Instinkt / I

Po National Geographic a Lidé a Země přišel na řadu časopis Instinkt, který jsme měli „doma“ jako tak trochu oddychové čtivo, možná trochu, aby byl člověk nějak v kontaktu s tím, co se kde děje (jak to jinak říci?), žena tam našla křížovku a sudoku, já jsem tam posléze našel seriál Příběhy slavných písní Honzy Dědka, tenkrát tak trochu k mému překvapení, protože jsem se na svých stránkách pustil, aniž bych měl tušení o Dědkově projektu, do něčeho podobného v sérii příspěvků, které jsem dokonce nazval podobně – Příběhy písní – počínaje tuším článkem Nekdú? / The House of the Rising Sun (16.04.2011) o slavné skladbě, jak jsem ji znal od Animals, a protože jsme tenkrát, když jsme ji v šedesátých letech poslouchali, neměli přístup k časopisům s texty a anglicky jsem uměl prachbídně, nevěděl jsem, co je to ono „Oh mother tell your children / Not to do what I have done“, jen jsem tušil ten začátek, že matka má říci něco svým dětem (Více zde: https://jan-k-celis.webnode.cz/news/nekdu-the-house-of-the-rising-sun/). A ovšem, tahle muzika je asi vždycky generační, a později mě život zavál jinam, takže jsem tím spíš tu muziku „osmdesátek“, která formovala Honzu Dědka, už ani příliš neznal.

Z hromádky, po které jsem šáhl, jsem – div se, světe – narazil na dvě čísla, v nichž se píše o alkoholu, Alkohol: Nekonečná milostná aféra (číslo 10. května 2018) a Pít, či nepít aneb pivo na řídítkách… („pivní cykloturistika, policii děsí, Češi ji milují“, číslo 12. července 2018), nevím, zda přátelé řimsologové (pražská Protialkoholní společnost doktora Řimsy, Societas contraalcoholica doctoris Řimsae) čtou také Instinkt. První článek v čísle s tváří Ilony Csákové na obálce líčí historii (a prehistorii) požívání (a užívání si) alkoholu s užitím odborných zdrojů, hned na začátku teorie „opilé opice“ amerického fyziologa Roberta Dudleyho, jenž hovoří oblibě nahnilého ovoce obsahujícího etanol u primátů, které se dalo pro zápach snadno vystopovat, obsahovalo cenné kalorie a bylo zároveň antiseptické. Etanol v těle uvolňuje serotonin, dopamin i endorfiny, uklidňující a rozveselující.  Opice to ale nepřeháněly, byly by pak snadnou kořistí pro predátory. Přírodovědci hovoří i o jiných zvířatech, zvláště vyšších živočiších, schopných užívat návykové látky, slonech či velbloudech. Floridští paleontologové, genetici a biologové pod vedením profesora Stevena Bennera pak objevili „zrod metly lidstva“, totiž mutaci genu ADH4, díky němuž předkové lidí získali nový enzym, zvyšující schopnost metabolizace etanolu, tedy zpracovávat jej až čtyřicetkrát rychleji. A tady je prapůvod nejrozšířenější lidské závislosti.

A pak už je vlastní historie požívání alkoholu, na jehož začátku je objev kvasinek přeměňujících sacharidy na etanol. Německý historik Martin Zarnkow se specializuje na dějiny piva, říká, že „alkoholické nápoje byly jedním ze zásadních hybných motorů neolitu“ (žeby také řimsolog?), doby, kdy člověk domestikoval první zvířata a z nomádského života přešel na usedlejší, našel pak na Břichatém kopci (Göbekli Tepe) na jihu Turecka kamenné nádoby, v nichž se vařilo prehistorické pivo, a příslušné nástroje, mohlo se připravovat z divokého obilí, které zde rostlo, předpokládá se, že zde bylo třeba mnoho silných lidí pro budování náboženských objektů, pro ně se „grilovalo“, připravovalo jídlo a pití. Patrick McGovern, „Indiana Jones pravěkého pití“, zkoumal recept obyvatelů Číny, kteří míchali rýži, med, plody hlohu a divoké révy, hovoří o souvislostech s hudbou, tancem, divadlem a náboženskými mýty, dokonce o „sebeuvědomění“, související s jazykem a vědou, coby výsledkem magické „intoxikace“, proměňující „lidskou mysl“ (Intoxicating: The Acience of Alcohol).

