Irvine Welsh / Umělec na ostří nože

25.07.2019 18:46

Reklamní slogan „Begbie je zpět!“ na přebalu knihy Umělec na ostří nože Irvina Welshe láká čtenáře do světa, jehož ztvárněním se britský spisovatel, narozený ve skotském Edinburku v roce 1958, stal součástí kultovního fenoménu s ústředním titulem Trainspotting, tedy románu (1993) a brzy následujícího filmu (1996, režie Danny Boyle, představitel hlavní role Marka Rentona Ewan McGregor), na nějž ovšem navazuje i ve vlastní tvorbě řada dalších titulů – povídkový soubor The Acid House, odkazující kromě drogového tématu také i souvislost s hudebním žánrem, takto nazývaným, a hudebními aktivitami autora (jeho účast coby kytaristy a zpěváka na punkové scéně v pozdních 70. letech), Porno (2002, č. 2004), jež je volným pokračováním příběhu Trainspottingu, popřípadě další knihy, v nichž autor zachycuje prostředí drogové subkultury. A zmínit můžeme i filmové pokračování, v němž se setkáme s hrdiny románu po dvaceti letech s názvem T2 Trainspotting (2017), jehož předlohou je částečně i již zmíněné knižní Porno. 

„Vybrat si život. Vybrat si práci. Vybrat si kariéru. Vybrat si rodinu. Vybrat si zasraně velkou televizi. Vybrat si myčky, auta, přehrávače kompaktů a elektrický otvíráky na konzervy. (…) Na konci toho všeho pěkně zplesnivět. Pochcávat se v ubohym domku a bejt jenom na obtíž sobeckejm, zmrvenejm spratkům, který jsi splodil, aby tě nahradili.“ Citát jsem zkopíroval z komentáře Mattyho u článku o filmu Trainspotting na CSFD.cz, postihující odmítaný životní styl příslušníků drogové scény, proti němuž se ten jejich styl, zachycující vedle drog drsným způsobem násilí, sex atd. (najdi si nějakou úplnější charakteristiku, je jich celá řada), ale také bezohlednost a zradu, to v tom případě, že se naopak z těch „sraček“ (jedno z nejpoužívanějších slov v knize, o níž je tento příspěvek) bude někdo z těchto hrdinů chtít vymanit.

A tak, jako touto osobou v Trainspottingu Mark Renton, je jím v Umělci na ostří nože Jim Begbie, charakterizovaný (na německé Wikipedii) v původním románu jako psychopatický agresor. Také on se pohybuje v onom vzorci společenství drogově závislých, které „nabízí jedinečnou výpravu do hlubin záchodové mísy, brilantní řetěz erotických trapasů …“ (o filmu, www.idnes.cz) a jehož klíčová slova jsou revolta, „antiřešení“, zrada, útěkem z něj – prostřednictvím přestěhování z edinburské čtvrti Leigh (rodiště spisovatele) do Kalifornie. V příběhu, jehož kostra je vlastně velice prostá, totiž návrat hlavního hrdiny, jenž má nyní spořádané manželství se svou bývalou vězeňskou terapeutkou Melanií a dvě děti, holčičky Eve a Grace, a je nyní komerčně úspěšným umělcem, do Edinburku, kde pátrá po vrahovi Seana, jednoho ze svých dvou synů, drogového dealera, a kde se nakonec drsným způsobem vypořádá s těmi, kdo jej předtím podrazili.

A to na takřka třech stech stranách knihy, rozdělené na 37 krátkých („punkových“, v podobném rytmu píše u nás Jaroslav Rudiš) číslovaných a slovně vyznačených kapitol, přičemž je možné narativní strukturu knihy charakterizovat jako střídání perspektiv Jima (příznačné je, že jeho jméno na novém místě není zcela jiné, ale vzniká pouze transformací, „měl v pasu stále totéž jméno: Francis James Begbie“, s. 37) a jeho ženy, doplněné flashbacky z dětství nebo některých zásadních situací, tištěných kurzívou a pokrývající buď celou plochu příslušné kapitoly, nebo pouze její část. Některé tituly kapitol se opakují (s doplněnými čísly, Poslíček, Taneční partner, odkazující i k jednomu výtvarnému dílu), a právě v nich se kurzíva uplatňuje.

