Hudba vánoční Prahy

Mezinárodní hudební festival Hudba vánoční Prahy dospěl letos k magickému číslu třináct. I v široké kulturní nabídce, až marnotratně bohaté právě v tomto období si tento projekt, připravovaný agenturou České doteky hudby, vybudoval své nezastupitelné místo a okruh příznivců. Není lehké naplnit očekávání náročného publika, zahrnujícího požadavek emotivnosti, spojené s nejdůležitějšími křesťanskými svátky, a přitom i určité nápaditosti, která překračuje zaběhnuté standardy, ale přitom nesmí působit nepatřičně či rušivě ve chvílích, kdy spíše rozjímáme a hledáme sváteční zklidnění, než abychom dobrodružně objevovali radikálně nové zážitkové polohy.

Právě tuto vyváženost se daří v pestré programové paletě festivalu Hudba vánoční Prahy každoročně přinášet. Vedle vynikajících výkonů účinkujících má na dobrém zvuku festivalu významný podíl jeho dramaturgie. Organizátoři velmi dobře vědí, že v době post-postmoderní je třeba, zvláště pokud si klademe ty nejvyšší mety, se na jedné straně vracet k fundamentálnímu jádru kultury (tak jako k němu ostatně patří právě tyto svátky), na druhé straně hledat to, čemu se v hudbě populární říká crossover, tedy žánrový a stylový přesah k jiným oblastem. To je zřejmě jedním z nejvýznamnějších rysů kultury minulého či dokonce předminulého a počátku tohoto století obecně, počínaje ideou gesamtkunstwerku přes interdisciplinární spolupráci umělců různých oblastí kultury v době meziválečné avantgardy či fúze hudebních stylů v šedesátých letech po četná řešení už zmíněné postmoderny.

U agentury České doteky hudby patří k základní filozofii hledání nových možností propojování nejrůznějších podob a vrstev hudby a jiných oblastí kultury, ale třeba i nalézání shodných vibrací hudebního tvaru a prostoru, pro nějž je realizace hudby ojedinělou výzvou. Tento rozměr naznačuje i slovo „doteky“ v názvu pořadatelské organizace už od jejích počátků, kdy v jednom z prvních projektů to byly „doteky hudby a poezie“. Pro realizaci festivalu Hudba vánoční Prahy si agentura našla právě takové partnery, kteří by tuto představu naplňovali.

Možná nejvýraznějším počinem v řečeném duchu byl hned zahajovací koncert Pink Floyd Classics 16. 12. ve Španělském sálu Pražského hradu v provedení Filharmonie Hradec Králové a Vokálního kvartetu Q Vox. Skladby kultovní skupiny především z období progresívního rocku převážně ze sedmdesátých, ale také osmdesátých let, tedy vzniknuvší v době dominance Rogera Waterse, případně Davida Gilmoura, měly již v době svého vzniku onen syntetický či integrační náboj, který vedl ke vzniku jevištních inscenací a filmových realizací. To je samozřejmě skladba Another Brick in the Wall z nejznámějšího projektu Pink Floyd (album The Wall, 1979), pamětníci ovšem vzpomenou na Money z alba The Dark Side of the Moon (1973), nejprodávanějšího v historii kapely, na úžasné album a stejnojmenou skladbu Wish you were here (1975), na skladbu Pigs  (album Animals, 1977), na Sorrow, poslední skladbu z alba výborného, žel dnes už trochu pozapomenutého, A Monentary Lapse of Reason (1987), a konečně (tu jsem si nechal nakonec, ačkoli patří „na začátek“) skladbu Echoes, která svým rozsahem (v originále zabírá celou druhou stranu alba Meddle, 1971) je právě tím případem, který jeho dnešní interprety vedl k novému přepisu na základě intence, kterou rozmanitost hudebního materiálu, velké „symfonické“ plochy, kytarová sóla atd., skrývají.

