Hudební Lomnice nad Popelkou / výtvarná Nová Paka

Je to určitě zjednodušující říci, že podkrkonošské městečko Lomnice nad Popelkou je místem hudby a vlastně jen o několik málo kilometrů vzdálené jiné město v podhůří Krkonoš, Nová Paka, je místem výtvarného umění. U menších, regionálních kulturních center, jako jsou třeba ty právě jmenované, které ani nemůžou pokrýt veškeré oblasti kultury, to může být ovšem určitá ikona, značka, jako jsou Hořice, město kamenné krásy nebo Jičín – město pohádky, ale spíše než by se zdejší kultura omezila opravdu jen na jednu oblast, druh, žánr, jako tomu je u těch nejmenších míst, třeba Holovous (Slavnost holovouských malináčů, jablka jsou také přece kultura, stejně jako je jí víno nebo sýry!), je ta dotyčná oblast spíše určitou dominantou, vedle celé řady dalších.

Tak Hořice vedle své sochařské tradice mají přece své báječné Jazz Nights, Nová Paka se svou ostře řezanou tradicí výtvarnou má jednak novější hudební život především v Muzice Pace, ale i velmi výraznou historii literární, reprezentovanou jmény K. J. Šlejhar, Jan Opolský, Josef Kocourek a další, dokonce lze říci, že se literární a výtvarné aktivity u některých osobností pozoruhodným způsobem lomí či kříží (na jedné z posledních besed zde Jaromír Typlt uváděl nové vydání knihy Františka Pečinky, který byl zároveň, ve své době dokonce známější, malíř, a ostatně i sám Jaromír Typlt, vystudovaný kunsthistorik, je příkladem plodného rozkročení mezi básnictví a umění výtvarné, jedno v tvůrčí, druhé v teoretické podobě, které jsou u něj nicméně velmi blízko či se rovněž prostupují). Je to potom – obrazně řečeno – jakási podoba Velkého a Malého Bezdězu či Panny a Baby na hradu Trosky, kde vedle toho dominantního vrcholu (jak řečeno, dominanty) obraz útvaru dotváří ten nižší, nicméně stejně významný vrchol, bez něhož bychom totiž celek ani nebyli schopni identifikovat.

Na druhé straně je ona oblast, jíž se místo profiluje na prvním místě, výsledkem předpokladů, které představují jakýsi trs zdrojů a jejich návaznost v čase. Tak jičínský pohádkový festival, který sám sebe prezentuje jako multikulturní, se opírá o literární tradici, v první řadě J. Š. Kubína, jehož sběratelské a autorské dílo bylo podle svědectví zakladatelů oním prvotním impulsem (údajně dokonce i s působením magnetického pole nedaleké Sobotky, kde se již po více než šest desetiletí koná jeden z prvních festivalů orientovaných na slovesné umění), ale i (ovšemže shodou náhod) navazujícího fenoménu Rumcajsovy rodiny (Václav Čtvrtek, Radek Pilař), s druhé strany – podle mého názoru – ale i v Jičíně žel nepříliš zohledňovanou, přesto vnitřně přítomnou osobností Karla Krause (stejně jako u J. Š. Kubína a nedalekých dalších osobností, K. J. Erbena, M. Kubátové aj. lomené vazbou na folklór, u Karla Krause zase novinařinou), a ovšem i celou řadou dalších spisovatelů a básníků, Stanislava Rudolfa, tématu samozřejmě vzdálené Irmy Geisslové atd.

V Hořicích to jsou samozřejmě primárně přírodní dispozice (stejně tak jako se u Nové Paky vynořuje otázka, zda a jak se „červenice“ podílela na výtvarném obrazu města), které daly vzniknout na jedné straně školství tímto směrem orientované (založené roku 1884 jako C. k. odborná škola sochařsko – kamenická, dnes Střední průmyslová škola kamenická a sochařská v Hořicích), na druhé straně mimořádné „expozici“ na hřbitově s monumentálním portálem na vrchu Gothard (či Svatý Gotthard, dříve), která našla pokračování v sochařských sympóziích, konaných od roku 1966, jejíž výsledky utvářejí veřejný prostor města Galerie plastik a Sochařský park U Svatého Gotharda.

