Instinkt / III

Monika Absolonová je tváří na obálce Instinktu z 16. listopadu 2017. Je příjemná a usměvavá, příjemně se poslouchá, i když na pódiu něco uvádí, uvědomuju si ten rozdíl, zpěvačky dřívějších generací nehovořily na prvním místě o svých dětech. Přiznává se, že je pověrčivá, hovoří o svých rolích, o odchodu z jednoho týmu a hodnocení svého přístupu i k jiným problémovým událostem atd.. Sympatické.

Vesničko má výjimečná je převyprávění o několika nevelkých obcích, říká se tu, že „Česko je zemí s největším počtem malých obcí v Evropské unii“. Říkám si, jak je to s jejich hustotou, vzpomínám třeba na některé severské země a porovnávám, jak je to u nás z jedné vesničky do druhé pár kroků. I o tom je tu řeč. Pak Heřmanov, vesnice roku 2017, malá Vysoká Lhota na Pelhřimovsku, nejmenší obec v republice. Pravda, je to také trochu otázka správní, staré sídelní celky se slučují nebo naopak rozdělují v ambici být viditelnější nebo co (u nás Kacákova Lhota a Náchodsko před časem).

Hezký článek Koňský ráj to napohled, z nějž vybírám mezititulek Týraní koně jsou vděční. Určitě vidím jako trpké a bolestné, co se děje v oněch nešťastných případech a také v těch nejrůznějších pěstírnách psů atd., a naopak je zajímavé, že se v médiích čas od času objeví nějaká varovná zpráva (a zde je ta zpráva naopak potěšující, pozitivní), a – mnoho o tom nevím, nemohu vynášet soudy – je otázka, zda také stát zasahuje v té míře, aby tyhle negativní jevy nebyly. Je to celé asi komplikované, když o tom přemýšlím. Staré vazby lidí k zemědělství asi v někdejší míře pominuly, nejsou, co bývaly (i když si ani ty neidealizuju), samozřejmě se změnila celá struktura společnosti, mám na mysli, že už nevidíme tažné koně na poli, jsou tu stroje, moderní zemědělec musí být také šikovný podnikatel. A na druhé straně ona ikonizace podnikání svádí právě k případům s neetickým chováním či možná také neschopností, otázka je také, jak je zakotveno zvíře v právním systému (jak říkám, je to řada témat, všechno by se to muselo pečlivěji rozebrat). Myslím si také na druhé své o oněch módních ideových výstřelcích, odsuzujících ve jménu jakési volné přírody vlastně takřka cokoli, co souvisí s domestikací, a tedy třeba i drezúrou zvířat. Přitom i ten pejsek je rád, že má svého pána, a myslím si, že i velbloud či tygr v cirkusu jsou zvířata šťastná, nikoli týraná.

Z hudby je také: Textař Michael Kunze. Narozeniny na Plese upírů. Kunze se narodil v Praze, velmi hezky o ní mluví, přijel sem oslavit své narozeniny a zavzpomínat na své líbánky, zažil zde bouřlivý rok 1968. Jeho přítelem byl Karel Svoboda, ve čtrnácti ho fascinoval rokenrol, Elvis Presley, Chuck Berry či Beatles, sice vystudoval práva, poté i historii a filozofii, ale jeho světem se stal muzikál, v němž se divadlo spojuje s rockovou hudbou, kterou poslouchají mladí lidé, zatímco opera má své publikum, tam je klasická hudba, kterou příliš mladých neposlouchá, je to ale také hudební divadlo. Podle Kunzeho je důležitý ten příběh, musel bych se zeptat hudebních fanoušků opery (já jím nejsem), zda to také pro ni platí, já jsem přesvědčen, že tam je důležitý především ten svébytný svět s tou určitou honosností či noblesou atd. Souhlasím nicméně s Kunzem, že hudební a slovesný styl jsou propojeny, písňový text má svá specifika odlišná od básně. Kunze hovoří o impulsech, které mu ukázaly důležitost precizního řemesla, nejen umělecké disciplíny: Andrew Lloyd Webber architekturu a strukturu show, od Stephena Sondheima nutnost maximální srozumitelnosti a přesnosti, a od Stephena Schwartze potřebu neustálého zlepšování a změny. K Plesu upírů jej inspiroval film Romana Polanského z roku 1967 (říká, že „má ego hodně velké“), spolupracoval s Jimem Steinmanem. U nás je muzikál uváděn v Goja Music Hall s Romanem Vojtkem v hlavní roli.

