Instinkt / V

Časopis Instinkt, 5. října 2017, na obálce foto Jakub Prachař a František Soukup, kteří se potkali na gymnáziu, založili kapelu NightWork, „teď se František Soukup a Jakub Prachař – slavní synové slavných rodičů – vracejí na scénu s novým projektem Brno Mars“, název článku rýmuje Vrátíme zpátky devadesátky, komentující text na obálce Dost bylo blbnutí, zase hrajeme. Řeč je také o rozpadu NightWorku, neměli po 02 aréně kam dál jíž, lépe se odstřihnout a začít znovu. A celý rozhovor probíhá tak, že je otázka, co brát vážně. Nu, já si vybavím jakýsi „zábavný“ televizní pořad, moderovaný tuším Alešem Cibulkou, na který jsem se vydržel dívat asi pět minut, a pamatuju si z něj jen to, že přítomný Jakub Prachař tam byl nejagilnější.

Výtvarník Michal Cimala říká: Inspirují mě béčkové filmy. Vzpomínám si, jak můj syn Honza hovořil o absolutním filmovém braku, na který se zaměřuje jakýsi portál či festival, ale nevzpomenu si, možná to bylo také v souvislosti s trash metallem. Thrash Time se jmenuje výstava sochaře, malíře, designéra, šperkaře a hudebníka Michala Cimaly v galerii Trafo, kterou založil. Na YouTube se dívám na nástroj Raketon, takové „violoncello“, ale nehraje na něj jen smyčcem, v rozhovoru říká, že hrál ve skupině Roxor Vysočany, také s Sci Fí Psí. Absolvoval řadu pobytů či samostatných výstav všude po světě, řeč je také o špercích a o líčení.

Tak a konečně k něčemu podstatnějšímu. Tématem čísla jsou (obálka mate) Ženy, které změnily svět (i titul článku). Titulní fotka – Elisabeth Taylor ve filmové roli Kleopatry, v úvodu zmíněny Johanka z Arcu či Mata Hari (od její popravy uplynulo sto let), pak Marie Terezie. A portréty: Bénazír Bhútaová, první předsedkyně vlády v muslimské zemi, dcera někdejšího premiéra, vystudovaná v Oxfordu a Harvardu, prošla vězením, prezidentem dokonce dvakrát odvolaná z funkce a nakonec radikálními muslimy zavražděná. Coco Chanel, Gabrielle, Coco je přezdívka, bohatí milenci, oblékala ikony své doby, odvážné módní návrhy. Florence Nightingale, „dáma s lucernou“, původem ze šlechtické rodiny, proto si své povolání musela vyvzdorovat, „hlavně chtěla změnit nízkou úroveň hygieny v nemocnicích“, ovlivnila Henryho Dunanta, zakladatele Červeného kříže, první žena vyznamenaná Řádem za zásluhy o britské impérium, symbol ošetřovatelek zmíněná olejová lampička.

Emmeline Pankhurst, „nejvýznamnější britská politická aktivistka a neúnavná bojovnice za volební právo žen“, založila „Sociální a politický svaz žen, organizaci militantních sufražetek“, vlastně to měla v rodině, a za ty výtržnosti (bomby atd.) taky skončila ve vězení. Rosa Parksová, jež měla irské, čerokijsko-krické a černošské kořeny, je uvedena anekdotou, že se stačilo „jednou nepostavit v autobuse – a díky tomu vstoupit do historie“, což byla v té době záležitost rasové segregace (černoši měli vyčleněnou zadní část vozu), příběh ročního bojkotu autobusů souvisí i s baptistickým kazatelem Martinem Lutherem Kingem, který se jako mladík podílel na organizaci bojkotu.  Eva Perón je nejspíš známá jako Evita (muzikál A. L. Webbera a Time Rice) byla „nejmocnější žena“, jaká se kdy v Argentině objevila (líčen celý příběh), u starořecké básnířky Sapfó článek vyvrací, že by byla „vyhraněnou lesbou“ (slovo odkazuje na ostrov Lesbos, kde Sapfó žila), ovlivnila „řadu gigantů poezie“, Ovidia, Horatia, Grillparzera či Rilkeho.

