Hrot 12 / 2025

Portrét paní Ivany Tykač, manželky Pavla Tykače, s nímž byl rozhovor zhruba ve stejném čase v jednom čísle Týdeníku Echo (s nímž mně ostatně v jedné zásilce magazín Hrot chodí), mně nechá tušit provázanost obou tiskovin (nebudu dále zkoumat, jakou, ale je to nápadné, v minulém čísle Hrotu byl věnován ústřední prostor investicím podobně jako je pojednávala i příloha jednoho čísla Echa). Toto vydání Hrotu je orientováno na filantropii, jíž jsou věnovány články v první části stoosmdesátistránkového sešitu s úvodním textem Ivany Tykač Silnější ženy, odolnější společnost, jiný článek s názvem Homo filantropus a řada dalších.

Je to dobře načasované téma před vánočními svátky, kdy Česká televize vysílá čtyři adventní koncerty či, v řadě minulých let taneční soutěž, jejíž součástí byl večer s postiženými a penězi poslanými pro jejich potřeby, ale i celkový obraz naší společnosti, kdy jsme vyzýváni k příspěvkům u pokladen obchodních řetězců či obálkami v poštovních schránkách ostatně po celý rok a česká veřejnost skutečně přispívá všemožně jak v jednotlivých tíživých případech například drahých zahraničních operací, které zachraňují lidské životy či jejich kvalitu, tak v nejrůznějších oblastech, skupinách potřebných z nejrůznějších důvodů. Může tu být diskuse o tématu i v souvislosti s nejrůznějšími pohledy, po léta například mezi lidmi o zneužívání dávek těmi, kdo by mohli pracovat, či dostatečné nebo nedostatečné podpoře těchto potřebných státem, kterou nejrůznější charitativní organizace vlastně nahrazují (s tím, že tady je právě silný etický a lidský moment právě u těch dobrovolných příspěvků, o tom není pochyb), v poslední době pak v turbulentní ekonomické situaci (inflace a zdražování energie, nedostatek bytů atd.), o tom, jak to tedy „má být“ obecně jak ve vztahu/vyváženosti podpory státem a neziskovkami či v konkrétních případech, jako je ona tzv. superdávka, vymyšlená odchozí vládou. Ovšemže to všechno souvisí jak s celkovým obrazem společnosti, tak i s hodnocením vládních garnitur – do něho se tady nebudeme pouštět, nicméně myslím si že jako obhajoba té poslední neobstojí argument mého bratra, který na moje kritická slova v jedné debatě mé argumenty odmítl s tím, že dnes má každý dva psy, které stojí měsíčně každý tisíc korun, a že tedy tady na tom špatně nejsme. Souhlasil jsem s tím, že v celosvětové perspektivě (bratr má procestované i nejrůznější země, kde opravdu lidé trpí chudobou) tady opravdu můžeme vidět v Kauflandu přeplněné nákupní vozíky, z nichž zboží málem padá na zem, na druhé straně jsou tu také ti, kteří počítají s každou korunou, protože v podmínkách „volného trhu“ odevzdávají pořádný díl toho, co mají za předražené nájmy, a především – to je můj zásadní argument – počítám s tím, že žijeme ve střední Evropě, tedy kulturním prostoru s určitými představami, a zemi, která byla před válkou v čele světové hospodářské prosperity (a je jasné, že jsme prohospodařili mnohé v letech poválečných).

Ale po tomto úvodu, ve kterém jsem cítil potřebu shrnout své pocity (osobně jsem „spokojený“, na cestu do některých destinací, kam bych se býval rád podíval, peníze sice nemám, na večeřích v luxusních restauracích se nerozcapuju, ale bydlím ve svém a s důchodem „ve dvou“ si na běžný život včetně kultury vystačím), už k samotnému časopisu:

