Instinkt / VIII

V čísle ze 6. září 2018 s Martinem Stránským na obálce, který „čeká“ na velkou filmovou roli („Agent 007 opět v kasinu?“) a také běhá („Běhání: radost, droga, nebo póza?“), to už máme několik indicií, vlastní článek: Herectví je hrozná mrcha a divadlo zvlášť, úvod připomíná jeho doktora House či primáře Otu Kováře z Ordinace v růžové zahradě, letmo nahlížím na Wikipedii k údajům o herci, který žije v Plzni, tam i nejvíce divadelních rolí (dalších nejvíc v Jihlavě, a ovšem, ten výčet je podstatně širší, nebudu opisovat, stejně jako všechna ocenění), rovněž těch dabingových, v rozhovoru vypráví o první roli na jevišti v jedenácti letech, komplikované zdravotním problémem, z herecké rodiny, volejbal, s nímž to dotáhl docela daleko (původně chtěl studovat na fakultě tělesné výchovy a sportu, nechal kvůli herectví, vzpomíná na to, jak vypadala Plzeň v roce 1993, když tam poprvé přijel a jeho dnešní zalíbení (přikyvuji, jezdili jsme přes tu tehdejší hrůzu s muzikou do Německa, nyní nádherné město, které sice prohrálo s Ostravou soutěž o naše nejkulturnější místo, přesto je to až neuvěřitelná proměna). Vyprávění působí sympaticky, přirozeně, nevadí mu pendlování Praha-Plzeň, hovoří také o Cyranovi z Bergeracu, kterou – po lahvi slivovice – převzal po Borisi Rösnerovi Na Palmovce (tam také Přelet nad kukaččím hnízdem či Králova řeč, přece jen zmiňuju, oba ty tituly mám rád, v časopise Echo byl rozhovor s Geoffreyem Rushem, jenž roli řečového terapeuta hrál ve filmu a přijel letos do Karlových Varů). Stěžuje si na malé honoráře za dabing, dokonce jeden čas nedaboval (osmssetpadesát korun za jeden díl, to je opravdu směšná částka, to jsem nedávno dostal za jedno veřejné hraní v amatérské skupině tady nedaleko Jičína), raději načítá audioknihy.

Letmo pročítám text o adrenalinových sportech se seznamem toho, co všechno je možné, nu je to obdivuhodné, ale pojďme dál, zajímavý text Rockabilly / Slyšet a být ztracen, muzika z 50. let, která zase ožívá, kromě „retro, punku a vyvrženectví“ je také řeč o „pin-up“ kultuře, Škola, která nemá odzvoněno o zachráněné jihočeské malotřídce v Petříkově (bliká na mě v mysli výrok jednoho, nevím už kterého, vládního poslance, který by ze zoufalství v souvislosti s problémy zaplatit pracovní síly v těchto malých školách školy zrušil nebo zavedl autobusy, dovážející děti do jedné školy, proboha, kam se to vracíme?, vzpomínám na svůj první zážitek ve škole v Mlýnci u Kopidlna, to jsem byl ovšem předškolák a táta tam učil v tamější jednotřídce), čteme o právních podmínkách otevření malotřídek, krizových okamžicích a „zázraku“, když se podařilo školu zachránit a naplnit, v rámečku je odkaz na Atlasškolství.cz (to mně vyhledávač neukáže, správně: https://www.atlasskolstvi.cz/) .

Další zajímavá témata: Herečka Judith Barsi, příběh natáčení devítileté holčičky s mechanickým žralokem, a její děsivý osud a konec v článku Herečka, která odešla za pejsky, MUDr. Alice Hauptová je Tak trochu jiná doktorka, hovoří o tom, jak lidé, kteří k ní přijdou do ordinace, mají problém se sebereflexí, což je první podmínkou nějakého dalšího možného postupu, komunikace je na prvním místě (promítám si, kolikrát jsem tohle četl v jiných souvislostech v posledních číslech časopisu Echo), také o tom, jak se doktoři někdy nechovají, jak by měli, protože jsou pod tlakem, o lékařské etice, o tom, že je česká medicína „špičková a neuvěřitelně dostupná“. Tenkrát jsem si zatrhl a dnes vypisuji: „Víc a víc si začínám myslet, že nejdůležitější je původ potravin; pak je skoro jedno, kolik má kalorií. Samostatnou kapitolou je velká spotřeba kuřecího masa. Když se malé dítě dostane k endokrinologovi, že mu rostou prsa, dozví se od lékaře, že má jíst kuře maximálně jednou za měsíc. Kolikrát ho uvaří jen ve školních jídelnách?! Mělo by se jíst obecně méně a kvalitní potraviny. A potom je ještě jedna důležitá věc: s jakými pocity člověk jídlo konzumuje; má-li z něj výčitky, jí ho jen jako pohon, užívá si…“.