V části příběhu, která se odehrává v Kalifornii, jsou důležité dva momenty. První je příhoda na pobřeží, u laguny Devereux, kdy dva pobudové obtěžovali Jimovu ženu, na což reagoval tak, že se vrátil, zapálil jim auto a je samotné zabil (přiznal jen část, to druhé své ženě zatajil). Druhý je charakter jeho uměleckého díla, jenž spočívá v zlovolné deformaci portrétů známých osobností – jak se později ozřejmí, byla to vlastně součást arteterapie, v níž mu byla, ještě ve vězení, oporou právě Melanie. Jim je si vědom módní pomíjivosti svého umění, jak v Edinburku přizná jednomu z bývalých kumpánů. Je zároveň zřejmé, že Jim na sobě tvrdě pracoval, naučil se i postupu, jak ovládat agresivitu (dýchat… Raz… dva… tři… Jsme bratři… v úplnosti např. s. 125), nicméně můžeme si položit otázku, zda je možné svůj charakter opravdu změnit.

Už z právě řečeného je zřejmé, že celý text je vystavěn na opozicích (dualitách, polaritách), na začátku románu, jenž jako úvodní otevírá ona příhoda u pobřeží (ve výsledku později ovšem rovněž relativizovaná, protože Jim se znovu ještě k násilníkům vrátil), a už v ní se poodhaluje jinak ještě skrytá dvojí identita, poprvé rozevřená vzpomínkou na někdejší krvavou událost, ovšem rovněž ve zlomku, nechávající jen zlověstně tušit krutý horizont souvislostí (kratičká kapitola Poslíček 1). A kapitolou pátou, Telefonát, se otevírá základ této polarity, když mu volá jeho mladší sestra Elspeth ze Skotska, že „Sean včera zemřel. Našli ho u něj v bytě.“ (s. 26) Zároveň se, v následující kapitole Poslíček 2, jejíž název je možné číst doslovně (je to vzpomínka na dětství, kdy vypravěč rozvážel na velkém kole zboží), ale i přeneseně (alespoň v mé interpretaci) jako motivaci Jimova pozdějšího jednání. Dopoví se v ní událost, kdy Jim praštil cihlou do obličeje bratra Joea, když spal, jak mu poradil děd Jock, protože ho terorizoval, ale vlastně se ho bál. Hezky se k Jimovi nechoval ani Malcolmson, „upištěnej, věčně nasranej zmrd“ (s. 32–33) v krámě, jenž Jima „pořád buzeroval, stejně jako Gary Galbraith, druhej školák, co tam taky pracoval.“ (s. 33) Ve škole se Jimovi posmívali pro jeho dyslexii.

zrada – příběh s Johnnym –

Ve Skotsku Jima příbuzní přivítají se zřejmou závistí nad jeho americkou uměleckou existencí – Greg se ptá, zda zná Jennifer Anistonovou, načež Jim odpoví „Nejlepší orál, co jsem kdy zažil.“ a po jeho údivu („Děláš si srandu, že jo?) říká „Dělám. Tak dobrá nebyla.“ (s. 45). Příklad uvádím především jako doklad Welshovy poetiky, pohybující se stále „na hraně“, nebo ještě spíš „za hranou“, tzn. neuměřenosti, kdy „B“ v replikách či ději neodpovídá svou měrou „A“, disharmonie, z níž totiž vždy ona dualita vzrůstá, eskaluje. Stejně tak byla nepřiměřená Jimova reakce na pobřeží, zde je nicméně příkladem charakteristického welshovského humoru. Chování některých osob lze označit velmi prostě jako „nepříčetné“, tak také vyhodnocuje Franco (či Frank Begbie, skotská identita Jima) charakter vraha poté, co jej o bratrově smrti informuje policista Ally Notman (s. 50). Sean si pravděpodobně ve své situaci, totiž totálním zdrogování (v dokumentu defiluje desítka názvů narkotik) vůbec neuvědomoval svůj konec. A vyhodnocení širších, totiž společenských motivací, Frank formuluje takto:

„Sean, stejně jako kdysi on sám, byl už dávno ztracený případ, a kdyby se tím zabývali, přineslo by to víc škody než užitku. Proč být shovívavý k lidem, kteří by se navzájem povraždili, kdyby byli ponecháni svému osudu? Navzdory všem blábolům o zákonech platí, že jsme se vyvlékli demokracii, rovnoprávnosti a de facto jsme si osvojili hierarchický a elitářský pohled na svět. Lidé na dně nejsou důležití, dokud ohrožují jen sami sebe navzájem a nechávají na pokoji lidi na vrcholu pyramidy a ty, kteří jsou zdroji příjmu, jako třeba turisté.“ (s. 51) 

Žel ani on sám se z této vrstvy na dně společnosti nevymyká: „Jeho vlastní děti Sean, Michael a River […] ti jsou mu ukradeni. Jak by je mohl porovnávat s Eve a Grace, které se narodily vzdělané matce v dobrých podmínkách?“ (51-2) Tento postoj opakuje Franko několikrát na dalších místech: Emotivně vyhrocená situace je v okamžiku, kdy totéž sděluje přímo a tvrdě v emotivně vyhrocené situaci svým skotským potomkům: „»Do prdele s klukama,« přeruší ho Franco. »Vás jsem nikdy nechtěl. Vážně nikdy.« […] »Líbilo se mi pomyšlení na to mít syny, ale nikdy sem se o tebe ani o Seana doopravdy nezajímal. Nikdy sem vás neměl rád tolik, jako mám rád svoje holky. Krásný, bohatý, rozmazlený dcerušky.«“ (s. 73)
Joe ho šikanoval, odveta – cihla (6)

A konsekvence tohoto pohledu na svět se promítají i do dialogu Franka s policistou, když si „naplno uvědomil, že ohledně Seana udělali úplné hovno. A také pochopil, že tak rychle souhlasili s tím, že se s ním sejdou, jedině aby mu sdělili, že se na to má vysrat i on. »Chápu, že musíte být naštvaný, pane Begbie,« pronese Ally Notman profesionálně vážným tónem. »Ale bezpochyby tento případ musíte nechat na nás. V tom jsme zajedno, že?« »Rád vám přenechám práci, pro kterou jste stvořen,« usměje se Franco a pak zasmušile dodá »A vy mně přenechte práci, k níž jsem byl stvořenej já.« Notmanův obličej ztuhne. Franco nasadí zářivý úsměv. »Což je samozřejmě malba a sochařství.«“ (s. 53)

Rámec tohoto (takto vnímaného) dnešního světa a jeho chování v něm dokresluje třeba rozhovor Larryho s Frankem: „»Místní zmrdi maj pořád stejně špatný zuby, hodně chlastaj a fetujou..,« podívá se na  Tyrona, »ale ztloustli. Tak tohle se změnilo.« Lary se zašklebí. »Ve Státech snad nemáte vypasený zmrdy? Vždyť to bylo právě tam, kde celá tahle vypasená sračka začala!“ (s. 127) A obrazem tohoto světa je i muzika, kterou Frankie poslouchá: Chinese Democracy od Guns N´Roses. V jednom z komentářů se říká, že Axl je šílenec, jinde se debatuje o albu Appetite for Destruction (s. 101)

Také na kalifornské straně příběhu vystupuje policista, jmenuje se Harry Pallister, touží po Melanii („Melanie dobře vidí jeho úzký, oddaný obličej s výrazem tichého mučedníka.“ s. 57), jde jí na nervy, nicméně policista jí ukazuje fotografii Santiaga, jednoho z úvodní scény z pobřeží, který je mrtvý (Damien Coover, „známý pedofil“, s. 61, je nezvěstný). Policista shrnuje, že jestliže jsou „tihle chlapi nebezpeční, ne tak jako ten, kdo je oddělal.“ (s. 62)