Ivana Tykač, zakladatelka institutu Solvo, hovoří o „světě plném tlaku, rychlých změn a nejistot, které pronikají do rodin rychleji než kdy dřív“, a nutnosti budovat odolnost pro získání stability. Změna je pak série konkrétních kroků, nikoli abstraktní teorie, zaujal mě její postoj k výchově, kdy říká (to není jistě feministický pohled ve smyslu právě pouze ideologického konstruktu, ale konkrétní postřeh), že na dívky jsou kladeny nároky, jsou vedeny k samostatnosti a zodpovědnosti, zatímco chlapci „fungují často dál v modelu“, kdy rodiče, hlavně matky, jim „zajišťují komfort, aniž by od nich něco vyžadovaly“. Pak se divíme (dělám určitou zkratku), že tolik lidí bojuje s úzkostí, nezvládá „ekonomické turbulence“, zvyšuje se tu počet rozvodů. Ona sama chce pomoci k budování stability a identity, přitom je daleka apokalyptických vizí. Ve svých dlouhodobých projektech, jako je Women for Women, propojuje podnikání a filantropii, pro její přístup je charakteristické „ekonomické uvažování, zájem o sociální realitu a hlubokou fascinací daty“. Dále si vypisuji: „Jsme málo připraveni čelit změnám. Mále se učíme dovednostem, které dřív byly samozřejmé. Neumíme si poradit, když přijde krize. Až moc rychle a bez boje se vzdáváme.“ Její projekty přinášejí odbornou pomoc, především k tomu, aby lidé byli „schopni žit ve vztahu, zvládat krize a nést odpovědnost“, je třeba je „vynést je ven ze skleníku a nechat je poznat skutečný život“ (vztaženo nejvíce k oněm mamánkům, jak bývají nazývání, jimž byl připraven zmíněný komfort).

Zároveň uvažuju (ve svých myšlenkových konstruktech, když transponuju její slova) o tom, že právě tady trpíme ztrátou přirozeného světa, prakticky každý úkon máme nějak „nastavený“ ve vzorcích nějakých pravidel (z nichž některé na druhou stranu nedodržujeme), bez nichž se v oné zrychlené realitě neobejdeme, které ji ale zjednodušují a zplošťují do „kliknutí“, umožněných digitálními technologiemi, na všechno máme nějaké „rádce“, nejrůznější agentury, onehdá jsem se vyděsil, když v jedné televizní debatě vystoupila sličná a upravená mladá žena, která se živí v agentuře, zabývající se správným skladováním potravin, ano, skutečně – moje teta věděla,  že pro strýčka je správně vychlazené pivo na třetím schodu do sklepa, níže už je příliš studené, u vchodu ke schodišti teplé, brambory jsme vždycky vozili z „Ropratic“ (Roprachtice, kde žili rodiče mé ženy), kde byl ve skále sklep, před spotřebou, protože v našem „sklepě“, tedy prakticky v přízemí, prostě začaly klíčit.

Ivana Tykač věnuje pozornost mladým pracovníkům ve svých firmách, aby zabránila jejich fluktuaci, hledáním vhodného místa, kde po pár letech nevyhoří. Ano, to jsem zapomněl říci, ve všech těch jejích úvahách (např. už i o té výchově) je silný moment budoucnosti, k ní se vztahuje představa, že to, co je vloženo do mladých lidí, se promítne v následujících generacích.

Nu a pokračujme. Po obvyklé Big Question Avi Loeba izraelsko-amerického astrofyzika s názvem Chceme, aby si na ás vesmír jednou vzpomněl? pokračují články o mimořádných úspěších, vlastně zároveň portétech zajímavých osob. Lukáš Zazvonil, Na šťastnou náhodu musíte být připraveni, příběh o tom, jak „kombinace odvahy, improvizace a pochopení lokálních trhů“ tohoto muže dovedla „z bankovního korporátu k miliardářům s diamantovými doly“, „z Prahy do Jižní Afriky“, o tom, jak šéf české technologické firmy Bell & Hurry vybudoval „kočovnou digitální agenturu“, která navrhuje bankovní aplikace po celém světě. Ovšem, text je ekonomicky odborný, hovoří o zpřístupnění „assetů“ jako výhodě v nové struktuře příslušných institucí…, pro mě je důležitý poznatek, že je třeba „poznat prostředí a lidí v něm“, tedy (jinými slovy) firemní kulturu a odpovídající strukturu jejího fungování. A zase si vzpomenu na tragický omyl z jednoho mejdanu, ke kterému jsem se přichomýtl v „devadesátkách“, kde jeden z novopečených podnikatelů řekl druhému, „ty můžeš podnikat ve všem“, přeloženo, nemusíš ničemu rozumět. Ano, v tehdejších podmínkách takto zbohatlo, absolutně bez znalostí vlastního oboru, spousta lidí, ale s touto představou se to žel nese do dneška, a podle toho to v jisté části naší společnosti dopadá.

