Instinkt / VII

Instinkt si v některých číslech vybírá témata „za“ běžnou realitou, tak v jednom z minulých čísel (komentoval jsem) se věnuje BDSM, v čísle z 29. září 2017 čteme na obálce Magie, moc a utrpení satanových nevěstek.  Název článku Davida Lancze je Na hranici s nimi!, začíná příběhem Marie Schuhové z Vernířovic na Moravě, které onemocněla kráva a přestala dojit, vlastně hloupá příhoda s hostií a udáním ministranta roztočila „kolotoč osudových událostí“, v nichž sehrál úlohu sadistický inkvizitor Jindřich František Boblik, následovalo upálení čtyř žen atd.. Teprve později je řeč o známém filmu Kladivo na čarodějnice (také obrázek slavné knihy Malleus maleficarum), ale jsou tu zmínky i o dnešních kauzách (Victorie Climbié, v roce 2000 v Londýně), čteme o souvislostech s vědmami, kořenářkami, alchymií (přírodní magii, obrázek Cornelia Agrippy), ale také „černých čarodějnic“, souložících s Ďáblem, proměňujících se v nejrůznější havěť atd.

V rámečku se dozvídáme, že čarodějnické procesy na Šumpersku zdaleka nebyly jediné, dokonce rozsáhlejší byly v polském městě Nisa, oběti pocházely z Jesenicka v první polovině 17. století, za celé století popraveno 350 osob, dle jiných zdrojů až 500, v Kolínském kurfiřství to pak bylo na dva tisíce osob. Nejzapálenějším lovcem čarodějnic ale byl nedávný prezident Tanzanie Julius Kambarage Nyerere, ten nechal popravit na 12 000 provozovatelů čar a kouzel. Celkový počet obětí nejen katolické, ale i dalších církví, má být kolem 35 tisíc lidí. Přívrženkyně či přívrženci novodobých čarodějnických sekt, to je jiný příběh.

V čísle je velký článek o Davidu Matáskovi a jeho vášni, jízdě na skútru, o Charlote Brontēové, autorce románu Jana Eyrová, s názvem Holka, nebo kluk?. Zajímavá úvaha k dnes ze všech stran propíranému genderovému tématu. Povinná četba v Anglii, filmy a televizní adaptace, divadelní dramatizace, opery a komiksy – Jana Eyrová. Ve své době (viktoriánské) hrdinka vybočující z norem „puritánské morálky, náboženskými dogmaty a mužským šovinismem“, dnes je spisovatelka kladena na začátek feministického proudu, W. M. Thackeray knihu uvítal, jiní ji osočovali, že jí není nic svaté, křesťanské hodnoty, společenský řád atd. Román vyšel pod mužským jménem Currer Bell. Otec anglikánský pastor, jediný bratr propadl alkoholu a opiu, matka po narození posledního z šesti dětí zemřela na rakovinu, dvě ze sester nepřežily církevní školu, zemřely na tuberkulózu. Roman Lipčík sleduje to téma, tři sestry, Emily, Charlotte a Anne, které se proslavily jako spisovatelky, měly mužské pseudonymy – Currer, Ellis a Acton Bell, skutečného Arthura Bella Nichollse si Charlotte po letech vzal za manželku. Děsné zkušenosti s profesí učitelek a vychovatelek. A nyní sledujeme dramatické události Charlotty i celé rodiny až po smrt autorky slavného románu v osmatřiceti letech po narození prvního dítěte.

Článek S domem na kolečkách sleduje fenomén, o kterém jsem čítával někdy před třiceti lety (vzpomínám na líčení páru, který prodal dům a léta pak žil právě v karavanu, na různých místech světa). Vedle cyklistiky je to myslím jeden z nejvýraznějších trendů současnosti v oblasti „pohybu, bydlení a dovolené“, i když i dnes potkáte turistu s batohem. Můj bratr si koupil „bydlík“ (stálo to dost peněz) a jezdí s ním na všemožná místa. Říká, že si večer může dát pivo a vracet domů se může druhý den.

Z „Malých velkých hvězd“ (50. díl) píše Tomáš Čechtický pod titulem Tenkrát na Západě o Bobu Hurikánovi. Skauting, Sázava, osada Hurikán u Hvězdonic na Benešovsku, podle níž si dal Josef Peterka nové jméno a kde byl později šerifem, časopisy, písnička Rikatádo, rodokapsy…. Proti „rudým“ trampům (Géza Včelička, Norbert Frýd, Josef Lada aj.), mnohé další zajímavosti.

