Houslový recitál Ivana Ženatého

Houslový recitál Ivana Ženatého

Tylovo divadlo Lomnice nad Popelkou
16. června 2012, 19. 00
Dvořákův festival 2012
57. ročník / 2. – 24. 6. 2012

Houslový recitál Ivana Ženatého představuje v tomto ročníku Dvořákova festivalu jeden ze dvou koncertů „klasického střihu“, navíc výslovně formulovaných jako „houslové recitály“, zatímco pro některé jiné pořady bych si vypůjčil hudební termín používaný v dnešní nonartificiální hudbě, totiž cross-over, to znamená nějaký styl či útvar, v němž se prostupují různé, mnohdy i protikladné či jinak zdánlivě nespojitelné prvky. Napadá mne, že totéž vlastně dělá postmoderna, která například v architektuře spojuje antické tvarosloví se současností, přičemž ale ve svém zásadním pluralistickém postoji odmítá jak historizující dekorativnost, tak funkcionalistickou čistotu, či v literatuře je schopna spojit detektivku s filozofickým traktátem.

Poznamenám-li ještě, abych na to nezapomněl, že tím druhým houslovým recitálem je koncert Václava Hudečka a Lukáše Klánského v Polici nad Metují 15. června, mohu nyní říci, proč jsem se pouštěl do úvahy o ostatních pořadech festivalu, když by mělo jít o vystoupení Ivana Ženatého. Důvodem toho je akcent na to, proč vystoupení podle mého názoru největšího houslisty své generace má zmíněný klasický střih a drží se v mezích tradičního formátu prezentace svého umění. Mohu se v tuto chvíli opřít o názory umělce v článku na serveru iDnes/Kultura z 14. května 2009, v němž se, v rámci probíhajícího Pražského jara, vyjadřuje následovně: Klasická hudba vždycky byla minoritní záležitostí a já myslím, že není důvod, proč by se toto ´elitářství´ mělo měnit. Většina poslouchá pop a čte bulvár. Není ten svět úchvatný? Jinými slovy to rovněž znamená,  že není příznivcem nejrůznějších „modernizací“, protože takřka vždy vzniká výtvor, který nedosahuje kvalit originálu.

Neumím to říci lépe, než jsem to formuloval už v jednom komentáři na svých stránkách (https://jan-k-celis.webnode.cz/news/ivan-zenaty/), takže to v tuto chvíli zopakuji:
Ivan Ženatý se vyjádřil zcela přesně, a ovšemže tento postoj může určitým způsobem ovlivnit publikum či dokonce někoho odradit. Kdo nicméně pochopí, jak se věci mají, musí odmítnout názor, že „je dobrej, ale připadá mi poněkud namyšlenej a namachrovanej“ (z diskuse pod zmíněným článkem). Mohu to říci i za sebe, že jsem vděčný za tu noblesu, s jakou český virtuóz přichází už na jeviště, noblesou, která povyšuje hudbu, kterou bude hrát, z principu – protože je povznášející (to je to slovo kultura, příbuzné se slovem kult, tedy povznášející rituál). A kladu na to důraz s plným vědomím rozměrů celé věci, nikoli s nějakým sentimentálním zahleděním do starých časů. A konečně, zmíněný názor z diskuse mohu jednoznačně odmítnout vzhledem k tomu, že ze zkušenosti z koncertů vím, že Ivan Ženatý má také smysl pro humor. Což „namyšlení a nemachrovaní“ většinou nemají.