Dál už to možná trochu líp známe, Sýrie, Babylonie, Egypt, Řekové, Etruskové i staří Římané (kromě textu též stručně v rámečku, kde jsou zmíněny tresty za opilost, docela vysoké, i smrt, třeba v Athénách). Keltové, kteří si víno neuměli vyrobit, je vyměňují za otroky, „sklenka v rukou mnichů“ je další kapitola. Původ slova alkohol v arabštině (samozřejmě, to al- musí člověka trknout, kdyby to už nevěděl) a přenosy jeho významu z destilovaného nápoje na označení chemické látky, jako první ruská vodka a gin z jalovce zprvu ve Vlámsku a Francii, německé klášterní pivovary a chmel, Kolumbus pak přivezl z Nového světa cukrovou řepu, Irové a Skoti v době renesance přišli s whisky, ve Francii „šartrezka“ (klášter Chartreuse, 130 horských bylin a vínovice), v 19. století absint, nápoj „intelektuální elity“. „Milostný románek člověka s alkoholem nikdy neskončí.“

Příznivá recenze alba Báry Basikové Slzy, komentář k „osmdesátkám“ s idoly Depeche Mode, The Cure aj. Ve zmíněných Příbězích slavných písní, k nimž se budu vracet (zde díl 261.) Spaceman od Babylon Zoo (1995), „hit z kosmu“, v reklamním klipu totiž vystoupila modelka Kristina Semenovská z vesmírného modulu – v souvislosti s tématem návratu dcery z daleké budoucnosti. Kapela patří k skupinám „jednoho hitu“, jemuž se ostatně Honza Dědek věnoval soustavně v jednom svém projektu. Přitom to byla „nejrychleji prodávaná skladba od vydání Can´t Buy Me Love od Beatles z března 1964“, což souviselo se zapojením do reklamy „legendárního džínového modelu 501“ (Levi´s), natočené Vaughanem Arnellem (klipy pro Spice Girls, One Direction n. Robbieho Williamse) a Antheou Benton (ůro Jamiroquai, Také That nebo George Michaela), pro společnost Levi´s v pořadí už „sedmá skladba použitá v reklamě na džíny, která opanovala britský žebříček“ (Dědek uvádí všechny, mj. M. Bolana, Inside od Stilskin, Boommusic, která vynesla jamajského zpěváka Shaggyho). Spaceman – silně zkreslená kytara a roboticky znějící vokál, singl v lednu 1996 sesadila z vrcholu britské hitparády G. Michaela (Jesus to a Child).