Následují Frankovy návštěvy příbuzných. Je to opilec Joe (v kapitole Bratr), jenž pouze vyčítavě závidí a žebrá peníze na chlast, cestou k synovi Michaelovi (kap. Druhý syn) si vzpomene na Marka Rentona (s. 69), jenž mu napovídal mu ve škole, když ho učitel ponižoval (podobně jako v jiné vzpomínce Spud Murphy, s. 125). Jemu říká ony věty „Mám rád holky, na kluky seru.“ (s. 73), jež jsem dále výše už citoval. Následuje jeho matka June, „podle všeho nadopovaná antidepresivy. Otupělé oči má zasazené hluboko do bachraté hlavy, která kdysi bývala jen o něco větší než lebka,“  (s. 77, má Gerarda, Andreu a Chloe, kromě „našeho Michaela a Seana“). Franco se děsí, jak je možné, že dřív neviděl, jak je primitivní („Asi proto, že sem byl taky takovej.“) Než se s ní loučí, uvědomuje si, jak všichni „odsuzovali jeho násilí, dokud se sami nepotřebovali zbavit nějakého parchanta“ (s. 79), tedy manipulaci těch, jimž „vyhovovalo, aby se neměnil“, jak to později „probíral s Melanií a se svým mentorem, dozorcem Johnem Dickem“. Také June ho vyzývá, aby zjistil, „kdo to udělal“ a rozmlátil mu hubu, „»Franco, to umíš dobře«, křičí za ním.“ (s. 79) Frank se June omluví, že se k ní špatně choval v těhotenství, ale stejně tak jí „nemilosrdně“ (s. 79) odsekne, že k ní neměl žádnou citovou vazbu. Na což ona odpoví, „ty nemáš citovou vazbu k nikomu“ (s. 80). Poslední Frankova věta zní „Vztek je jen emoce“ (80). Stejně jako v jiných situacích, kdy se musí s něčím vyrovnat právě bez agresivity, i nyní podle někdejších terapeutů opakuje „Dýchej. Raz, dva, tři.“ (s. 75), stejně jako tuto situaci komentuje v následující kapitole Taneční partner 2, kde se čtenář dozvídá, proč se mu „blonďatá americká holka“ „z bohatý rodiny“, totiž Melanie, kterou si pak vzal, věnuje někomu, kdo patří do „největší spodiny“: „Musel jsem se naučit ovládat.“ (84)

Na tuto koncentraci a sebeovládání hrdiny (což se pochopitelně přenáší coby neklid příběhu i na čtenáře) útočí neustálé problémy s telefonováním: “Vtom mu chcípne telefon. Prostě se sám vypne.“ (s 75) hlásí, že potřebuje vložit kredit, ale to nestačí, je třeba ještě další kredit do zahraničí, nebo se ozve hlas robota „platíte příliš mnoho za svoje půjčky?“, (s. 123), zatímco své ženě se nedovolá atd. Nakonec (na s. 106) „vidí, jak mu iPhone padá z kapsy sportovních kalhot a odráží se od stehna […] sleduje, jak telefon narazí na mříž od kanalizace, přetočí se na bok a pak zapadne do kanálu. Pomalu klesá do špinavé černé vody.“ Další telefon z Tesca nejde spustit, přestože ukazuje plné nabití (s. 111).

Dalším, s kým se ještě chce Frank setkat je John Dick, dozorce, „kterej mě přivedl ke čtení, paní a malování“ (s. 88), člověk, který Frankovi věřil ještě před Melanií. V té souvislosti je pojmenován charakter výtvarných prací, které jsou vlastně výsledkem arteterapie: „Jeho šokující – ošklivě zmrzačené – portréty a sochy hollywoodských a britských televizních hvězd pronikají do podvědomí touhy publika stvořit celebrity a následně je zničit…“ (s. 90) A nadále se vysvětluje: „Mám talent ubližovat lidem. Přesně tohle ventiluju […]. Lidská společnost je úplně v prdeli a já jen nabízím pokrouceným lidem, po čem touží. Kvůli tomu mě nejde označit za nadanýho člověka, pokud nejde o nadání odhadnout slabost a zvrácený přání ostatních.“ – „Takové pohnutky máme všichni, ale oddávají se jim jen ubožáci a psychopati.“ (s. 91)

Poslíček 3 se vrací do Doků Leith a příběhu Frankova děda Jocka, jenž přiměje sekuriťáka Johnnieho skočit v dokách ze zdi (s. 95, úplné jméno se tuším dozvíme na s. 221, až po několikátém opakování, Hezoun Johnnie Tweed), o čemž je už v předchozím „Poslíčkovi“ zmínka, ale není to dořečeno (je to podobné oblíbenému filmovému postupu, jenž několikrát napoví zakončení, čímž stupňuje dramatické napětí). Frank je přítomen umírajícímu muži a zůstává otevřená otázka, zda splnil jeho přání zbavit jej posledního utrpení.

