Houslový recitál Václava Hudečka

Houslový recitál Václava Hudečka
Václav Hudeček / Slávka Vernerová
Městské divadlo Turnov / 20. června 2014
Dvořákův festival / 59. ročník / 7. – 26. 6. 2014

Je to hloupé a psát komentář o koncertu legendy české houslové hry takto se skoro nehodí, ale musím jej začít anekdotou s osobním podtextem. Když jsme připravovali podklady pro katalog letošního ročníku Dvořákova festivalu, chtěl jsem v anotaci k festivalu navázat na loňský ročník, kdy Václav Hudeček vystoupil v secesním divadle v Jablonci n. Nisou s Lukášem Klánským. Zaujalo mě mimo jiné, jak představil mladého klavíristu, mimochodem vynikajícího, a dal mu prostor – mimo tištěný program – pro jeho sólovou skladbu. Také letos jsem měl v podkladech napsané tyto dva interprety. Text anotace jsem odeslal, nicméně zanedlouho mi přišla mejlem informace o změně (těch bylo během festivalu ostatně povícero, jak zjistí ten, kdo bude případně číst mé ostatní recenze, tato ještě v době přípravy festivalu). S Václavem Hudečkem vystoupí Slávka Vernerová. Hledal jsem informace na internetu, abych se lépe zorientoval, …a nic. Bylo mi zřejmé, že si Václav Hudeček vybere opět někoho vynikajícího a nerozuměl jsem tomu, že bych nebyl schopen najít si, co potřebuju, psal jsem tedy zpátky s žádostí o zdroje a dostal jsem webovou adresu se jménem Slávka Pěchočová. Pod ním už bylo možné najít mnohé a vzápětí jsem byl v obraze. Kdo by se kromě toho podíval na facebookový profil umělkyně, záhy by zjistil, jak to všechno souvisí.

Myslím, že každý může potvrdit, že Slávka (křtěná Jaroslava, takto používá jméno raději) je opravdu klavíristka vynikající, technicky prezicní, ale nikoli pouze technicistní, ale i emotivní v projevu a zároveň v dokonalém souznění s houslistou. To je sice předpoklad v programu, v němž mají hlavní slovo sonáty (F. Benda, L. van Beethoven, A. Dvořák), ale zdaleka to není samozřejmé. A i tentokrát Václav Hudeček v komentáři ke konci koncertu vyzdvihl nejen její hru, ale i její hudební kořeny, když se zmínil o „rodinném koncertu“ početných Vernerových (na FB můžete zaznamenat oslavu osmdesátin dědečka Pavla Vernera, proslulého hobojisty, narozeného 1934).  A tentokrát ji Václav Hudeček poznamenal, že jí nabízel sólové vystoupení, ale kroutila hlavou, že nikoli.

Není nepatřičné se v této souvislosti zmínit o kontextech, které uvedli na začátku koncertu ředitel Českých doteků hudby Miroslav Matějka a Hana Mayerová, někdejší starostka Turnova, dnes zástupce hejtmana Libereckého kraje, která má vřelý vztah ke kultuře – totiž skutečnost, že Václav Hudeček podporuje mladé hudebníky např. i na mistrovských kurzech v Lázních Luhačovicích a ty nejlepší si přizve i na pódium svých koncertů. Také v Turnově, městě, v němž jsou nejhlubší kořeny Dvořákova festivalu, je součástí programu i Mezinárodní interpretační dílna mladých (letos ve dnech 18. – 21. června), do jejíhož programu jsou zařazeny dva koncerty. Slávka Vernerová je jednou z lektorek dílny a 18. června vystoupila spolu s dalšími lektory, Leošem Čepickým, Michyio Keiko a Jaroslavem Šarounem na prvním z nich.

