Instinkt / IV

Instinkt / IV

Na obálce Instinktu 9/2018 z 22. února je tvář Jiřího Langmajera mezi dvěma bruslemi, v titulním článku herec říká, že vlastně moc bruslit neuměl, v rozhovoru se vyjadřuje k množstvím rolí, k nimž patří právě hokejový trenér Luboš Hrouzek v internetovém seriálu Lajna, či ředitele Kotase v televizním filmu Dukla 61, pojednávající o někdejší důlní katastrofě. Nejspíš si uvědomuju onu proměnu od někdejších frajírků, které mám spojeny hlavně s někdejšími filmy jako je Proč? (K. Smyczek, 1987, role též Daniel Landa, Jan Potměšil či Martin Dejdar, scénář publicisty Radka Johna, jenž poukazoval na problémové jevy ve společnosti, mj. také jako první v knize Memento na drogy, a zde vycházel ze skutečné události, kdy fotbaloví fanoušci zdemolovali vlakovou soupravu), Návrat idiota (1999, režie Saša Gedeon, třeba ta scéna, jak se vytahuje nad ústředním hrdinou, v roli Pavla Lišky). Dnes se Langmajer „vyklidňuje“ třeba potápěním a hormonální jógou, k ní ho přivedla jeho starší dcera Tereza (s mladší Julií a otcem též na fotce).

Téma „sobectví“ (egoismu) jakožto prvku přirozené lidské psychiky, které je v určité dávce třeba k dosažení „vnitřního klidu“ či „síly k lámání skal a překračování limitů“ je zpracováno v článku Já jsem já a hotovo! (text Kateřina Pokorná). Fotografie dívky líbající se v zrcadle poukazuje k dávnému motivu Narcise, pojmy narcismus (potřeba obdivu), egoismus (sledování vlastního zájmu), altruismus a sebevědomí precizují vysvětlení v rámečku, dotazované osoby vysvětlují moment důležitosti „si věřit“ (coby protiklad „mindráků“) a dalších pozitivních hodnot, padne zmínka o filozofii (řeč je o Adamu Smithovi či J. J. Rousseauovi) a několik zajímavých úvah.

Články o soutěži World Press Photo, o tom, jak přežít lavinu, o třech ženách, múzách výtvarníka Andyho Warhola Holky Warholky, tj. Nico, Edie Sedgwick a Ultra Violet (to docela může vést k úvaze o výjimečnosti a také možná aroganci, ale i sebezničujícímu přístupu k životu – nebo jim je ničil popartový malíř, režisér avantgardních filmů a manager Velvet Underground? Pak rozhovor s Janou Fabiánovou Do Ameriky jen se psem a vízem, tedy o její práci v porotě Grammy Awards, o tom, co je to profesionalita (tedy přesný plán, jak postupovat atd.), o kariéře zpěvačky, která je dcera Nadi Urbánkové. A pak o hudbě skupiny Simple Minds V zajetých kolejích – opravdu „žádné překvapení“, zatímco Whole Lotta Love (Příběhy slavných písní, díl 251) je opravdu klasika – o Led Zeppelin a jejích jiné skladbě Stairway to Heaven jsem ostatně psal na svých stránkách (31.01.2016) v sérii kultovní hity rockové muziky (více zde: https://jan-k-celis.webnode.cz/news/led-zeppelin-stairway-to-heaven/). Ovšem, text Honzy Dědka je skvělý, muziku, která na rozdíl ode mne, pro koho to byla žitá záležitost (Dědek je o generaci mladší, narodil se o tři roky později, než byla natočena tato píseň) nastudoval „ke kořenům“, protože je duší rocker („vychází z písně You Need Love od Willieho Dixona, kterou v roce 1962 proslavil Muddy Waters“ atd.). Řeč je o songu z alba Led Zeppelin II. je o kytarovém riffu všech dob, jak se o něm hovoří, nechuti kapely vydávat své songy na singlech, úspěších na hitparádách, dvou verzích (pětiapůlminutové a tříminutové, kterou J. Page neměl rád), coverzích (Alex Korner, Goldbug, Tina Turner) a největší slávě v roce 2008 na olympijských hrách, kde ji Jimmy Page zahrál a Leona Lewis zazpívala na stadionu v Pekingu (na YouTube se dá najít nahrávka).

