Instinkt / VI

Listuju Instinktem z 8. června 2017, na jehož obálce je Nicole Kidman, zastavuju se ale nejdříve u rozhovoru s Debbi (Deborah Kahl), kterou jsem si nedávno na televizní obrazovce málem spletl (a někde už to okomentoval) s Leny, dcerou Lenky Filipové. Do deseti let tahle dcera emigrantů neuměla česky, „po příchodu z Dortmundu do Prahy dělala z češtiny reparát“ (to se usmívám, když se moje matka vrátila z německé školy v Děčíně, kam ji její moudrá babička poslala, aby se naučila jazyk, a ve škole pak na otázku učitele, zoufalého z její neznalosti české mluvnice a pravopisu, kolik že má čeština pádů, odpověděla, že čtyři, chtěl ji nechat propadnout i z němčiny, načež se vzepřela a spustila na něj tímto jazykem, z čehož byl trochu vedle, protože jí nerozuměl, takže Debbi dobře rozumím.) Tomu ostatně odpovídá i název Hádka je nejlepší v němčině. A poznámka že její život je „tak trochu námět na román“, což dokládá takřka anekdotická prohraná sázka se zlomeným kotníkem a cestou do SuperStar. S Honzou Dědkem si povídá o nové desce Break, na prvních dvou si psala písničky sama, zde má dvě od Jany Kirchner, snaží se, aby písničky „byly v pohodě“, ale měla potíže s nahráváním v češtině. Němčina se dle ní na písničky nehodí, navíc „šlágr“, který se tam nejvíce prodává, je „fakt maximální perverzárna“.

A o muzice je Sladká dekadence, recenze desky amerických Blondie Pollinator (česky „opylovač“), vydané čtyřicet let po svém debutu. Rani Tolimat (rovněž překladatel) chválí poctivost, pro mě dnes trochu nuda. Are You Gonna Go My Way (Virgin Records, 1993) Lenny Krawitze a Craiga Rosse (Příběhy slavných písní, díl 217.) je jiný kafe. Krawitz (bývalý přítel Vanessy Paradise, který napsal podstatnou část jejího anglického alba z té doby) vypráví, jak jen tak hráli s Rossem (ten spolupracoval s řadou hudebních legend) a najednou zázrak, jakýsi kytarový riff. A heleďme se, v jednom čísle Instinktu byla řeč o Ježíši Kristu jako o největší hudební hvězdě, a tady to zase máme – „Musím přijít zachránit den / A neodejdu, dokud nebudu hotov,“ říká mi překladač z originálu, první verše. A coververze písně ze stejnojmenného alba: Metallica, Tom Jones, Robbie Williams (jejich společná nahrávka se mně líbí víc než originál), Mel B, Cactus Jack and Adam Lambert.

A ještě jedna položka. Nic Cave vydal své zápisky z turné s kapelou The Bad Seeds, v českém překladu Píseň z pytlíku na odpadky, Petra Smítalová knihu chválí.

Registruju také reklamu na Není nám do pláče tour kapely Chinaski s datem 16. 11. 2017 Praha 02 arena, což byl závěrečný koncert projektu, který začal 24. 10. v Ostravě a pokračoval mj. ve Zlíně, Brně, Hradci Králové, Jihlavě či Českých Budějovicích. Kritiky turné chválily (Chinaski dorostli do hallové velikosti, Václav Hnátek na www.musicnow.cz, k samotné desce byli kritičtější, názory se nicméně lišily např. v tom, zda je lepší nebo horší než předchozí Rockfield. Ostatně aktuálně (2024 a 2025) slaví tahle kapela, původně jičínská, velké výročí.

Z filmu je tu článek I žena může být superhrdina, tématem je americký film Wonder Woman, to by samozřejmě mohlo být širší téma (širší i v otázce „vzhlížení“ k některým ikonám, nejen válečnickým scénám), pak je tu report o Karlových Varech, padají jména Casey Affleck, Karel Roden, Ken Loach a Vorlíček. A v Českém bijáku (2. díl) jsou to dle názvu Tři mušketýři na lešení, tedy Podskalského Světáci. Úvaha je o tom, jak vypadají komické dvojice, a jak je obtížné vytvořit komickou trojici, natož pak ještě ženskou. Také se dočítám o povzdechu, proč tvůrci nevěnovali víc pozornosti postavě Oldřicha Nového (to už je druhý povzdech, jeden byl u filmu Fantom Morrisvillu, kde dali větší pozornost Matuškovi, přestože tam vlastně ty jeho písně byly neorganické a hlavní postavou byl on). A řeč je také o Vratislavu Blažkovi, jenž chrlil nápady.

