Iva Bittová v Rudolfinu

Iva Bittová v Rudolfinu
Slavnostní koncert k 100. výročí vzniku Československa
České doteky hudby 2017

Rudolfinum – Dvořákova síň

Iva Bittová – housle, zpěv

Bardolino

Pavel Fischer – housle
Margit Koláčková – violoncello
Jakub Jedlinský – akordeon

Jihočeská filharmonie
Jan Talich – dirigent

„Iva Bittová v Rudolfinu“ je název slavnostního koncertu po Novém roce, na němž kromě této zpěvačky, houslistky a skladatelky vystoupila sestava pozoruhodných hostů, z nichž každý je prestižní osobností svého hudebního oboru: Pavel Fischer (housle), Margit Koláčková (violoncello) a Jakub Jedlinský (akordeon). Všichni tři jsou členové seskupení Bardolino (Pavel Fischer je umělecký vedoucí) a prakticky všichni na koncertu participovali zároveň jako autoři – Pavel Fischer skladbou „Temperamenty pro soprán, housle, akordeon, violoncello a smyčce“, jenž byla na tomto večeru uvedena ve světové premiéře, a Iva Bittová řadou skladeb v první, ale převážně pak v druhé části večera. V prvním nástinu programu, který se ovšem nerealizoval, byly uvedeny písně z alba „At Home“, které vzniklo ve spolupráci se skupinou Čikori, ale i v celé další řadě souvislostí, které bude zajímavé ještě zmínit.

Každý z nich je zároveň znám z řady formací, z nichž některé vystupovaly opakovaně jak na Dvořákově festivalu (pořádaném rovněž společností České doteky hudby), tak i na tomto pražském festivalu na přelomu roku. Například Pavel Fischer jako vedoucí festivalového orchestru České doteky, který sice v letošním roce na festivalu České doteky hudby samostatně nevystoupil, ale posluchači minulých ročníků vzpomínají na jejich skvělá vystoupení. Jakub Jedlinský (který se jako jediný nepodílel na večeru jako autor), hudebník původem z Vamberka, v jednom rozhlasovém pořadu z právě uplynulého roku (25. května 2017, Vltava) říká, že v Bardolinu odpočívá, protože je zároveň šéfem seskupení Escualo, orientovaného na latinskoamerickou hudbu. To ovšem není to jediné, spolupracuje také např. s Ivou Kramperovou, také vzhledem k tomu, že vyučuje hře na akordeon na konzervatoři v Pardubicích, kde Kramperová, též koncertní mistr v souboru Barocco sempre giovane, rovněž známého i z projektů ČDH, je profesorkou houslové hry. Takže zbývá pro přesnost kontextuálně dodat, že v Rudolfinu vystupovalo s Ivou Bittovou a Jihočeskou filharmonií celé Bardolino – kromě Camila Callera, perkusionisty souboru.

Jak je už z právě řečeného zřejmé, popsat participaci Ivy Bittové na celém večeru, ale i vlastně širšího společenství, zrozeného v minulých desetiletích „spřízněním volbou“, není vzhledem k propletenosti jednotlivých vláken příběhu jednoduché. Pokusím se tedy vyzvednout ještě jen některé momenty. Iva Bittová staví svůj projev na své originalitě, ale také na dialogu s ostatními hudebníky. V řadě minulých projektů lze zmínit především její spolupráci s Pavlem Fajtem, Vladimírem Václavkem, Andreasem Kröperem, Pavlem Fischerem a Škampovým kvartetem (ceněné album „Morava“), Markem Štrynclem a řadou dalších. Ta ukazuje nezměrnou šíři jejího záběru a zároveň tak trochu i východisko sestavy na večeru v Rudolfinu. Pavel Fischer, někdejší primárius Škampova kvarteta, nahrál s Ivou Bittovou, už v souboru Bardolino, album „Moravská poezie v písních“ (v jiné sestavě s tímto večerem Bardolino vystoupilo též na Dvořákově festivalu). Druhá vrstva příběhu je souvislost s Vladimírem Václavkem, jenž je kytaristou „akustické hudební společnosti“ Čikori. A při ohlédnutí zpět až k někdejšímu dvojalbu „Bílé inferno“, nahranému Ivou Bittovou a Vladimírem Václavkem před dvaceti lety (1997) se ukazuje jejich vzájemná dlouhodobá hudební náklonnost. Nu a pak tu ještě je jméno Antonín Fajt, jehož skvělá skladba Amian zazněla jako poslední před přestávkou v první části programu. Padlo tu již jméno Pavel Fajt (jak je dobré uvádět souvislosti!), tak to je Antonínův otec, Iva Bittová, s níž již deset let žije ve Spojených státech, je jeho matka. Jsou to tedy mnohdy nejen „ponorné“, hlubinné hudební, ale i rodinné vazby.

