Honza Vedral / Katherine

Honza Vedral / Katherine

Když jsem na jednom z koncertů ČDH fotografoval koncert Mekyho Žbirky, v jednom okamžiku v zákulisí pražského Kongresového centra, po chodbě se šatnami z jedné z nich vyběhla energická blondýna v legínách, v jedné ruce mobil, v druhé desky s poznámkami a propiskou, evidentně manažerka, cosi telefonem zkontrolovala a opět vběhla do Žbirkovy šatny. Mekyho písničky jsem samozřejmě znal už někdy od osmdesátých let, ale jinak jsem nebyl v detailnějším obraze, takže teprve posléze, ale vlastně už během večera, jsem se z nějakého rozhovoru dozvěděl, že je to „Katka“, zároveň zpěvákova manželka. Byl jsem tedy tak trochu svědkem čehosi výjimečného, totiž aktuálního průběhu onoho mimořádného vztahu, o němž jsem se ve větší úplnosti (samozřejmě o mnohém jsem se útržkovitě dozvěděl v dalším průběhu posledních Mekyho let i událostí po jeho skonu, o Kateřinině významu pro natáčení ve studiu Abbey Road, výstavě Roky a dni v Národním muzeu etc.) dočetl a v souvislosti s knihou Honzy Vedrala Katherine, letos [2023] vydané, pochopil teprve nyní.

Z onoho večera mám kromě samotného koncertu také fotky Mekyho Žbirky s Martinem Hyblerem, autorem skvělých orchestrálních aranží Beatles právě pro tento projekt (v knize se hovoří o jeho působivé aranži písně Čo bolí, to prebolí, s. 175, a také jednom z oněch symfonických večerů, v kongresovém centru dirigoval slovenský dirigent Adrian Kokoš, další, v Lucerně, Libor Pešek, s. 185), kterého jsem ovšem coby původem Turnováka již léta znal a nenechal si také ujít jeho skvělou symfonii Na příchodnou v provedení ve Smetanově síni Obecního domu, kterou také dirigoval (rovněž v rámci ČDH, ostatně – nevím, do jaké míry je to v tomto případě relevantní, ředitel festivalu Mirek Matějka, který mě přizval ke spolupráci, bydlí rovněž v Turnově). Martina jsem už předtím zastihl v křesle u stolku s kávou, a tak bylo úplně přirozené, že když se objevili oba dva, už nevím zda před nebo po, ale myslím, že po koncertu vzadu na téže chodbě, která obepíná zezadu celý prostor sálů, byla to mezi námi úplně přirozená komunikace. Miro Žbirka, tak jak ho známe, s tím výrazem, že jen čekáte, kdy řekne tou svou melodicky protahovanou slovenštinou cosi vtipného.

A ještě jednu věc jsem šíře pochopil, ačkoli jsem to v základě samozřejmě moc dobře věděl, když jsem četl v knize onu pasáž o Honzovi Ponocném a jeho vztahu k Beatles, ostatně souznějícím právě s podobným celoživotním vztahem Žbirkovým (fotka na s. 121, je řeč o jejich speciálním pořadu právě z písní Beatles, s. 124). Asi hodinu před samotným vystoupením jsem vešel do přítmí pódia sálu, v tu dobu ještě nerozsvíceného, a odněkud zaslechl tiché, ale známé tóny kytary, zprvu jsem si myslel, že reprodukované, vzápětí jsem si ale uvědomil, že se ozývají někde nedaleko ode mě. Vydal jsem se tiše tím směrem, a ocitl se vedle postavy hudebníka, který si tiše pro sebe zpíval onu ikonickou píseň, spočinul vedle něj a takřka zbožně a zároveň snad neslyšně, jen tak, aby ten druhý zaznamenal mou účast, jsem se přidal k tomu jeho zpěvu. Blackbird, the Beatles, kdo to zná, ví, o co jde. Ten zvuk kytary byl k nerozeznání od originálu, ten muž, kterému jsem skoro neviděl do tváře, byl Honza Ponocný, a pro mě, který jsem na Beatles „vyrůstal“, to byl – když už jsem, žel, nikdy nemohl stát vedle oněch kluků z Liverpoolu – jeden z hudebních zážitků, na které nezapomenu.