Rozhovor s Vlastimilem Vondruškou jsem raději nečetl, jen bych se naštval, jeho evokace minulosti mohou být pro někoho zajímavé, možná má i v něčem pravdu, ale po přečtení knihy Jičínské pole mrtvých jeho přístup odmítám. Skutečnější je příběh Drsná bílá samota o závodu Lapland Extreme Challenge, trase přes tisíc kilometrů dlouhé a teplotách pod -35 stupňů Celsia. Pozoruhodné je „Jeho televizní Veličenstvo Larry King“ a jeho nekonfliktní přístup, o kterém hovoří Roman Lipčík v komentáři k jeho tisícům rozhovorů. A konečně onen rozhovor s Nicole Kidman, která přišla na festival v Cannes dokonce se čtyřmi filmy. To byl souběh náhod, a autoři Suzy Maloy a Jan Škoda hovoří o velkém comebacku herečky, která říká: „Manžel mi znovu ukázal radost ze života.“

A pak je tu také zajímavý text o biologickém rytmu a denním světle a noční tmě jako jeho organizátoru („náš soukromý čas“, „kalendář uprostřed hlavy“. Na probádání tohoto fenoménu má zásluhy Helena Illnerová, já si vzpomínám na to, jak moje babička „věděla“ do doby, než přestala být fit, „přesně“, tj. na pár minut, kolik je hodin. V posledních měsících života pak tuto schopnost ztratila a každou chvíli se na to ptala, protože to pro ni představovalo ztrátu orientační jistoty.

Číslo Instinktu z 26. října 2017 má na obálce Ondřeje Brzobohatého, kolem něhož se aktuálně víří aféra v médiích pod titulky „soud Brzobohatý Kuchařová“, zde hovoří o svém otci, který zemřel před pěti lety (2012). Článek samotný má titul Jen se nepos…, i tady začíná sérií rozporů, když kvůli hraní na klavír nemůže boxovat, z kouření dýmky ho bolí hlava, ale tabák mu voní, „nejlépe se mu tvoří ve stresu“, má psychoterapeutku atd. O vzniku alba Universum říká, že je „puntičkář“, že ho baví psaní hudby, lhostejno zda pro sebe nebo pro jiné, že není klavírní virtuos, ale hru na klavír vystudoval a Rachmaninova by zahrál, kdyby cvičil. Jsou tu fotky s Kuchařovou, otcem, Hapkou a Horáčkem na začátku kariéry, zmínky o Martě Jandové či Vojtovi Dykovi.

S názvem Rozkoš, která bolí se probírá téma, které, jak říká autor článku Ondřej Lancz, bylo donedávna tabu (ačkoli snad o něm všichni věděli), tedy BDSM. Popisují se praktiky věšení, škrcení, svazování, moment transcendentálního zážitku (tedy paralela náboženské extáze), stručně i historie až ke starým kulturám. K osobnostem, které jsou uvedeny v rámečku jako příznivci „smrtonosné rozkoše“, kteří zaplatili daň nejvyšší patřili David Garradine (role mistra bojového umění v Kill Bill), Albert Dekker (rovněž svého času velice známý herec, v životě po všech stránkách mimořádný excentrik, smrt oběšením v dámských šatech byla poslední epizoda, jeho syn se v šestnácti letech zastřelil puškou), Stephen Milligan (anglický konzervativní politik), a konečně František Kočvara, podle něhož se praktika erotická asfyxiofilie (nebo také erotická asfyxie) nazývá koczwarismus, skladatel a hudebník, člen orchestru Královského divadla v Londýně (prostitutka odmítla jeho žádost, aby mu uřízla varlata, na provaze se pak při souloži s ní udusil).

