Iva Pekárková / Kam jede tohle nástupiště

Člověk by řekl, že největší hity o železnici píše v současnosti Jaroslav Rudiš. To je nejspíš nezpochybnitelné, právě vyšla další jeho knížka s názvem Návod k použití železnice. Nicméně narazil jsem na knihu spisovatelky, která má také „nacestováno“, dokonce se v Americe i Anglii živila taxikařením. Iva Pekárková. Knížka, o níž zatím nic nevím, ale mám ji před sebou, se jmenuje Kam jede tohle nástupiště, vyšla také letos (2023) v Ikaru, a už se těším, že budu moci napsat nějaký komentář. S Ivou Pekárkovou jsem se kdysi setkal na jedné besedě, na niž jsme ji pozvali na jičínské gymnázium, měl jsem už tenkrát pocit, jako by byla permanentně na cestě, protože jsem jí tenkrát do druhého patra, kam je třeba vyběhnout do historické auly po schodech, vzal cestovní tašku, a měl jsem právě proto pocit, jako by spisovatelka chtěla ještě někam vyrazit.

Nástupiště v knize Ivy Pekárkové není ovšem součástí meziměstské dopravy, kniha se odehrává v prostředí londýnského metra a mezi ostatními knihami autorky, nominované v roce 2016 za Pečenou zebru na Magnesii literu (na konci knihy nalezneme anotace na další knihy, Kulatý svět, Dům bez zrcadel, S orlem na zádech, vydané v tomtéž nakladatelství) je zajímavá tím, že vychází z vyprávění muže, kterého označuje za svého (skoro)manžela, Nigerijce, v knize vystupujícího pod jménem K. (s postavou Franze Kafky, což nás coby Čechy nutně musí napadnout, má nicméně, myslím, pramálo společného, byť v knize určité paradoxy a prvky absurdity nalezneme).

Počáteční neobvykle neúspěšné snažení muže černé pleti najít v Londýně nějaké zaměstnání (jeho žena přichází domů s většími peněžními obnosy než on, nakonec alespoň dostane práci v metru, což komentuje s jásotem, jak naznačuje název kapitoly „Oni mě přijali!“) už od začátku představuje autorkou napřímo sledovaný a v řadě epizod v knize tematizovaný motiv rasismu. Pekárková nemoralizuje, jen zcela otevřeně uvádí momenty, které mě, s vědomím, že se nacházíme v jednadvacátém století, a že se příběhy odehrávají v zemi, která má s nejrůznějšími kulturami staleté zkušenosti, včetně té, již autorka rovněž zmiňuje, totiž silnou dnešní pozici muslimů zde, docela překvapuje, nemám nicméně důvodu spisovatelce, která píše o svém životě (můžeme naopak hovořit o určité složce dokumentarismu či jeho křížení s belletrií), nevěřit.

Z prostředí metra pak pocházejí prakticky všechny příběhy, historky, portréty postav, vyprávěné v podstatě tradičním způsobem ve dvaadvaceti kapitolách, počítám-li dobře, a na mysli mi tane ona tradice povídek Jana Nerudy a (vzhledem k řečeným paradoxům, ale i vcelku volně provázané formy) črt či humoresek Jaroslava Haška (Eduarda Basse, Karla Poláčka), čtivě napsané story si v oné kritické vrstvě (ale, jak řečeno, bez moralizování a už vůbec ne s nějakou kritikou „systému“, k níž by mohly některé skutečnosti nabádat) berou také na mušku další záležitosti, jako je tzv. korektnost ve vztahu k zaměstnancům, nesmyslné projevy byrokracie, předpisů a nařízení, ale i běhu věcí v tomto prostředí, pro něž ale můžeme zároveň nalézat coby střechový pojem podoby myšlení (diskurzy), zahrnující také nejrůznější mylné představy, iluze, předsudky či dezinformace, což mě napadlo u jedné z posledních kapitol, kde vystupuje, odehrává se to v době „tvrdého lockdownu“, tedy „covidobě“, jak tento čas autorka vtipně označuje, čtveřice žen, která tak trochu připomíná zkušenosti s odmítači a některými absurdními, o to urputněji hájenými nesmysly, šířenými v době pandemie u nás.