Fotografický ateliér v Táboře, který v páté generaci vede rodina Šechtlova, vlastně historický článek podrobně mapující jeden příběh. Z „českého bijáku“ Dáma na kolejích (1966, autor Vratislav Blažek), v níž Ladislav Rychman navázal na předchozí úspěch Starců na chmelu (režisér se zprvu bránil, že nechce točit další muzikál, k tomuto tvaru dospěl v závěru práce), postavu pražské tramvajačky ztvárnila „již tehdy hvězdně zářící“ Jiřina Bohdalová (na snímku s Radkem Brzobohatým), zajímavé jsou technické problémy např. proměny prázdného (k tomu účelu vyklizeného) Malostranského náměstí v rušné místo, dramatické okamžiky atd., v rámečku portrét L. Rychmana (v začátcích s I. Kačírkovou, „po nějaký čas i manželkou“, komediální snímky a televizní kabarety (Dnes večer bez závady, první hraná písnička Dáme si do bytu I. Kačírkové a j. Beka), Tylův Strakonický dudák zpracovaný s J. Štaidlem jako Hvězda padá vzhůru.

V Příbězích slavných písní (277) je pojednána píseň Blue Suede Shoes (text i hudba Carl Perkins, který ji i zpívá), „modré semišky“ byly tehdy velmi luxusní zboží, motiv Perkinsovi přihrál Johnny Cash v šatně jednoho klubu, zatímco na jevišti „vystupoval další z trojice hvězd značky Sun Records – Elvis Presley“, Cashovi velel při jeho vojenské službě v Západním Německu černošský důstojník C. C. White, který takto v nadsázce nazýval vojenské boty, automobilová nehoda, při níž Perkins utrpěl řadu zranění (jeho bratr měl vnitřní zranění, zemřel v roce 1958, jeho bratr Clayton si vzal život v roce 1974), což ho připravilo o prvenství na obrazovce, v nemocnici viděl píseň zpívat Presleyho, jeho verze vyšla 1956, pak ji zpívali mnozí další, Bill Haley, Buddy Holly, Jerry Lee Lewis, Jimi Hendrix, a také Beatles a Black Sabbath nebo Motörhead, a motiv je zmíněn i ve slavném Roll Over Beethoven od Chucka Berryho.

Jsou touhy, které nevzdám! je rozhovor s režisérem a scénáristou Ivanem Fílou, který se nedostal na FAMU, protože vyhodil volební komisi s tím, že normalizační komunisty nebude volit, poté emigroval, jako téma po návratu si vybral Františka Kriegla, který jediný „nezradil“ (i proti těm, kteří podepsali Antichartu, se vyjadřuje Fíla nekompromisně), a o němž napsal román a natočil film Muž, který stál v cestě, v rolích Tomáš Töpfer (s Fílou na snímku), Alois Švehlík (generál Svoboda), Oleksandr Ignatuša z Ukrajiny prý vypadá jako dvojník Brežněva, dále Fíla uvádí Miroslava Donutila jako Husáka (měl by ale zhubnout) a Švehlíkova syna Davida (jako Zdeňka Mlynáře) či Miroslava Hanuše (jako Smrkovského), to se ale nakonec nenaplnilo, jak zjišťuji náhledem do Wikipedie, kde jsou v těchto případech uvedeni jiní herci, stejně jako zřejmé průtahy a soudní spory, které vznik filmu provázely (do kin šel až v roce 2023), ostatně jako zřejmě v celé řadě případů, u nichž onen „nekompromisní“ postoj, to znamená zřejmě neochotu jakýchkoli ústupků (u Kriegela hovoří o „každodenní zodpovědnosti k vlastnímu názoru“, u vlastních projektů odmítání „kompromisů“, které jsou „to nejhorší řešení, vyrve vám vaši vizi, duši a identitu“), takže sešlo i z nabídek Stevena Spielberga, z natáčení filmu Kajínek, v němž chtěl ukázat na „politické pozadí případu, který sahal do nejvyšších pater, ukázat mocenské pozadí devadesátých let“, a nakonec i Muže, který stál v cestě režíroval Petr Nikolaev. Určitou změnu v pohledu, které nejsou „už laskavá pohlazení jako v Pelíšcích“ (pravda, právě tohle, byť mnohdy oceňované ve srovnání s jinými zeměmi, smířlivé pojednání o minulosti u Hřebejka mně tenkrát vadilo, jakkoli Šakalí léta nebo Musíme si pomáhat byly skvělé filmy, teprve Michálkovo Je třeba zabít Sekala odkrývá některé momenty na dřeň) kvituje i David Lancz, který rozhovor připravil.