Lék, který se zrodil z místa skutečné nečekaného. Michal Revel přišel na to, jak interferon beta, který je přítomen v předkožkách novorozenců, zanalyzovat a prostřednictvím vaječníku čínského křečíka pak rozšířit na produkci ve velkém a vytvoření léku Rebif, který koncem 90. let představoval jeden z nejzáadnějších průlomů v léčbě roztroušené skleróny.

Nový způsob pohodlného placení, který byl „nápadem z restaurace“ (co kdyby šlo zaplatit útratu přímo od stolu, bez složité komunikace s obsluhou?) představuje aplikace Qerko, což jsou Kuláš Koval, Miloslav Mrvík, Jan Dorazil, Roman Kantor, přibyla Markéta Buhumská, jeden z tvůrci ji nazývají „lovebrand“.

Ladislav Žižka, Firmu je třeba nastavit profesně i emočně, říká pan Chop chop, tedy CEO společnosti Freshlabels, „značky specializované na kurátorovaný výběr módních značek a udržitelný byznys model, z jeho komentáře vybírám slova o mladší generaci, kde vidí dva velké protipóly, je nedné straně lidi, „kterým hodně záleží na udržitelnosti“, líbí se jim, co firma dělá, jak o věcech přemýšlí, jak  komunikuje, na druhé straně ti, kteří chtějí na prvním místě hodně peněz a všechno hned. Jarmila Slívová, Klenota – je Inspirátorka, zakladatelka řečené firmy, která říká, že neprodávají luxus, ale trvalou hodnotu, jejich cílem je „design, který obstojí v čase. Čirá radost z harmonie bez davů, Filip Hradec – manažer České spořitelny vyráží se svými přáteli pravidelně na vrcholky hor (na obrázku jedna třítisícovka), vypráví, kde všude byli, je to oslava přátelství a ovšem výzva. To se mi líbí, i když já jsem, pokud jsem se někam trochu výše vyškrábal, chodíl později spíše sám. Okouzlení nahoře je ovšem podobné, a nesdělitelné.

Mezi reklamami všeho druhu, jimiž je zaplněna část čísla, a které plně akceptuju, ať to už jsou pěkná auta, nové modely mobilů, krásné kabelky, kvalitní kosmetika atd. atd., číselné údaje velkými literami u nejrůznějších sděleních v milionech čehokoli, procentuálních údajích a nejrůznějších „rekordech“, či na posledních několika desítkách stran bohatá vánoční nabídka, je ovšem jedna, která mě ovšem opravdu znechutila, jakkoli je to asi myšleno i ironicky, totiž „Zlatý záchod s příběhem“, u jehož fotky je uvedena částka, kterou zaplatí kupci – 12 100 000 USD. Titul začíná, „Dámy a pánové, posaďte se na…“, což bych mohl doplnit výhybkou s jiným významem, tedy explicitně řečeno, „na prdel“, to je tedy ta možná ironie, a kontextuálně v mé předchozí formulaci vyměnit slovo „znechutila“ za výraz „nadzvedla“ (ano, také zvedám prkénko u zařízení za pouhých pár tisíc korun, nedávno nově instalovaného doma poté, co předchozí dosloužilo).