Z literatury recenze lyrické knihy švédské autorky Kerstin Ekman Pes o dvou podobách zvířete „divokého“ i „ochočeného“, přemýšlím o tom, jak výraznou figurou je tohle zvíře v literatuře, vedle zřejmě nejznámějšího Bílého tesáka Jacka Londona, Psa baskervillského A. C. Doyla z novějších třeba Red Dog, román od Louise de Bernières (taky napsal Blue Dog), The Plague Dogs (Moroví psi, podle knihy též animovaný film) od Angličana Richarda Adamse, o němž se dočítám, že zvířata ve svých knihách antropomorfizuje (již v debutu Watership Down, na jehož obálce jsou dva králíci), příběh je o dvou psech, kteří utečou ze zařízení pro testování zvířat, v němž s nimi špatně zacházejí, a nastane na ně hon ze strany vlády a médií, přičemž článek novináře, že uprchlí psi šíří dýmějový mor, dává knize název. Internetová stránka www.goodreads.com mně vyhodila stovku dalších literárních děl, v nichž vystupují psi (https://www.goodreads.com/list/show/91846.Novels_Featuring_Dogs) . A z českých samozřejmě Čapkova Dášeňka, život štěněte, jedna z prvních beletristických knih, kde se uplatnila fotografie (nedávno o ní psali Jarmila Schreiberová a Jan Bílek v knize Pátečníci na fotografiích Karla Čapka). O psech pojednává také animovaný film Psí ostrov režiséra Wese Andersonona, „proslaveného snímky Život pod vodou nebo Grandhotel Budapešť“, který získal jednu z hlavních cen na festivalu Berlinale (recenze Jana Škody). Starosta japonského Megasaky vyhostil všechny psy na ostrovní skládku, kde mají umřít, protože se lidé bojí údajné psí chřipky, film má hvězdné hlasové obsazení s Edwardem Nortonem, Jeffem Goldblumem, Scarlett Johansson a Yoko Ono, je tu podobná anamiace loutek (tzv. stop motion) jako ve filmu Fantastický pan Lišák, poetiku filmaře recenze charakterizuje slovy „švihlé, melancholické postavy, disfunkční rodinné vztahy nebo suchý humor“.

Francouzský kreslíř Jean-Jacques Sempé „není jen ilustrátorem příběhů o zlobivém Mikulášovi“ Reného Goscinnyho (Le Petit Nicolas, Malý Mikuláš), , v povídkách pro děti a mládež, vycházejících z nostalgických vzpomínek na dětství v padesátých létech, jsou ale i další, na Wikipedii se dočítám o Celestýnovi, v orig. Agnanovi, „Nejlepší žák ze třídy a mazánek paní učitelky, a proto ho nikdo nemá rád. A ještě k tomu má brýle a tím pádem ho nemůžeme praštit do nosu, kdy se nám zachce.“, napadá mě náš Poláček s legendárními příběhy Bylo nás pět, které jsem jako dítě poslouchal v rádiu, čtené Františkem Filipovským. To ale již odbočuju od tématu, i když jen částečně, protož se jedná o recenzi výstavy Malý Mikuláš a jiné.. v Galerii Villa Pellé v Praze z pera Kláry Čikarové, v archivu galerie anotace uvádí jména „zvídavý Mikuláš, snaživý Celestýn, gurmánský Vendelín“, recenzentka uvádí ještě Viktorína. Pelé ilustroval další dětské knihy, „u nás vydaný Maminčin zámek Marcela Pagnola nebo Katku Krátkozrakou od Patricka Modiana“. Recenzentka hovoří o nevtíravém humoru, lásce k jazzu a životu ve městě, „kresbách rušných bulvárů a nárožních kaváren, jako je Sempého oblíbená Café de Flore“, kde „se schovávají věčné lidské příběhy“. Sempé se děsí aktualit, jimiž žije západní společnost, protože jsou pomíjivé. Knižně Sempého vtipy aktuálně (2018) vycházejí v nakladatelství Baobab, Marcelín Pivoňka (podle ní animovaný film) či Raoul Taburin (o milovníkovi kol, zfilmovaný), kniha Mikulášovy patálie je předlohou pro Divadlo v Celetné.

O filmu je také portrét Jana Kadlece ve článku Vojtěcha Ryndy Filmový architekt vypráví obrazem. Z poznámek o vytváření filmového světa jsem si vybral komentář k dnešní nutnosti tvorby dekorací, které „nemají daleko k reálným dřevostavbám“ vzhledem k vysokému rozlišení dnešních digitálních kamer ve srovnání s minulostí, nelze stavět jen „naoko“, v komentáři je řeč o spolupráci s Petrem Jarchovským při Kadlecově představě o funkcionalistickém domu v projektu Zahradnictví. S producentem Zahradnictví a Klaunů Viktorem Taušem mají rozdělané dva filmy, je otázka, zda lze a má se „tlumit“ vizualita.

