Instinkt / II

O ostrově Mauricius, na který láká reportáž s podtitulkem Ráj na Zemi očima redaktora Instinktu již na obálce (číslo 17. května 2018) jsem se zmiňoval již v komentáři k číslu Lidé a Země (1. leden 2015), věnované ústřednímu tématu ostrova (Na ostrov!) s obálkovým titulkem Útěk na Mauricius. Uvědomuju si, že o něm vlastně nic nevím, kromě toho, že se nachází kdesi u Madagaskaru (nejsou tam někde také Seychely a Réunion?) a ovšem, vryto do mysli to jméno je prostřednictvím poštovní známky Modrý Mauritius s její výjimečností a astronomickou cenou pro sběratele (pět mil. dolarů). Nyní si doplňuji – třtinový rum (cukrová třtina), a blboun nejapný, jehož jméno (zvláště coby vystudovaný lingvista) nelze přehlédnout, nicméně netušil jsem, že tento asi metr velký a deset kilo těžký vyhynulý nelétavý pták (také dodo, dle Wikipedie též dront, ale: doplňuji, zde rovněž podrobněji uvedený, „dodo“ je překlad latinského „didus“, blboun) má domovinu právě zde. Tomáš Čechtický, autor textu, cituje Marka Twaina: „Bůh stvořil nejdříve Mauricius a teprve potom ráj, jeho kopii.“

Reportér odjel na pět dní k Josefu Bouškovi, který tu má malou firmu. Na úvod opravdu zmiňuje slavnou známku s podobiznou královny Viktorie, kterou lze spatřit v Blue Penny Museum v metropoli Port Louis osvětlenou vždy deset minut z jedné hodiny a my čteme o podrobnostech o jejím vzniku (Bordeaux cover, objednávka vína 4. října 1847) v souvislostech s historickými proměnami země (po Francouzích a Angličanech 12. března 1968 nezávislost klidnou cestou). Reportérův kamarád hovoří o prosperující zemi, kde je výhodné podnikat, oproti dřívější cukrové třtině se těžiště posouvá k turismu. Hovoří se zde kreolsky a pak tu jsou Indomauricijci, také čínští Mauricijci, běloši, přistěhovalci z JAR, je tu neuvěřitelná náboženská tolerance. Nádherné pláže, přírodní krásy, tropická flóra, hinduistické poutní místo, atd.. Líčení pohodového pobytu.

S větrem o závod a na elektřinu. Hovoří o všemožných pozitivech elektroaut a větrných turbínách a jejich ekonomických a dalších výhodách (dle textu zřejmé komerční hledisko ČEZu), zajímavé z mých (nepatrných) osobních zkušeností, někdejších návštěv Dánska, kde byly „vrtule“ běžnou samozřejmostí a neshledávaly se s takovým odporem jako u nás, nedávnou cestou do „Bolky“, kde nabízeli v obchodním domě elektroauto „jen“ za milión a pár set tisíc korun, a hysterií v těchto dnech v souvislosti s eurovolbami, kdy se všichni svorně dušovali, jak zruší Green deal, jestliže je zvolíme. Já si spíše kladu otázku po povaze podnikání, jehož nejvyšším cílem má být zisk – proč se nepodařilo „v lepších časech“ vyvinout ekonomicky úspornější technologie, když se o problému ví a mluvilo už před šedesáti lety, a hasí se požár, když už ho máme za patami.

