Ivan Ženatý a PSO 2024

Ivan Ženatý a PSO 2024
po koncertu 23. listopadu v KC Golf Semily

Na konci letošního října a v listopadu vystoupil Ivan Ženatý, dokonce čtyřikrát a vlastně v intervalu pouhého jednoho měsíce (25. 10. 2024 v Kulturním domě U Jezera ve Stráži pod Ralskem, 27. 10. 2024 v KD Střelnice Vrchlabí, 19. 11. 2024 v aule TU Liberec a 23. 11. 2024 v KC Golf Semily), se semilským Podkrkonošským symfonickým orchestrem. Navázal tak na sérii koncertů v roce svého životního jubilea (nar. 1962) 2022, kdy s tímto amatérským/poloprofesionálním tělesem uskutečnil tři koncerty, ve své rodné Lomnici nad Popelkou, 16. 11. 2022, v Trutnově 17. 11. 2022 a na závěr podobně jako letos v Semilech 18. 11. 2022, přičemž v Lomnici nad Popelkou v poměrně krátkém období vystoupil třikrát za sebou, nejdříve v rámci oslav devadesátého výročí tamější základní školy, v pátek 23. září s komorním orchestrem Martinů Strings Prague a následující sobotu 24. září s klavíristou Stanislavem Boguniou, takže večer s PSO 16. 11. uzavíral další „příčnou“ řadu jeho bohatého koncertování v tomto podzimním období, pokud k němu ještě nepočítáme Slavnostní gala koncert 16. 12. 2022 s Pražským komorním orchestrem na Zámku Mělník.

Takto, řadou suchých dat, místo vzletného úvodu, který by si událost (sám jsem se vydal na poslední koncert do Semil) jinak samozřejmě, stejně jako podrobnější deskripci zasloužila, jsem uvedl tuto poznámku, protože reprezentují úžasný fenomén: nejvýznamnější český houslista své generace, houslový virtuos a hudební pedagog na několika prestižních hudebních školách v Evropě a Spojených státech, se obrátí/vrátí do svého rodného kraje a zcela svébytným způsobem podpoří kulturu nejen tohoto regionu. Tuto záležitost nevnímám pouze v rámci narativu sentimentálního návratu „domů“ (i když trochu toho sentimentu v tom mém pohledu tam asi bude), nýbrž především v těch jaksi nejvyšších kategoriích úponů lidského bytí, kdy dochází buď ke kafkovskému „mizení“, rozpouštění mezi vrstvami kultury, jak o tom hovoří francouzský esejista Maurice Blanchot, nebo naopak k návratu, který je v základech uvažování německého filozofa Martina Heideggera či básníka Hölderlina. V tomto vzorci čtu – v našem kraji – také Michala Malátného, frontmana Chinaski, který neopomene nikdy zmínit rodný Jičín, či Jaroslava Rudiše, jenž s fascinací hovoří o železničním nádraží v Lomnici nad Popelkou, odkud rovněž vyjíždí po celé síti a uchopuje touto cestou historii Evropy.

Že se v přístupu Ivana Ženatého jedná o cosi podstatného, o tom svědčí i takové zdánlivé drobnosti, jako je uvedení vzpomínky na raná léta prvního hraní právě s předchůdcem dnešního Podkrkonošského symfonického orchestru, v „Matlasově“ PSO, přesněji původně Podkrkonošském orchestru Zdeňka Fibicha (dnes běžný název přijal až v roce 1960), v programové brožurce první zmíněné série koncertů s PSO je citován tehdejší deník Pochodeň, referující o Koncertu pro dvoje housle a orchestr A dur A. Vivaldiho v podání čtrnáctiletého Ivana Ženatého a Věry Jónové v doprovodu PSO v Praze 1976, v letošní brožuře je snímek z tohoto vystoupení zaznamenaného Čs. televizí. Kontinuita „starého“ a dnešního PSO je aktuální nejen v kontextu letošní série koncertů s Ivanem Ženatým, ale i sedmdesátým výročím vzniku tělesa, počítaného rokem 1954, kdy Jiří Matlas založil první orchestr (já nicméně vidím tu kontinuitu ještě hlouběji, až k předválečnému komornímu „universálnímu orchestru“ A. P. Šlechty ve dvacátých letech, s jehož započtením lze hovořit o století orchestrálního hraní v Lomnici nad Popelkou, eo ipso v Podkrkonoší, jakkoli přesný rok vzniku Šlechtova tělesa se mně nepodařilo doložit a jakkoli jsem si vědom přesunu sídla tělesa z Lomnice do nedalekých Semil).

