Horalé po takřka padesáti letech

Horalé po takřka padesáti letech
vystoupení country kapely 21. září, 13:00 hod. v rámci oslav 400 let jičínského gymnázia na zahradě školy

Když jsem na konci sedmdesátých let nastoupil na gymnázium v Jičíně jako na první místo svého pedagogického působení (čestný název Lepařovo gymnázium podle zakladatelské osobnosti Františka Lepaře, jenž se coby ředitel školy zasloužil o její novou budovu, mu byl vrácen až v roce 1990), zavolala si mě paní ředitelka Alena Trejbalová a pověřila mě, abych vedl studentské hudební seskupení, které se v té době na škole formovalo. Namítal jsem, že jsem sice docela zběhlý hudebník, byl jsem členem KOS (Komorní orchestrální sdružení) Milana Ročka, který se tenkrát vracel do Jičína jako nový ředitel Lidové školy umění (dnes ZUŠ), a měl jsem za sebou také zajímavá léta s rockovou muzikou (YBE), která ale po potlačení Pražského jara u nás neměla na růžích ustláno (ostatně jsem vzhledem k jejímu vývoji o tuto oblast na delší čas ztratil zájem), ale s country & western, jak se to, co studenti hráli tenkrát nazývalo, jsem kromě informativního poslechu písniček od Rangers či Greenhorns v rádiu (v době normalizace se museli přejmenovat na Plavce a Zelenáče) neměl prakticky žádné zkušenosti. Prý ale jde o to, aby byl nad studenty, kteří zkoušeli v aule, pedagogický dohled a kromě toho hraju na housle, tak se můžu případně zapojit, ostatně každý má ve škole vedle vyučování nějaký úkol.

Tak jsem to také zprvu bral, ale velmi rychle jsem coby vlastně jen o pár let starší našel společnou notu s nadšenými muzikanty, kteří si říkali Horalé, a které – či jejich rodiny – jsem ve městě, kde se každý s každým znal, si uměl zařadit. Mé obavy, že se budu neuměle pokoušet dávat dohromady něco, o čem jsem neměl příliš ponětí, se záhy rozptýlily, protože Zdeněk Mazáček, kytarista a jeden ze zpěváků, měl jasnou představu o repertoáru, vedení zkoušek i pozdějších příležitostí hraní na veřejnosti. Od vidění jsem znal jeho otce, známého jičínského lékaře, či strýčka, sportovce, který učil na průmyslovce naproti našemu domu č. p. 90 na Komenského náměstí (ostatně gymnázium se nacházelo takřečeno přes ulici a když jsem občas po ponocování nad knihami zaspal, mohl jsem do školy doběhnout na první hodinu v pantoflích), takže už toto byl jakýsi malý svébytný prostor, kde se to všechno vlastně odehrávalo, s dominantou korun čtyř kaštanů, které chránily sochu Panny Marie Rušánské, a protější hospodou, kam studenti o větších přestávkách tajně odbíhali na pivo a jejíž název se pak objevil i v textu písně, Kde je můj cíl?, když v responsi zaznělo U Foffů.

Stejně tak v tomto sevřeném prostoru (také proto o tom hovořím) vlastně bydleli někteří další hudebníci ze skupiny, v rohovém měšťanském domě bandžista Roman Sedláček, který jako jediný z Horalů nebyl studentem gymnázia, ale Střední průmyslové školy automobilní v Mladé Boleslavi, o pár domů dál v Jarošovské ulici Jéňa Novotný, nejmladší student, ještě tenkrát nehrál na kontrabas, ale na zobcovou flétnu, v další uličce, přilehlé u rovněž nedalekého Valdštejnova (tehdy ještě Gottwaldova) náměstí Milan Poutník, právě ten hrál na kontrabas, nu a dvě minuty cesty opačným směrem, na Letné, hned za rybníkem Kníže, bydlel Zdeněk Mazáček a o několik domů dál Petr Kmoníček. Kde bydlel Jarda Jiřička vlastně nevím, Zdeněk mně doplňuje, že v Tyršově ulici  717, ale u průčelí jednoho starého přízemního domu, dnes již zbouraného, mně kdysi udělal fotografii už tenkrát s nezaměnitelnou atmosférou.

Samozřejmě právě už ta zmínka o té fotografii ve mně vyvolává nostalgii, vzpomínky na dobu, kdy jsme se všichni scházeli čas od času na chalupě Mazáčkových rodičů v Českém ráji, je to pohled o půl století zpátky a vědomí dneška, který se rodil ovšem právě už tenkrát: Po dokončení gymnaziálního studia jsem se s Horaly po léta setkával při příležitostných hraních již ve volnějších formacích poté, co se všichni rozeběhli po svých životních drahách, například basista Milan Poutník se přestěhoval do Náchoda, a spojili se v širším společenství s muzikanty z širšího regionu. Bývaly to sešlosti v hospodě Na Blatech v zákoutí Prachovských skal, kde jsme se čas od času vídali.