Martin Dejdar (na obálce), článek Jsem workoholik a srdcař. Všichni je známe, herce z Ypsilonky (Lábuse, Synkovou, Vacka, Kořínka, Jiráně, zakladatel Jan Schmid nedávno odešel z tohoto světa) a další osobnosti podobné poetiky (zmíním alespoň Oldřicha Kaisera), společně s Jiřím Lábusem jej v rozhovoru nacházíme v několika fotografií z inscenací (Praha stověžatá, Kluci z hor, v němž se „po čtvrtstoletí – od filmu Amerika“ spolu setkali). Ve Studiu Ypsilon Dejdar začínal v roce 1987 (tzn. už v Praze, kam bylo divadlo založené 1963 přestěhováno v roce 1978), hovoří o tom, že se změnilo „úplně všechno“, především sem před Listopadem chodili lidé „kvůli tomu, co nacházeli za textem“, a tento kontext je dnešní generaci zcela nesrozumitelný. Ono významové spojení, které vzniká za textem, je vlastně podstatou komiky, s níž řečenou poetiku (styl, sdělení) spojujeme, a o tom Dejdar (sice v jiné souvislosti, ale ohledně téže podstaty) hovoří: „[…] dneska jde do kin jedna komedie za druhou, ale málokterá je tak dobrá, že se na ni dá dívat.“ O požadavcích diváků a představách výrobců zábavy je vlastně podstatná část rozhovoru, také o tom, jak v Ypsilonce byli schopni hrát na různé hudební nástroje, v některých představeních (Mozart v Praze nebo Praha stověžatá) celé kusy vážné hudby.

V hesle v rámečku připomenuty mj. role v muzikálu Šakalí léta, Český lev za Učitele tance, řada seriálů, moderování pořadů, dabing Barta Simpsona, členství v porotě Česko Slovensko má talent, účast v pěvecké soutěži Tvoje tvář má známý hlas atd. (zmiňuji opravdu jen zlomek). Se synem Matějem si zahrál v Klucích z hor a v pohádce Dukátová skála s dcerou Sárou.

Boom vyvážených náhražek jídla, dokonalá strava pro lidské tělo? Prý „amarouny“, článek o nich. Prý stop karbanátkům, jídlo z prášku, jaké nabízí firma Real Food. Nu, nic proti novinkám a alternativám, ale (informačně přečteno, včetně navazujícího rozhovoru s Petrem Havlíčkem, výživovým specialistou, který se stará o sportovce) popojedem, já mám svoje úlety – třeba wakame, mořské řasy. Ty mně střevní makrobiotiku nenaruší. Jen jsem si vzpomněl, už kdysi na diabetologickém školení nám nabízeli k jídlu tofu či co ještě, nechutnalo mně to. Náhražka.

Příběh herečky Shirley Temple, Prtě, které zbořilo Hollywood. To by vyžadovalo celkovou úvahu o fenoménu Hollywood, tedy filmový průmysl, ikonizace určitých obsahů atd. Jak „skotačivost“ zvítězí. U nás „jičínská“ herečka Věra Ferbasová, „dívčí klaun s tváří naivky a očima mrkací panny“ (Ondřej Suchý v jednom článku). A ovšem, svým způsobem to byla „fabrika na antidepresiva“, a pak její návštěva v Praze, to byl také hit, v článku je fotografie s Václavem Havlem.

Důležitý článek o „hoaxech“, Chyceni v síti lží. Souvisí s mým tématem zkreslované reality, zde popsány základní věci.

Z muziky: Blossoms z Manchestru, Rehabilitace tradičního popu. Tom Ogden, Charlie Salt, Josh Dewhurst, Myles Kellock, Joe Donovan. Stejnojmenná deska (Blossoms, 2016) vyhlášena v Británii deskou roku, druhé studiové album Cool Like You je tématem. V komentáři se říká, že někdo může při poslechu zaslechnout i Pet Shop Boys. Možná, ti jsou ale nějak jednoznačnější, razantnější, jednodušší. Není to moje muzika, ani jedno ani druhé, ale přiznávám, že v tom je cosi „na pohodu“. To Somebody That I Used to Know, kterou zpívá písničkář Goty, původem Belgičan, který se s rodiči odstěhoval ve dvou letech do Austrálie a zpěvačka Kimbra, kterou Goty původně vnímal žánrově jako interpretku moderního jazzu (2011) stojí za poslech (Příběhy slavných písní, díl 262.) Zajímavá je geneze skladby, totiž převzetí kytarového riffu ze skladby Sevilla Luize Bonfy. Nejprodávanější singl roku 2012 v Americe je o „rozchodu“, možností náhledu z obou stran partnerů Goty vysvětluje mimořádnou popularitu písně.