Koncert ve svém rodném městě, které mívá – pochopitelně – vždy ještě něco „navíc“ z atmosféry oproti ostatním koncertům, byl dramaturgicky rozdělen na dvě části. V první, „před přestávkou“, zahájil Romantickými kusy pro housle a klavír, op. 75., Antonína Dvořáka. Je třeba hned na tomto místě říci, že zadání festivalu interpretovat nějaké Mistrovo dílo Ivan Ženatý naplňuje nejen jako splnění podmínky doplněním vlastního, jiného repertoáru (které, například u jazzmanů, má ovšem zase přínos jiného charakteru), ale naopak jakožto cosi nejvnitřnějšího v houslistově umělecké biografii i toho, s čím přichází na pódium. Pro Ivana Ženatého byla jednou z nejvýznamnějších věcí spolupráce s Josefem Sukem, počínaje soukromými lekcemi u významného českého houslisty a pravnuka Antonína Dvořáka, až po společné koncerty na prestižních pódiích a nahrávky, mj. kompletního díla W. A. Mozarta pro housle a violu. S Josefem Sukem a Janem Talichem nahrál rovněž Miniatury, Op. 75a, uváděné též pod názvem Drobnosti pro dvoje housle a violu (v čísle 1 je ona známá melodie), které Dvořák zkomponoval ve stejném roce jako Romantické kusy pro housle a klavír, ale třeba i druhou řadu Slovanských tanců, op. 72, či Cypřiše pro smyčcové kvarteto, tedy v roce 1887. A konečně v roce 1993 (2007) nahrál na labelu Dorian s v loňském roce zesnulým klavíristou Antonínem Kubálkem Kompletní hudbu pro housle a klavír, tedy houslové sonáty F dur, Op. 57, a G dur, Op. 100, Baladu d moll, Op. 15 a proslulý Mazurek, Op. 49, který jsme rovněž slýchávali zařazený v programu koncertů.

Rovněž uvedení Sonáty G Dur pro housle a klavír, op. 78, Johannese Brahmse, Dvořákova příznivce a přítele, má mimo jiné i logickou vnitřní spojitost v samotných hudebních dějinách, ale i v aktuálních souvislostech interpretační tvorby Ivana Ženatého. Na Pražském jaru zahrál spolu s BBC Symphony Orchestra a Jiřím Bělohlávkem (ten participoval mj. i na zmíněné nahrávce Mozartovy hudby) Brahmsův houslový koncert.

Druhou část svého vystoupení v sále Tylova divadla v rodné Lomnici nad Popelkou nazval Ženatý "In memoriam Pablo de Sarasate" (1844 – 1908) a na jeho program zařadil výhradně skladby španělského houslového virtuóza a skladatele, což je podle mého názoru takřka takový husarský kousek, jako když kterýsi houslista zahrál snad během jednoho či dvou večerů všechny Paganiniho Capriccia. Z českých houslistů by si něco podobného málokdo mohl dovolit, kromě toho je to i ojedinělý projekt. Vedle nejspíš neznámějších Cikánských melodií, op. 20, které Ženatý na svých koncertech v Čechách uváděl častěji, a které, jako přece jen nejspíš nejnáročnější a nejefektnější skladbu v Lomnici zařadil na závěr vystoupení, jsme si mohli užít i další virtuózní skladby, kterými jsou Introdukce a Tarantella op. 43, Zortzico, Adiós montañas mías, op. 37, Jota Arragonesa, op. 27, Playera & Zapateado, op. 23, a rovněž známá Andaluzská romance, op. 22.

To je tedy reprezentativní výběr z více než tří desítek Sarasateho skladeb pro housle, přičemž zmiňme, že převážná většina skladeb byla samotným autorem komponována jako duo (housle a klavír), pouze Introdukce a Tarantella jako orchestrální dílo (celkový počet Sarasateho skladeb čítá přes padesát opusů). Neměl bych opomenout jednu souvislost, doplňující nejen informaci o větších celcích nahrávek španělského houslisty, totiž že soubor dvanácti Španělových skladeb, z nichž některé, jako Andaluzská serenáda, jsou tytéž, jako na programu lomnického koncertu, nahrál v roce 1992 v Janově s Graeme McNaught (klavír) Ruggiero Ricci, americký houslista italského původu, zázračné dítě, o němž píše Ivan Ženatý na svých webových stránkách, že osobní setkání s ním patří, vedle Nathana Milsteina, Andre Gertlera, profesora Bezrodného na Čajkovského konzervatoři, a samozřejmě už zmíněného Josefa Suka, k těm nejvýznamnějším impulsům v jeho životní dráze.