Renesance rockové melancholie (R. Tolimat) je recenze alba A Deeper Understanding kapely The War on Drugs, vcelku chvála na partu kolem zpěváka Adama Granduciela, introverta, a muziku bez obvyklé rockové syrovosti, předchozí deska Lost in the Dream „z málo známé kapely udělala miláčky Ameriky“. Recenzent prochází jednotlivé skladby, taky si něco pouštím. Na protější straně v Příbězích slavných písní (díl 231.) song Africa, hrají Toto (1982), napsal ji klávesista kapely David Paich s bubeníkem Jeffem Porcarem, zpočátku kolem ní velké rozpaky, nakonec skladbu proslavil klip, v němž hudebník listuje v knihovně publikacemi o Africe, předtím singl ve tvaru kontinentu. Video natočil Steve Barron, ten režíroval i klip k hitu Rosanna, tam obsadil Cynthii Rhodes (Tiny Tech ve Flashdance či Penny v Hříšném tanci). Ceněná je virtuozita hudebníků, kteří začínali jako studioví hdebníci. Sám kytarista Steve Lukather se vyjádřil, že „tyhle sračky“ (Africa a Rosanna) upřímně nenávidí, mají prý ale lepší písně.

Zavřete oči, odcházím… je slavný výrok jiného herce, zde je ale Jan Tříska, který přiletěl točit z Kalifornie nový film s Jiřím Mádlem s názvem Na střeše. Nicméně slavný herec nežije, pád z Karlova mostu zastavil jeho entuziasmus. Instinkt otiskl jeho poslední rozhovor, resp. část (celý rozhovor v č. 20/2017). Pak je tu rozhovor s dokumentaristou Radimem Špačkem, synem bývalého mluvčího prezidenta Ladislava Špačka. Točil Příběhy 20. století, v článku je množství zajímavých informací o jeho aktivitách.

Je toho tu ještě víc, s tématem trampů a skautů rezonuje i Český biják (17. díl), který pojednává „Trampský muzikál“ (podtitul článku) Balada pro banditu. S Ivou Bittovou jsem hovořil po jejím vystoupení na jednom ročníku Worldfestu ve Valdštejnské loggii, předtím jsem fotil její skvělé vystoupení v Rudolfinu, viděl jsem ony televizní záznamy Balady, s Milanem Uhdem jsem se setkal na Šrámkově Sobotce před jeho vystoupením, velice milé. Je tu v rámečku portrét dokumentaristy Vladimíra Síse, otce Petra Síse, jednoho z prvních dýdžejů u nás a dnes především výtvarníka a autora řady dětských knih. Kdesi jsem pak četl rozhovor s Milošem Štědroněm (s ním se kamarádí J. H. Kocman, nedávno mně odpovídal na nějaký můj dotaz po mejlu), který se zajímavě vyjadřoval k formální stránce hudby, která dle ideologického dozoru neměla být „západní“ a musel to zařídit/napsat tak, aby to prošlo.

Tady snad jen poznámka, která platí pro všechny tyhle komentáře: Jednak si nečiním nároky na úplnost „vytěžení“ veškerého materiálu v těchto časopisech, jednak většinou uvádím jména, jimž je zajímavé věnovat pozornost, bez dalších upřesnění či rozvedení (můžeme si všichni najít, že Milan Uhde byl také polistopadový ministr kultury a předseda Poslanecké sněmovny, nositel Ceny Egona Hostovského či Toma Stopparda za hru Pán plamínků, nebo že je také autorem muzikálu o Leoši Janáčkovi Leoš aneb Tvá nejvěrnější, na němž spolupracoval s Milošem Štědroněm), na druhou stranu nepotlačuju některé osobní vzpomínky, s nimiž (právě třeba v tomto případě) komentář ke čtenému alespoň v náznacích záměrně propojuju.

