Instinkt / IX

Normalizace se vrací, varuje Jiří Havelka v čísle 11 z 2. března 2019, v textu Honzy Dědka je charakterizován jako herec, který se „objevuje v komediích a seriálech“, ale také „moderuje předávání literárních cen a režíruje náročnější autorská divadelní představení – ať už v Dejvickém divadle, nebo na Slovensku“. Můžeme porovnat, kam se posunul do roku 2024, kdy se – podle článku v Týdeníku Echo – chystá převzít umělecké vedení Dejvického divadla, a má za sebou řadu zajímavých režisérských počinů. „Teď zkouší v Martině muzikál o zpěvákovi Karolu Duchoňovi.“ Já jsem ho moc nemusel, ale dnes ho prý poslouchají mladí, v reedicích vycházejí jeho desky, a zajímavý byl jeho osud alkoholika, kterého lze přirovnat k Jiřímu Schelingerovi nebo Petru Novákovi, v pětatřiceti letech se upil k smrti. „Ale jako zpěvák byl nedostižný.“ Tak to si ho musím znovu pustit. Ano, už vím, čím se bezpochyby talentovaný zpěvák se skvělou technickou úrovní, kterého by v jistém smyslu bylo možné srovnávat s Gottem, míjel s tím, co jsem chtěl poslouchat. Právě na tom klipu Mám ťa rád, který poslouchal Havelka, mně „nezaujal“ ten určitý patos, byť v odstupu času přiznávám, že byl v souladu s tou kantilénou, kterou teď poslouchám na dalších nahrávkách, a že neměl ty rysy přepjatosti některých slovenských pop-zpěváků, které jsem ironizoval jako „maďarské barové umělce“. Pravda, tohle se víc týkalo takových zpěváků jako byl Dušan Grúň, který pro mě byl symbolem nevkusu.

Ale zpátky k Havelkovi. Takže vybírám ono téma normalizace, k níž rozhovor přechází od Duchoně, který také „veřejně podpořil Antichartu, ale v zásadě ho zajímala jen hudba“: „Část lidí tohle období v sobě nijak nereflektovala. Buď ho omlouvá, nebo vytěsňuje. To je důvod, proč jsou tak frekventovaná různá hanlivá označení typu havloidi; Václav Havel duchovní kastraci za Husákovy éry zkrátka analyzoval přesně. Navíc srozumitelně! I proto má Andrej Babiš tolik voličů, stal se lékem na špatné svědomí.“ Po letech to vidím v širším kontextu (články v Echu o „posvátnosti“, cancel culture, odchodu pedagogů z univerzit kvůli v nové totalitě nepřijatelných názorech na transgender etc.), kromě toho si myslím, že ona označení vznikla právě také na základě nekritického přijímání jakkoli převratných zásluh prvního polistopadového prezidenta a jakési jeho „nedotknutelnosti“. Estébáckou minulostí se zabývá i Havelkova (teď mně zableskl teprve ten „rým“ Havel – Havelka – a vzápětí čtu poznámku „Jiří Havelka říká, že pochází z velmi specifické generace, která zažila listopadovou revoluci a ovlivnil ji havlovský étos.“) autorská hra Elity, zrežírovaná pro Slovenské národní divadlo. Jiná je hra Vražda krále Gonzaga, zabývající se vraždou bývalého agenta KGB Alexandra Llitviněnka, realizovaná v Dejvickém divadle.

Je tu jeden článek o dobrovolnících, kteří sbírají plastové odpadky – je to pěkné, říkám si, ale ta obrovská skvrna o velikosti území třikrát většího než Francie, to nikdy nevysbírá. A jak jsme si libovali, že nemusíme „vymývat lahve“, za pouhého půl století jsme to takhle zasvinili. Jeden článek je o dnešní detektivní praxi, možnostech zjistit všemožné z počítačů, z analýzy jazyka atd.. Další o Petru Kolečkovi – Dycky rebel, nikdy rasista. Také příspěvek o tématu vulgarismů, o nichž se dnes v různých kontextech diskutuje. A ozřejmení osobních východisek v souvislosti se seriálem Most. Z těch názorů si zapisuji, že dnešní doby je „zbytečně hyperkorektní“, vyprávět vtipy o cikánech není rasismus, tím je, když dáme někomu tyčí do hlavy. A nakonec o prvním režírování Přes prsty, má také Českého lva za scénář k filmu Masaryk, režijně by si na něj ale netroufl, říká. Nu a pak tu je pěkný článek o „kótě 1410“, tedy Luční boudě v Krkonoších, nejvyšším položeném hotelu v České republice.