Tato čtveřice uhání K. v kapitole „Tvoje manželka už umře“ a jiné radosti, a v jejich argumentaci sledujeme protichůdnosti jako je představa, že černoši jsou proti nákaze imunní, a zároveň nedodržování pravidel lockdownu, když se tyto ženy scházely na sexuálních mejdanech, kam lákaly K. „na chlast, drogy a nevázaný a nezávazný sex“ (s. 173), paradoxně ale proto, aby si ještě užily, kdyby to přece jen „potrefilo i černé“, a na zakázané několikahodinové mše, kde bylo narváno jako nikde jinde (jen pro srovnání předtím čteme o předpisech zákazu ježdění metrem, pokud to není nezbytně nutné, rouškách a tuším dvoumetrových rozestupech), aby si vyjednaly ochranu u Pánaboha. Nu a v té souvislosti mě ještě napadá, když teď o tom píšu, kromě Nerudy a Poláčka ona určitá zlomyslnost, kterou si můžeme užívat my, když čteme zvláště poslední díly Swiftových Gulliver´s Travells.

Hned v první kapitole Jak to zařídit, aby vám neujel vlak, kde se mladá ambiciózní žena, „mladá právnička“, zlobí na zřízence metra, „jak to“, že jí ujel vlak, na což jí ten odpovídá s jedinou možnou logikou, že ho „zmeškala“ (když se prostě „přiřítila“ turniketem až ve chvíli, kdy vlak odjížděl), nás pobaví neúprosná logika opakování, zároveň ale ústící do dramatické situace, když po několikerém opakování na K. (to je ten zřízenec, tedy partner I. P.) vyžaduje přítel, svalnatec nejspíš s pomalejším myšlením než pěstmi, který problém chce „vyřešit“, aby mu vysvětlil, jak je to možné, že Melanie ten vlak vždycky zmešká; ona logika pak pokračuje v dalších kotrmelcích, které nechť si už čtenář přečte sám.

A takových, mnohdy ještě „podivnějších“ (s. 14), se dočká v dalších kapitolách. Poté, co se dozvíme, proč černí zřízenci v metru chodí v sepraném pracovním oblečení, ačkoli dostávají každý rok množství nového (posílají je do domovských zemí v Africe, kde je to největší móda) v kapitole Jak se pozná zelenáč (právě podle toho nového oblečení) defiluje celá řada postaviček, které by právě třeba Neruda nazval „figurky“, jako je kriminálník Steve, před jehož chytlavostí K. zachraňuje ve vagónu zapomenutý mobilní telefon (téma jejich krádeží je v příběhu o dvojníkovi K. jménem Kenneth a přezdívkou Varlata, kromě techniky krádeží je pak na dalším místě knihy tématem neuvěřitelné množství toho, co všechno lidé zapomenou ve vlaku, ostatně bychom mohli říci další případ diskursu či chování, totiž „myšlení“ cestujících), činí tak ovšem v rozporu s předpisy způsobem, za který by jej mohli vyhodit (další z paradoxů byrokracie, která má chránit před neduhy, a chováním K., jenž chce dotyčný mobil zachránit před krádeží). Chování nadřízených, kteří o tom, že Steve krade „o sto šest“, vědí, je pak pregnantním příkladem popisu společenského mechanismu (způsobu uvažování, jak začleňovat vybočující z norem zpět do společnosti, rasové aspekty atd., zkrátka „gordický uzel“, s. 41, který lze obtížně rozplést).