A v seriálu Český biják (v každém čísle, také se z toho těším, na film jsem už dlouho neměl čas, se mu trochu více věnovat) zařadil do čísla Pavel Taussig Holky z porcelánu Juraje Herce, který objevil komediální herečku Dagmar Veškrnovou. Film byl také druhou rolí Lenky Kořínkové, která na něj nevzpomíná ráda, v Blesku je zmínka o Třinácté komnatě, kde herečka říká: "Ten film mi v podstatě zničil život, české myšlení mě zařadilo do takové škatulky, ze které jsem už pak nevybředla. Kamkoli jsem přišla, koukali mi všichni na prsa." No na tom něco je, zaregistroval jsem také její dietu či sklony k alkoholu, které bulvár rozmazával. V rámečku pak je portrét režiséra.

Rozhovor se zpěvákem Xindlem X, tedy Ondřejem Ládkem (Na útěku od zamračených tváří) Milan Ležák uvádí vtípkem o písničkáři Pokáčovi, kterému prý zvukař řekl, že je „takovej horší Xindl X“. Ten to samozřejmě odmítl, mně to nicméně připadá docela výstižné, zvláště tím, že u obou mně prakticky chybí hudba, nicméně Pokáč (teď na některých televizních kanálech běží dokola jeho šílená reklama na Partners Banku s modrým ukulele) mně připadá nějak podivně trapný, zatímco Xindl X je nějak zajímavě ironický (nahlížím do dalších zdrojů, Pokáčovu druhou desku křtil právě Xindl X; co původnímu „ajťákovi“ tedy nelze upřít, že je nesmírně pilnej, zpěvníky, snad každý druhý den hraní, a ovšem promyšlený profesionální byznys). Hlavní obsah článku je o tom, že zpěvák hodně pobývá ve Španělsku, kde tvoří a kam „utíká před českou realitou“, v době rozhovoru slavil výročí, před 10 lety vydal debutové album Návod ke čtení manuálu, řeč je rovněž o proměnách jeho kapel a o tom, že je „úzkostlivý otec“ (tak tohle téma rodičovství u dnešních interpretů už jsem někde zmiňoval, už vím, u Moniky Absolonové (viz Instinkt III).

A taky nějaké články o interiérech (v tomto případě zajímavě realizovaného loftu) a autech, myslím, že se v časopisu objevují často.

Druhý článek, zmíněný v úvodu (Pivní cykloturistika) má uvnitř čísla z 12. července 2018 název Pít, či nepít anebo Pivo na řídítkách… . Hovoří o „pivním ráji to napohled“, tedy českém vzorci chování spojující v ideálu pohybu, výletu do přírody a osvěžení, případně party přátel cykloturistiku se zahnáním žízně, tedy v zásadě logickým doplněním tekutin ze dvou hledisek. Na jedné straně podpora pivovarníky (rozhovor s jedním z nich, rovněž cyklistou, z Hrubého Rohozce či se sládkem pivovaru Postřižiny), kteří vyrábějí speciální piva a vymýšlejí cyklotrasy tak, aby vedly kolem jejich podniků, ti nevidí v pití piva žádný bezpečnostní problém (např. i s argumentem, že většina cyklostezek vede lesy a mimo běžný provoz) na rozdíl od pracovníka Horské služby či dalších na straně druhé (uvádějí se i studie, jak se řidič chová už po požití jednoho piva), kteří upozorňují na bezpečnostní hrozbu. Nu a jsou tu statistiky a také informace o toleranci alkoholu v krvi cyklistů v různých evropských zemích – 0,2 promile Polsko, 0,5 Španělsko, Portugalsko, Francie, Itálie, Švýcarsko, Chorvatsko, Nizozemsko, Lucembursko, Belgie, tedy celého podstatného evropského pásu, O,8 Rakousko (pokuta až 800 eur) a nejvyšší Německo 1,6 promile. Bez limitu pak celý sever, všechny skandinávské země, Británie a Irsko a také Maďarsko. Jedním ze zajímavých argumentů je, proč třeba skateboeardy či koloběžky ne, kola ano. A celé to je ovšem z impulsu jednání našeho parlamentu o novele, která má u nás zatím (2018) nelimitované parametry. A ovšem (2024) už nemá, jen trochu jsem se poohlédl: Cyklisté zaviní 28 % dopravních nehod (podle jiného zdroje jednu ze čtyř nehod), pokuty do 1 promile se uvádějí 25 tisíc, nad až 50 000 (podle jiného zdroje jen ta první částka), body se neodebírají. V zahraničí výše uvedené rovněž v některých případech už neplatí, zvl. jižní státy mají 0,5 promile toleranci.