A konfrontuju si tenhle moment s vyprávěním Žbirkovy ženy o tom, jak šťastný byl zpěvák, když se, ovšemže také vlastně po letech, setkal v roce 2004 s Paulem McCartneym, když zpíval v Praze a Dáša Havlová „ho protáhla dovnitř“ (s. 145), když se Paul, který se chtěl vidět především s Václavem Havlem (fotka pod titulem kapitoly Největší zážitek), nyní už takřka poslední z nejslavnější hudební čtveřice, Mekymu podepsal „Seržanta Pepře“ a dokonce mu zahrál svou novou písničku („Přišlo mi, že se vznáší. Vypadalo to, že lítá nad zemí.“ s. 145). S akcentem této radosti jsem si přečetl Katherine, na obálce graficky skvěle realizovaného paperbacku vyznačeného podtitulem „Katka Žbirková: Můj život s Mekym“ a nikoho nenechávajícího na pochybnostech, o co v knížce půjde, fotografií zpěváka v motýlku, objímajícího Kateřinu – ještě Niklasovou nebo spíše už Žbirkovou – se svatební kyticí, opakující se znovu na titulní straně (uvnitř knihy událost potvrzují další fotografie v souvislostí se sňatkem). Jako autor knihy je uveden Honza Vedral, dle recenze na musicserver.cz „rodinný přítel“, a zatímco vyprávění Mekyho životní partnerky je v knize uváděno v ich-formě a není tu žádná ediční poznámka, která by přesněji vysvětlila formu či způsob převedení tohoto vyprávění do tištěné textové podoby, zmíněná recenze zmiňuje alespoň, že „Honza Vedral dokázal dát vyprávění protagonistky čtivou podobu“, takže si představuju, že kniha je společným výsledkem obou (včetně například výběru fotografií z rodinného archivu atd.).

K této (ovšem nijak neověřované) domněnce vede skutečnost, že český novinář (syn teatrologa prof. Jana Vedrala, možná právě odlišení od otce stejného jména je jedním z důvodů uvádění se jako Honza V.), též redaktor časopisu Headliner, je i autorem Žbirkovy monografie Miro Žbirka: Zblízka (2016), spoluautorem filmů Meky (2020), Modrý album: The Making Of (2021) či spolupracovník Mekyho jako scénárista talkshow Doupě (ČT Art) či jeden z kurátorů a autorů doprovodných textů ke zmíněné výstavě Roky a dni v Národním muzeu a na Bratislavském hradě, jak uvádí i záložka ke knize.

A jak říká zmíněná recenze, publikace není „životopisem“ ani Mekyho, ani jeho manželky, a jakkoli se něco o obou rodinách, stejně jako o Mekyho příbuzných strýčcích v Anglii, dozvíme, „co nejrychlejším způsobem míří ke svému prvnímu kontaktu se zpěvákem, který byl v té době po zisku Slavíka na vrcholu popularity“. Jak řečeno, některé události, právě jako ono první setkání, kdy teprve sedmnáctiletá studentka, která se vyzná v chodbách Lucerny, protože tam bydlela její babička (a ve vyprávění zmiňuje i tu souvislost se svým dědou, stavebním inženýrem, jenž byl „bratrancem starého pana Havla“, atd. a osudy bytu v komunistické éře), osloví zpěváka s žádostí o rozhovor údajně pro studentský časopis, čímž celé vyprávění začíná, jsem si už někde přečetl, celou story seznámení, ale pak i všech dalších dějství ve vztahu tehdy nově Zlatého slavíka, si nicméně doplňuji teprve zde a dozvídám se mnohem, mnohem více.

Sympatická je především jedna skutečnost, totiž že populární zpěvák je představován ve své lidské podobě, a naopak nejen svými pochybnostmi o své tvorbě, svým perfekcionismem (a zároveň proměnou postojů v pozdních albech, kdy přenechává odpovědnost na dalších spolupracovnících, zatímco dříve na vše musel do puntíku dohlížet sám) i obhajobou některých svých postojů při realizaci nahrávek, ale i takovými rysy, jako byla – ostatně zbytečná – žárlivost či některé okamžiky, které za pohodovou fasádou na veřejnosti nebyly vidět, se před čtenářem objevuje právě i třeba pro některé tyto „nedostatky“ sympatický, totiž přirozený člověk, u něhož pak dominuje právě ta odpovědnost vůči posluchačům, kvůli níž se v kolotoči nahrávek, vydávání alb a s nimi spojených turné zpěvák vzhledem ke svým postupně narůstajícím zdravotním problémům, souvisejícím s křehkostí jeho organismu a náchylnosti k onemocněním, dostává do osudové pasti, z níž není úniku.