Na scénu přichází Mecenáš, tj. „Tyrone“ David Power („Tlusťoch“), jenž Franka nabere na ulici do limuzíny, ten se drží („Raz… dva… tři…“, s. 99),  „S těmahle zmrdama je to pořád dokola. Pátrají po slabinách.“ (s. 99 – 100, vnitřní monolog je zde uveden skutečně v kurzívě, slovo „zmrd“ je dalším oblíbeným výrazem, např. na s. 103 opakovaným několikrát, téže provenience jako „sračky“), ten uvádí jména Frances Flanaganová a Anton Miller, toho druhého Tyrone charakterizuje slovy „úplně novej živočišnej druh grázla, pořádnej gangster, žádnej přitroublej kriminálník“ (s. 103), tedy obávaný zločinec s podnikatelskými sklony. Tyrone osvětluje i nové poměry v policii a naléhá na Franka, aby Millera zlikvidoval. Ten opakuje „sem napravenej kriminálník“ (s. 105) a říká, že nebude do toho zasahovat, i když ví, že „poldové nehnou ani prstem“. Přitom ví, jak nebezpečné je odmítnout „pohostinnost“ a přání takového člověka, jako je tento.

Frank se ocitá v ringu (Millerovo prostředí, ale obezřetně se na něj nezeptá), kde se procvičí v boxu s Mickey Hopkinsem, odpoledne hovoří s opilou Elspeth, která mu vyčítá kdeco (tváří se „kysele“) a situace eskaluje – „Zhluboka dýchej…“ (s. 110), opakuje v ringu i zde Frank, poté se při pohledu na další sklenice ginu do Elspeth pustí. Rozhodne se číst si Mechanický pomeranč, Elspeth spustí nářek a vrhne se i na Grega, svého partnera

Pohřeb je název 18. kapitoly, zazní opět jména Frances Flanaganové, která údajně „příšerně chlastá“ (s. 116) a Millera, s nímž to „táhne“. Vzpomene si na sestru June Olivii („ošukal“ ji, 118), „je teď tlustá, ale ještě nedosáhla úrovně Juniny morbidní obezity“ (s. 119). Frank Frances říká, že slyšel, že „u toho byla“, ta mu vysvětluje, že se se Seanem sjeli a když se probudila z bezvědomí, našla jej „mrtvého v kaluži krve a dveře od bytu byly odemčené.“ (s. 121) Pokračují debaty, Frank okolním znovu připomíná Chinese Democracy, album od Guns N´Roses, hovoří se o tom, že ve vraždě má prsty Miller. Frances se mezitím opije, Frank zjišťuje, kdo ještě měl klíče od bytu. Dívka ho ujišťuje, že Seana nezabila, protože to byl „ten nejlepší kamarád, kterýho sem kdy měla!“ (s. 138)

Po další epizodě s komplikovanou komunikací s Melanií přes telefon navštíví Frank majitele bytu Rosse Fallona. U Larryho si půjčí auto, jede ke škole, kde byl kdysi šikanován, a vzpomene si opět na Rentona, žel ten později propadl drogám, stejně jako Sean, následuje řada dalších vzpomínek, z hospody, kde Fallona najde, za ním jede až do bytu, zjišťuje další okolnosti. Cesta vede k Arbiemu, nedávno propuštěnému z vězení, jenž byt najatý u Fallona pronajal Seanovi. Nyní se vrátí do boxerského klubu a pak do restaurace Canonmills, aby se mohl nechat najít Millerem, který ho hledal, jak mu v klubu řekli. Svalovec Nelly jej chce odvést k Tyrronovi, Frank ho ale obelstí a vyřadí.

