Hudba z Ráje / Festivalové GALA s Václavem Hudečkem
03.09.2023 19:25
Hudba z Ráje / Festivalové GALA s Václavem Hudečkem
Újezd pod Troskami, 1. září 2023, 19:00 hod.
Do Újezdu pod Troskami jsem vyrazil trochu s předstihem, abych ještě předtím, než se zaplní prostor kostela sv. Jana Křtitele posluchači a umělci se půjdou do sakristie převlékat na příští hodinu a půl dlouhý koncert, našel příhodnou chvíli na domluvu fotografování a případně pár slov ještě v relativním klidu. Jakkoli jsem letos fotografování kvůli problémům se zády i jiným utlumil, v tomto případě jsem chtěl zvláště Václavu Hudečkovi, kterého jsem dlouhou dobu neviděl, udělat radost, a na mysli jsem měl – vedle samotné hudby, na kterou jsem se těšil – i několik dalších věcí.
Zatímco houslista zkoušel s Lukášem Klánským Beethovena (sonátu D dur, op. 12, č. 1, v programu zařazenou jako jejich druhá skladba), pozdravil jsem se s Václavovou manželkou Evou, ve své generaci ikonickou herečkou (tenkrát Trejtnarovou), odlišující se čímsi, co dost dobře neumím (a možná ani nechci, protože bych to tehdejší okouzlení nerad zničil) popsat, která nyní svého manžela doprovází na všech jeho koncertních cestách (pokaždé, kdy jsem se s ním setkal, byla s ním v šatně, a i když třeba nic neříkala, cítil jsem tu jedinečnou sounáležitost mezi oběma), a svou vlastní, hereckou dráhu vyměnila za spisovatelskou. Čekal jsem na tuhle příležitost, abych jí složil poklonu za knihu Veselice, kterou jsem si přečetl, abych nahlédl do jejího světa, a ocenil jsem nejen naléhavost barokního jazyka, pronikajícího k čtenářově mysli ve chvílích naturalisticky líčených tragických osudů postav knihy, ale (pro mě důležitou) nedogmatičnost víry spisovatelky, kterou jsem si v komentáři ke knize pojmenoval jako „transcendenci k božímu hlasu, který nejen pro Tonku [ale právě i pro Evu Hudečkovou] představuje ústřední hodnotový úběžník“. Právě tenhle moment jsem ocenil jakožto „nevěřící“ (tedy nepraktikující a nekonfesní, kamarádka Aleny Pospíšilové mě o dvě hodiny později, když jsem o tom hovořil, ujišťovala, že jsme „všichni věřící“ a já přitakal se zmínkou o Miroslavu Matoušovi, s nímž jsem před půl století na tohle téma vedl debatu, ale už nebyl čas rozvádět povídání o životních horizontech lidského bytí, jak je pojmenoval Martin Heidegger). Tak na tohle všechno by nebyl ani v rozhovoru se spisovatelkou v tuto chvíli čas, a také bychom rušili zkoušení, ale to základní jsem jí chtěl říci, a bylo zřejmé, že jsem ji potěšil.
Knížku jsem doporučil také Josefu Dvořákovi, který přišel se svou ženou a vzpomínal na to, jak přemlouval tenkrát ještě herečku Evu Trejtnarovou k nějaké roli, kterou si pro ni vysnil, ale ona ho odmítla, ale proto, že byla zavalena jinou prací, jak mu nyní, po čtyřiceti letech říkala. To bylo pro mě zajímavé zrcadlení dvou časů, toho jejich společného tenkrát a toho dnes, knihu herec neznal a já se nedivím. Neboť to jsou právě ty světy, v jejichž kontextech žijeme a zvláště u kumštýřů, kteří se naopak musí soustředit na to, co dělají, a nemohou se rozptylovat a vydávat energii do šíře, která se na druhé straně rozplývá do povrchnosti či alespoň jiného módu, se s tímhle opakovaně setkávám. S Dvořákem jsem se pak ještě, poté, co došlo na „velké fotografování“, bavil o herectví, dával do zajímavého protikladu jistou herečku, které věděla o své roli „snad úplně všechno“ (jednalo se nějakou historickou osobnost), ale nedokázala to zahrát. Přemýšlím o tom, jak vlastně popsat svými slovy tenhle princip transfigurace a čehosi ještě, co je třeba k uchopení postavy při jejím ztvárnění (psal o tom už Diderot, ten kladl na první místo obrazotvornost, dnes se o tom píší diplomky).