Článek S mámou v base o ženské věznici, kde mohou mít ženy ve výkonu trestu u sebe své děti, na to navazuje rozhovor s Veronikou Jonášovou, novinářkou a režisérkou dokumentárního filmu Máma z basy, která téma rozebírá ze svého pohledu blízké zkušenosti, říká, že se snaží ty ženy neodsuzovat, často „pocházejí z problematického sociálního prostředí a mají za sebou ošklivé osudy“.

Neumím si představit, co objevného se dá ještě dnes říci o Vincentu van Goghovi, článek Petry Smítalové Blouznivec mezi slunečnicemi nicméně reaguje na „unikátní animovaný film S láskou Vincent“. Ostatně – tyhle kontextuality mám rád – „uříznuté ucho“ či pokusy o sebevraždu se zajímavě zrcadlí s výše pojednaným tématem sebepoškození či případné smrti při erotických praktikách. Jedna věc mě nicméně přece jen zaujala. V románu Žízeň po životě píše Irving Stone, že se malíř skončil tak, že se v polích zastřelil revolverem, v roce 2011 britští autoři Steven Naifeh a Gregory White Smith ve své biografii Van Gogh: The Life přicházejí s tvrzením, že malíře omylem postřelil šestnáctiletý opilý mladík z vesnice a Gogh se jej snažil před policií takto zachránit. Balistická expertíza tuto interpretaci potvrzuje. Do kin půjde britsko-polský film S láskou Vincent, který pracuje s touto verzí.

Zajímavý z řady ohledů je článek o studentovi Adamu Pavlínkovi Geniální introvert, dozvídáme se o požadavcích na přijetí u prestižních škol, způsobu měření těchto nároků, názoru na Karlovu univerzitu v současnosti, přístupu ke vzdělání, Novém PORGU atd.

Z hudby tu je článek Nevyrovnané Vánoce o novém albu zpěvačky Gwen Stefani, v Příbězích slavných písní (díl 235.) píše Honza Dědek o Come On Eileen Kevina Rowlanda, Jima Patersona & Billy Adamse, kterou hrají Dexys Midnight Runners (1982), je vlastně o první sexuální Rowlandově zkušenosti, přičemž zde hraje úlohu spor puritánské výchovy a touhy adolescenta. V té době se lišila píseň obsazením houslí, banja a akordeonu na rozdíl od všudypřítomných kláves, zatímco ten rytmický motiv kapela převzala z dobového úzu (najdeme jej u Toma Jonese v It´s Not Unusual nebo Concrete and Clay od Unit Four Plus Two. Trhala hitparády, tohle Dědek vždycky svědomitě popíše. 

Z filmu je tu Bílá paní (1965) Zdeňka Podskalského, hlavní myšlenka je nejspíš komičnost nadpřirozených námětů v konfrontaci s realitou (vlastně by to bylo hodně široké téma nejen v komické poloze, v českých filmech jsou vodníci, třeba Hastrman podle Miloše Urbana, to je ale špatný příklad, to není komedie, takže raději Konec vodníků v Čechách, s duchem profesora se setká mladá Dáma na kolejích Ladislava Rychmana, s čerty by to bylo na celou stránku, ze starších filmů třeba Dařbuján a Pandrhola), hovoří se také o tom, že na rozdíl od ostatních režisérů byl Podskalský na veřejnosti vidět. Jiný článek je o režisérovi Aurelu Klimtovi a snímku Lajka (já si v té souvislosti vzpomenu na jiný film, Kuky se vrací).  Práce na filmu trvaly deset let, režisér má přitom „plně vybavené animační studio“, koproducent UPP obrazové postprodukční studio a další koproducent Bystrouška zvukové studio, náklady padesát osm milionů, proto rozdělili práci na třetiny filmu. Režisér vysvětluje, proč měnil jména kosmonautů, proč vyřadil oproti představení Lajka, Čchin a Gagarin Čínu.

A ovšem, je tu i článek o novém trendu kvalitních bister v Čechách („Začínáme se Francii podobat v respektu a lásce k Jídlu.“), uvádí řadu příkladů – Omam v Liberci s orientální kuchyní, Bistro supa Supa v Plzni s vyhlášenými polévkami, Vivobene gusto v Brně se středomořskou kuchyní, Born in London v Českých Budějovicích s anglickou kuchyní, např. fish and chips či Boule za ušima v Ostravě s tipem lívance s fííky a ořechy, créme fraiche.