení úvodních, byť krátkých proslovů Josefa Svobody a politických reprezentantů, trval stodvacet minut, smekal jsem nad tím výkonem, už jen fyzicky náročným, klobouk. Jako by oběma bylo snad třicet nebo čtyřicet let. Říkal jsem Ivanu Ženatému, jak je to možné, že nemá jediný šedivý vlas a kde bere tu energii, uvádím opět pro vtipnou odpověď: „To je kozí mlíko a lomnická výchova v mládí.“

V první skladbě, samozřejmě formulované, jako ostatně u Beethovena vždy, jako sonáta pro klavír a housle, je jako nástroj dominantnější (či ještě spíše prvotní) klavír, který v dialogu obou nástrojů přichází první s melodií, především je nicméně třeba říci, že – jak to zmiňuje i odborná literatura – je hned úvodní věta Allegro con spirito technicky náročnější než předchozí Beethovenovy sonáty, což je patrné třeba v tom, že i jinde obvyklé fráze sestávající z řady rychlých šestnáctinových not jsou ještě komplikovány vsunutím s nimi se střídajících  triol a dokonce dvaatřicetin, takže je posluchač uchvácen smrští nových a nových impulsů, modulace podporované protikladem důrazů a lehkosti přinášejí okamžik za okamžikem překvapení, a pro hudebníky, aby udrželi po celých osm minut, byť tu jsou i krátké okamžiky pro „nadechnutí“, právě onu lehkost a zároveň strhující tempo, jsou interpretační výzvou. Nu a po zklidnění líbezné melodie houslí v ustálené tradici pomalé střední věty – Adagio noc molt´espressione – (o klavírním doprovodu literatura říká, že je v duchu Bachova Temperovaného klavíru, platí to ale jen pro určité pasáže) – přicházejí variace jednoduchého, o sobě nijak zajímavého hudebního tématu v rondu (Rondo. Allegro molto), což znamená pro hudebníky o to obtížnější úkol přesvědčit posluchače brilantním podáním (byť pomáhá efekt strhujícího a propracovaného kontrapunktu v závěrečných pasážích), jak jsme toho také byli svědky.

Z právě řečeného lze znovu naznačit, že si dvojice předních interpretů nevybrala právě nejlehčí cestu, když zvolila skladby obtížné, přitom možná právě ne tak často na koncertním repertoáru se vyskytující, zvláště v takovéto kumulaci. Také Sonáta F dur, op. 57, B 106 Antonína Dvořáka z roku 1880, vlastně jediná (dochovaná) skladba označená tímto názvem (dle stránek www.antonin-dvorak.cz jsou dvě předchozí sonáty, houslová a violoncellová, nezvěstné), je určitě ve stínu známějšího houslového koncertu, který vznikal ve stejné době, přitom dominantní lyričnost skladby (Allegro ma non troppo, Poco sostenuto, Allegro molto) dává prostor houslím pro zpěvnost, kterou Ivan Ženatý rozvinul v celé šíři, od energických vypjatých momentů až po neuvěřitelné pianissimo, které, alespoň podle mého názoru, neumí žádný jiný český houslista – a že dobrých houslistů máme přehršel. V té Dvořákově skladbě musí posluchače zaujmout na jedné straně určitá prostota (jsou tu takty, kde není nic jiného než dvě půlové noty, ale zahrajte to!) a vedle toho hravost slovanské melodičnosti, jakou známe třeba ze Slovanských tanců.

Také takřka desetiminutová Elegie pro housle a klavír Otmara Máchy, první skladba po přestávce, věnovaná právě Ivanu Ženatému z roku 1982 (dle Českého hudebního slovníku, Jiří Bezděk uvádí v recenzi, k níž se ještě vrátím, rok 1980, Ivan Ženatý Elegii kdysi nahrál ve studiu Motorlet s Jaroslavem Kolářem u klavíru, vydáno v roce 1986 v Pantonu, v roce 1984 jej v Českém rozhlase nahrála jeho profesorka Nora Grumlíková s týmž klavíristou), je pozdní dílo skladatele, tedy z období, kdy se romantická poloha v jeho tvorbě obohacuje o prvky moderního hudebního myšlení. Melodická vypjatost a opět pozoruhodný vzájemný dialog houslí a klavíru představoval v podání Ivana Ženatého a Igora Ardaševa intenzívní posluchačský zážitek.