Jinou „figurkou“ je Zapomnětlivá Sue, která se pečlivě stará o Lucy (ukáže se, že je to kočka), naopak vzorná řidička vlaku, která ale najednou zabloudí na trati a ocitne se na jiném nádraží. Ukáže se, že to tentokrát není komedie, ale vážná nemoc. V kapitole Rogerovy mrtvé duše (i přiznaná aluze na Čičikova v Gogolově románu) čteme vtipný příběh, související také s nejrůznějšími proměnami firem (zvl. důsledky privatizace a rozpadu státních drah British Rail, k němuž spěly již za M. Thatcherové, a – jakkoli byly státní dráhy neefektivní a ztrátové, také v souvislosti s rozvojem automobilismu, ale jak to v naší knize ukazuje zmíněné plýtvání pracovním oblečením – rozpad a rozklad po Majorově Railway Actu měl řadu neblahých důsledků – pojednává o nich odkaz dole, který jsem si našel, abych porozuměl lépe tomu, co Pekárková v některých epizodách ovšem jen naznačuje) – tedy čteme příběh o podvodníkovi, který slibuje 600 liber těm, jejichž platy po jejich propuštění (to je právě jeden z těch důsledků privatizace) „odklání“, jak to z našich poměrů známe z úst někdejšího ministra Martina Kocourka (ODS) s rafinovaným postupem, kdy zároveň změní adresu zaměstnance, na účet svého kámoše. K. na to zprvu přijde, když nedostane regulérní formulář P60 o ukončení pracovního poměru, jenž sloužil jako daňový doklad, nenechá se ovšem nachytat od podvodníka, což by i pro něj znamenalo trestný čin.

Nu a o různých dalších problémech se dočteme třeba v kapitole Samozvaní šéfové (postava problematického Ariela), přičemž se postupně seznamujeme s problematikou imigrantů z nejrůznějších zemí, třeba Poláků, „spojek“, které obstarávají práci, poté pak se sebevrahy (Proč jsi mě nezabil, ty hajzle?), opět s nesmyslnými předpisy, co pracovníci smějí a nesmějí udělat (třeba, nevím teď na kterém místě knihy to bylo, firma zrušila řidičům možnost sledovat kamery, prostřednictvím nichž mohli vidět dění ve vlaku s argumentem, že se musí věnovat jízdě, a pro toto sledování určili jiné pracovníky na stanicích, kteří ovšem prakticky nemohli nic ovlivnit; podobně prakticky nemohou zasáhnout, když si rozjívení fanoušci, jejichž výtržnosti na stadionech jim byly posledními opatřeními znemožněny, či jiní „puberťáci usmyslí, že budou strkat druhého do kolejiště a na poslední chvíli ho možná zachytí, či budou klátit nohama v dráze vlaku, protože se jich prostě nesmí fyzicky dotknout).

„Taky se tam vyskytovalo neúměrně mnoho pitomců školou povinných, právě těch, co s oblibou stávají na samém kraji nástupiště, tak aby jim špičky tenisek přečuhoval do vzduchu, chechtají se jak debilové, navzájem se strkají a házejí se pod vlaku.“ (s. 95) A po tomto konstatování spisovatelka pokračuje příhodou jednoho řidiče, zodpovědného Shawna, který vědom si tohoto problému, jezdí maximálně pomalu před příjezdem do stanice: „O to pomaleji, oč větší měl na tyhle týpky vztek. Na konci nástupiště, ve směru, ze kterého vlak vjíždí do stanice, stála skupina »studentů« (Shawn tohle slovo dokázal vyslovit jedině v uvozovkách), a když byl vlak pár metrů od nich, jeden se zatlemil jako kretén a vší silou strčil do kámoše, takže ten se zapotácel, mával rukama a pár vteřin to vypadalo, že tam zahučí. Shawn zastavil včas. Přesně u nich. A pak vylezl z kabiny, vzteky rozpálený do běla (aspoň to tvrdil, i když já mu to nevěřím), a protože všichni tihle kreténi střední školou povinní vypadají stejně, popadl dva, co byli nejblíž, pořádně s nima zatřepal a za stálého spílání udeřil jedním o druhého. Cool z nich hodně rychle opadlo.“ (s. 95)