V samostatném rámečku jsou uvedeny české ženy jako Barbora Eliášová, první česká japanoložka s pohnutými osudy, žena méně známá (také její jméno slyším poprvé) Vlasta Kálalová-di Lotti, lékařka v Bagdádu, která hovořila čtrnácti jazyky, nicméně rovněž s dramatickými osudy, pak politička Milada Horáková, již netřeba představovat, Hedy Lamarrová s dvojím talentem, tím hereckým (ikonická Extáze Gustava Machatého) a technickým (vymyslela navigační systém, který byl předchůdcem Wi-Fi).

A pokračujme v hlavním textu, je tu disidentka Aun Shan Su Ťij (také jsem nikdy neslyšel, moje ostuda), Václav Havel ji navrhl na Nobelovu cenu míru, kterou 1991 dostala. „Pouze čtyři lidé na planetě dostali Nobelovu cenu dvakrát za život,“ jednou z nich byla Marie Curie-Sklodowska, varšavská rodačka s francouzským občanstvím, s manželem Pierrem měli dvě dcery, jedna z nich, Irène, dostala rovněž Nobelovu cenu za chemii. Objev polonia a radia je jejím nejvýznamnějším počinem. A na závěr přehlídky je Valentina Těreškovová, první kosmonautka, se narodila švadleně a traktoristovi a původně se sama také stala švadlenou, poté tajemnicí komsomolu, amatérskou parašutistkou a v pětadvaceti ženou, kterou znal celý svět. Nu a jako úplně poslední Margaret Thatcher.

Článek o Tomáši Rosickém přenechám fanouškům, přes veškerý respekt k tomuto sportovci mě fotbal prostě nezajímá. Ten o Kate Winsletové ano, asi mně nemohl uniknout kdysi Titanic, ale zaujal mě oscarový film Předčítač. Rozhovor se zvláštním názvem Mám strach, ale nebojím se, který vyšel k narozeninám herečky v dvojnásobném věku než kolik jí bylo „při zrodu Titanicu“ (v době vydání časopisu 42 let) interpretuje pocity při tvorbě, které mají také kořeny v dětství, kdy byla „tlustá holka“, což zůstává celý život a klade otázku, zda „patří do Hollywoodu“. Důležité je tedy odhodlání a sebevědomí, „vystrašení“ konkurs nejspíš neabsolvujete s úspěchem. Hovoří také o manželství s „Leem“, dceři Mie z prvního vztahu s filmařem Jimem Threapletoneom, z druhého má syna Joea. Chtěla být kadeřnicí, ale kamarádce ustřihla ušní lalůček, „takže z toho sešlo“. 

Wake Me Up (Příběhy slavných písní, díl 232.) vyvolal pozdvižení tím, že švédský DJ a producent Avicii (občanským jménem Tim Berling) změnil svůj dosavadní styl přidáním elektronické taneční hudby k dosavadnímu country a folku a skladba osahovala nevídaných šedesát procent instrumentální muziky, také spojení s dalšími dvěma tvůrci je to snad nejvíce možné vzdálené (Dědek říká pohotověji než já „nesourodá trojice“), multiinstrumentalista Mike Einzinger z kalifornské kapely Incubus a soulový zpěvák a raper Aloe Blace. Písnička pak vyšla také ve vokální podobě v podání All Stars Choir pod vedením dirigenta Garetha Maloneho. Velkým hitem s miliardovým shlédnutím je také na YouTube, proslulý módní fotograf Mark Seliger natočil klip, v němž dvě sestry v podání dětské modelky Laney Grace a „ruské krásky“ Kristiny Romanovové putují Kalifornií na vystoupení Aviciiho, zazní záznam z festivalu Ultra Music, kde píseň zazněla poprvé. Ani ne o rok později, doplňuji se zděšením po nahlédnutí do Wikipedie, byl Avicii nalezen mrtev v hotelovém pokoji v ománském Maskatu, bylo potvrzeno, že se jednalo o sebevraždu. Posmrtně bylo vydáno album Tim, pro které vybrala písničky rodina a které dokončili umělci, s nimiž Avicii spolupracoval.