Chemik, jemuž napovídal Mesiáš je Chajim Weizmann, na fotografii s Albertem Einsteinem a dalšími intelektuály, kteří shromažďovali peníze na založení Hebrejské univerzity, na začátku je zmíněn Theodor Herzl, jehož kniha Židovský stát „položila základy moderního, politicky motivovaného sionismu“. Malý Chajim, narozený v „štetlu“ Motal v dnešním Bělorusku, v dětství vnímal ušlápnutost slovanského židovstva („byli servilní, přihrbeně ponížení, bez hrdosti – jako by ožily karikatury, jimiž křesťanský svět Židy zesměšňoval“), rodiny se naštěstí nedotkly pohromy, on se dostal na studia, přestože ruské úřady drasticky snížily kvóty pro židovské žáky“, pak odjel studovat do Darmstadtu, sledujeme celou jeho životní pouť, britské občanství a působení na univerzitě, vědeckou dráhu (fermentace acetonu), zákruty kolem vzniku židovského státu (Balfourova deklarace, výrazné snahy od r. 1917), cestu do Ameriky, kde převzal výtěžek z veřejné sbírky pro Izrael 23 milionů dolarů, až po okamžik, kdy se stal prvním prezidentem státu Izrael v Palestině, jehož vybojování bylo jeho cílem (tak trochu si říkám, že je to podobný příběh jako ten Masarykův). Zajímavá poznámka o politických rozmíškách Židů a Einsteinovo odmítnutí stát se druhým prezidentem Izraele.

Ďáblova past Františka Vláčila (Český biják, 81. díl) na motivy románu Alfréda Technika Mlýn na ponorné řece bylo pro mě kdysi filmové zjevení. Tajemnost prostředí podzemí, které jsem až po létech navštívil, tenkrát s malými dětmi, v EXODu do Jedovnice, pronikavý pohled Miroslava Macháčka, to jsou pro mě nezapomenutelné momenty. Ten moment „vzpoury“ či vzpurnosti, odolávání nátlaku okolí, jsem si uvědomoval až později, a pak ona závěrečná scéna, otevření do krajiny. Text líčí obtíže při natáčení, také jak točili scénu, kdy se propadne podlaha a zřítí stodola,  Vláčilovu připravenost (měl celý film rozkreslený) a jeho názor, že ve filmu je nejdůležitější působivý obraz. Podobně jako u ostatních dílů je zde do rámečku umístěna Vzpomínka na filmového básníka.

Je tu hromádka malých recenzí rockových alb, divadelních představení, plzeňské výstavy lidového umění či knih, dále komiksů a filmů.  V Příbězích slavných písní (díl 302.) se probírá Brown Sugar (Rolling Stones, 1971), inspirovaná dívkou jménem Claudia Lennear, pro niž napsal skladbu Lady Grinning Soul také David Bowie, byla to vokalistka dua Ike & Tina Turner, s níž se Mick Jagger setkal v roce 1969 na turné po Spojených státech, říká se ale také, že inspirací mohla být Marsha Hunt, s níž měl zpěvák dceru Karis, dopisy, které jí napsal, vydražila v roce 2012 v Sotheby za 182 250 liber. Píseň napsal sám Jagger, i když je jako spoluautor uváděn i Richards, „v průběhu natáčení filmu Ned Kelly, kde si britský zpěvák zahrál legendárního australského psance. Text vypráví o afrických otrokyních, prodaných v New Oreans a znásilňovaných bílými pány. Interpretace je kromě vztahu bílého kluka a černé holky také drogová závislost, Brown Sugar je slangové označení pro heroin. Původní název ovšem byl Black Pussy, ten změnil. Rolling Stones píseň představili na tragickém festivalu v Altamontu, kde byl členem ochranky ubodán motorkář z Hells Angels Meredith Hunter, vyšla pak až v roce 1971 na albu Sticky Fingers, proslulém také „vyplazeným jazykem“, jehož autorem byl Andy Warhol.

