Italské restaurace

Italské restaurace
výpisek z časopisu

Sergio Bellini, Ital, který si zamiloval Brno, komentuje (v Instinktu, 17. 7. 2014, s. 58-60)českou pizzu. Říká, že v Itálii nedostaneme pizzu s ananasem nebo kukuřicí a rovněž nikoli s kuřetem. Taková pizza nemusí být špatná, ale prostě není italská. Důvod, proč jsem si ale zaškrtl dvě věty v textu, je jiný. Bellini komentuje kompetenci podnikatelů při provozování restaurací. Celoživotně mi zní v uchu věta jednoho podnikatele, se kterou hluboce nesouhlasím a domnívám se, že tento názor je jednou z klíčových věcí, proč některé věci nejsou takové, jaké by měly být. Dotyčný podnikatel na jednom mejdanu řekl druhému: "Ty můžeš podnikat v čemkoli, je úplně jedno, v jakém oboru podnikáš." Italský majitel dvou prosperujících restaurací říká: "Velkým problémem jsou taky majitelé: u většiny restaurací, nejen italských, majitel nerozumí jídlu, je to jen podnikatel. Má nějakou představu, ale neví, jak na to.“
Je to podobné jako na začátku devadesátých let, kdy mi řekl jeden Němec, který zde žil: Vy jste si úplně zničili gastronomii, česká jídla, která se tady v hospodách dříve dostala, úplně vymizela, a pokoušíte se vařit všechno možné jiné. Ale protože tomu majitelé nerozumějí, jenom chtějí podnikat, tak to podle toho vypadá. Vím, že to je celé komplikovanější, a vím, že každá doba má své "nemoci" a že se mnohé oproti té době, kdy se sice nevařila „univerzální hnědá omáčka", ale byly univerzální přílohy z červeného a bílého zelí, nastrouhané mrkve a jánevímčehoještě, podstatně zlepšilo, a že se už - také jako výsledek krize, která vyvinula určitý tlak (a pochopitelně vedla i k pádu mnohých) - můžeme najíst slušně a v adekvátní relaci s cenou. Na tom, co říká Bellini, ale něco je.