Svým způsobem na opačném konci programové palety letošního hudebního festivalu Hudba vánoční Prahy (a shodou okolností na opačném konci i časově – z původního termínu 18. 12. 2011 byl vzhledem k úmrtí českého státníka V. Havla přesunut na 10. ledna 2012, to samo o sobě je magická náhoda) je koncert Zednářské kantáty a koncerty Wolfganga Amadea Mozarta v podání souboru Musica Divina Praga a Antiquarius Consort Praga  s Václavem Návratem coby uměleckým vedoucím obou těles. Téma zednářství v Mozartově životě je ovšem atraktivní a tajemná záležitost, kolem níž existuje mnoho ne zcela uspokojivě zodpovězených otázek, včetně té, zda Mozart byl otráven, protože v opeře Kouzelná flétna prozradil některé tajné rituály. Tajemná otázka a tajemná objednávka figuruje dokonce i v proslulém mozartovském filmu Amadeus, nicméně i když odsuneme tuto tak trochu možná až bulvární polohu, zůstane zde skutečnost, že Mozart byl se zednáři v kontaktu po celý život, ježto už jeho otec Leopold byl zednářem, že už v roce 1789 vstoupil do vídeňské lóže Zur Wohltätigkeit, a že zednářské téma provázelo jeho tvorbu s přibývající intenzitou až do roku jeho smrti 1791. K proslulým skladbám patří především Zednářská radost (Die Maurerfreude, KV. 471) či Zednářská smuteční hudba z roku 1785. Pokud jsem se dobře díval, zednářsky naladěny jsou u Mozarta přinejmenším skladby s opusovými čísly KV 148, 429, 468, 471, 477, 483, 619 a 623. V jedné z nich, Dir, Seele des Weltalls, O Sonne v textu oslavuje Slunce, které je mocnou silou, bez níž bychom nežili, která přináší plodnost, teplo a světlo, které je duší vesmíru, z níž pochází jasná mysl (dnes bychom možná řekli pohoda), láska a světlo. A byť se to může zdát paradoxem, tak jestliže „přečteme“ tato slova z osvícenského slovníku poněkud jinak, uzříme zde – a nepřipadá mi to snad nějak přitažené za vlasy – něco velmi blízkého, co v kritické podobě pojmenovali i Pink Floyd, totiž nějakou základní otázku po existenci a identitě.

Osobnost Václava Návrata, fascinovaného autentickou interpretací staré hudby, je jednou z těch, které propojují jednotlivé programové nitky festivalu. Vedle zmíněného mozartovského koncertu se jeho jméno objevuje i jako jméno sólisty na barokní housle na Novoročním koncertu v Sukově síni Rudolfina (2. 1. 2012) se souborem Vivaldi Orchestra Praga, s nímž vedle Händelovy Hudby k ohňostroji účinkuje v nejznámější Vivaldiho sérii barokních koncertů Čtvero ročních období, interpretované nicméně poněkud jiným způsobem, než jak toto dílo běžně známe. Podobně jsou členy  řečených formací a na některých koncertech vystupují i další sólisté, sopranistka Hana Jonášová (je členkou Musica Divina Praga, vystoupila na zmíněném Novoročním koncertu v Rudolfinu) či organista Aleš Bárta, rovněž člen řečeného souboru, který byl sólistou koncertu následujícího dne (3. 1. 2012), tentokrát v Dvořákově síni Rudolfina s Pražskou komorní filharmonií a dirigentem Gudni Emilssonem. A konečně s Musicou Divinou vystupuje i flétnista Miroslav Matějka, ředitel agentury České doteky hudby a umělecký vedoucí souboru Ensemble Martinů, jehož hudební performace v Paláci U melounu (v Jazz klubu U Staré paní) se tentokrát zaměřila na současnou hudbu, u níž je výrazný zmíněný stylový a žánrový přesah – v interpretaci skladeb I. Kurze, A. Frieda či A. Piazzolly.