Nu a pak tu jsou zelené stránky – první Velký výhled na rok 2026: Česká ekonomika poroste. Existuje však celá řada rizik (Pavel Peterka). V roce 2026 se očekává, že Česká republika prospěje za svižného růstu reálných mezd a ekonomického růstu, který se pohybuje kolem 2,5 %. V porovnání s ostatními zeměmi rychleji roste Irsko, Malta, Polsko, Chorvatsko či Španělsko, řada zemí roste pomaleji, autor hovoří o spotřebě domácností a jiných faktorech (obvyklé parametry současné ekonomické teorie), zajímavý je termín „monopsonní struktura“ (Wikipedie hodnotí jako negativní stav, kdy jeden subjekt na straně poptávky a zpravidla více subjektů na straně nabídky, tedy něco podobného jako monopol), zde situace v metropolitní oblasti a velkých městech, kdy jeden zaměstnavatel, např. automobilky, mají vliv na mzdoví podmínky (snížení role pro vyjednávání zaměstnanců), s tím souvisí nevyrovnanost centra a regionů. Pak hovoří také o dalších momentech z bližšího pohledu, např. nedostatky v důsledku pomalé výstavby bytů či nedostatečné podpory investic, o níž nic nevíme, k dalším rizikům patří obchodní války či na geopolitické rovině.

Pokračování na „bílých“ stránkách: Jarmila Baudišová, Kateřina Hálová, Abakus, Zlepšovat životy i jejich konec, vyprávět příběhy – v roce 2010 vznikl nadační fond Avast, ten má pokračování v instituci, pro niž byl dlouhá léta rezervován název předchůdce počítačů, užívaný v Babyloně, starověké Indii, Číně, Japonsku či Sovětském svazu (sčot), tedy Abakus (počítadlo, třeba to kuličkové, jaké jsem měl jako malý i já či moje děti i vnoučata), řeč je také o dalších osobách parcipujících na vzniku nadačního fondu (ze stránek: „Nadační fond Abakus je rodinný nadační fond Pavla Baudiše a Eduarda Kučery, které pojí celoživotní přátelství i pohled na svět.“) Zmínění pánové před třiceti lety založili technologickou firmu Avast (pamatuju jejich nabídku pro počítače), Jarmila Baudišová je předsedkyně správní rady nadačního fondu Abakus. Řeč je o paliativní péči, tento pojem v roce 2010 skoro nikdo neznal, odlišujeme pojem hospic a paliativní péče, důležitý je také „storytelling“ a vytváření audioviuzálního obsahu, dokumentární tvorby. Atd.

Barbora Hanousková, Sekyra Foundation (foto té dámy, „Nadace se světovým renomé“), řeč je o známé Sekyra Foundation Luďka Sekyry (zal. 2018), která navázala na spolupráci s významnými vysokými školami, zvl. Univerzity v Oxfordu (podrobně nalezneme informace také na Wikipedii).

Hledám, zda je z obsahu Hrotu něco na internetu, kopíruju z jedné stránky výstižné vyjádření: „Magazín Hrot unikátním způsobem mapuje budoucnost byznysu a inovativní ekonomiky. Vychází na papíře šetrném k životnímu prostředí a je ideálním měsíčníkem pro ambiciózní lidi, kteří chtějí dosáhnout svých cílů. Pro kreativní duše, které hledají inspiraci. Pro milovníky luxusu a krásných věcí. A hlavně pro všechny, kteří chtějí žít naplno a užívat si života.“

Veronika Sovadina Kašáková, O dětských domovech bez předsudků. „Dětský domov mě zachránil,“ říká Veronika Sovadina Kašáková, která vrací podporu tam, kde vyrostla.Začínala sama, bez zázemí a bez jistoty, jen s pocitem, že chce něco vrátit místu, které ji zachránilo. Dnes Veronika Sovadina Kašáková vede respektovaný nadační fond, pomáhá desítkám mladých lidí, kteří „si nesou nezpracované trauma z dětství“, a její práce zaujala i české značky, které se rozhodly podpořit dobrou věc.