V čísle Instinktu z 23. listopadu 2017 (obálka „jak policie hledá zločince?“) se Český biják (25.díl) věnuje filmu, který svého času pro svou poetiku (a později celou řadu osobností, které nás od té doby provázely, Tomáš Hanák, Milan Šteindler, David Vávra) opravdu vzbudil pozornost, Pražskou pětkou (1988, režie T. Vorel), název Debutem do výšin slávy odpovídá. V úvodu hovoří o talentu a vášni již dvanáctiletého chlapce, pozdějšího režiséra, mezititulek „Na generační notě“ přesně pojmenovává to, co jsme tenkrát sledovali na plátnech kin. Humor, ostrý vtip, parodie či travestie, excentričnost atd. (mně obzvláště coby členu Societas contraalcoholica doctoris Řimsae sympatické) postihuje jeden slogan: „Důsledným dopíjením piva za úsporu ječmene.“ Zmínka je i o filmu Věry Chytilové Kopytem sem, kopytem tam „s výrazným interpretačním podílem členů divadle Sklep“, který měl rovněž problémy s „uvolněním pro veřejná promítání“.

O „múzách“, které inspirovaly hudebníky ke složení slavných písní, pojednává rozměrnější (či možná spíše obsažnější) článek s úvodní fotkou Pattie Boyd a George Harrisona, jenž pro ni napsal Something, podle Lennona nejlepší píseň na Abbey Road, podle McCartneyho nejlepší Harrisonovu skladbu a dle Franka Sinatry „nejkrásnější milostnou píseň všech dob“, byť její autor před smrti vyvracel, že Pattie byla inspirací pro píseň a tvrdil, že je to píseň o lásce k Bohu. Mně je to vlastně jedno, o čem tahle krása je, to transcendentno tam nějak je přítomné, ať už to nazýváme ušlechtilou minne (středohornoněmecky „láska“, středověk to ještě uměl odlišit od lásky tělesné) ke zbožňované bytosti či k bytosti nazývané v naší kultuře Bůh, a nebo „jen“ prostě erotické opojení. Úvodní slova písně převzal Harrison z Something in the Way She Moves , vydané u Apple Records na prvním eponymním albu amerického zpěváka Jamese Taylora, také rozložené, „vybrnkávané“ akordy u Taylorovy písně jsem svou lyrickou atmosférou podobné skladbě Beatla, než se u něj vznese do výšek,  melodie sólové kytary. Pattie Boyd byla jeho první žena, setkali se již v roce 1964 při natáčení filmu Perný den, v tu dobu ale chodila s fotografem Ericem Swaynem, vzápětí ale po rozchodu s ním kývla na Harrisonovu nabídku, rozešli se v roce 1977 poté, co „si začala“ s Ronnie Woodem (Faces, později The Rolling Stones), provdala se pak za Erica Claptona. Poslouchám některé z 10 nejlepších coververzí (faroutmagazine.co.uk/10-best-covers-something-the-beatles/), Lena Horne and Gabor Szabo (1970), Joe Cocker (1969), který nazpíval skvěle (a nejspíš se tím proslavil nejvíce) jinou píseň Beatles, Little Help from my Friends (a který je svým způsobem „lepší“ než originál), tady jsou zajímavé ty „církevní“ sbory, Isaac Hayes (1970), jenž dechovou sekcí i jinak celou píseň předělal, ale cosi z Beatles tam zůstalo, Elvis Presley (1973), nic moc, přeslazená exhibice, James Brown (1972), jehož podání má, stejně jako v jiných případech, atmosféru, osobitý je i – ovšem po svém – Frank Sinatra (1980), jsou i další. A ovšem desítky dalších, které zachovávají původní aranžmá, ale mohou být zajímavé hlasem interpreta (třeba Norah Jones). Ale pojďme dál.

Jenny Boyd, mladší sestra Pattie Boyd, inspirovala Harrisona a Erica Claptona, o němž pojednává komentář o jeho písni Layla (dvě zajímavé verze, rocková 1972, 1992 unplugged, po letech stanul s Pattie i před oltářem), se stala múzou britského písničkáře Donovana, ten jí věnoval skladbu Jennifer Juniper. Pouštím si, byla to krásná naivní doba, ale překvapivý v aranži je fagot, česká coververze Václava Neckáře Čaroděj Dobroděj je „naše“, doprovod je nicméně tuctový. Jenny je přezdívka, kterou Pattie vymyslela pro Helen Mary. Ta odcestovala s Donovanem do Indie, tam meditovala pod vedením Maharišiho Maheše Jógiho (známe také od Beatles). Billymu Joelovi po rozvodu s jeho první ženou Elizabeth, pro niž napsal She´s  Always a Women, padla do oka osmnáctiletá australská modelka Elle Mackpherson, a napsal pro ni písně This Night a And So It Goes. Pak se ale zakoukal do další modelky, Christie Brinkley (později si ji vzal za ženu), a již rozepsanou píseň Uptown Girl věnoval jí. Komentátor říká, že její krásu je možné obdivovat i na klipu k písni.