Druhým momentem, stvrzujícím téma, o němž hovořím, byla na semilském koncertu vzpomínka Ivana Ženatého na violistu Jaroslava Hlůžeho, kterého jsem zvláště v dobách, kdy jsem působil v Semilech, a později samozřejmě ne již tak často, ale právě i v souvislosti s mým hraním ve zdejších hudebních tělesech (zvl. KSOKrMu K. Jakubů, který vlastně představuje jednu dílčí etapu historie PSO, v němž hrál rovněž Jaroslav Hlůže, jehož pamatuju i z té novější doby) vídal. Dojemná chvíle pro emoce nedořečených (a tím výmluvnějších) slov o tom, že Jaroušek tady mezi námi ještě minulý rok byl a letos už není. Slova a známá skladba mu v komorním obsazení věnovaná na místě, s nímž byla spjata podstatná část Hlůžeho života a společenství, které v dalších obměnách úspěšně pokračuje do budoucnosti.

O obměně zaměření orchestru, kterou mám na mysli, jen stručně: snad je to ve zkratce výstižně řečeno slovy od Beethovena k Frimlovi a Fučíkovi. Zatímco si PSO, v tu dobu pod vedením italského dirigenta Graziana Sanvita, kladl maximální (a možná až maximalistické) cíle, když publiku předkládal náročné symfonie a další skladby z oblasti zvláště klasické hudby devatenáctého století, došlo v posledních letech k jistému dramaturgickému obratu, patrnému – nepočítáme-li ještě dřívější úspěšný projekt filmové hudby –  v náznacích již před dvěma lety, tenkrát již pod dirigentským vedením Josefa Kurfiřta, kdy byla do první části zařazena proslulá skladba Julia Fučíka Dunajské pověsti, op. 233, a rovněž ikonicky populární Beethovenova Romance pro housle a orchestr F dur, op. 50, ještě vedle těch skladeb „klasických“, jako třeba předehře ke Smetanově opeře Tajemství (jsem si vědom řečené nepřesnosti, ale snad je jasné, co mám na mysli). Letos pak, zatímco druhou část představovalo vystoupení Ivana Ženatého s Dvořákovým Koncertem pro housle a orchestr, uvedl Podkrkonošský symfonický orchestr skladby, které – nevím, do jaké míry je z muzikologického hlediska zde užití toho termínu pregnantní – bych označil tradičním výrazem jako „vyšší populár“.