Podobně tomu je v Nové Pace. Zde výchozí vrstvou výtvarné historie je sochařská rodina Suchardů, která v několika generacích od počátku 19. století představuje mimořádný přínos nejen regionální, ale i národní kultuře – Stanislav Sucharda, žák Myslbekův na pražské Umělecko-průmyslové škole a později profesor tamtéž, autor Palackého pomníku, či jeho mladší bratr Vojtěch Sucharda, který spolupracoval na dostavbě katedrály Svatého Víta; rodina je navíc spřízněna s dalším známým výtvarníkem Cyrilem Boudou. Ve dvacátém století pak je další výraznou vrstvou novopacké výtvarné kultury podíl výtvarníků z Nové Paky ve Skupině 42, nazvané podle roku svého vzniku. Toto umělecké sdružení je příkladem řečeného dvojdomé oborovosti, tedy účasti básníků a výtvarníků, malířů a jediného sochaře, tedy Ladislava Zívra, kromě nějž se v pražské skupině sešli malíř František Gross a fotograf Miroslav Hák.

Je zajímavé, že se novopacká výtvarná tradice neopírá o žádné výtvarné učiliště jako tomu je např. v Hořicích, kam museli jít budoucí osobnosti výtvarného umění z Nové Paky, pokud se ovšem neobrátili druhým směrem (geograficky i oborově), totiž do Železného Brodu, kde byla škola sklářská, nebo nechtěli-li zvolit jinou cestu. Tak tomu bylo u obou sourozenců Hejtmanových, akademického sochaře Josefa Hejtmana a sklářského výtvarníka Václava Hejtmana. Jinam se (až na výjimky) museli obrátit i ostatní výtvarní umělci nejrůznějšího zaměření, ať již zmíním – bez nároků na jakoukoli úplnost – jména jako jsou malíř a grafik Josef Dmych, Jaroslav Erban, který působil rovněž v Jičíně, malíř Karel Havlata, který není novopacký rodák, ale přistěhoval se sem s rodinou v jednom roce života, akademická malířka Božena Kuhnová-Hliněnská, malíř a architekt církevních staveb Jaroslav Panteleone Major, rodina Mühlova, jejichž několik příslušníků (Antonín, Adolf) byli akademičtí malíři a další (Josef) rovněž malovali.

Jak řečeno, nejde v žádném případě o mapování výtvarného života na Novopacku (to již učinili jiní), ale alespoň o naznačení toho, že v určitém místě jakoby vyzařoval určitý duchovní potenciál (někdo hovoří o géniu loci), atmosféře, která může být propojená s řadou dalších momentů, v případě Nové Paky pak zcela určitě oním (dnes „tematizovaným“) momentem „opačnosti“, spojené se „zapomenutostí“ (a tedy i znovuobjevováním) některých osobností, jako byl svého času například Josef Kocourek, v poslední době básníci, prezentovaní rovněž v internetové edici české poezie Zapomenuté světlo (tvůrcem stránek je básník Petr Fabian), k nimž patří třeba už zmiňovaní a postupně objevovaní básníci František Pečinka či Jan Opolský. V tuto chvíli jsem ale chtěl s „opačností“ spojit především tzv. medijní kresby, související se spiritistickým hnutím, jehož byla Nová Paka zhruba před sto lety centrem (je spojeno s postavou Karla Sezemského, 1860-1922) a jehož stálou expozici nalezneme v novopackém muzeu.

V Lomnici nad Popelkou představuje onen zdroj a sílu, kterou tak malé město (pouhých šest tisíc obyvatel, tedy ještě o několik tisíc méně než desitisícová Nová Paka) v kultuře vyvíjí, několik složek. Jednou z nich, podle mého pohledu dost podstatnou, je dlouhodobá tradice veřejného orchestrálního hraní. Společné dílo, reprezentované tělesy jako byl „první“ Podkrkonošský symfonický orchestr (první proto, že k jeho odkazu z let 1954-1990 se hlásí současný Podkrkonošský symfonický orchestr, znovuobnovený po sedmi letech od zániku onoho prvního), či soubory s pozoruhodným názvem Komorní symfonický orchestr Krkonošského metra a Collegium musicum „Český ráj“, které oba svým způsobem „přemostily“ onu mezeru, vytváří časovou i ideovou linii, která ale má ještě starší kořeny než zmíněná tělesa a vede do 20. let minulého století, kdy vznikl z podnětu jednoho ze zakladatelů textilního průmyslu v Lomnici Ing. Bedřicha Šlechta tzv. „univerzální orchestr“ (dle dipl. práce Olgy Kolové Hudební historie města Lomnice nad Popelkou, Ped. fakulta Univerzity H. Králové).