Z hereckého ranku je také další rozhovor s Eliškou Křenkovou s názvem A co kdybych zdrhla…?, zajímavé povídání o přátelství s Terezou Voříškovou (ještě tenkrát, dnes Rambou), s níž se znali z Rafťáků, dvojnictví v dialogu role Emy Černé v dramatu Amerikánka, a psychickém rozpoložení, k němuž se vztahuje název rozhovoru (je to ale myšleno jinak, než že by herečka byla nezodpovědný spratek).

Otec Oldřicha z Chlumu je článek o historiku a spisovateli Vlastimilu Vondruškovi. Musím rovnou říci, že k němu mám značné výhrady, přečetl jsem jedinou knihu Jičínské pole mrtvých - Letopisy královské komory a musím říci, že to není můj šálek čaje. Nechci to příliš rozebírat, mám prostě pocit, že spisovatel projel městem, „něco ho napadlo“ a tak to sepsal, to že se to tváří jako historický román, nad tím nejásám. Prostě to není Vladimír Neff, samozřejmě si každý hledá svou parketu, ale už mlčím, aťsi je jedním z nejprodávanějších, stejně jako Michal Viewegh, jenž se skvěle trefil do doby Výchovou dívek v Čechách a Báječná léta pod psa, a pak už jen chrlil takové čtivo jako Báječná léta s Klausem, jakkoli veleúspěšné (a snad všechno zfilmované), v tom bezbřehém rozletu jej zarazila až osudová rána (chraň pámbu, že bych mu to v nejmenším přál). Také Vondruška vychrlil podle článku o něm padesát historických románů (Viewegh podle Databáze knih čtyřicet osm).

Krátké poznámky: Michael Jackson jako šedesátník! (svého času ikona, Thriller, nejprodávanější album všech dob, dnes nevím…, nečekaně zemřel 2009), Soudkyně Barbara jej prý úspěšný seriál TV Barrandov, příběhy vycházejí z reálných situací (nahlédl jsem kdysi, vcelku rychle přepnul), Alice in Chains z amerického Seattlu vydává nové, podařené album, kolumbijská autorka Melby Escobar vydala společenský román a politický thriller Dům krásy (česky v Hostu), v aukčním domě Dorotheum jsou vystaveny práce Bohuslava Reynka, „jedné z nejpozoruhodnějších postav české výtvarné scény“, navazuje na loňský úspěšný projekt Bohuslav Reynek 99+1, v komentáři k pořadu Tenký led Dany Morávkové (TV Barrandov) se hovoří o nárůstu lidí, kteří se svěřují léčitelům, zvláště když jim lékaři řeknou ultimativní výrok, v pořadu byl Jaroslav Doubrava, k němuž chodila Eva Pilarová, jíž léčitelé pomohli, a také pan režisér Menzel.

14. června 2018 je toho na obálce přehršel, fotka Tomáše Kluse, titul „Na ústup, pánové, ženy se ženou“, Miloš Urban, Ben Cristovao či Freddie Mercury, a ještě malý obrázek Penélope Cruz. Bez bot se žije líp je vtipný titul rozhovoru se zpěvákem, který to s veřejným prostorem nějak umí, povídání je to o všem možné, manželce, Krylovi a Formanovi, písničkách, hraní ve filmech životě mimo město, množství koncertů, kdybych měl ale říci, co mě oslovilo, vlastně nevím – ale asi to tak nějak funguje, naživo jsem ho zažil jednou o Pohádce, míjeli jsme se na začátku jeho koncertu, měl jsem pozitivní dojem, totiž dojem, že je pozitivní (to nebývá samozřejmé). „Chceme být šťastní, zdraví a žít harmonický život, pojďme se teda domluvit, jak to udělat. Přestaňme se hádat a křičet na sebe.“ Tohle je v textu vypíchnuto. Vlastně bych to podepsal.

Genderové téma Ústup, pánové, ženou se ženy se od vydání tohoto čísla už nesčetněkrát probralo, fyzické dispozice atd. atd., zmíněna je řada žen, které stojí za to zaregistrovat: Sirimavo Bandaranaike, první ministerská předsedkyně na světa ze Srí Lanky, primářka dětského oddělení Mahulena Mojžíšová, ředitelka Společnosti Jindřicha Chalupeckého Karina Kottová, první Češka na rallye Dakar Gabriela Novotná, řeč je o tenistkách a „vlčicích z české Wall Street“ s pozitivními momenty, které se uplatňují v tomto oboru. O toto téma zavadí i některé další články v čísle, třeba Rovnoprávnost v sedle, pojednávající o ženách v parkuru.

Já jsem si s největší chutí přečetl rozhovor s Milošem Urbanem, autorem zfilmované knihy Hastrman (obojí mě zaujalo, za knihu získal Magnesii Literu), nemám ještě přečteno aspoň Santiniho jazyk a Sedmikostelí , zaujal mě pseudonym Max Unterwasser, pod nímž vydal v prvním vydání knihu Michaela, hovoří také o osamělosti u psaní a ambicích ve fotografii.