Z filmu: Lidské hemžení pod lupou, film Jana Švankmajera Hmyz, hrají (na obr.) Jiří Lábus (pan Borovička), J. Dulava, N. Lichý, J. Budař aj.. V seriálu Český biják (37. díl) je pojednán Troškův film Slunce, seno, jahody (a jeho další dvě pokračování), inspiraci našel režisér v italské komedii Cukr, med a feferónka (1980). O Troškovi je také řeč v čísle z 21. prosince 2017.  

Povídání Lou Fanánka Hagena (Františka Moravce, frontmana kapely Tři sestry) nemám potřebu nějak komentovat.  

Vánoční dvojčíslo Instinktu z 21. prosince 2017 má zajímavou obálku s titulem Ježíš Kristus superstar. Jak se stal ikonou rockerů, šílenců nebo milovníků kečupu. Já si vzpomínám na studentská léta, kdy jsme si pochvalovali, že se v rocku objevilo rozměrnější dílo, když se nám dostala odkudsi do ruky ona ještě černá deska, a když pak vybudovali v Holešovicích Spirálu, šli jsme na představení a ocenili nejen Stříhavku, ale i celou jeho koncepci. Text napsal Honza Dědek a Jindřich Göth, shrnují bouřlivou genezi Webberova a Riceova rockového muzikálu (deska, Broadway, film), kontroverzi u věřících atd.. Česká premiéra byla v roce 1994. Zajímavé jsou i podrobnější souvislosti a tradice Ježíše třeba u Woody Guthrieho, to se mi líbí, že pánové nejdou po povrchu, ale téma opravdu „vytěží“ také doširoka, tedy nejen o známém díle, ale o tom, že „Ježíš je superstar“. Třeba osudy písně Jesus Just Left Chicago Billyho Gibbonse, převzatou později skupinou The Byrds na desce Ballad of Easy Rider, Aerosmith zase mají píseň Street Jesus (album Music from another Dimension), z čehož autoři vyvozují, že větší popularitu než jako hlasatele náboženských myšlenek má postava Ježíše jako člověka. Píseň, kterou zpíval Steven Tylor, inspiroval muž, který po Los Angeles chodil bos a oblékal se do bílého hábitu. Komerčně nejúspěšnější byla píseň kapely Ministry Jesus Built My Hotrod. Autoři ovšem rozšířili téma ikonizace i mimo samotnou hudbu, počínaje „vtělením“ samozvaných Mesiášů (uvádějí jich několik), až po některá filmová ztvárnění: pohádka Jiřího Stracha Anděl Páně, Willem Dafoe ve filmu Poslední pokušení Krista a ovšem drsné Umučení Krista se čtvrthodinovým bičováním, tedy utrpením jako ýnosným obchodem, nebo také Pasoliniho Evangelium svatého Matouše (už si to dnes moc nepamatuju, jen tu atmosféru a můj tehdejší komentář, kdy jsem tu inteterpretaci postavy označil jako schizofrenika). A nakonec zmiňují autoři Petra Vachlera a jeho Doblba! se scénou postavy Josefa Muka, jemuž se zjeví Ježíš. A celý článek je doprovázen řadou docela zábavných anekdot. Doplňuji teď ještě okrajově, náhodou jsem narazil v souvislosti s článkem o hudbě Noela a Liama Gallagherových a pustil si video Liam Gallagher & John Squire – Mars To Liverpool, začíná slovy „Jesus Christ“.

Předcházející článek, kde figurují Zdeněk Troška a Sára Sandeva volně souvisí s tématem tím, že pan režisér nemá rád Vánoce (v názvu „Ježíškovi vstup zakázán!“. Nová pohádka se jmenuje Čertoviny. Milovníci Troškových filmů si rádi přečtou, já proti nim nic nemám, ať si kritikové nad těmi „úsměvnými oddychovými příběhy“, jak je sám pan režisér nazývá, stěžují nad jejich plytkostí. V jednom rozhovoru při příležitosti natáčení Žabovřesek, s názvem Česká kritika mě nepochválí ani za Oscara, říká Troška a točí další film, říká: „Jak říkám, když máte náladu, v pondělí si pustíte Vlastu Buriana, v úterý Beethovena a ve středu plyn.“

Většinu vánočních článků, o Betlémech, seniorech v domovech, odpovědí známých osobností, jaké dostaly dárky, variant interpretací, kdo byl vlastně Ježíš, od Tomáše Čechtického atd. atd., přeskakuju.