Cat Stevens a modelka (koukám, byly to skoro všechno modelky) Patti D´Arbenville byli spolu dva roky. Napsal jí několik písní, ona pak dala přednost slavnějšímu Micku Jaggerovi. Echo Helstromová byla spolužačka Boba Dylana na střední škole, „všichni říkali, že vypadá jako Brigitte Bardot,“, píseň Girl from the Norht Country, kterou Dylan napsal v roce 1962, pak přezpívali Johnny Cash, Sting, Rod Stewart nebo Joe Cocker. Nu a pro Neila Diamonda byla tou múzou dcera někdejšího prezidenta Caroline Kennedy, pro Leonarda Cohena pak Suzanne. A rozsáhlý přehled zakončuje Atrud Gilberto & Stan Getz se svou písní The Girl from Ipanema, „druhá nejnahrávanější píseň po skladbě Yesterday od The Beatles, z roku 1962. Opěvovanou dívkou byla „ukázková dívka z Ria“, sedmnáctiletá Heloisa Eneida Menezes Paes Pinto, Ipanema je pláž či district v Riu, hovoří se o Montenegru, což jsou zdejší hotely.

Zajímavý článek o mimořádně nadaných lidech je rozhovor s autorkou knihy Život s vysokou inteligencí Moniky Stehlíkové, těší mě, že je v médiích aspoň zlomek pozornosti věnován také těm na druhém konci spektra (nemůže mě nikdo podezřívat, že bych neměl ve velké vážnosti právě ty, přes deset let hraju v kapele Jakub Kazda & přátelé, ale když nelze ve středu města zaparkovat, protože v ulici je deset zákazů na místech vyhrazených pro postižené, kde nikdo nikdy nestojí, tak mně to přece jen jde trochu na nervy). Pozoruhodný poznatek pro mě je, že IQ testy vlastně nejsou příliš vhodné pro mimořádně nadané, protože byly původně koncipovány naopak spíš pro podprůměrné. To, je myslím, známé, je povaha jiné psychiky a také důsledky, jimiž jsou obavy těch méně nadaných, že vzhledem k tomu, že jsou „dál“, chtějí ty ostatní převézt.

Ten pocit vidět některé věci, které ti ostatní nevidí (a také si říkám, nechtějí vidět, to je možná další moment úvahy, např. vzhledem ke svému prospěchu, který slušně označujeme jako vyčůranost, ostřeji jako vych…), je i svým způsobem depresívní, nejen osvobozující. O vylučování ze společnosti a dokonce chybných diagnózách (ADHD) je tu také řeč (ovšem, u odlišných jedinců se nevylučují fóbie či úzkostné stavy). „Otevřená okna v mozku“ dokonce souvisí s odlišnou fyziologií, uvádí se „jiná morfologie mozku a rychlejší vedení nervového vzruchu“, intuitivnost či divergentnost, motivace porozumět světu, myšlení v souvislostech, flexibilnost, čehož základ je u mozku větší propojení neuronové sítě, daná „větším propojením a vyšší kvalitou přenosu informací mezi jednotlivými oblastmi“, jsou tu ale také další oblasti nadání, pohybové, manuální, sociální dovednosti. Řeč je na závěr o technikách mindfulness, stručně řečenu „všímavosti“, být „tady a teď“, krátce nahlížím do internetu, je toho tam mraky, a kromě jóginských cvičení, vizualizací dne také třeba poslouchání oblíbených songů nebo procházky v přírodě. Co mně je sympatické, lépe řečeno, co opravdu beru, je projevování vděčnosti, to je možná to, co napsal Antonín Dvořák vždy po dokončení skladby: Bohu díky!

Olga Špátová (hezký portrét, předtím fotka s matkou, významnou dokumentaristkou Olgou Sommerovou), autorka dokumentů o Karlu Gottovi, písničkářce Radůze nebo Janu Kaplickém, která také „natáčela i s homosexuálním rodičovským párem“, hovoří o tom, jak je důležité porozumět těm lidem, což jí umožňuje skutečnost, že se některé filmy natáčejí celý rok. Také si uvědomuje, jakým obtížím či osudům jsou někteří lidé vystaveni a vnímá je s pokorou, tj. jinými slovy hovoří o „odbourávání předsudků“.