Frank se v kap. 22 Sebeovládání vrací k úplnému vylíčení exekuce dvou mužů na pobřeží, jejichž agresí kniha začíná. V kapitole následující Frank vzpomíná na další někdejší situaci ve škole, kdy došlo ke konfrontaci mezi agresory a jím v okamžiku, kdy podpořil Rentona, který se zase zastal trýzněného spolužáka. „»Ty se s ním chceš vážně prát?« žasl Renton, kterému došlo, že se zrovna vyvlíkli z průšvihu. Frank Begbie zavrtěl hlavou. »Ne. Já toho zmrda zabiju.«“ (s. 168) V následující sérii rvaček Frank prostě neustoupí, takže to jeho protivník vzdá, přestože je silnější. Na druhé straně se konečně podaří spojení s Kalifornií, kde Frank, tedy Jim, domlouvá obchody se svým manažerem Martinem.

K podivné konfrontaci ale dojde i zde a Frank odchází z dobu Elspeth, aby nebyla ona a její rodina ohroženi. Ke střetu dojde ale i mezi Elspeth a Notmanem, který přišel incident vyšetřovat. Melanie se nyní rozhodne, že se vydá za Frankem/Jimem do Skotska, přiletí na Heathrow a navazujícím letem do Edinburku, uvažuje, zda vymazat hlasovou zprávu z mobilu, kterou jí poslal opilý policista Harry, z níž jí „krev tuhne v žilách“ (s. 191), totiž kde jí prakticky dělá erotickou nabídku. Vzpomene si zároveň na Jima v době, kdy byl ve vězení a kdy byl „impotentní všude kromě mysli, ve společnosti skutečné ženy byl nepoužitelný, stejně jako mnoho mužů, kteří podstoupili dlouhodobé tresty odnětí svobody nebo byli notorickými konzumenty pornografie“, ačkoli by byl rád, kdyby mohl splnit slib, „že si pak zašukáme jako smyslů zbavení“. (s. 193)

John Dick v kapitole Dvojice vymlouvá Frankiemu, s nímž se sešel v hospodě, záměry, které u něj předpokládá, totiž že se dostane do maléru kvůli Millerovi, po kterém se ptal, stejně jako se ptal Miller po něm. Johm Frankovi říká, že by tu neměl zůstávat. Jejich rozhovor ruší vulgární křik/hádka mezi ženou a mužem (to je ta dvojice), v tisku vyznačená zvýrazněnou grafikou (kapitálky, kurzíva). Hovoří také o podivném smutném konci Marka Rentona, který byl přesto „asi jedinej opravdovej kamarád, kterýho sem kdy měl.“ (s. 198) Vyjmenovává nyní všechny osoby, na jejich „zbytečných krevních mstách“ „promarnil život“, takže Antona k nim už nepřiřadí. John na něj naléhá:» „Nenech se stáhnout zpátky do tý černý díry, Franku.«“ (s. 199)

V jednom z dalších pokračování „Poslíčka“ (Poslíček 4), vsunutého do epizody, kdy gangsteři Franka poté, co vyjde s Johnem z baru, odvezou autem s kuklou na hlavě, vzpomíná Frank mimo jiné na psa „Vikinga, německýho ovčáka, kterýho táta jednou koupil za libru a přines ho domů, když byl nalitej.“ (s. 203) Příběh psa, který každého pokousal, protože „si nemohl pomoct“, (s. 203), takže ho museli nechat utratit, můžeme číst jako smutné podobenství. Děda mu tenkrát řekl: „»Měl tě rád, ale stejně tě zradil.“ V kapitole Mladý gangster se nyní Frank setkává s Antonem. Ten ho ujišťuje, že nemá nic společného se Seanovou smrtí, říká mu, že mají něco společného – „Sean nebyl syn podle tvých představ. Můj táta taky nebyl podle mých představ.“ (s. 212, koupil mu dům, ale on ho odmítl, ani nedovolil vystoupit z vozu matce, která po něm celý život toužila, protože to bylo za „prokletý peníze“). Frank ho ujišťuje, že je mu jasné, že Anton není vrahem jeho syna, protože to příliš všichni kolem papouškují, kromě toho několikrát Antona přímo ocení („chlapíci jako ty byli vždycky lepší než já“, s. 208, „nebudu lhát, že to na mě neudělalo dojem“, s. 209), protože jemu samému, stejně jako Powerovi, trvalo dvacet let, „než získali rozum, kterej ty máš už dneska.“ (s. 209)
Rozhovor končí zajímavě:
„Anton se hlasitě zasměje. »Víš, je příjemný potkat někoho, kdo se mě nebojí.« »Jak víš, že to jenom nehraju?« »Vím to,« řekne Anton. »A taky vím, že proti mně nic nemáš.« Franco se usměje. »A co když mám?« »No, to už bys byl dávno mrtvej,« řekne Anton, »a tvoje panička děcka taky,« zvedne telefon z Teska, kde na zářivém žlutozeleném pozadí svítí zpráva od Melanie.“ (s. 213)