S tématem souvisí rozvoj pivovarů a minipivovarů, jej tu adresa https://pividky.cz/ s komentáři k mapám pivovarů u nás a v zahraničí, aktualizacemi a novinkami či informacemi o provozu o dovolených. Také v Jičíně máme od nedávna Minipivovar (Jičínský pivovar, https://minipivovarjicin.cz/ ) uvědomuju si jeden aspekt, který souvisí právě i s tou cyklistikou, totiž vztah k místu – názvy piva v nabídce: Řáholec 12^o, Kníže 12^o ALE, Prachov 11^o, tedy vazba k místním lokalitám, to je právě ono, na kole dojede výletník „na to místo“, je to – v kontrastu se stále výraznější globalizací a odtažitostí (také kybernetického či dokonce virtuálního [včetně fikce]) světa) – jsou tu snahy se vrátit k přirozenému světu (Patočkův termín, i když to lidé nevnímají filozoficky, ale intuitivně) ve farmářských trzích, obnovených místních hospodách či koupalištích, slavnostech a vytváření lokálních kalendářů (v Jičíně třeba „divo“-kalendář Valdštejnského imaginária, vytvořený kastelánem Jiřím Vydrou), protože umění vždy je napřed, tak musím uvést pojem site specific (řazený obvykle do alternativního umění, třeba spolek mamapapa, Tomáš Žižka, již v 90. letech), slovy sahajícími naopak do nejhlubší historie (a možná nejstarším mýtům) genius loci (téma jednoho z nedávných ročníků Šrámkovy Sobotky). No vida, vztáhl jsem to vše k širším souvislostem, to jsem ani původně nezamýšlel.

V Českém bijáku (50. díl) Setkání v červenci, vlastně také Čekání na déšť, které Karel Kachyňa natáčel souběžně, vedle příběhů také komentář ideologických hlídačů, jejichž kritikou oba filmy kupodivu prošly, především mě ale zajímala část v rámečku Malý kluk velkou hvězdou o Tomáši Holém, který tragicky zahynul ve dvaadvaceti letech. Poprvé v Marečku, podejte mi pero!, pak Lipský točil dětskou komedii s písničkami Ať žijí duchové!, tam i zpíval, a pak oba filmy M. Poledňákové, v nichž zazářil, poslední český film Prázdniny pro psa a účast na jednom západoněmeckém sci-fi seriálu. Herectví studovat nechtěl, šel na práva.

A k filmu patří rozhovor s Jurajem Jakubiskem s názvem Když člověku „chutná“ točit. V úvodu o filmu Perinbabě II, která se právě točila. O problematice přidělování peněz fondy, které by měly podle názoru pana režiséra podporovat divácky úspěšné filmy, a také o tom, jak jej „zachránili Němci“, když točil Tisícročnou včelu, která se prý nedala zfilmovat, a ideologové mu zastavili přísun peněz a oni to zaplatili. Vyprávění filmaře, kterému se přezdívá „slovenský Fellini“, setkání s italským režisérem, o filmech realizovaných i nerealizovaných, o fantazii a fantastičnosti. Osmdesátiletý Jakubisko si stěžuje, že dnes filmaři nedávají na první místo tvorbu, ale čas a psaní faktur a každý, „kdo na sebe sype chipsy“, se cítí na YouTube jako filmař.   