Článek o Versailles „Pohádka začíná za Paříží“ s obecnou charakteristikou rozsáhlého krajinně-architektonického objektu je vlastně úvodem k aktualitě, návštěvě Catherine Pégard, prezidentce instituce Château de Versailles, která navázala spolupráci s Českou republikou, v Praze. Událostí, která spolupráci odstartovala, bylo uvedení Biberovy Salzburské mše v provedení Václava Lukse a Collegia 1704 v Královské kapli ve Versailles. Vzpomínám na někdejší décéčko s velkým potěšením, „Heinrich Ignaz Biber. Missa Salisburgensis je jedním z výjimečných děl světové chrámové hudby,“ čteme v jedné recenzi ještě jiné nahrávky v Harmonii, já mám na mysli nahrávky Biberovy hudby ještě s Musicou Floreou a Markem Štrynclem ve Studiu Matouš. Ve Versailles se otevírají veřejnosti další a další historické prostory.

Z úplně jiného soudku je rozhovor se zpěvačkou Pink (Alecia Beth Moore, 1979, trochu mně připomíná vzhledem o pět roků starší Martu Jandovou), vyjadřuje i politické názory, např. se ostře staví proti Donaldu Trumpovi (na Wikipedii čtu, taky proti KFC), o jejím životě s motocyklovým závodníkem Carey Hartem a lásce k vínu atd.

A když zůstaneme u muziky, v Příbězích slavných písní (díl 239.) pojednává Honza Dědek píseň Guns N´ Roses Sweet Child O´ Mine (1987), když říká, že to původně byla báseň Axla Roseho, kterou napsal své přítelkyni Erin, dceři Dona Everlyho z kapely The Everly Brothers (vzali se a za měsíc rozvedli). Axlův spoluhráč Slash si brnkal kytarový riff, Axlovi se líbil, přidali se Izzy Stradlin, Duff McKagan a Steven Adler. „Úvodní riff je ovlivněn Jeff Beckem a kapelami CCream a Led Zeppelin, inspirací pro kytatrové sólo byla sóla z písně Baker Street od Geryho Raffertyho a ze skladby Blinded by the Light v podání Mnfred Mann,“ říkal Slash, Axl Rose poslouchal zase Lynyrd Skynyrd. Píseň měla třetí sloku, aby nebyla příliš dlouhá, ji vystřihla, vyšla na debutové desce Appetite for Destruction. A Dědek jako obvykle rozvádí i další osudy skladby.

Erotika ve filmu je povídka Víta Olmera napsaná pro Instinkt, přečetl jsem ji, ale nijak (ničím) mě nezaujala.

V onom článku o vyhledávání nebezpečných osob (To je on!, text Kateřina Pokorná, na obálce uvedeno jako To je on, chyťte ho!, v obsahu Jak se chytají zločinci, doklad určitého textového záměru i u jiných článků) hledám, co je aktuálního v kontextu s prosincovou střelbou na Filozofické fakultě, u jejíž vyšetřování nechápu výsledky po půl roce a diskuse, když se v podstatě od začátku vědělo, že tady pobíhá vrah dvou osob a dítěte z Klánovického lesa, jenž navštívil dům svého otce v Hostouni, toho zabil, byla identifikována zbraň atd.; zvláště mě zaráží, že do vrátnice fakulty, kde ten den přišlo o život čtrnáct obětí, vešel policista a vrátnému neřekl, proč tu je a zase odešel, zatímco vrah byl již v budově (to už se v médiích probíralo v dubnu, vyjadřoval se k tomu Lubomír Zaorálek, který v té době byl v budově etc., z jednání 20. 6. se ukazují např. nesrovnalosti o funkčnosti interních kamer, na možnost policistů se prostě spojit s vedením fakulty a dotázat se následně upozorňuje děkanka fakulty). To nic nemění na respektu vůči výkonu policistů, problém je „v systému“, ostatně podobně jako v nedávné havárii vlaků v Pardubicích (kde na nově vybudované a právě otevřené stanici už nebylo nainstalováno staré a ještě ani nové bezpečnostní zařízení, o němž ministr Kupka národ z televizních obrazovek ujišťoval, že vše běží podle plánu a v lednu všechno bude fungovat, no to už by nevymysleli ani největší autoři absurdního divadla). Takže ztlumit emoce (ale nemůže se mně nikdo divit, na fakultě jsem strávil šest let, Pardubice jako město i s jeho tenkrát novým nádražím, což je samozřejmě jinde, jsem vždy obdivoval), a pojďme zpět k tomu, co se dozvídáme v titulním textu tohoto čísla Instinktu.