A na protější (předešlé) straně, jako obvykle, recenze nového alba, tentokrát devatenáctého (!) alba Give More Love Ringo Starra, jednoho z těch povedenějších, s komentářem, že tvorbu „nejroztomilejšího“ Beatla vlastně moc neznáme, přesto že je tak pilný (ještě pilnější je Van Morrison, o jehož snad sedmatřicátém albu Roll with the Punches je stručná zmínka v postranním sloupku), a že k natáčení přizval muzikanty nejvyšší ligy, jakkoli jména Steve Lukater, Peter Frampton, Nathan East, Benmont Tench či Glen Ballard možná neznáme (je tam ale také Paul McCartney), ovšem, v „síti“ bych se dozvěděl víc podrobností, ale už bych tohle taky nemusel dočíst, jen o Nathanu Eastovi je na anglické Wikipedii několik stran a další desítky často ikonických jmen, s nimiž spolupracoval na dvou tisících nahrávkách.

K pivní kultuře, kterou časopis celkem slušně sleduje, patří „lingvistický“ článek, totiž o neobvyklých názvech českých piv s názvem Karle, natoč mi Vycpanou vydru (navazuje pak ještě veselejší nahlédnutí do názvů amerických piv prostřednictvím rozhovoru s pivním historikem a malířem pivnch etiket Pavlem Jáklem, autorem několikadílné Encyklopedie pivovarů Čech, Moravy a Slezska). Text související také s rozmachem malých pivovarů (Copilot mně spočítal: v roce 2013 – 192, 2014 – 236, 2015 – 291, 2016 – 345, 2017 – 395, 2018 – 440, 2019 – 480, novější data nemá, s covidem ovšem pokleslo množství vypitého piva na úroveň někdy z šedesátých let minulého století), další názvy jako Pazdrát, Nachmelená opice, Slepý krtek, Lisý dědek, Tlustý netopýr či Moucha jsou interpretovány, někdy to je veselá historka, jindy prosté vysvětlení (Moucha se jmenuje pivovarník).

V seriálu Malé velké hvězdy (51. díl) je pojednána první česká filmová star, dle Machatého „česká Mary Pickford“ Anny Ondráková, název článku Kráska a zvíře. S režisérem Karlem Lamačem hráli milence, nakonec se jimi stali i v civilu (později si vzala německého boxera Maxe Schmelinga). S Rudolfem Myzetem, tj. R. Procházkou hraje ve Švandově divadle Wedekindovu Lulu a Myzet ji doporučí k filmu. Všichni se rozplývají, sledujeme hvězdnou filmovou kariéru i osobní stránku komplikovaného osudu (např. Schmelingovu statečnost za Třetí říše, tragédii s autohavárií a nenarozeným dítětem aj., podobně zajímavý je podrobný portrét na Wikipedii, kde se nehovoří o Myzetovi, o jiné interpretaci Wedekinda a Jiřím Nedošínském, manželovi známé herečky jako tom, do Anny objevil pro film).

Zajímavý rozhovor s archeologem Pavlem Titzem o nálezech předmětů, jejichž majitelé museli být bohatí, „starověkých počítačích“, obtloustlých gladiátorech, dokladech o tom, že staří Pompejané „měli naprosto perfektní chrup“ atd.. Jen zaznamenávám pochvalnou recenzi románu Anny Vovsové Ladič s názvem Rozladěný život, autorka se vyrovnává s komunistickou minulostí. Olga Sommerová říká Své hrdiny musím milovat, totiž „zdravě kriticky“ mají pracovat investigativní novináři, zatímco dokumentární film nemá být „objektivní“, nýbrž subjektivní pohled autora. Ona dvacet let natáčela filmy statečných žen postižených komunistickým režimem, z nichž nejvýraznější jsou ty o Věře Čáslavské či Martě Kubišové, hovoří dále o Olze Havlové, Vlastě Chramostové, Daně Němcové, Kamile Moučkové, Věře Roubalové, Jiřině Šiklové, Anně Šabatové. Nejnovější je snímek o Soně Červené, který získal hlavní cenu na festivalu Zlatá Praha. S herci a zpěváky se jí dobře pracuje, jsou vstřícní kameře. A řeč je také o Boženě Němcové, které si cení snad nejvíce.