A k vizuálnímu umění, zde v křížení s knížkou, patří Dlouhý zítřek a další příběhy, jehož autorem je francouzský komiksový výtvarník Jean Giraud, jehož pseudonymem je Moebius. Zajímavá informace, že tato „noir kriminálka“ inspirovala vizuální styl filmu Blade Runner Ridley Scotta, na knize se pak podílel i filmový scénárista Dan O´Bannon, „z jehož tvůrčí fantazie vznikl film Vetřelec, rovněž v režii Rideyho Scotta, na jehož výtvarné podobě se podílel i Moebius“.

Řada osobností, známých i (pro mě) méně známých, slavných i nechvalně proslulých. Nejoblíbenější záporný hrdina herec Robert Jašków. Rolí policistů nepočítaně, Expozitura, Milada (j. Jan Masaryk), seriál Atentát, a další nejznámější seriály („svině“ doktor Mára v Ordinaci…), film Smrt pedofila (zlomek z uvedeného výčtu). Mě zajímá onen moment (narazil jsem na to už několikrát, myslím třeba s Langmajerem, který hraje hokejového trenéra a není hokejistou), kdy se v roli herec musí něco naučit tak, aby to vypadalo věrohodně (uvědomuju si, že to vlastně vnímám od nepaměti u rolí hudebníků, kde to je opravdu vidět, když markýruje třeba hru na housle nebo na klavír, ne každý je jazzman jako Clint Eastwood), zde adrenalinové scény s motorkou. A je zajímavé, že výšek se nebojí, ale hloubek ano.

Astronom a astrofyzik Jiří Grygar. V rozhovoru popisuje vznik slavných pořadů (nejznámější Okna vesmíru dokořán, Zlaté století astronomie Hlubinami vesmíru na TV Noe), o tom, jak mu pomohlo, že každoročně sestavoval tzv. Žeň objevů, na níž dokládá rozmach astronomie a neuvěřitelný růst informací, když říká, že v prvních letech (začal v roce 1966) to bylo pár stránek, dnes celý fascikl. K astronomii vzhlížel od dětství, fascinovala ho výtvarná stránka a také moment viditelnosti a neviditelnosti – temná hmota je dodnes neobjevená, Grygar říká, že známe z vesmíru tak pět procent. Pak také o klubu skeptiků Sisyfos (známý Bludný balvan), je neuvěřitelné, že přibývá lidí, kteří věří, že je země placatá. Zajímavý je moment vztahu víry a vědy, já tomu myslím dost dobře rozumím (nebudu se ale do toho zaplétat), Grygar to v souvislosti s tzv. kreacionismem příliš nevysvětluje, v závěru říká: „Bible není učebnice přírodních věd a věda není učebnice náboženství. […] Křesťanská víra není v rozporu s vědeckými poznatky přírodních věd.“

Překvapivé pro mě bylo, že časopis zařadil – pod názvem, z něhož je patrný a pochopitelný postoj autora Ryba a netvor – článek o revolucionářce Naděždě Krupské. Pro mne v tuto chvíli jen historická informace o „proroku nových zítřků“, jak to dopadlo snad všichni víme.

Téma Slováci v českých zemích (druhá nejpočetnější skupina cizinců žijících v Česku), ovšem, člověk to vnímá už jen přes všechny ty herce a herečky od Emílie Vášáryové přes Táňu Pauhofovou až po Martina Hubu, kromě toho si člověk ani neuvědomuje ony „hranice“, tak třeba Magdu Vášáryovou, sestru Emílie vnímá v „československém“ (a evropském) kontextu, stejně třeba Lasicu nebo Mira Žbirku (toho už vůbec). Článek uvádí další, Vica Kerekes, Judit Bárdos, které „si podmaňují českou kinematografii“. Pak studenti, atd.

Místa, Kuks, podruhé narozen, ano, sledoval jsem, v řadě kontextů, krajinné kompozice atd..