Ovšem, společenská stránka celého večera je u takových projektů, jako je Hudba z Ráje, důležitá, a tak kromě svého Canonu obstarávám ještě trs mobilů, s nimiž to moc neumím, pro pořízení skupinové fotografie, kde vedle protagonistů večera je také Josef Dvořák, který bude tentokrát sedět se svou ženou hned u sloupu v rohu první lavice kostela, ale v jiném večeru letošního festivalu Hudby z Ráje si povídal na besedě s Václavem Žmolíkem, a na závěr tohoto večera pak Karolíně Cingrošové přinesl krásnou kytici, ale také celá řada sponzorů, především ředitel Sklopísku Střeleč ing. Jan Ludvík, kterému pak při úvodním slovu Václav Žmolík děkuje jakožto generálnímu partnerovi festivalu.
Václava Žmolíka jsem se zeptal, než mi dal na sebe kontakt (vizitku, kterou jsem měl z večera na tomto místě před několika lety, kdy zde s Karolínou Cingrošovou koncertovala harfistka Kateřina Englichová a hudební témata večera byla spojena s poezií Williama Shakespeara v podání Igora Bareše, jsem někde zašantročil), zda má rád víno v souvislosti s tím, že jsem ho nedávno viděl v televizi „na kole“ v jeho pořadu, a on mně prozradil, že se včera vrátil z Nitry, že v natáčení pokračují, a o víně toho už ví docela dost.
Karolína pak, před vchodem do kostela, který se v průběhu dalších minut naplnil do posledního místečka, vzpomínala, že tady poprvé zpívala snad již někdy v roce 2009, „to bylo ještě na konzervatoři“, zatímco Václav Hudeček na jevišti dal se svým typickým šarmem a vtipem, jímž si vždy nakloní publikum, do protikladu skutečnost, že tímto koncertem začíná již – teď to číslo nezopakuju přesně – snad je to mezi padesátou a šedesátou sezónou (byla by to padesátá sedmá?, kdybychom uvedli jako první koncert s Londýnskými královskými filharmoniky v roce 1967 v Londýně, tj. v patnácti letech), ale v tomto kostele, které my publikum tady „máme v Ráji“, hraje poprvé.
Večer zahájila Karolína Cingrošová s Lukášem Klánským dvěma barokními áriemi J. S. Bacha, jednou z nich byla Non sa che sia dolore, BWW 209, poté přišel před posluchače umělec, který je tak poslední v galerii zvučných jmen, k nimž letos patřili Vilém Veverka, Daniel Hůlka či herci Jaroslav Satoranský či právě zmíněný Josef Dvořák, v minulosti pak třeba Bára Basiková Ivo Kahánek v loňském roce, Pavel Šporcl, zmínění umělci na koncertu Zamilovaný Shakespeare či Lubomír Brabec, jenž vystoupil na open air koncertu v Prachovských skalách, kde Karolína Cingrošová zpívala Rusalku (první ročník festivalu se konal v roce 2018) a jehož jméno je v názvu tohoto večera – Festivalové GALA s Václavem Hudečkem. S umělcem, jenž patří po oné „příkladně strmé cestě mezi českou a mezinárodní interpretační elitu“ již v šedesátých letech, jak to říká jedna starší formulace a zároveň „patří ke stálicím českého koncertního umění“, jak říká novější verze na Wikipedii, k čemuž můžeme přidat ještě obdiv nad množstvím aktivit po zmíněném více než půlstoletí těch předchozích (v příštím měsíci nadchází 32. ročník Svátků hudby v Praze, v týdnech minulých proběhl 27. ročník Akademie Václava Hudečka v Luhačovicích, množství koncertů při významných příležitostech etc.).
Václav Hudeček zahrál Sonatinu g moll Franze Schuberta (D 408), dvě stě let stará hudba (z roku 1816) je romantickým „pohlazením po duši“, jak se říká, mě snad nejvíce na této skladbě oslovuje dialog mezi houslemi a klavírem, který právě souznění mezi Václavem Hudečkem a Lukášem Klánským dokonale naplňuje (houslista také při zkoušení poznamenal, že právě Lukáš vystihuje skvěle Schuberta a po koncertu v zákulisí mně to zopakoval). A já tento dialog vnímám nejen „hudebně“, samozřejmě přišel jsem poslouchat hudbu, ale také v širším kontextu dnešního světa, jeho „míjení“ hodnot, „neposlouchání“ druhých, draní se do popředí a k moci, monologů (ale i to je nepřesné, v tom slově je přítomné slovo logos, řád, a ten v těchto výkřicích není). A to souznění cítím i mezi Evou a Václavem jako cosi hlubokého, nechci být sentimentální, ale jinak to říci neumím. A přitom ona Schubertova skladba nabízí i svým způsobem (možná je to zdánlivé) opačnou polohu, lehkosti a hravosti, kterou právě podání Václava Hudečka s Lukášem Klánským naplňuje.