Mendelssohnova Sonáta F dur pro housle a klavír (napsal dvě, první v roce 1920 s větami Allegro, Andante, Presto, tato je z roku 1938, tedy ze stejné doby jako slavný houslový koncert, věty Allegro vivace, Adagio, Assai vivace) se svým zdánlivě prostým zpěvným (řekl bych až záludně neproblematickým) začátkem završila celý večer, když umělci skladbu vygradovali do závratného tempa. V komentáři, který si můžeme přečíst v programu, Ivan Ženatý právě k tomuto momentu o sonátě, která měla pozoruhodné osudy (v roce 1953 do té doby nezvěstnou skladbu našel Yehudi Menuhin v archivu lipského Gewandhausu) píše: „Skladbu opatřil [Menuhin] svými prstoklady a poznámkami. Bohužel nás stále není mnoho, kdo se tímto skvostem zabýváme. Možná také proto, že »Allegro vivace« dává smysl jen ve velmi rychlém tempu.“

Identický program uvedli Ivan Ženatý s Igorem Ardaševem i následně hned příští večer (9. ledna 2024) v kostele sv. Šimona a Judy, kde od roku 2021 pořádá Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK řadu svých komorních koncertů, v rámci něhož – a ovšem rovněž Roku české hudby – proběhl i tento koncert (kulturní pořady zde uváděly ovšem, předtím, než v roce 2020 odkoupila Praha, i jiné organizace). Skladatel, pedagog a hudební publicista Jiří Bezděk postihl ve své výborné recenzi nejen výkon obou umělců, ale i historické kontexty hudebního tvaru jednotlivých skladeb. Pro moje vnímání toho, co jsme mohli slyšet i v Lomnici nad Popelkou, je klíčové hned úvodní sdělení o umělecké individualitě obou osobností na jedné straně, na druhé pak vkládání svého uměleckého profilu „do společného komorního výkonu, v němž dominovala přesná souhra i vzájemná domluva o artikulaci a frázování v každé skladbě, přičemž na tento »leitmotiv« upozornilo provedení první skladby v programu, která „v řešení formy zrovnoprávnila oba nástroje a vložila tematickou rovinu do všech rovin partitury“.

Ano, právě již i na zkoušce v sále zámku v Lomnici jsem mohl být svědkem pečlivé domluvy právě o tom, co se pak z Beethovenovy sonáty do všech propisovalo do všech ostatních skladeb (potvrzuje to třeba i Bezděkovova věta „Ivan Ženatý s Igorem Ardaševem podpořili národní tón Dvořákovy invence, v evolučních částech však přidali též spád beethovenských provedení.“ a ostatně i výroky o skladbě Mendelssohnově) a co vytvořilo i onu úžasnou jednotu celkového vyznění jedinečně odlišných skladeb celého programu (a bylo zároveň interpretací vnitřní kontinuity hudební historie). Benefiční koncert Ivana Ženatého pro město Lomnice nad Popelkou, jehož je tento skvělý houslista čestným občanem, byl něčím, co už jsem opravdu nutně potřeboval.

Odkazy (výběr)

Koncerty Ivana Ženatého v roce v Lomnici n. Pop. v roce šedesátin houslisty
https://www.klasikaplus.cz/reflexe-2/item/8578-ivan-zenaty-trikrat-doma-v-lomnici-nad-popelkou

Laudatio
https://www.ceskedotekyhudby.cz/laudatio-na-ivana-zenateho

Klárka Ptáčková
https://www.facebook.com/varhanicezlomnice

Beethovenova sonáta pro klavír a housle č. 3
https://de.wikipedia.org/wiki/Violinsonate_Nr._3_(Beethoven)

Český hudební slovník, heslo Otmar Mácha
https://slovnik.ceskyhudebnislovnik.cz/index.php?option=com_mdictionary&task=record.record_detail&id=8395

Pražský kostel Šimona a Judy
https://www.fok.cz/cs/kostel-sv-simona-judy

Recenze koncertu v Praze, Jiří Bezděk, OperaPlus
https://operaplus.cz/koncert-ivana-zenateho-a-igora-ardaseva-prinesl-silne-umelecke-zazitky-v-kazdem-zahranem-dile/