Z muziky: Terry Uttley, který kdysi zakládal kapelu Smokie, a její člen Martin Bullard (ale až od roku 1986 (založená 1965, údaje dle anglické Wikipedie, zde data v rámečku uvádějí rok angažmá Bullarda 1980, v textu se vysvětluje, že je to datum jejich prvního setkání) v rozhovoru s názvem Hrát budeme až… do konce. Jasně, i v roce 2024, vyskakuje na mě nedaleký Valečov, ovšem z původního obsazení tam, alespoň podle programu tohoto koncertu, vlastně není nikdo – to je fenomén, na který jsem narazil už v devadesátkách, kdy po rozpadech slavných kapel, kdy každý chtěl jít na sólovou dráhu (také Chris Norman, leader vocal, se svou Midnight Lady), najednou všichni zjistili, že naplní stadiony, když se vrátí ke svému jménu, ale z plvodních členů tam už často zbyl jeden či dva. To byl jeden z důvodů, proč jsem se na tyhle koncerty nevrhal, k nostalgii patří, že ta doba nelze vrátit. Ovšem, Chris Norman byl čímsi charismatický, i když ta muzika byla „jednodušší“ (soft rock) než těch, kteří byli mým šálkem čaje. A druhý rys, který sledujeme vlastně třeba i u našeho Olympicu, ony legendy, k nimž vzhlíželi fanoušci a především fanynky, které jim házely podprsenky, jak se v článku zmiňuje, dnes hrají na firemních večírcích a venkovských tancovačkách, když to řeknu natvrdo. Nicméně, rád jsem si přečetl. Obdivuhodné je, že ti kluci (!) hrají dvěstěšedesát dní v roce. A vystoupení u nás, o kterém hovoří, je „symfonické turné“ (na YouTube jsou ukázky, v prosinci mj. Brno, Zlín, Ostrava, Plzeň, Pardubice, Praha, předtím Budapešť a Bratislava). Tak to je také trend minulých let, sám jsem pár takových koncertů viděl, v tomto případě jsem se zeptal Copilota (AI) a dozvěděl se, že čtyřicetičlenný symfonický orchestr byli Maďaři Danubia Orchestra Óbuda.

V Příbězích slavných písní Honzy Dědka (díl 269) to je Mrs. Robinson Simona & Garfunkela.

A do třetice, zpěvák Václav Bláha je frontmanem kapely Divokej Bill, která oslaví „příští rok“ koncertem v pražské 02 aréně dvacet let své existence (pouštím si video Aftermovie 2024, tedy rovněž ve vyprodané O2 ke 25 letům). Hovoří o tom, že si chce vydělat dost peněz, aby nemusel od padesáti dělat už nic (reakce na ty sedmdesátileté hudebníky na rockových pódiích), jestli to myslel vážně je otázka, víme, jak to chodí, když pak ty léta přijdou. Kapela, která měla (možná ještě má) zkušebnu s Prvním hořem (hudební skupina, v níž je bubeníkem můj syn Honza), je, řekl bych „typickej českej bigbít“, Bláha je také sebekritický, když říká, že není dobrý kytarista ani zpěvák, ale chtěl by být dobrý „písničkář“. Zajímavá je historka, o které hovoří, kdy rozhlasáci chtěli, aby pro nahrávku před zařazením do vysílání kapela ztlumila housle (Adam Karlík) coby, jak vím, je z přenosového hlediska komplikovaný nástroj. A ovšem, opět množství koncertů, někdy i několik za den (na jedné zařazené fotce je název koncertu Tsunami), nejde dělat donekonečna (zpovídaný hovoří o Olympiku, který jich má v úhrnu ještě daleko víc). Řeč je také o problémech s „chlastem“ (baskytarista „Jurda“ až k deliriu), truhlařině jako Bláhově původním povolání, a také o „sprostých“ slovech v textech v začátcích (řekl bych, že to byla dobová záležitost „uvolnění“ po Listopadu, kdy si všichni oddechli od cenzury, vzpomeňme na Kabát s jeho „má ji motorovou“).