Honoré de Balzac / Bratranec Pons

Honoré de Balzac / Bratranec Pons
Vyřazeno

O Balzakovi by toho bylo možno říci mnoho, o obrazu společnosti ztvárněné obrovským souborem románů a povídek, zvaných Lidská komedie, o odlišnosti jejího konceptu (rozvržení) v známé předmluvě a výsledného naplnění, postavách a literárního stylu, například si vzpomínám na stěhování otce Grandeta s jeho úpadkem, sledovaným i v popisu vnějšího vzhledu, do na vertikále nájemního domu, názorně demonstrující to, co literární věda označuje jako „typ“, tedy představení postavy ve společenském kontextu (na rozdíl od „charakteru“, jaký byl u „lakomců“ ještě u Moliéra koncipován jakožto stálá povahová osoba/osobnost), na dominanci peněz a sobectví (rodinný teror otce) a s tím související zničené osudy lidí jako v Evženii Grandetové, líčení společenského prostředí v Lesku a bídě kurtizán etc. etc.

Přečetl jsem kdysi pár svazků (i tak je to docela hodně, když zmíněný Lesk a bída kurtizán má čtyři díly, ale byly i kratší, jako je Gobseck), nyní mám před sebou jeden z pozdních románů ze série Chutí příbuzní, k nimž patří i Sestřenice Běta – Bratranse Ponse. Připomínám si někdejší četbu z knížky z někdejšího Klubu čtenářů, u níž je tužkou poznamenáno, že jsem ji pořídil na patnáct korun, pár poznámkami.

Oproti mému očekávání, že kniha začne „ve stylu 19. století“ historickým úvodem, se ocitáme in medias res u hlavní postavy románu, přičemž je zajímavé, že v první kapitole, jejímž obsahem je její představení, vnější vzhled, není uvedena ještě jménem (k tomu dojde až ve třetí kapitole), ale je tu už naznačena jeho společenská situace prostřednictvím špensru (má to něco společného s dnešní firmou Marks & Spencer nebo jsou to jen obvyklá v angličtině četná jména?), v té době již vyšlého z módy, což je dokonce časově vymezeno uvedením roků 1809 a 1844. Tyto aspekty (absence jména, časový rozměr a uzavření v jedné kapitole) představují pro mě fokus, zaměření „pozorování“ na věc a zároveň jasné a srozumitelné členění tématu. A zároveň ta skvělá formulace na hranici karikatury v popisu, zároveň naznačující i povahu postavy: „Z té groteskní tváře, rozpláclé jako dýně se smutnýma šedýma očima a dvěma červenými čárkami místo obočí, čněl donkichotský nos jako bludný balvan z roviny.“ (s. 9)

Historické souvislosti autor přibližuje až v druhé kapitole, zaznamenávám si, že knihu autor charakterizuje jako „životopisnou črtu“ (s. 14) spolu s dalšími rozšířeními charakteristiky, „ošklivý“, ale „jemný“, a opakujícím se atributem nemoderního „špensru“, pokračujícími další opozicí dvou určujících zájmů, na jedné straně hudby, na druhé dobrého jídla, přičemž v té souvislosti, protože je chudý a odkázán na pozvání na obědy do movitějších rodin, obžalován z egoismu. Dobré jídlo a starožitnosti (a hudba) vyvažují skutečnost, že se musel pro svůj ošklivý vzhled „vzdát lásky“. Vše je tedy nejen u postavy tohoto muže „starého od narození“ autorem motivováno, vše má svou příčinu. To neznamená, že by chyběly emoce, naopak, od začátku se zdůrazňuje osamělost a její hrozba, o to výraznější, že jediným Ponsovým přítelem je Němec Schmucke, rovněž hudebník (můžeme uvažovat i o významového užití jména, v němčině „Schmuck“ je šperk, ozdoba, zatímco, jak se dočítám z dalších pramenů, román se původně měl ironicky jmenovat „Parazit“).

V dalším ději (od třetí kapitoly) se ozřejmuje význam slova „bratranec“, skutečnost, která vede ke Ponsově zkáze. A střet mezi omezenou a nadutou sestřenicí paní Camusot de Marville, která netuší, jak cenný dárek v podobě vějíře jí Pons přinesl a označuje to povýšeně za hloupost (stojí za to se podívat na filmové zpracování s Ladislavem Peškem v hlavní roli z roku 1973, které se skvěle drží kostry Balzacovy předlohy), přičemž netuší ani, kdo je to Watteau či jak se to jméno vyslovuje. Svou úlohu v ponížení Ponse hraje i služebná s „trudovitou tváří“ Magdaléna, která si dělala iluzi, že si ji Pons vezme, a zhrzená mu při jeho návštěvách dělá nejrůznější naschvály. Také chování „paní předsedové“, tedy paní Camusot de Marville, je ozřejmeno, totiž manžel (je pod pantoflem) je neschopný a očekávaný postup v úřadě se nekoná. Balzac reflektuje svůj postup v šesté kapitole, když vysvětluje, proč se „vypravěč, chce-li být přesný musí zabývat […] trochu podrobněji“ v tomto případě dalšími postavami, totiž manžely Cibotovými, domovnicí a jejím manželem.