Trochu jsem odbočil, ale když to shrnu, článek mně potvrdil, že to vlastní téma je neřešené. Zdůrazňuju raději několikrát, že se necítím být povolaný komukoli radit, protože nejsem odborník, ale jako někdejší kantor vím, jak přísné byly požární kontroly, tj. na viditelných místech, tedy chodbách, musely být vyvěšeny plánky budovy, proč tedy v digitálním věku nejsou jako jedno z bezpečnostních opatření u každé veřejné budovy takové plánky dostupné v příslušných policejních úřadovnách a u hasičů a není určený jeden policista a jeden zástupce, kteří se musejí v budově rychle orientovat pro jakýkoli (!) případ. A jakkoli všechny ty informace o historii indetikitu (ostatně známe ty portréty hledaných z televizních detektivek), ve Spojených státech předválečných kreslených podob hlavy, v šedesátých letech kolážích z fotografií, dnes databází užívaných v praxi, o tom, že Česká policie hledá ročně zhruba 20 000 osob, z čehož je ale jen zlomek osob nebezpečných, tabulky se statistikami trestných činů podle krajů a druhů (těší mě, že v Královéhradeckém kraji je zhruba třikrát méně trestných činů než v Moravskoslezském), jak se máme chovat, když máme nějaké podezření, všechna tato sdělení jsou samozřejmě zajímavá (a jistě zpracovaná dle zadání), ukazuje to, že – jak to říci – vůči realitě jsou příliš jednostranné a obecné.

Zato článek o Martinu Kláskovi coby druhému pokračovateli v roli Spejbla a Hurvínka (po Josefu Skupovi a Miloši Kirschnerovi) byl pro mě, možná pro témata, která mě zajímají, opravdu pozoruhodný. Kromě vlastní historie toho, jak se Klásek poté, co neudělal zkoušky na herectví, dostal k této roli, když Helena Štáchová zjistila, že umí napodobit Hurvínkovu fistulku, a byl přijat do představení Hurvínek mezi broučky, kde je Hurvínek „od začátku do konce“, zatímco Spejbl „se objeví jen chvilku na začátku a na konci“. Spejblův hlas herci dělal zpočátku trochu potíže vzhledem k tomu, že Skupův i Kirschnerův hlas je nižší, zatímco jeho je tenor.

To, co mě na článku zaujalo, snad nelze nikde jinde analyzovat než právě na tématu loutkového představení, jehož osudem je cestování po celém světě. Klásek hovoří například o tom, že se stávalo, že nějaký autor přinesl nějaký text, „který ale nebylo možné v jím psané podobě inscenovat“, dramaturg ho musel „předělávat a přepisovat“, a že je nejlepší, když si hru napíší oni sami. To poukazuje ke skutečnosti vazby textu a média, v němž je text realizován, a příkladným limitům právě toho kterého média. V této souvislosti je řeč o nahrávce Hurvínek a drak, jejímž autorem je František Nepil, k němuž Klásek říká, že „co se týče humoru, nadsázky, absurdity, byl pan Nepil geniální autor“. Zmíněný kus ale byla audionahrávka (tedy tam neplatí právě některé jevištní limity), některé jeho další kusy museli v divadle rovněž upravovat.

Další vrstvou tématu jsou překlady do jazyků navštívených zemí. To je zvláště zajímavá věc a je škoda, že v článku není uvedeno alespoň několik konkrétních příkladů textu, u něhož, na rozdíl od „vážného“ diskursu, v němž v překladu dochází nejen k použití přímých ekvivalentů slova či výrazu, ale k nutnosti zohledňovat jazykový a věcný kontext situace (idiomy, metafory atd. a přenesené významy více vrstev smyslu), ale i kontext kulturní (zvyklosti v té či oné zemi, zde je uvedena nepřípustnost „židovských“ vtipů v Německu, které prostě museli škrtnout). A další moment bylo převedení divadelní podoby námětu do animované, kdy autoři zjistili, že postavy, které mají na jevišti v podstatě strnulé tváře (tedy přesněji bez emocí, očima koulí), „on s tím svým nezměněným výrazem může plakat, smát se, rozčilovat a není v tom ani smítko falše,“ zatímco při třírozměrném rozpohybování v animaci „nefungují“ či fungují jinak, „najednou to vypadalo divně,“ komentuje divadelník.