Lucie Mádlová, Giving Tuesday, článek je částečně k dispozici na internetu (https://www.spolecenskaodpovednost.cz/wp-content/uploads/2025/12/Rozhovor_Lucie-Madlova_Giving-Tuesday_Hrot_listopad-2025.pdf) , vybírám: „Od inspirace na dánské univerzitě přes mateřskou do volenou až na půdu OSN v New Yorku. Příběh Lucie Mádlové v sobě spojuje vytrvalost, víru v hodnoty a praktický idealismus. Se svou Asociací společenské odpovědnosti, která stojí i za Giving Tuesday, dnes propojuje stovky organizací a proměňuje udržitelnost v každodenní praxi.“ „Pomoc druhým dělá šťastnějšími i nás samotné. Spouští takzvaný helper’s high, euforický pocit opojení z pomoci.“ Mádlová založila Asociace společenské odpovědnosti (https://www.spolecenskaodpovednost.cz/ ). „Specifikem Asociace je její otevře nost napříč sektory. »Pod jednou střechou máme firmy, neziskovky, sociální podniky, školy, města, ministerstva i sportovní kluby. Udržitelnost nemůže fungovat odděleně, stojí na spolupráci,« zdůrazňuje. Právě tato různorodost podle ní zajišťuje, že se téma neuzavírá v bublinách, ale proniká do reality. / Jedním z nejviditelnějších projektů Asociace je Giving Tuesday, světový den štědrosti, který přinesla do Česka. Letos oslavil deset let.“

K dalším osobnostem, o nichž číslo Hrotu pojednává, patří Lenka Eckertová, Nadace R5, I nadané děti potřebují pomoc. Tak to jsou moje slova, o potřebě postiženým, jakkoli potřebné, to do nás média perou horem dolem, stejně tak jako se tu v tématu inkluze ve školství (která mimochodem nadělala dost paseky) hovořilo zase jen o těch slabších dětech jako těch potřebných (i tento článek inkluzi zmiňuje), ale o nadaných dětech, kteří nemusejí zrovna mít movité rodiče, kteří by financovali drahé soukromé školy, jsem dlouho neslyšel. Takže tohle opravdu vítám.

V článku paní Eckertová v úvodu říká, že „vzdělávací systém často nepozná“, že jsou některé děti nadané, což nejčastěji platí u dívek a dětí z prostředí, „které jim dává jen málo nebo nic. Mimořádně nadaných dětí jsou asi tři procenta, nadaných deset až patnáct procent, ve škole si všimnou jen pěti procent z nich. Organizace Nadace RSJ byla původně zaměřená na trochu jiné prostředí, je zmíněn také program Nevypusť duši, který se věnuje duševnímu zdraví, loni vzniklo Invenuim, Národní centrum podpory nadání, s nadací spolupracuje brněnská Masarykova univerzita, která vytvořila unikátní počítačovou hru, umožňující hravým způsobem odhalit nadání. RSJ podporuje „systémovou změnu ve vzdělávání“. Řeč je také o zajímavých způsobech financování a podpory. „Chtěli jsme mít v Česku kromě existujících organizací také projekty, které se silně opírají o vědu a data, s praktickým, inovativním uvažováním a konkrétním dopadem,“ vypisuji si podtržená slova. Nadace se podílela také například na projektu Talent.