Obdařena sopránem je sólistka Národního divadla v Praze Pavlína Senić. Tatínek byl Srb, ale ona se narodila v Chomutově, sledujeme její operní kariéru, ale také její úspěchy v Triu Sirael, kde od roku 2001 vystupuje klavíristka Lada Jirásková Bartošová a violistka Jitka Hosprová, či v jiném triu, tentokrát dánském Opera Divas. A je probírán i její osobní život, totiž manžel, kontroverzní politik Tomáš Úlehla.

Markéta Pechová, na fotografii v plavkách u bazénu krásná dívka, ve dvanácti letech kvůli vážné nemoci přišla o pravou nohu, přesto má úspěchy v dálkovém plavání, přestože se jí nemoc vrátila na plíce, chce přeplavat kanál La Manche.

Nejslavnější vrah bez tváře je článek o prvním sériovém vrahovi jménem Jack Rozparovač, který své děsivé činy vykonával v Londýně koncem 19. století. Ilustrace ukazují dobové vnímání na plakátech i obrázky z četných filmů, pro něž byly tyto hrůzné události inspirací, mimo jiné také ve ztvárnění Klausem Kinskim nebo Michaelem Cainem. Nahlížím do Wikipedie, kde text snad ještě rozsáhlejší ukazuje na popularitu tématu (probírají se známé dopisy vraha či dohady, kdo jím vlastně je, což je v Instinktu jen nahozeno, obrázky v časopisu jsou ale „lepší“) a poslední zpracování je datováno před pár týdy, na české verzi ale není uvedena popkulturní reflexe, zatímco na německé jsou zmíněny i scény na konci Pandořiny skříňky Franka Wedekinda či opery Lulu Albana Berga, která ze hry vychází. A jsou zmíněny i počítačové hry.

Lukáš Socha a Tomáš Vaňourek vyrazili po stopách Zikmunda a Hanzelky o šedesát let později na expedici po Eurasii, navštívili třicet dva zemí, urazili 130 000 kilometrů a zdokumentovali, jak se svět změnil od dob jejich předchůdců. Zajímavé je, že fotili Flexaretem, tedy přístrojem, který měl i můj táta, někdejší a dnešní fotografie může čtenář porovnat.

Skoro poslední článek Tvář vyšitá do krásy pojednává „jehla s nití“, označená jako mezonitě, chvíli mně trvalo, s pocitem natvrdlosti, než jsem ten jazykový hybrid rozluštil (poslední písmeno jsem četl jako „é“, v tom to bylo, nenapadlo mě, že se opravdu jedná o „nitě“). No dobrá, tohle nechám mladším.

Když čtu o Janu Révaiovi, „vandrákovi se známým hlasem (a tváří)“, jak jej uvádí obálka s jeho portrétem čísla 42 z 11. října 2018, jsem překvapen šíří jeho aktivit. Vyučený automechanik, kterého fascinovaly auta od dětství, jak vypráví, zúročil i na cestách po celém světě, přičemž se do dokumentárních projektů pustil sám tak, aby to vyhovovalo jeho představám. Na druhém pólu je u něj tanec, udělal konkurs do muzikálu Drákula a pak řady dalších, a do této oblasti pak patří jeho působení jako porotce v televizních tanečních soutěžích, odkud je nejspíš znám nejširšímu okruhu lidí. A pak tu jsou všechny ty další položky herecké, účinkování v řadě seriálů, filmů, na jevišti atd. Jeho vyprávění působí autenticky, dokonce napínavě (jako v epizodě, kdy ho málem natlačili policajti v Mexiku kvůli močení na veřejnosti či natáčení v Číně s tamější hvězdou), zatímco jsem o něm toho mnoho nevěděl, nyní si říkám: multitalent.