Samozřejmě proti všem předpisům, k paradoxům pak patřil rozhovor s nadřízeným, který Shawna suspenduje na čtrnáct dní, ponechá mu ovšem plný plat. Jak je z ukázky pasáže, líčící epizodu z jednoho problematického nádraží, rovněž patrné (to je jeden z důvodů mé citace), Iva Pekárková se nemaže s korektností výrazů – „hajzl“, „debil“, jinde „kretén“, „idiot“ a další pojmenování ze skupiny takto označující osoby (podobné výrazy bychom našli z oblasti sexuality), jsou součástí „přímočarého“ vyjadřování (našel jsem kdesi v recenzích, slovo výstižné pro její styl), přičemž jinak autorka neužívá obecného jazyka, ani nemá uvolněnou větnou stavbu (před pár hodinami jsem se díval do Kerouaca), jakkoli – v souladu s ostatními stylistickými prostředky – bývá poměrně jednoduchá. K oné „svěžesti“, o níž hovoří čtenáři v komentářích (prošel jsem i u jiných knih na ČBDB.cz), přispívají emotivně volené výrazy (ze s. 7: „se zafuněním“, „proletí“ „vrhne dlouhý teskný pohled“, „dlouhými vzteklými kroky“, „svíjel se“), nicméně spisovatelka se obvykle drží v mezích hovorové (nikoli obecné, nespisovné) češtiny, jazykovou plasticitu pak nicméně vytvářejí ony výrazy příznačné pro dobové kulturní prostředí jako „cool“, ale také třeba vyjadřování přistěhovalců z nejrůznějších koutů světa (ovšem, hodně z Afriky), kteří neumějí pořádně anglicky. „Nemluvit – proč? Co špatnýho – tvá manželka? Ty stydět? Ošklivá moc?“ (s. 75), jedna z vět, kterou provokuje Ariel Musu, „kluka z Karáčí“, zatímco ten se cudně odmítá bavit o sexualitě a o své ženě, protože mu to jeho kultura zapovídá „My o manželkách nemluvíme, […]. To není zdvořilé. […].“

I tento příklad je vybrán ze souvislejší příhody, kde se špičkování jednoho ze zaměstnanců v sérii figurek v kapitole Samozvaní šéfové, vyhrotí, když se muži, jenž měl, jak naznačuje autorka, nějaký mindrák (přitom i složitějšího psychologizování je daleka), který na celé nádraží vykřikuje „Šuky šuk! Šuky šuk!“ (s. 76), podaří Musu vytočit a muži se poperou, což samozřejmě mělo na pracovišti, kde pochopitelně takového chování bylo proti předpisům, patřičné následky. Dá se říci, že ony příhody jsou reprezentanty určitých typů chování (jakkoli, jak už řečeno, autorka nemoralizuje ani nezjednodušuje v jakýchkoli černobílých pohledech, to myslím i – žertem – obrazně vzhledem k problematice, kterou se Pekárková vlastně dlouhodobě zabývá, a ke skutečnosti, že z mužem z Afriky žije), stejně tak, jako se zabývá fenoménem sebevrahů, které nádražákům komplikují život (s poukazem, že za paní Thatcherové, která zvláště chudším lidem ztížila a zkomplikovala život, sebevrahů přibylo), jsou tu ony vzorce chování těch, kteří využívají nastavení systému, jako je Chinonso, který požívá po příhodě s dívkou, která se vrhla na koleje (stihl zabrzdit, dívka nezemřela) výhody půlročního pobírání plného platu, zatímco z Anglie zmizel do Nigérie a hrál si na psychicky narušeného, a možná („podle některých pověstí“) se mu „podařilo ožulit“ společnost o rok či dva roky plného platu, zatímco si doma mohl hrát na „místního zbohatlíka“ (s. 84).