„Kytarista a skladatel největších hitů Oasis Noel Gallagher vydal nové sólové album Who Built the Moon?“ Recenze Raniho Talimaty komentuje napětí mezi bratra Gallagherovými ve skupině, Noel byl ve stínu zpěváka Liama. To vedlo dokonce k rozpadu kapely, napětí trvá dál vzhledem k jejich sólovým kariérám. Liam přiznává svůj vzor Beatles, jeho bratr má tvrdší vzory. Poslouchám shora zmíněnou skladbu (Mars to Liverpool), ano, tak trochu nostalgie, podobnosti v harmonii, barvě vokálů atd., geniality Beatles to ovšem nedosahuje. Tak ještě All You're Dreaming Of, ano, to klasické ostinátní piáno, melodická výstavba, hezké. Ovšem teď ještě tedy Noelova kapela High Flying Birds –  Going Nowhere, je pravda možná trochu „syrovější“, nicméně na prvním obrázku se mihne ikona Abbey Road, vzhtahující se k tomu, že zde skladba je opravdu nahrána (Abbey Road Sessions). Recenzent říká, že také zní někdy jako he Who nebo The Jam (jejich někdejší šéf Paul Weller v jedné skladbě hraje na varhany, Beatles cituje v textech (Fixing a Hole či Harrisonovy Any Road), náladou připomíná trochu také U2, někde slyšíme modernější aranže, chvála patří baladě Dead in the Water, chytlavá je If Love Is the Law.

Na protější straně čteme v Příbězích slavných písní (díl 243.) o skladbě Freedom!´90, jejíž hudbu i text napsal a zpívá George Michael (1990).
I won't let you down
I will not give you up
Gotta have some faith in the sound
It's the one good thing that I've got
I won't let you down
So please don't give me up
Because I would really, really love to stick around
Oh, yeah
Atd., jak si čtu překlad, nejedná se o politickou svobodu, s níž bychom si mohli slovo spojit vzhledem k legendárnímu koncertu v Budapešti v roce 1988 (v tomto roce také dostal Grammy), Honza Dědek vysvětluje kontext, jde o snahu „vysvobodit se z okovů Sony Music“. Do oné doby mě pochopitelně Dědkův text vrhá, když se zmiňuje o Davidu Fincherovi, autorovi jednoho z videí či tehdy slavných supermodelkách Naomi Campbell, Lindě Evangelistě, Tatjaně Patitz, Christy Turglinghon a Cindy Crawford (vzpomínám si na tehdejší článek v nějakých německých novinách, kde hovořila o rozhodnutí nechat si její příznačné znamínko krásy [„beauty mark“], které si měla dle rad odborníků na modeling odstranit a neudělala to) na obálce Vogue od rovněž slavného fotografa Petera Lindbergha. A publicista zmiňuje další okolnosti vizuální Michaelovy prezentace.

Vidět chutě v barvách je recenze výstavy knižních ilustrací i volné tvorby Daisy Mrázkové Co by se stalo, kdyby… ve Ville Pellé, Magická symfonie slov a vět rozebírá nový okouzlující román Anthonyho Doerra O dívce Grace. Na dvojstraně 62-63 jsou stručné anotace „filmů roku 2017“ Silné hrdinky a povedená pokračování, pojednány jsou Bába z ledu, Masaryk, Špína, Moonlight, Blade Runner 2048, Čtverec, La La Lannd, Zahradnictví, To, Po strništi bos, Dunkerk a Wonder Woman z pera Vojtěcha Ryndy.