Na internetu jsem dále našel článek o projektu Přemýšlivec, který je spojen rovněž s L. Eckertovou. Nedá mi, než kopírovat celý odstavec: „Poslední rok jsem s Přemýšlivcem svůj profesní život spojila i já. Žila jsem paralelně příběh své vlastní dcery, ale právě také pro Nadaci RSJ hledala příběhy dětí – i dospívajících a dospělých – kteří se s životem v nadanosti, nebo dokonce mimořádné nadanosti, přemýšlivosti a hloubavosti denně potýkají. Zažívají tak náročné situace, jaké byste vůbec nečekali u dětí s takovým životním bonusem, jako je nadání. Narážela jsem na to, že jako společnost skutečně ještě nemáme pojem intelektového nadání ukotvený a definovaný správně. Pleteme si jej s talentem. Zjednodušujeme vidění světa takových dětí na jednoznačný úspěch. Jenže ten nakonec bývá pořád ještě spíš výjimkou. Intelektově nadané děti v sobě žijí velmi složitý svět. Hloubají o něm v až nepatřičně dospělých souvislostech, zažívají pocity sociální izolace. Vrstevníci jim nerozumí a dospělí je vnímají hlavně jako ty, kterým se dá ve vzdělávání jednoduše „víc naložit“. A výsledkem jsou pak děti uzavřené, přetížené informacemi, jež nasávají ze všeho, s čím se potkají. Děti zahlcené emocemi, které nestíhají zpracovávat a s nimiž se nemají komu svěřit. Děti mnohdy do hloubi duše zraněné – protože je svět nevidí takové, jaké opravdu jsou − balancující mezi křehkostí dětství a tíhou hlubokého intelektu. Výsledkem je pak i společnost ochuzená o bohatství přemýšlivých. A to všechno by ráda, postupem času, Nadace RSJ změnila. Jak? O tom jsem si povídala s Lenkou Eckertovou, její ředitelkou…“  (https://www.heroine.cz/inspirace/rodicum-nadanych-deti-malokdy-ve-skole-nekdo-nasloucha-rika-lenka-eckertova-z-nadace-rsj) Na citovaných stránkách je toho daleko více… (také https://nadacersj.com/premyslivec ). Stojí za to pročíst některé tyto stránky podrobněji, stěží v tomto stručném komentáři mohu popsat veškeré souvislosti, jako např. že žijeme ve stereotypu, že nadané dítě musí být premiant, „všude a ve všem první“, zatímco důležitější je, že přemýšlí „jinak“. A ještě vybírám jeden úryvek o nadaci RSJ z jiného zdroje:

„Nadace RSJ, za níž stojí stejnojmenná firma v čele například s Antonem Tyutinem, Liborem Winklerem nebo Romanou Hynešovou, se spojila s odborníky z Katedry psychologie Masarykovy univerzity v Brně a společně založili organizaci Invenio – Národní centrum podpory nadání. Zmíněné testování stojí na výše popsaných hravých zkouškách, a i když jím zatím prošlo „jen“ sedm tisíc dětí v jihomoravských základních školách – kde se díky němu přišlo na tři sta nadaných žáků – ambicí autorů je testy jednou rozšířit na všechny základní školy v republice.“ (https://cc.cz/vymysleli-jak-objevit-s-pomoci-pocitacove-hry-superschopnosti-a-odhalili-uz-stovky-nadanych-deti/)

Další portréty už stručněji: Pavlína Pudil, Kunsthalle Praha, Když umění pomáhá nemocným dětem, např. 21 umělců a umělkyň se zapojilo na poslední akci, dražbě, jejíž výtěžek pak šel na tento účel; Barbora Bartíková, BSH, Aby šlo vařit i bez zraku, to je zajímavé, zvláště tzv. Home Connect, umožňující digitálně řídit některé spotřebiče, například vysokorychlostní mixér, který zároveň ohřeje polévku, a tak ušetří manipulaci s varnou deskou, nadace podporuje školy, nemocnice, dětské domovy či domácnosti seniorů; Michal Petrov, Dr. Max, Taxíky pro seniory, spoluprací s Nadací Charty 77 vznikl projekt Taxík Maxík, jde např. o vozy, umožňující manipulaci s vozíky; Vendula Valentová, Veolia, Být dobrým sousedem, je řeč o programech jako Vraťme vodu přírodě, zazní pochvala ohledně trojnásobné výši či šíři projektů a přímých pomocí, tedy filantropie za posledních deset let; Jan Řežáb, JRD Filantropie jako občanská povinnost, firma JRD se zaměřuje na regenerativní výstavbu, podporuje projekty pomoci krajině, např. technologie plazmového zplyňování odpadu, dále výsadba zeleně, stromořadí, ochrana mokřadů atd., je tu JRD Fond pro život, firma vlastní Millenium Technologies.

Monika Kalivodová, Dát dětem a rodinám šanci na nový začátek, v rozhovoru pro magahín Hrot M. K. hovoří o tom, jak vznikla Nadace Moneta Clementia, proč považuje pomoc dětem, studentům a rodiná v krizi za investici do celé společnosti.