Přímo do názvu jedné kapitoly se dostává prostředí různých kultur, zní Jak je důležité mluvit slovansky. Tady je asi namístě hovořit také o perspektivě z jiného úhlu než domácího, který právě k Ivě Pekárkové životně patří (nedávno jsem četl jednu diplomovou práci s tématem Střetávání českého a cizího prostředí v české próze po roce 2000, kde ve druhé kapitole autorka uvádí přehled autorů ve zvýrazněné tendenci s tímto tématem, přičemž vedle „cestovatelského“ úhlu pohledu, kdy, jak cituje jeden článek, podle něhož autoři „kočují po světě, v batohu nosí laptopy […] a doma by byli rádi všude, kde se jim zamane“ – což souvisí s polistopadovou svobodou – a jsou mnohdy oceňováni doma i v zahraničí, jsou tu spisovatelé, pro něž jejich přístup není primárně přístup k „exotickému“, neboť zároveň v cizině žijí – k nim patří, vedle dalších literárně hodnotných třeba v úvodu zmíněný Rudiš, jenž žije v Berlíně, tj. je to jiný pohled než třeba u Petry Hůlové, která svým prvním románem Paměť mojí babičce [1979] byla, dá se říci, pionýrkou toho prvního přístupu, a uvedena je rovněž emigrantská rovina, tedy právě Iva Pekárková; pak tady ještě je „novinářský“ pohled, jenž se může křížit s tím cestovatelským, nebo to spektrum může být ještě pestřejší a složitější).

Ještě poznámka: případný čtenář by mně mohl vytknout, stejně jako to činí Ivě Pekárkové, odbočky a „závorky“, které používám v tomto textu (jistě, mohl jsem to pojmout bez nich, zrovna v tomto případě by to nebylo od věci, nebo také, jako to dělám jinde, dát tohle všechno do poznámek – nicméně nechtělo se mi). Ale zpátky k onomu kadlubu, v němž se vaří všemožné kultury, viděném „londýnsky“ (ještě tedy jedna poznámka, když porušuju stylovou čistotu: Iva Pekárková je též autorkou dalších „londýnských“ knih, Láska v Londýně [2008], navazující na předchozí Láska v New Yorku [2006], dvojjazyčná kniha povídek Zápisky z Londýna či Postřehy z Londonistánu, uváděné jako literatura faktu, když v něm „odhaluje čtenářům islámský svět zblízka“ [obojí 2015]).

Tak tedy k té perspektivě: V ní neumějí z point view Anglie rozlišit emigranti nota bene z Afriky (místní ovšem možná rovněž, vzpomínám si na někdejší předlistopadový zážitek, kdy jsem jedné paní recepční v Paříži vysvětloval, že Praha není ve Slovinsku) jednotlivé slovanské jazyky, slévají se jim vjedno, navíc, vzhledem k četnosti polských gastarbeiterů považují i Čechy a Slováky, případně další Slovany („Češi, Moraváci, Slováci i jiní Poláci“, s. 113, následující kap. Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi opicí) právě za Poláky. A ovšem, opět se k určitému tématu pojí konkrétní příběh, ve zmíněné další kapitole pak je téma jazyků propojeno ještě s tématem rasismu (a v příběhu nepočítají čeští turisté s tím, že by černý K. rozuměl tomu, když říkají „Jojo, je to tu pěkná džungle. Samý vopice, voe.“, nejspíš ale nejsou rasisti, jen si „myslí, že jsou bezpečně ukryti do jazyka, kterým dohromady nikdo nemluví,“ s. 113). A dobromyslný K. se snaží ostatním vysvětlovat, že tyhle stereotypy nejsou vlastně myšleny zle, jen si ti dotyční s tou pestrobarevností nevědí rady.