Zajímavé je také téma, proč „neslavit sté výročí republiky“, překvapivý názor ozřejmuje trochu už titul článku Ejhle republika! Snadná kořist. S metaforou pohovky Sigmunda Freuda se klade otázka nezbytnosti rozpadu Rakouska-Uherska a vykonstruovaného „československého národa“, jenž měl být základem nástupce tohoto fragmentu mnohonárodnostní monarchie – republiky. Zatímco Beneš ještě v roce 1908 v rozpad nevěřil, Rakousko-Uhersko anektovalo Bosnu a Hercegovinu, což bylo východisko pozdějšího válečného střetu. Tento text čerpá z knihy Petra Příhody, Petra Pitharta a Milana Otáhala Češi v dějinách nové doby. Autoři říkají, že Češi toho hodně získali, ale „příliš snadno“, a snadno toho také mohli pozbýt, a ukazují, jak se lišila realita od představ (iluzí?) otců zakladatelů.

A jak to bylo s tím „žalářem národů“? Monarchie byla přes permanentní národnostní rozmíšky („namátkou periodické česko-německé kravály v Praze, násilné konflikty v Lublani, pranice Chorvatů a Srbů ve Slavonii či Poláků s Rusíny v Haliči“) stabilní a bezpečná, a už Palacký jasnozřivě varoval, že samotný český stát by se snadno mohl stát soustem Němců či Rusů – a obojí se naplnilo. Víc než „žalář“ bylo Rakousko-Uhersko „pevností proti vpádu vetřelců“. Beneš sliboval vytvořit „jakési druhé Švýcarsko“ se zárukou práv menšin, a víme, jak to dopadlo, „nedostál tomu, nejspíš to ani nikdy neměl v úmyslu“, šlo o „falešnou kartu“. Zajímavá čísla: V roce 1921 měl nový stát 13,6 mil. obyvatel, Čechoslováci 65,5 procent, Němci 23,3 procent, při rozdělení Čechů a Slováků na dva národy Češi jen 50 procent, důležitý pak byl průmysl, dílo „německé kapitálové podnikavosti“. Polovina obyvatel, kteří nebyli Češi či Slováci, byli „v podstatě občany druhé kategorie“, tedy byli buď zcela neloajální, nebo loajální částečně, z donucení. Ano, to je realističtější pohled, než nám bývá předkládán, a neříkám, že by nás Hitler „nezhltl“, ale tato politika mu šla vstříc. A v článku čteme další zajímavosti o ne právě vstřícném vztahu mezi našinci a Maďary či Poláky, o tom, jak „zvláštním způsobem“ byl Masaryk podobný císaři Františku Josefovi I. – tj. nebylo to jen postavení, jež bylo Masarykovi přisuzováno, „»posadit« prezidenta nad oblaky, kde nemá s ničím a s nikým kontakt […] se nezdá vhodnou strategií a pevným základním kamenem při budování státu“, zatímco císař byl „z Boží milosti“, tohle byl sekulární stát a katolická církev byla poněkud dehonestovaná (doplňuju si z Peroutkova Budování státu, prosazovala se husitská církev), ačkoli Masaryk byl věřící. Hovoří se o Klínovci a pustnoucím slavném komplexu s rozhlednou z roku 1908, za evropské peníze nyní opravovanou mladém „muži s knírkem“, jehož zážitky z vídeňského parlamentu „nadobro vyléčily z obdivu k parlamentní demokracii“.

Rozhovor s lékařkou doc. MUDr. Evou Králíkovou, CsC., o kouření s názvem V divadle se také neplive komentuje zákaz kouření v českých restauracích, který platí přes rok, dočítám se (coby někdejší kuřák) věci, které jsem o zdravotních kontextech kouření nevěděl („vliv nikotinu na metabolismus; on zpomaluje vyprazdňování žaludku, proto je jedním z abstinenčních příznaků hlad, […] nikotin též vyšuje spalování energie, což souvisí se stresem, kuřák má pocit, že cigareta je na stres nejlepší lék. Přitom je to obráceně.“, zajímavá je také skutečnost, že ačkoli tady byly už v roce 1950 studie o kouření, vlastně to nikoho hodně dlouho nijak nezajímalo (vzpomínám si dokonce i v době, kdy jsem kouřil, na jen všeobecné deklarace o škodlivosti). Pak se dozvídáme o časových horizontech (začátek kouření „cigaret“ na začátku minulého století, „vlny“ nárůstu kouření, následků po dvaceti letech a postupných úbytcích, rozdíly mezi muži a ženami, nárůst kouření u mladých lidí, různé typy náhražek, které jsou na trhu, a o jejichž zákazu se, co vím, i v roce 2024 diskutuje, tedy elektronické cigarety a nahřívaný tabák coby alternativy).