To už se ale Jéňa Novotný stal profesionálním hudebníkem, kontrabasistou v orchestru libereckého divadla, multiinstrumentalistou, v jehož oblibě kromě fléten vévodilo violoncello, s nímž vystupoval ve formacích jako Růže v trní, autorem hudebních aranží a pozoruhodných projektů, podobně jako již zmíněný Milan Poutník, který kromě hraní na většinu dechových a strunných nástrojů (za mimořádnou zmínku stojí fagot Vendelín a vlastnoručně zrestaurovaný kontrabas Amálka) psal básně a písňové texty pro šansonové sdružení  6 NaChodníku (podle města Náchod, kde soubor působí), zatímco další členové původního souboru se úspěšně uplatnili v jiných oborech:

Petr Kmoníček se stal respektovaným pražským kardiochirurgem, kterého najdeme na stránkách 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy či Nemocnice Na Homolce, Jaroslav Jiřička je přední český fotograf, pracuje pro časopisy, pořádá kurzy ateliérové fotografie, získal řadu ocenění v soutěžích Czech Press Photo, zvláště za fotografii reportážní, spolupracoval na několika knihách s kuchaři a cukráři. To znamená, že takřka všichni vylétli z rodného hnízda, jak se říká, vlastně výjimkou byli dva, oba inženýři (vzpomínám na titul někdejší populární písně Plavců) – Zdeněk Mazáček coby stavař se podílel na stavbě silničního obchvatu Jičína, později pracoval jako stavitel v JZD Slatiny, po revoluci střídal v životě pozici starosty v nedalekém Holíně, kde si postavil dům, a odborníka na nemovitosti, a Roman Sedláček pracoval v manažerských funkcích v jičínském podniku Seco Industries, navazujícího na slavnou firmu Knotek & spol. s výrobou hospodářských strojů a nářadí (zal. 1888, později Agrostroj, Agrozet, AGS), později dlouhá léta jako auditor.

Nu a jak běží ten čas, vzdělávací instituce, kde „to všechno začalo“, slaví letos 400 let od svého založení Albrechtem z Valdštejna jako jezuitské gymnázium, a to je i příležitost jednak ke vzpomínce, jednak k setkání, také právě i v rámci oslav, kde Horalé vystoupí se svým někdejším repertoárem a původní sestavě. Bylo úžasné už sejít se v plném počtu u Mazáčků v Holíně a navíc zjistit, že snad jakoby ta prodleva půl století tady nebyla. „To setkání v původním složení po tolika letech je myslím  pro nás všechny velmi emotivním zážitkem,“ píše mně v jednom z mejlů Zdeněk.
Zazněly staré písně, trojhlasy fungují, nástrojová souhra rovněž, a radost z toho všeho. Když se probírám tehdejším repertoárem, říkám si v první chvíli, jak to bylo stylové.

Vedle takových, tenkrát nových písní jako ta Žádnej vlak či Co se dál bude dít, obě od Greenhorns (1971), či starší Detroit City Danny Dilla a Mela Tillise, uváděné také jako I Wanna Go Home, v country music známá z podání Bobbyho Bare, k jehož největším hitům z roku 1963 patřila, to byla celá řada autorských písní, u nichž Zdeněk napsal muziku a Milan text, někdy to byla i společná práce na obojím či si vlastně autoři už po těch letech přesně nepamatují. Ty vztahy mezi vlastní a převzatou tvorbou byly tenkrát jiné než dnes, nicméně pro amatérské kapely autorská tvorba zdaleka nebyla samozřejmostí, svým způsobem byla vždy mimořádná. Jsou to, pokud se nepletu, písně jako Žeň je dál, Kopej, Podzim, Mě hlava už nebolí (Milanův text), u Zastav čas mám uvedenou Zdenkovu participaci, u písně Strýc piják také Jéňovu.

Samozřejmě, ty písničky psali studenti gymnázia a jsou i poctou žánru, nikoli osobní výpovědí, nicméně ta kvalita je překvapivá – „Na jaře krávy začal jsem hnát / horký je léto nemůžu spát / vzpomínky domů stále se vrací / za tejden skončím s touhle prací“ (Žeň je dál) – čtu si tyto a ještě další, ještě poetičtější a naléhavější verše na konci písně („to stádo mý mrak prachu zvedá / a v tomhle vedru dál se jít nedá“) v letošních srpnových vedrech a motiv návratu a vzpomínek mně koresponduje s touto mou poznámkou.

Když ty písně poslouchám, místy se mně nedaří odlišit obě skupiny, samozřejmě u některých těch převzatých nepochybuju, třeba u Rovnou tady rovnou (Greenhorns), v playlistu, z něhož ještě budeme definitivní program vybírat, je z těch českých nejspíš nejproslulejší Panenka Roberta Křesťana, („Co skrýváš za víčky a plameny svíčky…“), ta ovšem tenkrát ještě nebyla na světě. Zajímavá jsou fakta u písně Veď mě dál, cesto má, v originále Take me home, country roads, kterou složil John Denver rovněž v příznačném roce 1971 a v angličtině ji známe od Krise Kristoffersona (v Čechách ji zazpíval na začátku prázdnin v roce 2017 v zámecké zahradě na Sychrově), v českém podání s textem Vladimíra Poštulky pak od Pavla Bobka (1975). Pro mě je to doklad také toho, jak se i vzpomínky, které jsou tak hluboko pod kůží, v horizontu času proměňují, stejně tak jako poměr vážnosti a rozpustilosti, z níž nám nicméně, alespoň doufám, i na prahu stáří (u některých před ním), ještě něco trochu zůstává.

Jan K. Čeliš