Ensemble Martinů je jedním z interpretů představujících druhou, komorní polohu a pendant velkých souborů, z nichž jsme na festivalu účinkujících nezmínili ještě Severočeskou filharmonii Teplice (Ruské hudební klenoty, Smetanova síň Obecného domu, dir. Gudni Emillson, 2. 1. 2012) a Filharmonii B. Martinů Zlín se sólisty Jaroslavem Šonským (housle), Sylvaine Wiart (klavír), Jitkou Hosprovou  (viola) a Petrem Louženským jako dirigentem. K těm komorním patřili ty tělesa, které toto slovo mají už ve svém jménu – Pražské komorní trio (koncert v Zrcadlové kapli Klementina 26. 12. 2011) či Komorní orchestr Pavla Haase (vystoupil následující den, 27. 12. 2011 v Sukově síni Rudolfina), ale i například Wihanovo kvarteto, které v Novoročním koncertu (tentokrát opravdu 1. 1. 2011) mělo vedle Dvořákova Amerického smyčcového kvartetu a Paganiniho Capriccií na programu i písně Beatles, což je jeden z dalších, u těchto umělců i tak trochu očekávaných zajímavých přesahů od vážné hudby k jiným oblastem, dále Smetanovo trio naopak s tradičním programem těch nejkrásnějších romantických kusů českých a světových skladatelů (rovněž v Zrcadlové kapli 20. 12. 2011), Bohemia trio s širokou paletou výběru od klasiky po současnou muziku (v Zrcadlové kapli 4. 1. 2012) či konečně  Gran Duetto Concertante (Jan Riedlbauch, flétna, a Miloslav Klaus, kytara, s nimiž vystoupila v Glamm-Gallsově paláci 29. 12. 2011 mezzosopranistka Pavla Švestková), u nichž můžeme spatřovat jednu z dalších vzájemných souvislostí uměleckého společenství (mám na mysli skutečnost, že Miroslav Matějka je Riedlbauchovým žákem na Pražské konzervatoři), které pak pochopitelně vedou ke spolupráci na dalších projektech – jak je patrné i, porozhlédneme-li se po programech jiných hudebních festivalů.

Zpět ale k dramaturgické podobě Hudby vánoční Prahy.  Na začátku jsem naznačil jednu rovinu festivalu a nyní touto myšlenkou svůj dnešní pohled na pražský vánoční festival uzavřu, totiž zmínkou o důležitosti vztahu hudby a místa, kde je hudba provozována. Na první pohled se to může zdát banální konstatování. Každý hudebník si je samozřejmě této okolnosti vědom, už jen z hlediska akustiky toho či onoho sálu, a určitých specifických pocitů z jednotlivých prostorů. Nicméně zhruba ve stejnou dobu, kdy se začala prosazovat tzv. autentická interpretace především barokní a klasicistní hudby, tedy na začátku osmdesátých a možná ještě výrazněji devadesátých let, bývá vnímána tato souvislost jako cosi hlubšího, něco podstatnějšího než pouhá vnější dekorativní stylizace hudební performance. Můžeme nahlédnout i do jiných uměleckých oborů, kde se hovoří např. o tzv. site specific performance či site specific theatre, které akcentuje, třeba i při tradičním dramatickém materiálu, zvláštním způsobem prostředí, ve kterém se divadlo realizuje (pro jednoduché ozřejmení provedení Snu noci svatojanské v přírodním prostředí, v lese, který rovněž „hraje“). Tento posun navazuje na radikální proměny chápání umění již od  pozdních šedesátých let, především konceptualismu, a zcela zřejmě se promítá i do okolností interpretace hudby.

Právě v období Vánoc vnímá posluchač ve vyšší emoční hladině prostředí, ve kterém se realizuje ten druh umění, jehož podstatou jsou – můžeme to tak doufejme říci – emoce. A platí to, ať se jedná o malou podkrkonošskou vesničku, kde místní muzikanti a zpěváčci hrají vánoční koledy, tak v české metropoli. Nádherné koncertní prostory ve „staré Praze“ (celý festival probíhá právě v centru Prahy), ať to je již „komorní“ Zrcadlová kaple Klementina, koncertní sál v Glam-Gallasově paláci nebo Rudolfova galerie na Pražském hradě či velké koncertní sály, Smetanova síň v Obecním domě či skvostný Španělský sál, to jsou všechno úchvatná místa, každé se svou jedinečnou atmosférou celého architektonického objektu i samotné lokality. Propojování, které patří k magické podstatě kumštu, je takto završeno i v okamžiku, kdy dozní poslední tóny a nastane ticho.

https://www.ceskedotekyhudby.cz/uvod
https://www.facebook.com/pages/%C4%8Cesk%C3%A9-Doteky-Hudby/259109340787940

jkč / leden 2012 / recenze pro ČDH