Pěkný článek o pohybu a sportu v životě postižených Jít, jet, klouzat … za snem, z oblasti sportu také o tenistovi Radkovi Štěpánkovi Brečel jsem, ale v srdci mám čisto, z oblasti gastronomie Za burčákem, mlékem starců (o tom něco vím z někdejších let), pěkný je také článek Čaroděj z Menlo Parku o Thomasu Alva Edisonovi. Hovoří se i předchozích realizacích, Rusa Pavla Jabločkova v Paříži, Londýně a Los Angeles, problém byla ovšem intenzita obloukové lampy, pak tu byl Joseph Swan. A kde byl Edison? Vypisuju charakteristických pár vět: „Edison při startu závodu o využití elektrického proudu zaspal, protože fušoval do kdečeho jiného. V devětadvaceti letech už měl bezpočet patentů – do konce života dotáhl jejich počet na víc než tisícovku! – a v očích veřejnosti přerost téměř v mýtus. Krátce předtím vynalezl telegraf a hned po něm, když se zabýval zdokonalováním vynálezu kolegy Bella – telefonu –, vymyslel de facto nedopatřením přístroj na zachycování zvuku, který nazval fonograf.“ Z fonografu zpočátku nezbohatl, ale přinesl mu proslulost, když s ním objížděl Ameriku. Menlo Park byla adresa jeho laboratoře v New Jersey. A pak můžeme dočíst celý příběh tohoto vynálezce, jemuž také český básník Vítězslav Nezval věnoval jedno ze svých obdivných děl (ten v textu zmíněn není).

Hvězda zvaná Pelyněk z Českého bijáku (62. díl, Pavel Taussig) ukazuje méně známý obrázek Jiřiny Bohdalové a Čestmíra Řandy, text líčí potíže s natáčením vojenského prostředí (téma je rumburská vzpoura), „hranu“ tragiky a komiky, a filmové „zestárnutí“ vůdců, tj. rozpor mezi věkem herců a postav (u jedné z hlavních postav, Františka Nohy je to v roli Rudolfa Deyla rozdíl třiadvaceti a dvaapadesáti let), v rámečku je s názvem Chvála posedlosti krátký portrét Martina Friče.

Willie Nelson na nejnovější desce My Way zpívá písně Franka Sinatry, Honza Dědek v 282. dílu Příběhů slavných písní píše o skladbě I´m Gonna Be (500 Miles). Jako autoři jsou uvedeni sourozenci Charlie & Craig Reidové (The Proclaimers, 1988), ve skutečnosti ji „téměř celou“ napsal jen Craig Reid. Dozvíme se o příběhu a zákrutách popularity písně, která samozřejmě není těch proslulých „tisíc mil“, ale jen pět set. Veselí je „v pořadí pátá kniha nejprodávanější české autorky Radky Třeštíkové, je příběhem o návratu do města, „ve kterém je život těžší, než by se podle jeho názvu mohlo zdát“. Grafiku Pabla Picassa s názvem La Suite Vollard, která „se dá číst jako obrazový deník umělcova života, předobraz vrcholného díla – Guernicy“ vystavuje pražské Muzeum Kampa. Delší článek je o českém herci, dabérovi, moderátorovi i režisérovi Pavlu Trávníčkovi, kterého známe samozřejmě nejen ze slavných Třech oříšků pro Popelku, ale třeba i z televizní soutěže DO-RE-MI či Caruso Show dopsat  se dozvíme (kdo to třeba neví jako já, který tyto věci nesleduje jako třeba moje žena) kromě jeho divadelních, filmových a televizních (a také dabérských!, teď, v souvislosti se smrtí Alaina Delona, jej televize několikrát oslovila) aktivit, že je počtvrté ženatý (Simona Stašová, Eva Štefková, Lucie Vrbová, poslední Monika Fialková, s herečkou a režisérkou Helenou Dytrtovou, má pak ještě syna Pavla). Pikantní je, že (jak již zmíněno, daboval vedle řady dalších slavného francouzského herce), že jeho prince ve Třech oříškách pro Popelku museli přemluvit, protože zkrátka hovořil po moravsku (Petr Svojtka). Text samozřejmě souvisí s aktivitami Jaromíra Soukupa, který o hraní, dabování, šéfování i muzice hovoří s Trávníčkem ve svém pořadu Instinky Jaromíra Soukupa na jeho televizi TV Barrandov, dnes již po Soukupově manažerském kolapsu převzaté jiným majitelem.