A nadále se, dramaturgicky promyšleně, umělci střídali v dalších skladbách, zpěv a klavír, housle a klavír (již zmíněná Beethovenova sonáta D dur) či také všichni tři společně, v Händlově Lascia ch´io pianga z jeho opery Rinaldo, ještě o dalších sto let starší (1705) nebo pak i závěrečné (jako přídavek) známé melodii Charlese Gounoda na preludium J. S. Bacha, která je rovněž (je to neuvěřitelné, že se mi ten motiv spolupráce/souznění v jednom večeru dvakrát opakuje, ale já jsem si to „nevymyslel“) příkladem, samozřejmě jiného druhu, toho, co jsem zmínil již u Schuberta: Tentokrát onou „lehkostí“ byla vlastně náhoda, když Charles Gounod (jak říká hudební historie), jenž obdivoval J. S. Bacha jako „mistra mistrů“, improvizoval jednou ve svém pařížském bytě v doprovodu své snoubenky Anny Zimmermannové na Bachovo preludium a její otec, skladatel a pedagog na Pařížské konzervatoři, tuto improvizaci zaslechl, ohromen ji zaznamenal do not a v příštích dnech zazněla skladba na domácím koncertu v provedení houslí, klavíru a malého pěveckého sboru. V roce 1853 byly Gounodovy práce vytištěny jako Méditation sur le Premier Prélude de Sebastian Bach / Meditace na první preludium Sebastiana Bacha, zpívaná podoba (známá jako Ave Maria) je pak další kapitola celé historie, kterou zde již nebudu rozvádět (čerpám z pramene viz odkaz pod textem). A v kostele sv. Jana Křtitele jsme mohli vyslechnout obojí – jednou v houslovém podání Václava Hudečka a vzápětí sopránu Karolíny Cingrošové.
To, co se dělo po závěru koncertu, jsem – přiznávám se – dlouho neviděl, a především neočekával. To, že kostel byl „narvaný k prasknutí“, tomu jsem rozuměl. Slyšet zpívat půvabnou Karolínu Cingrošovou máme zde v Českém ráji ale přece jen celou řadu příležitostí, houslovou legendu v obci, která nemá ani pět set obyvatel (a to započítáváme okolní vesnice Čímyšl, Hrdoňovice či Střeleč, kde sídlí zmíněná firma, ostatně chalupa Žmolíkových je možná ani ne tři kilometry odtud), jakkoli je nádherný prostor pseudorománského kostela, postaveného na místě starší stavby v době poté, co se krajem přehnala rakousko-pruská válka, to je jakožto událost cosi výjimečného. Dohledávám si, podle vlastních materiálů hrál Václav Hudeček v Jičíně ve Velkém sále Masarykova divadla v roce 2017. Ale zpět k tomu, co bylo tím překvapivým momentem. Ty nádherné kytice jsem nepočítal, u jednotlivých umělců stála fronta, a když si to srovnáte s praxí třeba ve Smetanově síni nebo třeba v Litomyšli, kde se takový ohlas dá očekávat, tak je to nesrovnatelné.
A než Václav Žmolík vyzval Václava Hudečka, aby se šel věnovat sponzorům a fanouškům, stihl jsem s ním ještě v sakristii prohodit pár slov, pozeptat se, zda ještě hraje také se Slávkou Vernerovou Pěchočovou (nehraje) či jinými klavírsty, vzpomenout na jeho šedesátiny ve Španělském sále, které byly famózní (sedmdesátiny prý byly také velmi vydařené, dolistovávám si teď znovu na internetu, Zlín, Brno atd., na stránkách Českého filharmonického sboru Brno je dostupná nahrávka Koncertantní symfonie pro housle, violu a orchestr Es dur W. A. Mozarta, na violu hraje Kristina Fialová), Lukáše Klánského nechat pozdravovat jeho tatínka… A do nastávající noci odjížděl s potěšením, že se celý večer k mé spokojenosti vrchovatě naplnil.
Odkazy k tématům v textu a zdrojům
Hudba z Ráje
https://www.hudbazraje.cz/
https://www.hudbazraje.cz/events/festivalove-gala-s-vaclavem-hudeckem
Václav Hudeček
https://www.vaclav-hudecek.cz/
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/vaclav-hudecek-v-jicine/
Sedmdesátiny V. H.
https://www.ceskatelevize.cz/porady/14959352378-vaclav-hudecek-70/
https://www.youtube.com/watch?v=cG1R9ThM9r4
Eva Hudečková
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/eva-hudeckova-veselice/
Újezd pod Troskami
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_svat%C3%A9ho_Jana_K%C5%99titele_(%C3%9Ajezd_pod_Troskami)
https://mapy.cz/turisticka?source=muni&id=2445&x=15.2647714&y=50.5092850&z=13
Ave Maria Bach/Gounod
https://galaxymusicnotes.com/pages/the-story-behind-ave-maria-by-gounod-bach
———
Zpět