Z výtvarného umění: Dvojdílná výstava v Obecním domě Česká divadelní fotografie 1859–2017, historická a současná část. Karikaturista Miroslav Barták s podtitulkem „Nikdy jsem nekreslil tlamy“, to je spíše životní portrét jednoho z oboru, vedle Jiránka a Renčína, o nichž Barták hovoří jako o mistrech, on sám původně studoval vojenské gymnázium, pak námořní akademii ve Varně, jako strojní inženýr se plavil na lodích deset let do doby, než jedna z nich u Kuby havarovala vzhledem k tomu, že na ní nic nefungovalo (o vztahu Kubánců k práci se nevyjadřuje zrovna lichotivě, ostatně u nás to znali kamarádi v Semilech, kde pracovali v Koloře). O kamarádství a společné chatě s Jiřím Menzelem, švýcarském časopisu Nebelspalter, který mu uveřejňoval pravidelně kresby a dobře platil, na rozdíl od Dikobrazu v normalizačním Československu, dnešních existenčních obtížích časopisů, o „technickém“ charakteru jeho kreseb. Zajímavý je poslední odstavec, postihující povahu humoru, který se verbálně dá obtížně analyzovat – „když se však poveden nakreslit tak, že na první pohled bude vypadat, jako že je všechno v pořádku, ale na druhý pohled začne vrzat a v mysli konzumenta dojde ke skluzu od reality k metafoře, potom, se už snad o humoru dá mluvit.“ (s. 54)

Seriál Český biják (Pavel Taussig), 46. díl: Jára Cimrman ležící, spící, 1983, režie Ladislav Smoljak. Film, v němž „autoři Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák porušili zásadu, že Mistrova podoba zůstane v anonymitě“. Hned tato první věta mě vlastně zaujala nejvíce vzhledem k tomu, co mně připadalo nejen zábavné v době, kdy ještě cimrmanologie, respektive kulturní aktivity pánů tohoto souručenství, nebyla kultovní záležitostí širokých vrstev národa, totiž myšlenka vztahující se k identitě Járy (da) Cimrmana (tenkrát ještě takto nazývaného), jak jsme se o ní dozvídali v souvislosti s Nealkoholickou vinárnou U Pavouka (pominu teď souvislosti s Řimsologickou společností někdejších studentů FFUK, která mně je bližší, kde je ta formulace ostřejší, totiž „proti-alkoholní“, Societas contraalkoholica doctoris Řimsae) a někdejších tiskovinách, kde byla Cimrmanova existence vysvětlována opravdu s tím „správným“ duchem pomocí papíru, v němž je vystřižen střed, a tento otvor je názornou ukázkou toho, jak je osoba geniálního vynálezce „patrná“ v ostatním světě.

Dohledávám v internetu, kde přece musí být vše, a opravdu, „filosofie externismu“, dovolím si ocitovat z oné filozofické disputace v Basileji: „"Pravím-li," řekl Jára Cimrman, "že existuje toliko okolní svět a neexistuji já, neznamená to, že nejsem ve vnějším světě vůbec patrný. Existence a patrnost jsou totiž dvě naprosto různé věci." A dále Jára Cimrman přirovnal okolní svět k jakési ploše. uprostřed níž je místo, kde chybí Jára Cimrman. Jestli dovolíte, vysvětlil bych to názorně. (Papír s dírou.) Tato plocha představuje svět. Vidíte, že Cimrman tu vytváří takovou – řekli bychom – díru, jejíž reliéf je jasně ohraničen, tedy patrný.“ (https://www.phil.muni.cz/fil/texty/externismus.html). Teorie je popsána v nejstarší hře, zabývající se Cimrmanem, Akt, a rovněž Blaník, na Wikipedii je jí věnován článek Externismus.