Kromě obvyklých reklam na televizní pořady Jaromíra Soukupa na Barrandově, které jsou součástí Instinktu, je v tomto čísle ještě i článek Exkluzivní Silvestr na Barrandově, tedy o programu v tento den, vlastně jsem to nečetl, na fotografiích jsou tváře Michala Davida, Dany Morávkové, Alice Bendové či Radima Uzla. Co dodat? Raději si přečtu článek o Barbře Streisand Nebyla jsem šťastné dítě (text Fabian Waintal), ještě předtím se ale přece jen zeptám Copilota, jaký měl vztah Soukup k Instinktu, zda měl třeba nějaký vlastnický podíl. Cituji odpověď: „Jaromír Soukup byl spojen s časopisem Instinkt, který vycházel od roku 2002. Původně byl týdeníkem, ale později se stal měsíčníkem. Společnost Empresa Media, kterou Soukup spoluvlastní, vydávala tento titul. Instinkt byl zaměřen na společenské témata a jeho poslední číslo vyšlo v říjnu 2019.“ V odkazech pak je ještě článek o tom, že Soukup uzavírá již druhý časopis, tím prvním byl Faktor Soukup. A letos (2024) jsme svědky komplikací celého Barrandova. Nechci se v tom moc šťourat, některé pořady jsem si třeba také pustil, ale ty, v nichž byl on komentátorem událostí, byly opravdu tristní. Tak teď už k té Streisandové:

Ta hovoří o své silné vůli, jde za svým cílem, herectví pro ni byl únik z reality (otec zemřel v jejím útlém věku, rodina upadla takřka do chudoby), zpívala dobře, znali ji jako „bez táty a s dobrým hlasem“, fascinovala ta iluze, svět barev. A stala se jednou z největších hvězd Hollywoodu. Přitom to postavení vlastně nemá moc ráda a neužívá si „světla ramp“ a vše, co je s tím spojené. Klade si otázky s tím, jak psát memoáry. V rámečku pak jsou vypsány ty neskutečné úspěchy, Grammy hned za první desku, Oscar za Fanny Girl, tedy hned první film, původně muzikál na Broadwayi, další Oscary za Hello, Dolly!, čtyřicet alb, dvacet filmů atd. V rozhovoru hovoří o smysluplnosti oprávněných kritik, které mohou posunout, na rozdíl od těch samoúčelných, o tom, jak se naučila válčit s tiskem, protože novináři všechno, co řekla, překroutili. Na nápad vyzkoušet práci režiséra přišla při filmu Takoví jsme byli (fotka s Redfordem a komentář „kapesníčky připravit!“) Sydney Pollacka. Když pak nedostala za režii filmu Jentl Oscara, potvrdila si tím, že Hollywood diskriminuje ženy, když se později první oscarovou režisérkou stala Kathryn Bigelow s válečným filmem Smrt čeká všude a ona jí sošku předávala, „ohromně jí to přála“. Po Pánovi přílivu pak „skočila“, v obou zmíněných filmech hrála zároveň hlavní roli.

Nu a v seriálu Český biják (29. díl) přišla na řadu Šíleně smutná princezna. Zajímavá je myšlenka, že pohádky byly často kritikou označeny za nepovedené, a teprve úspěch u diváků je od tohoto prokletí osvobodil. Pro české pohádky je charakteristická krása a poezie, také humor a písničky. Detaily nebudu rozebírat (Neckář známý už z Vlaků, pro Vondráčkovou první filmová role), ale zaznamenám (vzhledem ke „svým“ tématům) dvojici králů jako rolí komediálních herců, zde J. Marvan (Jindřich Spravedlivý) a B. Záhorský (Dobromysl řečený Veselý). A ovšem, dvojnost ještě akcentují dva rádcové Darek Vostřel a Josef Kemr (Y a X). Bořivoj Zeman připravoval v duchu Šíleně smutné princezny pokračování Pyšné princezna, herec Ráž odmítl, Pavel Taussig v archivu Barrandova našel o tom dokument.

Nakonec (bez mého komentáře, ačkoli by za to článek stál) rozhovor s prof. Josefem Fantou o lesích, a text o prstenech, to je pro mě zajímavé téma (Pán prstenů, Prsten Nibelungů etc.), ale tohle hledisko je pro jiné čtenáře.