Melanie odpovídá na Harryho omluvy za minulý telefonát, hledá Franka, někdo ji nejspíš sleduje. Frank se mezitím s Larrym vydá do doků. dojde mezi nimi k výměně názorů, přičemž Frank Larryho označí za lháře, ten ve vzteku odpovídá, že Seana zabil on, protože nad ním vyhrál v počítačové hře a vytahoval se s tím po městě, ale především jako mstu za teror, který kdysi šířil právě Frank. Ten mu odpovídá, že jeho se bát nemusí, ze stínu vystoupí Anton, jenž slyšel Larryho pomluvy, mj. také to, že Frances je jeho slabina, protože má „malinkej vocásek“, odpovídá, že ať už je to jakkoli, „»ať má teď větší péro kdokoli z nás, zaručuju ti, že až tady skončíme, budu to stoprocentně já,« zamává nožem.“ (s. 225) Následuje poprava.

Kapitola Poslíček 5 je dokladem Welshovy poetiky v postupném odkrývání příběhu, jak jsem to už výše zmínil. Zatímco doteď jsme věděli, že Frank zbavil Johnnieho utrpení před smrtí tím, že mu rozbil hlavu kamenem, nyní se dozvídáme, že hlavním záměrem bylo vyloučit pro policii variantu, že to byla sebevražda. Kromě toho Frank událost ohlásil, viníci pak házeli vinu jeden na druhého, za vraždu pak byl odsouzen Carmie, ostatní dostali menší tresty za spoluúčast. „Teď, když byl zranitelnej, mohli dát lidi otevřeně najevo, co je děda za zmrda. Děda a Lozy, i přes zradu, kterou spolu ušili na Carmieho, anebo možná právě proto, spolu vůbec nemluvili.“ (s. 229) Frank pak šel za svým dědem Jockem, který byl po mrtvici do ústavu, a řekl mu, jak to bylo, a proč to udělal. Johnnie ho o to požádal. Byl jediný, „kdo se zajímal, jestli sem v pohodě. Ostatním to bylo u prdele.“ (s. 230)

Jestliže jsem zmínil tento postup, musí vzápětí zmínit jiný, který se – při obrazné představě obou řečeno – s tím prvním kříží. Zatímco ten předchozí vychází z návaznosti, tento je popřením předchozího. Jestliže se předtím Frank s Antonem Millerem zdáli být takřka v mírumilovném porozumění, vzápětí, v kap. Doupě, Frank vozidlem zabarikáduje místnost, poté co Millera navedl, aby Larryho před exekucí vtáhl dovnitř, škvírou ve vratech do ní nalije kanystr benzínu a vše zapálí. Překvapený Miller prosí, nabízí peníze atd., Frank vyjmenovává důvody, proč to udělal. V následující kapitole (návaznost je přerušena ještě jednou kurzívou tištěnou kapitolou Taneční partner 6, podobně jako tuto funkci předtím splňuje zase Poslíček 5) pak pokračuje zvrat, jenž nastal v posledních větách kapitoly Doupě, když leze po stěně útesu z místa činu: „Najednou mu obličej zasáhne mokrý proud. Štiplavé aroma mu naplní chřípí. Frank Begbie se podívá na postavu, která na něj chčije, a pochopí, že jeho čas vypršel.“ (s. 237)