Tedy samozřejmě nikoliv Smetanovy Svatební scény (č. 3, Svatební veselí), Brahmsovy Uherské tance č. 18 a 19 (i když tam už toto směřování svým způsobem je přítomné, i když „obráceně“, lidovými melodiemi coby zdroji) či Mahlerův Ländler ze druhé věty Symfonie č. 1. Ale již Kings Row, téma z filmu, Ericha Wolfganga Korngolda, Fandango Eduarda Nápravníka, výběr melodií z operety či muzikálu Rose–Marie R. Frimla a H. Stotharta a konečně Florentinský pochod opět Julia Fučíka, skladbu alespoň pro naši starší generaci tak samozřejmou jako snad jen Kmochovy skladby. Program koncertů tuto koncepci pojmenovává v názvu jako Rok české hudby trochu naruby s komentářem jisté neočekávanosti, kterou bychom sice mohli připouštět, nicméně já bych naopak zdůraznil specifičnost české hudby nikoli v neustále opakovaných titulech deklarovaných jako symboly české hudby, nýbrž v přesazích a prostoupení s jinými kulturami a prostředími, které jsou přece zdůrazňovány i u Antonína Dvořáka při jeho pobytu na Novém světě či v hudební provázanosti v jeho přátelství s J. Brahmsem (na tomto koncertě přítomným i ve faktu, že uvedené Uherské tance Dvořák zpracoval pro orchestr), a podobně bychom mohli uvádět další a další příklady v životním osudu Rudolfa Frimla, Eduarda Nápravníka či Julia Fučíka, ale nakonec i pozdního romantika Gustava Mahlera, narozeného na Moravě, na Vysočině, etablovaného nicméně jako šéfdirigenta Vídeňských filharmoniků a ředitele opery, jenž svou kariéru zakončil dokonce až v New Yorku. A hudební dráha Ivana Ženatého je v našem kontextu příkladem nejočividnějším.

Uvědomit si tyto kontexty s momentálně „běžícím“ a neodvratně do minulosti uplývajícím čase znamená, alespoň pro mě, mimořádný zážitek, ke kterému se člověk předtím, než ten okamžik nastane, v představách a předchozích vzpomínkách upíná, a poté si jej v konkrétních hudebních obrazech zpřítomňuje s vírou, že v budoucnosti bude další nějaký takový, zase jinak jedinečný. Vazba Ivana Ženatého k jeho rodnému městu, které jej jmenovalo v jednom ze zmíněných koncertů v roce 2022 svým čestným občanem (s tím souvisel i jeho letošní lednový benefiční koncert v Lomnici) je něčeho takového příslibem.

Poznámky a odkazy

Program (dle programové brožurky)

Erich Wolfgang Korngold / Kings Row: hlavní téma z filmu

Bedřich Smetana, Svatební scény: č. 3 Svatební veselí

Johannes Brahms, Uherské tance č. 18 a 19

Gustav Mahler, Ländler ze druhé věty Symfonie č. 1

Eduard Nápravník, Fandango ze Dvou španělských kusů

Rudolf Friml, Herbert Stothart, Výběr melodií z operety Rose-Marie

Julius Fučík, Florentinský pochod

přestávka

Antonín Dvořák, Koncert pro housle a orchestr

Odkazy

Informace o koncertech Ivana Ženatého s PSO 2024 na KlasikaPlus:
https://www.klasikaplus.cz/ivan-zenaty-hraje-s-podkrkonosskymi-symfoniky-ctyrikrat/

Jaroslav Hlůže
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/jaroslav-hluze/

Benefiční koncert Ivana Ženatého v Lomnici nad Popelkou 8. ledna 2024
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/ivan-zenaty-beneficni-koncert-v-lomnici-nad-popelkou/

Dokladem novější dramaturgické tendence PSO je večer s stand-upovým komikem Petrem Vydrou 13. května 2023 pod taktovkou Martina Hyblera, dalšího z dirigentů (a také skladatele, původem z nedalekého Turnova), jenž s PSO spolupracuje.
https://www.klasikaplus.cz/podkrkonossky-orchestr-zve-na-jidlo-s-petrem-vydrou/

Dalších pár odkazů coby doklad bohaté aktuální činnosti Ivana Ženatého v rodné zemi:
https://www.klasikaplus.cz/ivan-zenaty-trikrat-doma-v-lomnici-nad-popelkou/
https://www.klasikaplus.cz/prvni-rocnik-mistrovskych-kurzu-ivana-zenateho/
https://www.klasikaplus.cz/ivan-zenaty-s-bachem-ve-foersterove-sini/
https://www.youtube.com/watch?v=GFKzEYjviic
https://www.youtube.com/watch?v=R9JSY5wyIGE