Tahle nádherná úvaha, parodující mimochodem tehdejší marxistickou ideologii s jejím materialistickým objektivismem a nezbytností historického vývoje, která pak byla rozpracována do „teorie poznání“ s Cimrmanovým tvrzením o „přesností omylu“ a „krokem stranou“ (viz uvedená adresa) se mně dnes, po možná takřka šedesáti letech jeví v blízké souvislosti s atmosférou kolem Franze Kafky, která pojmenovávala bytostné pocity člověka výrazem „odcizení“ (také v souvislosti s tehdejším existencialismem, Kierkegaardem, konečně u nás vydávaným atd.), aktualizovaného na Liblické konferenci (participoval tam též můj příbuzný Jiří Žantovský), byť se moment identity letos, v roce stého výročí pražského židovského spisovatele, jeví interpretátorům trochu jinak.

Jen ještě pro doplnění, pomník „českého velikána“, už vlastně nevím, kde jsem jej viděl, má záměrně zcela nejasné rysy tváře (podobně je vtipně komentována i Autobusta Járy Cimrmana se „strhanými rysy“), stejně tak se hovořilo o „dokumentárních“ fotografiích, na nichž Cimrman je, nicméně obvykle tak nepatrný, v davu a podobně, že je obtížné rozlišit jeho fyziognomii. Je otázka, zda komentář v článku v Instinktu, kde se hovoří o nevyslyšeném nesouhlasu Jiřího Šebánka s natáčením filmu Jára Cimrman ležící, spící, souvisí právě s touto filozofií, v každém případě cítím určitý odklon Smoljaka a Svěráka k řekněme mainstreamové poetice, neproblematičtější zábavě, aniž bych chtěl zpochybňovat takové  výroky jako je Cimrmanova poznámka vůči dramatikovi A. P. Čechovovi, který psal „Dvě sestry“, „Není to trochu málo, Antone Pavloviči?“. Podobně zajímavá je poznámka, že věty, kdo podává tabulky a kdo pero ve filmu Marečku, podejte mi pero!, je z reality (když Smoljak učil v Brandýse nad Labem), skutečnost, že za vstupem do filmu byl Sergej Machonin, kterého znám více jako překladatele z řady jazyků a redaktora Literárních novin, když vyzval autory divadelní hry Vražda v salónním kupé k přepracování pro film. Také skutečnost, že ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje měla svou poslední roli předválečná komička Věra Ferbasová, stejně jako Nárožného ztvárnění závodníka byl jeho debut. To, že Svěrák se Smoljakem „přáli“ legendám, jsem vždy hodnotil s povděkem, František Kovářík, tenkrát devadesátiletá legenda českého divadla, byla opravdu postava v tradici profesorů v českých filmech, okořeněná cimrmanovským humorem.

Mě by samozřejmě asi nejvíc zajímalo pojmenovat skutečné místo a typ tohoto humoru (je už napsáno pár diplomek, prolistoval jsem tu od I. Radové na MUNI 2011), k čemuž bych už měl nutný odstup, kromě úponu ke staré monarchii a secesi (to už dělali Voskovec a Werich ve Slaměném klobouku, nevím, jestli si této souvislosti někdo všiml) je tu onen „epistemologický“ aspekt, ostatně „dokladování“ reality, jejíž součástí je také vztah k fotografii a filmu, jak Taussig poznamenává, je určitým „dvojnictvím“ (to slovo se tu také mihne). Ve filmu Jára Cimrman, ležící, spící, ostatně (v úloze badatele, kterou ztvárňuje Josef Abrhám, a jehož příchodem do Liptákova celý film začíná) je právě ono zkoumání skutečnosti, východiskem.

A alespoň ještě jedna poznámka, uvědomíme si ji, když čteme závěrečné titulky filmu (dostupného na i-vysílání České televize). Je to neuvěřitelná galerie herců, kteří vedle těch hlavních, jakou je Valerie Kaplanová (pamětníci ji pamatují, jak v Pardubicích chodila podobně vážným krokem), vystoupí v malých rolích (možná jsme je i přehlédli a nyní vidíme jejich jména), Svitáček, Hybner, Kostka, Suchařípa, Frej, Zahajský, Husák, Čepek, a ovšem další z divadla. Kde je najdeme tak pěkně všechny pohromadě?

Z muziky ještě Terezie Kovalová, šikovná violoncellistka, zaregistroval jsem už někde.