Příjemné čtení je o vodácích, českých přívozech a „povolání snů“ či ženách na palubě, trošku s rozpaky jsem přeběhl článek o Freddiem Merkurym, registroval jsem všechnu tu slávu a to, že „milenci mu padali k nohám a do postele“, sám s pochopením té „nevyřčené touhy“, o níž se zde píše, nicméně na můj vkus to bylo nějak bombastické, i když rockovou intenzitou jsem v jiných případech (Led Zeppelin, Deep Purple) v příslušné době žil, ale vlastně dost obtížně umím vysvětlit ten rozdíl (ostatně také některé hvězdné kapely mně později připadaly také dost „pouťové“, to je možná to slovo).

Příběh hotelu Continental v Plzni je spojen s devadesátiletým Václavem Němcem, který se tam učil kuchařem a kterého Instinkt objevil, Tomáš Čechtický říká: „Jeho vyprávění jako by vypadlo z Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále.“ Vzpomínám si, že nám při našem pobytu v Plzni paní Jana Klobouková o tomto hotelu vyprávěla a ukázala nám ho, je to také krásné místo, náměstí se zeleným trávníkem, kousek odtud muzeum, také pěkně upravené Křižíkovy sady se Spejblem a Hurvínkem… Nu, je to opravdu nahlédnutí do dávných časů, bombardování v roce 1944, kdy kuchař o vlásek unikl smrti, v rámečcích pak další informace o stavbě a rodině Janečků.

V Příbězích slavných písní Honza Dědek pojednává skladbu Fade to Grey kapely Visage z roku 1980, myslím, že tahle syntetizátorová muzika („synth-pop“) s glizandy a strohým opakováním slov z titulu nemohla nikomu uniknout, je to nezaměnitelné. Dědek komentuje nejen vznik písně, ale i klipu s výraznou vizuální podobou (stříbrné pomalování, pouštěl jsem si to, opravdu se k tomu „odlidštěnému“ zvuku hodí), a v závěru smutný konec bisexuálního zpěváka, který zemřel v Egyptě na infarkt v pětapadesáti.

Registruji román britské debutantky Joanny Cannon Černé ovce a beránek Boží, české umělecké sklo Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové ve světě, trochu nudnou ženskou verzi Dannyho parťáků s názvem Debbie a její parťačky (mj. Sandra Bullock, Cate Blanchet, Rihana), dále příběh první Španělky, která dostala Oscara (za drama Vicky), mluví anglicky, španělsky, francouzsky a italsky, hraje ve dvou nových filmech, Escobar a Všichni to vědí, a žije s manželem Javierem Bardemem a vychovává dceru. V seriálu Český biják se probírá oblíbená komedie Pane, vy jste vdova, řeč je mimo jiné také o spolupráci režiséra Václava Vorlíčka a Miloše Macourka (o něm info v rámečku s titulem Miloš Macourek – dárce smíchu), kteří spolu také napsali „americkou verzi parodie Kdo chce zabít Jessii?“, o slyšitelné vadě výslovnosti Jiřího Hrzána, kterou řešil Jiří Krejčík ve filmu Svatbě jako řemen tím, že mu připsal opilost. Když si čtu přehled populárních herců, kteří se zasloužili o popularitu filmu, uvědomuju si to, i když ne všechny „musím“, v každém případě je to dnes snad nepředstavitelné Iva Janžurová, Olga Schoberová, Eduard Cupák, Jiří Sovák, František Filipovský, Čestmír Řanda, Jan Libíček, Otto Šimánek, Luděk Kopřiva, Vladimír Menšík, Jiří Hrzán, Miloš Kopecký, Lubomír Kostelka, Stella Zázvorková, Jiří Lír, Karel Effa, Václav Štekl, Helena Růžičková, Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak, Zdeněk Srstka, Vítězslav Vejražka, dalších možná dvacet jmen, jakkoli méně známých, jsem vynechal.

Budoucnost mě trochu děsí, říká zpěvák Ben Cristovao. Myslí tím to, že „se trochu bojí toho, kam míří současná společnosti ovládaná bezohledností a strachem“, když se potom k tomu dostane v odpovědích na otázky Jana Škody, říká, že nechce působit jako psychopat, ale že ho „děsí, jak lidstvo nakládá se zdroji, jako je voda, jídlo či prostor“. Hovoří o filmu Backstage, kde hraje porotce talentové soutěže, kde se řeší machinace porotců, „kteří kalkulují, jaké soutěžící upřednostnit“, což v reálu tak není, zmiňuje také, jak se soutěž za deset let od té doby, kdy soutěžil on, změnila.