Z oblasti populární kultury tu také je rozhovor Honzy Dědka s Olgou Lounovou, která je neskutečně akční, nebo možná dokonce hyperaktivní, „[…] navíc to skvěle umí i za volantem – po rallye teď boduje v driftech“, o její muzice tam toho ale nakonec příliš není, což mně příliš nevadí, protože to stejně z řady důvodů, které tady nebudu rozebírat není „můj šálek čaje“. Vždycky se snažím najít nějaký argument „pro“, pustil jsem si tedy Lásku v housce, videoklip „přeludu a poutníka“, na níž participuje také Xindl X, profesionální práce, registruju Dalibora Cidlinského coby sitáristu a darbukistu Davida Landštoffa, oba vynikající muzikanty, ale už ty přízvuky v češtině… vypínám.

 Žofi, Žofi, ty moje všechno!, tedy příběh milované ženy následníka trůnu a(také smutné) historie (Gavrilo Princip etc.) rodu Chotkových (nejznámější hrabě Karel Chotek, místodržitel v Terstu, Tyrolsku a nejvyšší český purkrabí, po němž v Praze máme nejen Chotkovy sady, ale vydláždění nových ulic, další parky v Bubenči, na Smíchově, v Praze a dalších městech „vybudoval řetězové mosty“ etc.), v tuto chvíli si spíš, než bych pročítal všechny podrobnosti říkám, co je tím dominantním motivem dnešních ohlédnutí za touto dobou (v televizi už poněkolikáté běží film či seriál o „Sisi“, jiné ženě zhruba téže epochy, rozdíl v jejich úmrtí je zhruba dvacet let). Také je řeč o zámku Konopiště, o tom, že Žofie fotografovala (to je dost výjimečné v té době) a o tom, že restituční nároky jejích prapotomků odmítly v minulých letech všechny soudy (Okresní soud v Benešově, Krajský v Prze, Nejvyšší v Brně a Ústavní v Brně), zbývá Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.

Muži nemají rádi změny, říká spisovatelka Tereza Boučková, nejmladší dcera spisovatele Pavla Kohouta (kdysi jsem ji viděl v Knihovně Václava Čtvrtka na jednom jejím pořadu, jsem zvědavý, zda mě tentokrát nějak zaujme, mám ji spojenou s nepovedeným adoptováním dětí, které se jí nijak neodvděčily, pokud si to matně pamatuju, teď to čtu, v románu Rok kohouta, ano, to jsem tenkrát četl), v tomto článku to vypadá nadějně, když se hned v úvodu dočítám o jejích sportovních úspěších těsně před šedesátkou a tančením salsy, nedovedu odhadnout, zda je to životní energie nebo uvědomění si časnosti života a související pokorou? Musel bych si asi přečíst její fejetony Závod časem (99 nejrychlejších fejetonů), které byly „důvodem“ rozhovoru a které by mohly něco napovědět. V každém případě se dozvídám mnohé zajímavé, o jejím dlouholetém „bydlení v lese“, po tom čase nevyhovujícím, chování domácích zvířat (jako dítě neměla babičku na venkově), Milan Lešák ml., který ji vyzpovídá, se táže, jestli ještě ráda „dělá věci, které se nesmějí“, spisovatelka odpovídá, že už ne, že je „poslušná stará paní“.

Řeč je o obtížnosti najít téma, o zmíněných fejetonech, také na obrázcích jsou obálky knížek Indiánský běh / Křepelice / Když milujete muže (na motivy první z těchto próz napsala scénář k filmu Ireny Pavláskové Zemský ráj to na pohled s Vilmou Cibulkovou a Miroslavem Etzlerem), zmíněný Rok kohouta, Život je nádherný, o tom, že rozumí divadlu, že všechno nářadí na opravu domu kupovala ona a ne její muž, o dračích lodích a před závěrem o návštěvě svého syna ve věznici.