Je to syn Michael, v tu chvíli si Frank uvědomuje, že je to kopie děda Jocka, pln týchž negativních charakterových rysů. A Michael popírá Larryho tvrzení a říká, že Seana zabil on. Argumentem mu jsou přitom homosexuální projevy jeho bratra. „»Ne, toho zasranýho votravnýho teploušskýho kreténa jsem voddělal já osobně.«“ (s. 249) Frankovu námitku, že snad je jeho brácha, vyvrací, že Frances spala se všemi kromě něho a to, co uvedl, není z jeho hlavy, „TOS MĚ NAUČIL TY! TY! Říkals, že to je banda chlípnejch a nemocných úchyláků.“ (s. 251) Je tu opět jedna zřejmá opozice, v předchozí kapitole je zmíněno, jak Frank (tedy Jim) v Kalifornii zachránil Ralpha, nemocného na srdce, jenž je partnerem s Juanem, zde se připomíná, že Ralph a Juan se „stali jejich blízkými přáteli“ (s. 251). Zde ve Skotsku kdysi před syny málem inzultoval dva muže, kteří se vedli na ulici za ruce, ve vězení měl špatnou zkušenost, když mu anonymní nepřítel „posílal balíčky plné otevřené homosexuální pornografie“. „Homosexuály považoval za vrhlíky pedofily.“ (s. 251)

Nu a nyní už je otázka, zda rozebírat předposlední kapitolu Umělec v panství, plnou explicitního násilí a teroru, kdy na dvaceti stránkách (s. 255–275) zevrubně popisuje likvidaci Frankova někdejšího nadřízeného Powera/Tyrona, jenž se nyní tváří jako přítel a ochranitel jeho ženy. Frank ji pošle do hotelu a vysvětlí mu, co proti němu má, nejen že se ho snažil poštvat proti Millerovi, vysvětlí mu, co je to „IED, intermitentní explozivní porucha“ (s. 263), informuje ho, že všichni ostatní jsou mrtví, k jeho zděšení začne s charakteristickými poznámkami o „tvořivosti umělce“ ničit vzácné obrazy a poté postupně jeho samého. V poslední kapitole Franka Melanie ujišťuje, že mu věří, i když ví, že „udělal něco strašného“ (s. 280).

Pokud jsem to v předchozím komentáři dostatečně nezdůraznil, zopakuju zde, že v poetice Irvina Welsche je výrazným prvkem opakování. Není to jen ono „raz, dva, tři“, které má vést k sebekontrole patologické osobnosti propadající agresivitě, ale celé řady motivů, opakujících se takto funkčně (jednak odkazují k Frankově obsesivitě, jednak jsou prostředkem vzbuzujícím šokující dramatičnost příběhu ve Welshově bezútěšném světě). Právě onen princip opakování činí svět skotského spisovatele uvěřitelným. Stejně tak jako to, že byť to určitě není jednoduché, existuje z něj cesta ven.

Trainspotting
https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/recenze-trainspotting.A170124_110908_filmvideo_jpl
https://www.csfd.cz/film/901-trainspotting/komentare/
další knihy
https://www.databazeknih.cz/knihy/cesty-tam-a-zase-zpatky-acid-house-36414
https://www.databazeknih.cz/knihy/trainspotting-porno-8330
Leith
https://de.wikipedia.org/wiki/Leith_(Schottland)
Goleta Point (místo na pobřeží v Kalifornii, kde se přihodila ta událost)
https://en.wikipedia.org/wiki/Goleta_Point
Umělec na ostří nože
https://www.databazeknih.cz/knihy/trainspotting-umelec-na-ostri-noze-298937
Irvine Welsh v Praze
https://www.kosmas.cz/oko/aktuality/306769/irvine-welsh-v-praze-na-festivalu-spisovatelu-na-ucpanem-systemu-na-autogramiade/

Irvine Welsh, Umělec na ostří nože, Dobrovský s.r.o., 2018

Zpět