Ieoh Ming Pei

Ieoh Ming Pei
významní architekti současnosti

I. M. Pei, jak se čínský architekt, narozený v roce 1917 (proslulá čínská dlouhověkost?) v Kantonu, sám zkráceným jménem obvykle prezentuje, je jedním z těch tvůrců, kteří spoluutvářeli podobu současné moderní architektury. Pochází z majetné rodiny, jeho otec byl zaměstnancem Bank of China a v roce 1927 byl přeložen do centrály banky v Šanghaji. Matka, umělecky vzdělaná žena a praktikující buddhistka, mu byla blíže než otec, zemřela ovšem na rakovinu, když chlapci bylo 13 let.  Vzdělání Pei získal na internátní škole, kterou řídili američtí misionáři. Tam mu byly zprostředkovány severoamerické standardy, nosil západní oblečení, pěstoval sporty jako basketball a tenis.

Výrazný kontrast k tomuto prostředí zažíval chlapec v Su-čou severozápadně od Šanghaje, kde trávil prázdniny u dědečka. Ten mu naopak otevřel svět tradičních čínských hodnot se smyslem pro rodinu a Konfuciovým učením. Později hovořil významný architekt o poznání obou světů jako o důležitém momentu svého růstu. Ve východoasijském obchodním centru tenkrát vyrůstaly první mrakodrapy. Ty fascinovaly mladého studenta a přivedly ho k rozhodnutí studovat architekturu. To mohl ale realizovat jedině v zámoří.

V roce 1935 se Pei vydal na cestu a po krátkém pobytu ve Filadelfii se v Bostonu zapsal na MIT, tedy Massachusettský institut technologie. Tam ovšem tenkrát probíhala velmi konzervativní výuka, studovaly se antické stavby a kreslily se jako nejvyšší ideál. Pei si ovšem našel cestu k moderní evropské architektuře prostřednictvím časopisů a knih Le Corbusiera, kterého považoval za „moji bibli“. Když potom francouzský architekt přijel do Bostonu a měl zde po dva dny přednášky, byly to pro mladého čínského adepta architektury „dva nejdůležitější dny v mém profesním životě“. V roce 1940 udělal bakalářské zkoušky, byla otázka, co dál. Otec jej ale odrazoval od toho vrátit se do Číny, která se nacházela ve válce s Japonskem.

V roce 1942 započal Pei po krátké práci kreslíře v jedné bostonské architektonické kanceláři studium stipendisty na Harvardu. Už o šest měsíců později se přihlásil jako dobrovolník do National Defense Research Committee v Princetonu a byl zde pověřen – USA mezitím vstoupilo do druhé světové války – válečnými úkoly. Ve studiu na Harvardu (Graduate School of Design) pokračoval na podzim roku 1945. Walter Gropius, legendární zakladatel meziválečného Bauhausu a jedna z největších autorit moderní architektury, který zde byl v tuto dobu ředitelem, mu nabídl místo asistenta. Gropiův učební program zahrnoval architekturu, urbanistiku a krajinnou architekturu, historické studium mělo menší význam. Jeho studenti měli za úkol sledovat technické, sociální a ekonomické podmínky a každé své rozhodnutí umět do detailu zdůvodnit. Důležitá byla týmová spolupráce. Pei viděl v Gropiovi skvělého učitele, kterému za mnohé děkoval a jeho pravidla ve své práci dále rozvíjel a nikdy zcela neopustil. Pro tyto postoje bývá Pei někdy zastánci postmoderny kritizován, těmi, kdo jsou ale nadšeni klasickou modernou, naopak chválen. Dalším Peiovým učitelem byl Marcel Breuer, který přišel na Harvard s Gropiem a pracoval zde rovněž jako profesor.

Po ukončení studia návrhem na muzeum, které Gropius vysoce ocenil, pokračoval ve své pedagogické práci na Harvardu, také vzhledem k tomu, že v Číně zuřila občanská válka mezi příznivci Mao Ce Tunga a generála Čankajška. Ještě než v roce 1949 válka skončila, rozhodl se Pei zůstat ve Spojených státech. Stal se ředitelem návrhářského oddělení firmy Webb & Knapp. Její majitel William Zeckendorf požádal pracovníka MoMa (Muzea moderního umění), aby našel „největšího neznámého architekta v zemi“. Přestože Pei zatím nepostavil ani jedinou budovu, bylo při představení rozhodnuto v prvním okamžiku, jak píše Zeckendorf ve svých memoárech.