Vlastně je to záležitost soumezná s tvůrčími principy umělecké osobnosti Ivy Bittové. V jejím projevu je určující moment improvizace, která je synonymem volnosti, tvořivosti (včetně té na místě), což je zároveň také dialog. Obě části koncertu vskutku zahájila právě niternou sólovou improvizací, která byla dialogem lidského hlasu a hlasu houslí. A dialog pak následoval se všemi participujícími umělci v různých podobách, odpovídajících charakteru jednotlivých skladeb, s hudebníky Bardolina buď jako celkem nebo s Pavlem Fischerem či s orchestrem. A pak ještě dialog zpěvu a pohybu těla, místy tance, ale i vyjádření neverbálních sdělení, tedy v úhrnu jakési performance, zahrnující všechny možné podoby výrazu. Jako „názorný“ příklad, který je dokladem lehkosti, nemá ale celou věc zlehčovat, je fotografický snímek, který jsem pořídil, na němž Iva Bittová tělem i zvukem komunikuje s Jakubem Jedlinským, který právě rozvíjí své sólo na akordeon.

V pozdější úvaze mi tanul na mysli širší kontext překračování a propojování uměleckých oborů, které jsou už v základech avantgardy a které i dnes v uměleckém světě vytvářejí nové konstelace (aktuálně mě napadlo třeba „fyzické básnictví“ Petra Váši, který s ním zhruba před dvaceti léty exceloval nejen na brněnských pódiích, nedávno jsem byl přítomen tělové performanci Miloše Šejna, dávám ji jen jako doklad toho, že k podobným procesům dochází i ze strany výtvarného umění). Na YouTube jsem narazil na záznam Koncertu bez jediného slova z letošního roku na ProART festivalu v Liberci (Iva Bittová a Antonín Fajt 2017), kde je součástí též např. vystoupení tanečníků.

V případě, kterého mohli být svědkem posluchači v Rudolfinu na začátku tohoto roku, jde – i z pohledu právě řečeného – o pozoruhodnou podobu takovéto realizace. Jedním ze směrů tohoto překračování (ať již stylového, crossover, či prostě do nebývalé šíře) jsou orchestrální projekty, které jsou novým fenoménem, u nás zhruba posledního desetiletí. V kontextu letošních ČDH zmiňme projekt Miro Žbirka Symphonic & Beatles, či Dasha a Moondance Orchestra Martina Kumžáka, Skupina Pajky Pajk a Komorní filharmonie Pardubice před dvěma lety (v roce 2015), ale uveďme třeba i z jiných luhů koncert Radůzy a Plzeňské filharmonie v roce 2016 (ještě jiné příklady Olympic nebo Václav Noid Bárta s ČNSO, ve světě od doby projektů Stinga či Petera Gabriela). I v tomto kontextu byl nicméně koncert Iva Bittová v Rudolfinu vzhledem k charakteru tvorby její i vzhledem k vkladu ostatních osobností, které se na večeru podíleli, v našich poměrech rozhodně unikátní.  

Ale ještě znovu zpět ke kontextu „improvizace“. Ta primárně znamená především spontánní bezprostřednost, ale pozor! – nikoli bezbřehost, nikoli zpochybnění jakéhokoli řádu. Zeptal jsem se Pavla Fischera, do jaké míry Iva Bittová improvizuje, tedy vymýšlí na místě. Dostal jsem odpověď, že samozřejmě ano, ale v konkrétních skladbách pak jsou notové záznamy, které houslistka opravdu dodržuje. A stejně tak i celý večer v Rudolfinu měl promyšlenou dramaturgii.