Dvojníka K. v kapitole Málo černý Varlata, který ovšem není takový dobrák jako skoromanžel Ivy Pekárkové, ale vymýšlí všelijaké zlomyslnosti, jsem okomentoval v jiném textu právě v souvislosti s dvojením jako literárním fenoménem v novější literatuře, zde jen fakticky připomenu, že jméno dotyčného Kennetha je jazykově substantivum, nikoli plurál (tedy ten Varlata, zatímco název orgánu je „ta varlata“), takže název se zvláštním velkým písmenem není nespisovný, ale označuje muže, jehož jméno se odvozuje opět od příběhu, kdy dotyčný několikrát nebyl spokojený s barvou své fotografie na úřední drážní průkazce. A měl bych ještě kontextuálně doplnit, že týž název má i samostatná kniha (Málo černý Varlata, Millenium Publishing, 2010). A z anotace přebírám výstižnou formulaci přístupu autorky k tématu, který platí i pro Kam jede tohle nástupiště, a kterou bych musel jinak napsat: „Iva Pekárková si zvolila život na spodních příčkách britského společenského žebříčku a odtud už pátým rokem sleduje mentalitu londýnských ne-Angličanů a soužití rozdílných etnik. Píše přímočaře a bezostyšně, bez »multikulturního« mlácení prázdné slámy a se zdravou mírou neúcty ke každé kultuře, včetně své vlastní.“

Mohl bych probírat ještě podrobněji další kapitoly (veselá Když na kolejích tancujou žížaly o dalších případech tentokrát fingovaných problémech na trati, Ztráty a nálezy, jejíž téma jsem již výše zmínil, podobně jako Slavnostní večeře pro Hvězdné pracovníky či „Tvoje manželka už brzo umře“ a jiné radosti, uvedené hned na začátku, nebo ještě několik kapitol věnovaných organizování stávky, opět s příslušnou ironií ohledně povinného zapojení pracovníků), uvedu ale už jen kapitolu poslední, jejíž název dal název celé knize, Kam jede tohle nástupiště?

Je to opět citace textu, tentokrát zmateného vyjádření K. po sérii všeho možného i nemožného, co musel K. strpět tento „den blbec“, včetně výrostků, o nichž již byla řeč, tentokrát mimo jiné rozbíjejících vejce na nástupišti jako ohromnou srandu (já bych ironicky řekl, „svoboda a demokracie“, maskující rozpad hodnot, korektnost a všechny ty další projevy „tekuté“ reality, takto to autorka nikdy neformuluje, zůstává, jak už ona uvádí zmíněná anotace, na rovině, která intelektuální úvahy, natož kritický pohled touto formou vylučuje, tedy třeba jako zmíněný Jaroslav Hašek), kdy toho obvykle neproblematický, nebouřící se K. měl dost, a když se okamžitě nedokázal, navíc ve spěchu, protože měl s autorkou jít večer do divadla, orientovat, položil tuto otázku v okamžiku, kdy „doběhl na perón, u kterého zrovna brzdil vlak – jeden z těch jejich špinavých neudržovaných vlaků, které mu pily krev a otvíraly v kapse pytel na smetí (Southern Railway už dávno dost tvrdě zatočily se všemi uklízeči, vlaky teď uklízeli nádeníci a agentury a zvysoka na to prděli), a protože cedule s odjezdy vlaků byla rozbitá“ (s. 188, projevy shora zmíněné ekonomické situace), jednomu zřízenci, jehož shovívavou odpovědí, explicitně vysvětlující zřejmě slabomyslnému muži, že nástupiště už dost dlouho zůstává na svém místě, celá kniha končí.

Potvrzuje se to, že energická spisovatelka má humoru dost na to, aby jeho ostří obrátila i směrem sama k sobě.

Poznámky

Odkaz na poměry u britských drah a problémy po privatizaci
https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/2605979-railways-act-ucinil-pred-ctvrtstoletim-z-britskych-zeleznic-cim-jsou-dnes-uz-je-cokoli

Jana Mistrová, Střetávání českého a cizího prostředí v české próze po roce 2000, magisterská diplomová práce, Filozofická fakulta MU, Brno 2011
https://is.muni.cz/th/euy43/Diplomova_prace_-_posledni_verze_X.pdf

Iva Pekárková, Kam jede tohle nástupiště, Ikar, 2023