Tanec mezi odpovědností a odpustkem – to je jeden z pohledů na téma, jak jsem jej ostatně zmínil už v úvodu tohoto komentáře. Zde: „Kde je hranice mezi skutečnou potřebou pomáhat a kupováním si odpustků, vykupováním vlastního černého svědomí? A není to ve finále jedno?“ Nebudu tu úvahu podrobně rozebírat, v každém případě je důležité, že toto téma zde také zaznělo. Uvedu pouze zajímavé téma, jímž je text uveden, totiž názorem Emmanuela Lévinase, který říká, že není důležitý okamžik, kdy otevřeme peněženku, nýbrž když staneme druhému člověku „tváří v tvář“, z této tváře, která promlouvá ještě dříve, než zazní slova, učinil „středobod“ své etiky. A vyznačená slova v článku: „Charita není transakce, není to obchod s dobrým svědomím. Je to uznání, že jsme odpovědní dokonce i za odpovědnost druhého, že jeho nouze se nás týká hlouběji než naše vlastní pohodlí.“ Rozebráno je pak ještě mnohé, citován Masaryk, uvažováno nad darem času, energie atd.

V obvyklé dvoustraně historického kalendáře jsou uvedeny osobnosti, kteří Změnili svět k lepšímu, antický Hérodés Attikos, Karel Veliký, mj. podporovatel vzdělanosti (karolínská renesance), zavedl zákony podporující spravedlivý obchod a lepší kontrolu státní správy, český mecenáš Josef Hlávka (každý návštěvník Prahy asi zná Hlávkův most), Bill Gates či MacKenzie Scottová (tenhle příběh jsem neznal, po rozvodu s Jeffem Bezosem bohatství, darovala 19 mld. dolarů).

Alexandra Michaličková, Westfield Chodov, Baví nás konat dobro, Westfield Chodov dlouhodobě pracuje na snižování ekologické stopy centra (široké spektrum odpadů, motivace nájemců k udržitelným postupům, používání vratného nádobí v restauracích atdd.).

Nu a pak tu je část GoodLife, kde jsou články o Jiřím Kalfařovi, který se pohybuje jako designér v módním byznysu, a řadě dalších osobností, a je tu zmíněná paleta nabídky Vánoční Boutique, nápoje, hodinky, boty, kosmetika, jsou představeny restaurace jako Parzival na pražském Novém Městě s šéfkuchařem Gala Ben Moshem, který vařil po celém světě, podnik Reason, Ask4 s Janem Horákem v budově zvané Masaryčka, či o inovátorovi Jota Tanakovi s jeho palírnou. Z oblasti architektury je věnována pozornost rekonstrukce někdejšího krkonošského hotelu Hořec v Malé Úpě, jež se vrací „k horským kořenům“, dílem architektů z ateliéru ADR. A v Krkonoších zůstává i Ondřej Mestek s názorem, formulovaným jako Černý Důl jako malé české Twin Peaks.

Nu a v závěru tu máme Zimní Rakousko s řadou lokalit, které snad ani nemusím všechny vyjmenovávat, sám mám, byť letní krásné někdejší zážitky z Zillertalu. A ještě na úplný závěr, představení automobilu Rolls-Royce Spectre Black Badge, a pak nabídka knih o tom jak „Konat dobro. Ale jak a dobře?“, tedy Tichý dech Jana Trachty, svědectví českého chirurga z afrického Konga a z Haiti, pak Člověk 25: Čtvrtstoletí Člověka v tísni Jana Dražana a Jana Perglera (jména Jaromír Štětina a Šimon Pánek není možné neznat), a ještě dvě anglické publikace o altruismu.

Samozřejmě, celou tu záplavu reklamní nabídky, která je úžasná, nemohu v plnosti v tomto formátu komentáře zachytit. Jako vždy, snažil jsem se něco se dozvědět a nasát onu pozitivní atmosféru, kterou je magazín Hrot i svou vizuální podobou opravdu nabitý.