Obě části večera se oddělily akcentem na Fischerově spoluúčasti, s nímž (a s ostatními členy Bardolina) zazněly písně ze souboru Slovenské spevy, a jehož zmíněná skladba zazněla jako druhá v pořadí. Bavili jsme se pak v užším kruhu o možnostech, jak uspořádat celý večer, já sám bych vytvořil takový model, kdy by se Bardolino objevilo na jevišti v jedné skladbě v samotném závěru tak, aby na konci byli přítomni všichni. Ovšemže v případech, kdy vystoupí na orchestrálním koncertu sólový klavírista či houslista, je jeho skladba začleněna „dovnitř“, např. jako poslední před přestávkou. Spolupráci Ivy Bittové a Bardolina (předtím dokonce Škampova kvarteta, kde byl Fischer primáriem době společných nahrávek) však vidím natolik zásadní, že společná přítomnost na jevišti na konci večera by pro mě představovala signál této kontinuity. To je ovšem jen můj akcent, stejně tak lze vyzdvihnout celou řadu jiných a rozhodně mělo svou logiku i to uspořádání, které bylo zvoleno, prostě se uplatnily další vrstvy řečeného „společenství v tvorbě“, abych parafrázoval dříve řečený Goethův obrat. To znamená například další autory aranžmá skladeb.

V druhé části, zahrnující tituly V černém, Dos Kelbl, Elida či Zelený víneček, čteme v programu u většiny titulů jméno Beáty Hlavenkové coby autorky aranžmá (v posledním titulu je uvedeno jméno Petr Ostrouchov). U písně Tichý pláč (z alba At Home) se pod aranžmá podepsal Marcel Kozánek, houslista České filharmonie, kterého vedle tzv. vážné hudby baví i muzika rocková či popová. Autoři textů pak jsou Karel David (V černém), I. Katsenelson (Dos Kelbl), Věra Chase (Elida), Zelený víneček je lidová píseň. Geneze večera ve fázi přípravy doznávala určité proměny a nejsem si zcela jistý, zda i o vlastním  provedení pořadu přece jen nedošlo k nějakým drobným přesunům či změnám.

Nu a na závěr bych měl alespoň zmínit Jana Talicha, od roku 2008 šéfdirigenta Jihočeské filharmonie. Jestli se nemýlím, na festivalu České doteky hudby vystoupil naposledy v roce 2012, tenkrát s Talichovou komorní filharmonií, koncert se jmenoval Cikánské melodie. Vidím v tom rovněž určitou kontinuitu, protože tehdejšími hvězdami koncertu byli romští muzikanti, konkrétně Marco Pillo. Tenkrát jsem rozvíjel úvahu o širokém kontextu této kultury a jejím podílu na kultuře evropské, když byste se mě zeptali dnes, určitě bych neopomenul zmínit srdeční zážitek na letošní Smetanově Litomyšli z koncertu 100 Tagú Cigányzenekar Budapest, tedy „Sta cikánských houslí“, vnímaného v Maďarsku jako součást národního dědictví, s legendou Jószefem Lendvaiem Csócsim. Kdybych chtěl vtipkovat, řekl bych, že v Rudolfinu byly cikánské housle jedny, ale bouře potlesku, která se strhla ještě před závěrem koncertu, byla podobná.

Samozřejmě se na tom podíleli i všichni ostatní hudebníci, a úvaha o tom, že interpretka, která v sedmnácti letech byla Eržikou v legendární Baladě pro banditu, muzikálového zpracování románu Nikola Šuhaj loupežník Ivana Olbrachta, který vede v linii „zbojnického tématu“ v literatuře až někam k Máji Karla Hynka Máchy, mně maně vede k myšlence, zda bychom Ivu Bittovou neměli rovněž vnímat v podobném duchu jako Maďaři toho svého slavného primáše. Vytvořila totiž cosi, co v českých podmínkách, které mají též zmíněnou avantgardní tradici, je diametrálně jiné, ale stejně tak jedinečné.

Jan K. Čeliš / leden 2018
Psáno pro České doteky hudby / Čtení o koncertech ČDH