Jednotlivá tělesa  – z většího odstupu časového, stejně jako v tomto okamžiku usiluji i o ten prostorový, tedy krajový, byť se obracím postupně k jednotlivým místům  – představují vzájemně na sebe navazující kapitoly historie coby sto let orchestrálního hraní v Lomnici nad Popelkou (i současný Podkrkonošský symfonický orchestr, byť sídlí v nedalekých Semilech, začínal právě tam). Souvislá stoletá historie orchestrálních těles je něco zcela unikátního nejen v tomto kraji a zaslouží si pozornost. Zároveň nám poslední údaj mimochodem signalizuje, jak důležité v tomto ohledu byly podmínky pro organizaci takovýchto počinů.

Poznamenejme v odbočce (nicméně možná to nejdůležitější sdělení), že mimořádná hodnota jakéhokoli podobného konání spočívá jednak ve vyzařování této energie ve směru „navenek“, tj. pro vytváření místní i regionální kultury, jednak „dovnitř“, ve zrodu společenství lidí, kteří v tomto širším společenském prostředí představují ohnisko, kolem něhož se širší kulturní veřejnost stmeluje  – podle mé zkušenosti je toto nesmírně důležitý moment, který je úžasný v tomto kontextu i zažívat či se na něm dokonce svou malou měrou podílet, a který proto má svou hodnotu i pro místo samotné jakožto „místa pro život“.  

Ale pokračujme v předchozí úvaze: Nic z toho všeho by ale zároveň nebylo – a to je ona druhá vrstva, složka –, totiž bez osobností, které na jedné straně toto prostředí organizují a podporují, na straně druhé v něm utvrzují a rozvíjejí svůj talent, který jim byl dán. Tak například Ivan Ženatý, fenomenální houslista, který dnes působí ve Spojených státech, vystupoval ještě jako žák lomnické ZUŠky právě s Podkrkonošským orchestrem. A – už bez dalšího rozlišení – stačí vyjmenovat řadu osobností, které jsou představiteli tohoto „lomnického hudebního nebe“, aby bylo zřejmé, o jakouže to kvalitu jde: od aktivit Jiřího Matlase, pozdějšího ředitele ZUŠ v Semilech, se vyvíjely úspěchy prvního PSO, houslista Jaroslav Šonský, působící ve Švédsku, vystoupil nedávno ve svém rodném městě, Marie Fajtová, sólistka pražského Národního divadla, vystupovala v rodném městě například s PSO, bratři Jiří a Zdeněk Zahradníkové znovu zviditelnili dílo lomnického skladatele Františka Doubravského na řadě koncertů souboru Collegiu musicum „Český ráj“ a na sérii nahrávek na CD, Jaroslav Krček stvořil festival „Lomnické kulturní léto“, do něhož vkládá svoje zkušenosti dramaturgické i síly organizátora, interpreta – včetně své Musicy Bohemicy, kde je autorem, zpěvákem, hudebníkem i uměleckým vedoucím, dirigenta a dokonce i poskytovatele místa pro koncerty, jímž je jeho „kostelíček“, KULNA (Kulturní díla) na Rváčově-Černé.

Snažil jsem se v tomto krátkém příspěvku pouze načrtnout nejhrubější obrysy něčeho, co je podstatné pro současnou kulturu v menších městech na příkladu několika takových měst v kraji, kde to nejlépe znám. Vím, že v podobných souřadnicích to funguje – ze zdrojů nadšenců a těch, kteří to umějí, ať již to jsou profesionálové či amatéři (to by bylo další zajímavé téma) – v povětšině míst u nás, které si tímto způsobem rovněž hledají pomocí svých vlastních „značek“ a podle svých představ a možností, odvíjejících se ze specifičnosti vlastní kulturní historie, svou nezaměnitelnou identitu.