Ivan Ženatý zahrál všechny Sarasateho skladby, které zařadil do programu, najednou za sebou, v podstatě jako jednu skladbu. Z posluchačského hlediska bych měl v každém jiném případě s takovýmto postupem problém, vždy jsem považoval jakékoli „směsky“ za cosi degradujícího dotyčné skladby, navíc olupující posluchače o doznění skladby v několika vteřinách ticha. V tomto případě ovšem by za prvé žádné ticho nenásledovalo, naopak bouřlivý potlesk odměňující strhující Ženatého podání těchto „kousků“ (narážím na jeden někdejší komentář k přídavkům, kdy lomnický virtuos poznamenal, že „ještě nějaké kousky umíme“), za druhé to jsou skladby od jednoho skladatele s určitým charakterem (zahrnujícím i „zábavnost“, ovšem v nejvyšším patře věci), a – předpokládám – hlavním důvodem bylo „neroztrhat“ souvislý proud vlastně o sobě poměrně krátkých skladeb a nenarušit tak dramatičnost a efektnost stupňující se až k závěrečným Cikánským melodiím potlesky mezi jednotlivými částmi takto vzniklého celku.

Dovolím si, mimo komentář k vlastnímu koncertu, ale vzhledem k podobnému názvu, totiž Hommage a Sarasate, který použil Devy Erilh, francouzský houslista, emigrant ze země, která je dnes samostatným státem, Moldavií, zmínit jeho nahrávku, pořízenou – ještě na vinylu –  ve Francii u Ducretet Thomson v roce 1957 za doprovodu klavíristů André Collarda a Maurice Bureau, zahrnující 10 Sarasatových skladeb.

Na lomnickém koncertu byl Ivanu Ženatému partnerem u klavíru Stanislav Bogunia, klavírista, dirigent, sbormistr a hudební pedagog, doprovodný klavírista a komorní hráč, se kterým Ivan Ženatý spolupracoval už tuším od osmdesátých let. Ke spolupráci s ním se vrátil po řadě dalších, počítaje v to i Katarinu Ženatou, někdy před pěti šesti lety. Souhra s klavíristou, který doprovázel též Václava Hudečka, byla na lomnickém koncertě skvělá, ale říci toto by bylo málo. V partu Brahmsovy sonáty mohl Bogunia ukázat i své sólistické kvality, samozřejmě vedle dialogu obou nástrojů, který umocňuje tuto úžasnou hudbu. Tento dialog, který je jedním z mnohdy žel málo vnímaným předpokladem úspěchu koncertních vystoupení, by nemohl nastat bez suverénních technických dispozic klavírního partnera na jevišti, ale i bez něčeho, co se těžko pojmenovává pro někoho, kdo v podobné situaci nestál na jevišti.

V této souvislosti ocituji článek Luboše Stehlíka „Famózní duo Ženatý – Bogunia“, komentující recitál Ivana Ženatého a Stanislava Bogunii v pražském Rudolfinu 16. 3. 2011, v němž hovoří o bezchybné interpretaci a jejích světových parametrech a charakterizuje pojetí houslové hry Ivana Ženatého, které bych, s dovolením, vzal za základ své úvahy. L. Stehlík píše: Jeho pojetí sice možná není tak temperamentní jako u Davida Oistracha, ohnivé jako u Joshui Bella, barevné jako u Anne-Sophie Mutter, zato je dokonale proporčně vyvážené a velmi kontrastní. Rozumím tomu, že recenzent usiluje o to, charakterizovat přístup umělce k tomu, co dělá, a nechci zpochybňovat jeho pohled. Určitě jsou v podání každého houslisty dominantní určité prvky, v případě Ivana Ženatého je to neuvěřitelná noblesa nejen ve vlastním projevu, ale například i v galantnosti vůči ženám na jevišti, ohledech na klavíristu atd. Nicméně věci se mají jinak.

Když jsem si kladl otázku, proč je Ivan Ženatý nejlepším českým houslistou současnosti (a teď to prosím, neberte, v onom „soutěžním“, porovnávajícím či známkujícím smyslu, vyzvedávajícím jednoho umělce na úkor druhého), dlouho jsem to neuměl formulovat. Možná se mi to nepodaří ani nyní, ale mám v tom jasno. Když v jednom z nedávných rozhovorů (27. 3. 2012 pro Český rozhlas) Ženatý hovořil o Paganinim, řekl, že máme vnímání hudby italského virtuosa zastřeno zplošťujícími předsudky, kdy „Paganiniho virtuozita zastírá jeho hloubku“. Ve skutečnosti je jeho hudba „pozoruhodně invenční, má v sobě tu nepopsatelnou italskou melodiku, která je dílem vylehčená i zasněná, má v sobě místy operní teatrálnost, jindy zase dojímavou intimitu. A vždycky je upřímná a strhující!“ A takový by měl být, přeje si Ivan Ženatý, i „jeho“ Paganini.