V knize nahlížíme na různé stránky osobního vztahu mezi dvěma mladými lidmi, na Mekyho gentlemanský přístup, zamilovanost provázenou hodinami telefonování (zpěvák bydlel tenkrát ještě v Bratislavě, kromě toho, že byl neustále někde na šňůře) či pro dívku nezvyklé zážitky („Byla jsem z toho na větvi. Seděla jsem ve svém obyčejném svetru v hotelu Pupp. V hotelu Olympik jsem chodila na marcipánový princess dort. Meky měl bral do indie. Do číny. Do Alcronu.“ s. 33) a Kateřinino skrývání skutečnosti, že chodí s populárním zpěvákem, před nedůvěřivými rodiči ze staré školy, kteří měli trochu jinou představu o bohémském životě rockového zpěváka (takže čtenář může s povděkem konstatovat, že i vypravěčka nezakrývá pravou tvář věcí), a to se prolíná s výšinami i propady kariéry zpěváka (nejen zprvu pomalé či postupné získávání popularity některých písní či alb, z něhož byl zpěvák rozladěný do té míry, že některé písně nehrál, jako když mu řekli ve studiu, když vyšel Nemoderný chalan, „ale Biely kvet už to není“, ale i třeba menší zájem o hudbu v politicky turbulentní době devadesátých let, a pokud o muziku, pak možná méně o muziku zpěváka úspěšného v letech předchozích, kdy spíš lidé dávali přednost té předtím zakazované), spojené ovšem (jak ostatně v předchozí závorce naznačeno) i s proměnami doby (včetně onoho projevu slovenského nacionalismu, který nakonec zpěváka v době, kdy měli malé děti, přiměl k přestěhování do Prahy, ani tento moment vypravěčka nijak nezakrývá), a můžeme sledovat jednotlivé etapy Žbirkova hudebního zrání.

Jakkoli samotná návaznost vyprávění je v podstatě chronologická, vrství se na některých místech se zpětnými pohledy i na starší období Žbirkovy popularity, takže se ve zmínkách dozvídáme o kapelách Modus či Limit i o osobnostech s těmito obdobími spojenými, jako byl Laco Lučenič, s nímž spolupráce pokračovala i později do okamžiku, kdy neměl být už tím jediným, podle něhož by mělo všechno probíhat, na rozdíl od Kamila Peteraje, s nímž na začátku kariéry Žbirka spolupracoval a jehož znovu přizval ve chvíli, kdy – po době řady vlastních textů – pociťoval potřebu intenzivnějšího básnického vyjádření. Výrazněji samozřejmě můžeme sledovat ona období, kdy se Kateřina již organizačně podílela na Žbirkově tvorbě (onen zlomový okamžik, o němž jsem rovněž kdesi četl, totiž kdy měl Miro hrát současně na dvou koncertech v Praze a Ostravě, a zachránila ho Kateřina, která vyjednala soukromé letadlo), období jednotlivých alb jako byl Nemoderný chalan, Chlapec z ulice, Zlomky poznania, Meky, Modrý album, Empatia či Posledné věci.

A ovšem, v jednotlivých kapitolách, na něž je kniha k jejímu čtenářskému prospěchu rozdělena, se dozvídáme také třeba o Denise, Žbirkově dceři z prvního manželství, vlastně se dá říci, že se kapitoly o jednotlivých událostech ve Žbirkově kariéře střídají s událostmi osobními (Žádost o ruku, Rodinné vazby, Linda, Vnější vztahy atd.). Dozvídáme se o štěstí, které přichází, ale i o těžkých chvílích, které v životě také přišly, jako bylo mrtvé dítě a nuceně vyvolaný potrat (s. 91, 92, kap. Na dně, ale ani předtím s Lindou to nebylo jednoduché, „málem umřela“, s. 75). Radost naopak rodině i Mekymu samotnému přinesl David, s nímž zpěvák hudebně souzněl do té míry, že mu, když už dospěl a byla doba kovidu, svěřil práci na natáčení alba atd.