Měl jsem trochu obavy, co budu psát o vlastním koncertu, když to podstatné, co jsem napsat chtěl, je uvedeno již v zmíněné anotaci (její definitivní podobu přikládám jako přílohu tohoto textu, je ovšem otištěná v katalogu) a komentovat jakkoli dále výkon jedné z ikon české kultury mi nepřipadalo příliš patřičné. Měl jsem alespoň, jak si píšu průběžné poznámky, připravených několik vět, které bych případně pro tento příspěvek použil: Zmíněná zvnitřnělá atmosféra, charakteristická pro Hudečkovy koncerty v příšeří architektury divadelních sálů, které právě tento rys podtrhují lépe než velké reprezentativní prostory, akcentující naopak spíše ony zářivé prvky, jako je suverénní virtuozita, technický nadhled, byla přítomná i v noblesním tradičním prostoru sálu turnovského divadla, prostoru, který k souznění a účasti přímo vybízí. Dál si musím nějak poradit.

Je nepochybné, že Hudečkova hra má v sobě cosi lahodného, cosi, co pohladí po duši, jak se metaforicky říká, cosi z ušlechtilosti starých časů, nevím, jak to jinak říci. Například Dvořákovy melodie tomu vycházejí vstříc. A vstříc mi přišly i události během koncertu. V jednu chvíli prostě zhasla světla na jevišti. Každý, kdo někdy na něm stál, ví, co to znamená. Zaznělo ještě asi deset taktů a bylo ticho. A pak přišla reakce s typickou Hudečkovou pohotovostí a humorem: „Vy nás chcete zkoušet, jestli to umíme zpaměti.“ Ovšemže se některé věci dají hrát zpaměti, ale u sonát, kde se oba hudebníci soustředí na vzájemný hudební dialog, se to snad ani nedělá. Zasmáli jsme se, zavládlo charakteristické uvolnění, protiváha zatajeného dechu na Hudečkových koncertech v souvislosti s atmosférou v sále zmiňovaného v anotaci, a koncert pokračoval. Když dospěl k poslední skladbě v tištěném programu, k Dvořákově Mazurku, pokračoval Václav Hudeček: „A teď si klidně zhasněte.“

Závěr koncertu, bouřlivý potlesk z takřka do posledního místa plného sálu, květiny… . Večer se ovšem neobešel bez přídavku. Pokračoval, když je to Dvořákův festival, jehož je mimochodem český houslový virtuóz čestným prezidentem, Dvořákovou „drobností“, Romantickým kusem číslo 1, op. 75. Následovalo ohlášení druhého přídavku: Romantický kus číslo 3. A ze sálu se zcela neočekávaně ozvalo: „A co bude s číslem dvě?“ V otázce nebylo nic vulgárního. Spíš zapadala do pocitu přátelského setkání s mistrem houslové hry (která ovšem nijak nevylučovala noblesu a exkluzívnost večera), na níž – jak hned bude zřejmé – měla podíl i účast muzikantů ze společenství Mezinárodní dílny, kteří zde trávili pospolu celý týden, a která vytvářela takřka rodinnou atmosféru. Pohotový Hudeček odpověděl briskně: „Ten hrajeme jen za příplatek.“ A po několika vteřinách: „Kdo to byl?“ Hledal správným směrem mezi diváky. Odněkud se ozval hlas: „Čepický“. Byla to klamavá informace. Věděl jsem, že Leoš Čepický (zmiňovaný lektor dílny mladých, rovněž houslista, primárius Wihanova kvarteta, které hrálo před několika dny v Polici n. Metují) sedí vpravo na balkoně a hlas se sice ozval také z této strany, ale z přízemí. A Václav Hudeček tomu dal korunu, když prohlásil cosi o tom, že to nemohl vidět, když ho na jevišti stále někdo oslňuje.