Fantom Morrisvillu (Český biják, 24. díl, režie Bořivoj Zeman, 1966). V textu takřka dominují stížnosti Oldřicha Nového na jeho upozadění ve prospěch Waldemara Matušky (také na stránce i-Vysílání ČT je vyobrazen populární zpěvák s banjem, žel film nelze přehrát, já sám si vzpomínám matně, a připomínám také prostřednictvím stránek www.filmovyprehled.cz, kde se hovoří o tenkrát populárním žánru „českých parodií na „kapitalistickou zábavu““ jako jsou filmy „Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964), Adéla ještě nevečeřela (1977) či Tajemství hradu v Karpatech (1981)“, specifikovaný jako brakové čtivo (áno, to se ještě nevrátilo znovuobjevení Krvavého románu, jehož autor ještě žil ve Studeňanech nedaleko Jičína, ale Wallaceho jsme v tu dobu také četli!), zde reprezentované „odrbaným sešitem“ Fantom Morriswillu od Jamese Harrisona, který si čte člen operního orchestru Emil.

A to je ono dvojnictví, na které Pavel Taussig upozorňuje, a které je pro mě (vzhledem k „mému“ tématu) nejdůležitějším sdělením textu. Filmový přehled pak uvádí, že Matuškova písňová čísla nejsou příliš šťastným scénáristickým počinem, že neladí s Bizetovou Carmen (tu hraje orchestr, zatímco si hudebník pod pultem čte Fantoma), a že ústrojněji je využit ve zmíněném Limonádovém Joeovi. V Českém bijáku je pak citován Nového dopis s výčitkami, že jsou tištěny Matuškovy fotografie, že ten označoval svou roli za hlavní či že produkční neprozrazoval, že v kostýmu se nepohyboval představitel „zakletého“ sira Haniballa Morrise, tedy Nový. To není ovšem to jediné, co se dočteme, Taussigův pohled jako historika a znalce českého filmu jde do hloubky, zmínka padne i o změnách rolí, Matuška místo původního Miloše Kopeckého (rychle pro něj Juliem Kalašem a Ivo Fischerem dodáno pět písní, zatímco pro Nového zbyla jediná!), Alenu Vránovou nahradila Květa Fialová, Olgu Schoberovou (ta hrála ve zmíněném Limonádovém Joeovi) Jana Nováková, jejíž tragický osud autor připomíná. V rámečku je uveden zajímavý příběh o tom, jak Oldřich Nový zachránil nemocnému Janu Skopečkovi, s nímž se později setkal také ve filmu, v transportu za války život.

Pěkný článek je o herci Jaroslavu Pleslovi (Vojtěch Rynda), jeho roli Hamleta na Letních shakespearovských slavnostech, v Krobotově Kvartetu, kde hraje na housle, či v inscenaci Honey, kde vystupuje s La Putykou. Také zajímavá výpověď o režisérovi Krobotovi, jeho nemluvnosti, laskavosti a náročnosti. Mě oslovuje také informace v rámečku, že Plesl prování ve volném čase na hradech a zámcích, což ostatně uplatnil v televizním pořadu Skryté skvosty, který běží už skoro rok (první díl, Hrádek u Nechanic, 8. 7. 2023). A také namluvil celou řadu knih, a za jednu z nich „dostal i nějakou cenu“.

Šperk ze zkamenělé krve (text Klára Antonova Fischleinová) pojednává o českém granátu. Václav Cílek, jak si vzpomínám, o tomto kameni hovoří jako o tom, které měly naše babičky často jako jediný šperk a já si vzpomínám, že máme doma také právě takové dědictví, nevím proč, připadalo mně, že se svým charakterem opravdu hodí k našemu národu. A kromě toho je Turnov, město kousek od Jičína, ke kterému mám pochopitelně jistý celoživotní vztah, místem právě českého granátu.

A pak je tu také článek o českých lázních, Lázně 2017, rovněž střípek k zajímavému „českému“ tématu.