V souvislosti s dalšími hudebními událostmi jsou zmiňován fotograf Peter Župník (s. 103), kdy se jedná o „nové začátky“ (s. 105) poté, co Laco Lučenič řekl, že „nemá zájem“, což bylo pro Žbirku nepochopitelné, když měli kdysi společné hudební vzory, nová alba už mu nyní nevydával Opus, ale Popron, angažoval se David Koller (s. 115), jenž přizval i další osobnosti jako je Lenka Dusilová, Ivan Král, osloveni byli Honza Horáček či A. Zenkl (s. 127), padnou další jména jako Janek Lehotský (s. 171), nevidomá klavíristka a zpěvačka Ráchel Skleničková (píseň Čistý svet, s. 200), Michal Laboutka, jenž pomohl v tíživé situaci s letadlem. Změnily se také možnosti, když si mohli Žbirkovi v Londýně pořídit byt, vlastně to byla skvělá výchozí a nezbytná situace pro možnost delšího pobytu při nahrávání v londýnských studiích.

A další, přítomnost bubeníka od Paula McCartneyho Blaira Cunninghama ve Žbirkově kapele a nakonec i ostatních anglických hudebníků, velké koncerty, písničky, které zase začaly „bodovat v rádiích“, na druhé straně pak onen svírající se kruh a „posledné věci“ nejen jakožto název alba, ale událostí souvisejících s posledním Žbirkovým bojem, který už pak bojovat nechtěl, protože „fungoval“ už jen na pódiu a jinak se jen trápil. A následně neustávající aktivita jeho ženy, která se tak pokoušela vyrovnávat s tím, že už muž jejího života tady není. Říkal jsem si v době, kdy o tom byly zprávy v médiích, ano, to je její zásluha, vlastně i řada těch ostatních úspěchů, to, že mu „drze“ vyjednala natáčení v Londýně a nejen to, ale všechna ta další starost, z níž jsem ten jeden malý, nepatrný zlomeček, těch pár minut, měl možnost sám vidět v Kongresovém centru.

Písničky zpěváka, jehož jsem v době jeho rané kariéry s jeho elektronickou kapelou bral jako sice něco docela zajímavého a čímsi odlišného od ostatní tehdejší produkce, která mě na rozdíl od předchozích etap vývoje populární hudby příliš nezajímala, nicméně do hloubky mě i tak příliš neoslovujícího, si i u mě vybojovaly s postupem času a hlavně v posledním desetiletí, svou pozici čehosi mimořádného, především pro svou autentičnost, absenci v populární hudbě všemožných póz a klišé. Nakonec se mně zadřely pod kůži, a i když jsem si nikdy nedělal žádné „žebříčky“, byly by, stejně jako osobnost Žbirky samého, někde na tom místě, kdy se vám najednou, zničeho nic, vynoří kdesi z paměti, a cosi důležitého ve vašem životním pocitu znamenají.

A jakkoli je vlastně ten text oné slavné písně Katherine, reprodukovaný na dvou posledních stranách, ještě před závěrečnými fotkami a obsahem, vlastně banální a sentimentální – Katherine / Ja ťa veľmi ľúbim / Čo len budeš chcieť / Všetko na svete sľúbim – je, s pozadím toho všeho, co jsem se dočetl v této knize i z toho ostatního, co vím odjinud, paradoxně zcela uvěřitelný. Žádné klišé. Je potvrzením toho, co jinak moc jinde neplatí, když se hovoří o pop music, a co platilo právě v dobách, kdy ti čtyři rošťáci z Liverpoolu třásli na pódiu hlavami, ale – vlastně to tak rychle uteklo, bylo to jen pár let – kdy, 11. června 1968 Paul McCartney nahrál (sám) v ikonickém studiu 2 Abbey Road, kde Meky po letech rovněž nahrával své písně, s kytarou onu melodii:

Blackbird singing in the dead of night
Take these broken wings and learn to fly
All your life
You were only waiting for this moment to arise.

Odkazy

https://musicserver.cz/clanek/72156/honza-vedral-katherine-katka-zbirkova-muj-zivot-s-mekym/

https://jan-k-celis.webnode.cz/news/miro-zbirka-symphonic-beatles/

https://www.rajce.idnes.cz/jankcelis/album/miro-zbirka-symphonic-beatles-cdh-2017
(s M. Hyblerem mj. poslední fotky, Honza Ponocný, mj. čtvrtá fotka ze začátku)

Symfonie Na příchodnou https://www.youtube.com/watch?v=nOjuJ2p8rAE

Honza Vedral, Katherine, Katka Žbirková: Můj život s Mekym, BizBooks, Brno 2023