Zde někde vidím nápovědu k odpovědi na otázku, kterou jsem si položil. V té vícevrstevnosti hry, se kterou Ivan Ženatý přichází na jeviště, která zahrnuje nejen noblesu, ale o níž se přece nedá říci, že by postrádala temperament, naopak bych řekl, že je plna vášně a temperamentu, jen ona vášeň není ve vnějším postoji mimo kontrolu, jeho housle (Giuseppe Guarneriho z roku 1740, zapůjčené nadací v New Yorku, předtím hrál na rovněž Guarneriho housle Princ Oranžský, které vrátil do pražského Národního muzea) zpívají, v hlubokých polohách jsou až neuvěřitelně razantní a syté, ale také nespěchají s dozněním tónů v pianissimu do úplného ticha. Ale jak to říká sám houslista (v rozhovoru Před půlnocí 5. března t. r. na ČT 1), dokonalé zvládnutí techniky je samozřejmým předpokladem vyjádření emocí, kterou se prostřednictvím hudby interpret snaží sdělit. Já bych k tomu ale dodal, že předpokladem, už zdaleka ne tak samozřejmým, ale u Ivana Ženatého platným v plné míře, je osobnost člověka. A to je to, co sice už dávno vím, ale do posledních důsledků jsem si uvědomil v posledních dnech i v šatně Tylova divadla v Lomnici n. Popelkou, kde mi Ženatý, přestože do koncertu zbývala necelá hodina, věnoval svůj čas.

Do svého obrazu o něm jsem si to, že mi odpověděl na opravdu všechny mé otázky, zařadil pod pojmem „pravdivost“ a „upřímnost“, k tomu bych pak přidal „pracovitost“, dokonce dřinu, která ale nezabíjí „humor“, takový humor, který pojmenovává přesně věci – jak byste jinak posoudili komentář v jiných příspěvcích (už nevím, kde jsem to četl), že jeho studenti si musí uvědomit, rozhodnou-li se být dobrými houslisty, od tohoto okamžiku musí hrát „stupnice, Paganiniho a Bacha“ každý den až do konce života (až mě zamrazilo, ale to je ta „pravdivost“), či že po očekávaném významném koncertu vezme druhý den housle a zase začne „od první polohy, od prvního tónu“. Takže si přidejme ještě „skromnost“ či „pokoru“, je skoro lhostejné, které slovo zvolíte. To jsou věci, které nezapadají do běžných představ o umělcích dle běžných předsudků, podle nichž je umělec spíš rozevlátý bohém, to jsou věci, které jsem se až trochu rozpakoval takto formulovat, ale nakonec jsem si řekl, naopak, za tím si stojím a je třeba to říci. To je totiž celá ta plnost osobnosti i údělu výkonného umělce, která se pak znovu a znovu, s tím vědomím, že je to právě v tomto okamžiku, ale zároveň každý den až do konce života, zhmotňuje v tónech hudby.

Odměnou jsou nadšené reakce publika, v domově dětství o to bouřlivější. V Lomnici nad Popelkou dává na svých koncertech Ivan Ženatý pravidelně tři přídavky, přičemž ten druhý bývá snad bez výjimky věnován jeho učitelce na housle, bývalé ředitelce místní hudební školy, Martě Klapkové. Také tentokrát byl, po skladbě francouzského romantického skladatele George Bizeta, druhý přídavek, tedy Meditace, rovněž Francouze Julese Masseneta, věnován „vám všem a zvláště“ milované paní učitelce. Posledním, třetím přídavkem, byl Ženatého oblíbený přídavek, totiž Španělský tanec z opery „La vida breve“ (Krátký život), zřejmě nejznámější skladba Španěla Manuela de Fally ze začátku minulého století. Ale nebyl to poslední přídavek. Ještě jsem nezažil, aby Ivan Ženatý dal přídavky čtyři. Tentokrát, možná na posledním koncertě nebo přinejmenším jednom z posledních koncertů před cestou do Spojených států, kde bude zastávat místo profesora na prestižním Hudebním institutu v Clevelandu (Cleveland Institute of Music), zahrál posluchačům svého města ještě Arabskou píseň ze suity Šeherazáda Nikolaje Rimského-Korsakova.

Psáno pro České doteky hudby, červen 2012