Na podzim se Pei přestěhoval do New Yorku, mezi Zeckendorfem a mladým architektem se rozvíjel přátelský vztah. Pei se mohl učit svobodně rozhodovat na základě toho, že dostal v práci velkou volnost. Branže zažila velký boom na základě nového zákona v roce 1949 (Federal Housing Act), který uvolnil velké peníze na rekonstrukci problematických čtvrtí ve městě. Nyní bylo možné po celých Spojených státech zbourat celé čtvrti a postavit zde novostavby. Pro Peie jako šéfarchitekta to byly ideální podmínky k práci a své oddělení musel podstatnou měrou rozšířit. Později kriticky posuzoval toto mnohdy bezohledné počínání při sanacích, přesto věří, že jeho společenská bilance je nakonec pozitivní.

Jeho stavby získaly dobré kritiky. U svých návrhů se orientoval především na stavby německého architekta, který rovněž emigroval do Spojených států, Miese van der Rohe. Vlastní víkendový dům v Katonah (1952) se dokonce podobá jeho Farnsworth House (1951) v Planu v Illinois. Princip ocelových konstrukcí pak v šedesátých létech u Peie ustupuje do pozadí, ale používá jej znovu u některých výškových domů (Bank of China, Kong Kong) nebo u zasklených konstrukcí, jako např. u slavné Pyramidy v Louvru. Zde lze také zaznamenat vliv dvou významných osobností, vizionáře architektury a designu Buckminstera Fullera a Maxe Mengeringhausena.

Aby se anonymně neskrýval pod jmény cizích firem, založil si v roce 1955 vlastní s názvem „I. M. Pei & Associates“. V témže roce získal také americké státní občanství. Se svými sedmdesáti zaměstnanci pracoval i nadále výhradně pro firmu Webb & Knapp, než se v roce 1960 přátelsky rozešli. Hned na začátku nezávislosti byl Pei úspěšný. Na návrh skupiny profesorů architektury byl pověřen novostavbou National Center for Atmospheric Research u města Boulder v Coloradu. Místo stavby leželo na úpatí Rocky Mountains.  Pei se orientoval tradičním stylem stavby indiánského puebla. Navrhl soubor staveb s pětipatrovými věžemi a plochými částmi. Barva betonu byla přizpůsobena načervenalé barvě okolních skal. Archaicky působící stavba připomíná Paula Rudolpha, Louise Le Cahna či Le Corbusiéra.

V roce 1964 dostal Pei zakázku, která jej mezinárodně proslavila. Jacqueline Kennedy Onassisová, vdova po zavražděném prezidentovi, jej pověřila stavbou Kennedyho knihovny v bezprostřední blízkosti Harvardovy univerzity. Plán sice nebylo možné pro odpor sousedních majitelů prosadit, a teprve v roce 1979 byla budova otevřena veřejnosti na jiném místě, totiž v oblasti bostonského přístavu. Nepatří sice k nejlepším Peiovým architektonickým výkonům, přátelství s významnou osobností mu nicméně dopomohlo k řadě dalších významných kontaktů.

Firma prošla během let řadou změn, úspěchů i neúspěchů. Tou největší chybou, která málem vedla ke krachu firmy, bylo osazení mrakodrapu John Hancock Tower v Bostonu, dnes známému symbolu města, sklem, které předtím nebylo nikdy použito. Při každé bouřce se uvolnilo několik obrovských skleněných desek, které použila Peiova partnerská firma, a zřítilo se k zemi. Celá fasáda musela být vyměněna, veliké peníze také obnášela náhrada škod, kterou všichni zúčastnění žalovali. Největším důsledkem ovšem byla ztráta prestiže, stažení prominentních zakázek, a s největším vypětím se Peiovi podařilo celou situaci zvládnout v únosných mezích. Ve stejné době ovšem realizoval své nejznámější zakázky. V roce 1990 Pei z firmy vystoupil a ponechal si pouze vlastní architektonickou kancelář a realizoval spíše menší projekty.

Máme-li uvést Peiovy čtyři nejproslulejší stavby, budou to pravděpodobně Národní galerie umění (National Gallery of Art) ve Washingtonu, novostavba Čínské banky (Bank of China Tower) v Hong Kongu, nový vstup do Louvru s proslulou pyramidou v Paříži a konečně Výstavní budova Německého historického muzea (Ausstellungsbau des Deutschen Historischen Museums, DHM)v Berlíně.

https://de.wikipedia.org/wiki/Ieoh_Ming_Pei
https://www.archiweb.cz/architects.php?action=show&id=144&type=arch
https://cs.wikipedia.org/wiki/Rock_and_Roll_Hall_of_Fame
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pyramida_v_Louvru
https://cs.wikipedia.org/wiki/Obr%C3%A1cen%C3%A1_pyramida