V přehledech či shrnutích díla (dokonce i na anglické Wikipedii) je celá první třetina pojednána daleko stručněji než v mém komentáři, neboť se chce soustředit na těžiště románu, jímž je smutný osud Sylvaina Ponse poté, co nedopadne svatba, kterou se snažil Pons sjednat pro dceru paní Camusotové Cecilku, zřejmě neprovdatelnou, totiž když se pan Brunner (opět zajímavé životopise Gedeona B. a jeho syna, zhýralého Fritze, Balzac láká pozornost čtenáře, když říká, že to je „nejpodivnější příběh) pod záminkou, že jedináčci jsou rozmazlení, nakonec od sňatku odstoupí a matka Cecilky, aby odvrátila rodinnou ostudu, svede vše právě na Ponse, na svou stranu dostane i manžela a pomluví jej všude, kde může, takže chudákovi na jeho uctivé pozdravy ve městě významné postavy společnosti ani neodpoví. Je přímo požitkem číst, co všechno použije matka Cecilky pro to, aby vykreslila negativní obraz tohoto muže, snad nikde jsem nečetl tak výstižné uchopení zkreslujících a dehonestujících výstupů (možná u některých anglických realistů) se strašlivými dopady na bezbranného muže.

A je to psychologie jednak jednotlivých postav (ona „komedie“, zahrnující přetvářku, nejrůznější triky atd.) i nastavení společnosti, orientovanou na peníze. Je zajímavé si všimnout, že u každé postavy čteme, jaký má příjem, kolik peněz vydává na stravu a na byt, jaké má jmění či věno pro dceru, či kolik má v bance uloženo v akciích. Je to společnost, kde „i domovníci chtějí žít v přepychu“ (s. 64). Nu a zhruba někde od strany 89 (kapitoly dvanácté) se překlopí příběh do líčení všech možných podob, jak vyzrát na Ponse poté, to ostatní zjistí, že jeho sbírka starožitností má velkou hodnotu. Své chování změní lékař Poulain, který byl předtím k pacientovi netečný a nyní se může přetrhnout, domovnice Cibotová, která se předtím starala o ty dva staré pány, když jim připravovala stravu, nyní ale vycítila možnost obohacení, tajně umožní prohlídku sbírky pánům Rémonencqovi a židovi Élie Magusovi, svoji nechutnou roli sehrává advokát Fraisier atd. Když to shrnu citací anglické Wikipedie, myslím, že jsou výstižné závěrečné věty popisu zápletky, které zhruba říkají: Zděšen zjištěním, že ho paní Cibotová zradila a jaké spiknutí kolem něj zuří, Pons umírá a odkáže Schmuckemu veškerý svůj světský majetek. Ten zase umírá jako člověk se zlomeným srdcem, protože v Ponsovi ztratil všechno, čeho si na světě cenil. Umělecká sbírka se dostává do rukou rodiny Camusot de Marville a supi profitují ze svých nečestně nabytých zisků. (V článku Wikipedie jsou pak shrnuta „témata“ knihy a „narativní strategie“, včetně rozšíření původní povídky na roman-feuilleton, jinak řečeno seriál).

To ovšem není všechno, co je ještě třeba říci. I v těchto kapitolách se čtenář nenudí, sleduje napínavé spiknutí domovnice a dalších osob, kteří si dělají zálusk na velký majetek, jehož cenu uvádějí čím dále vyšší, a poté, co Pons toto spiknutí odhalí a napíše závěť (řekli bychom, tak už je všem těm nehorázným trikům uchvátit ten majetek zabráněno), teprve vše, jak se zdá, teprve nabírá na obrátkách, je to pokus domovnice závěť spálit, další tahanice u soudů, podrobnosti už nebudu rozvádět, ale je to nechutné, obludné. „Drama končí nejzběsilejší honbou za penězi na základě komplikovaných právnických transakcí, kdy se rafinovanými zásahy ruší závěť, podle níž mělo dědictví připadnout Ponsovu věrnému příteli a stěhuje se do rukou těch, kdo nejsou ani hodni na umělecké dílo pohlédnout.“ Tak to formuluje výstižně stránka Literdo.com, abych uvedl ještě nějaké relevantní zdroje informací.

A i poslední věta románu představuje docela důležitý zvrat, ale ten neprozradím, nechť si každý román přečte.

Na anglické Wikipedii:
https://en.wikipedia.org/wiki/Le_Cousin_Pons
Literární doupě
https://literdo.com/knihy/honore-de-balzac-bratranec-pons_x/

Český film, 1873, i-Vysílání
https://www.ceskatelevize.cz/porady/134850-bratranec-pons/

Honoré de Balzac, Bratranec Pons, SNKLU, Praha 1964