Pak ještě upřesnil, proč nebude Romantický kus číslo 2. Protože prý ho neumí. A přišlo dovysvětlení, že interpret se musí na koncert připravit a on není z těch, kteří přijdou na jeviště, aniž by se nepodívali na repertoár, který budou hrát. Romantický kus č. 2 bude příště. Ale nebude číslo 1 a 3. Tak to je humor a moudrost dohromady, což se v seriózním vyjádření nevylučuje. Doufám, že ani Václav Hudeček nebude považovat tento poněkud odlehčený příspěvek považovat za neseriózní, protože, jak je snad patrné z předpřipraveného fragmentu, je i pro mě Hudečkova hra na housle ikonou (mj. na FB České doteky hudby jsem dával upoutávku na tento koncert s videem Hudečkovy hry z roku 1968).

A pokud hovořím o ušlechtilosti starých časů, tak pozor! Není to v žádném případě staromilství. Václav Hudeček má svůj FB profil, prostřednictvím něhož čile komunikuje, a na fotky, které jsem mu minule poslal, odpověděl z tabletu. Zítra jedou s paní Evou do Benátek, tak se možná přihodí něco podobného.

Jan K. Čeliš
Recenze pro České doteky hudby, červen 2014

Příloha / Anotace koncertu v katalogu Dvořákova festivalu

Kdo si vzpomíná na festivalové (ale i jiné) koncerty legendy české houslové hry Václava Hudečka v minulých letech, potvrdí, že nejsilnějším zážitkem z večera je vždy – je to patrné na tom, jak posluchači hudbu sledují se zatajeným dechem – obtížně pojmenovatelné fluidum, které se vznáší v prostoru koncertního sálu, atmosféra, kterou lze jen naznačit slovy o zvukové kultivovanosti Hudečkovy houslové hry, místy projevech dramatičnosti, ale více snad ještě éterické lehkosti tónů, prohlubující kontakt mezi interprety a publikem, na druhé straně odlehčený jemným humorem Hudečkova občasného komentáře.

Mimořádným zážitkem bývá také dokonalá souhra a souznění houslisty a klavíristy/klavíristky, který/á na témže pódiu spoluvytváří krásu. Je pověstný jak Hudečkův srdečný vztah k mladým lidem, ke svým žákům, o které pečuje na mistrovských kurzech, a stejně tak ke kolegům u klavíru na tomtéž jevišti – v loňském roce to v secesním divadle v Jablonci n. Nisou byl vynikající Lukáš Klánský, letos to je rovněž skvělá klavíristka Slávka Vernerová, absolventka pardubické konzervatoře a v magisterském a doktorandském studiu pražské AMU (prof. Ivan Moravec) či mezinárodních mistrovských kurzů, mj. v Royal College v Londýně, kde později vystupovala s prestižním Symfonickým orchestrem BBC v Royal Albert Hall. Slávka Vernerová, komorní hráčka stejně tak jako vyhledávaná klavíristka ve spolupráci s předními instrumentalisty a ansámbly české hudební scény, vystupuje na Dvořákově festivalu letos také na koncertu Interpretační dílny mladých.

Mohli bychom rozvíjet úvahu o podrobnostech dramaturgie koncertu sestaveného z české i světové klasiky či věnovat se popisu skladeb, které si Václav Hudeček pro tento koncert vybral, třívěté Sonátě A dur Františka Bendy („berlínského“ Bendy, jednoho z členů slavné rodiny českých hudebníků) či Sonátě pro housle a klavír F dur, op. 24, č. 5, zvané „Jarní“, Ludwiga van Beethovena nebo nakonec Hudečkově „majstrštyku“, Dvořákově Mazurku, který patří k jeho skladbám u publika nejoblíbenějším. Dalo by se poukázat na Hudečkovo ponoření do hudebního toku a zároveň nadhled, na prvky zmíněného hudebního dialogu, kterému nechybí vtip a překvapení, a pro jehož prezentaci je třeba zmíněné precizní souhry, ba co víc, dokonalého naladění na stejnou strunu u obou interpretů. Bylo by to ale nejspíš nošením dříví do lesa, protože tyto věci se jakýmkoli komentářům takřka vymykají.