Hodiny (I. Před Aristotelem)

Hodiny
(I. Před Aristotelem)

Když píšu tento článek, tak v první řadě přemítám o tom, do jaké míry jsme se v posledních pár desetiletích stali otroky časového rastru, který se chvíle od chvíle stále důrazněji zahušťuje. Vzpomeňme si jen, jak jsme ještě před několika desítkami let „seřizovali“ hodinky, které se předcházely či zpožďovaly, kolik jsme měli pro denní rozvrh určujících časových okamžiků, kterými jsme se museli řídit, případně v jaké toleranci jsme přicházeli na sjednané schůzky. Čas se samozřejmě nejen „zahušťoval“, ale zároveň také „vrstvil“: Zatímco jsme ještě před sto lety byli fyzicky na jednom místě (jen na jednom místě!) a pokud jsme se kamsi přesunuli, byli jsme na jiném (až na ty výjimky nějakého toho telefonního rozhovoru, ale pokud to někomu vadí, ať se přesune ještě o padesát let na časové ose nazpět, tam už to bude takřka absolutní), dnes nám někdo volá mobilem, když jsme na cestě autem, proč už tam nejsme, a my odpovídáme, že „nestíháme“, případně přitom tlumíme autorádio s meteo-zprávami o bouřce, do které jedeme či uzavírce na tom kterém úseku silnice, kterou nám navigace nedokázala ukázat.

Hodiny jakožto stroj na měření času je v lidském životě i v lidské historii zásadní přelomovou záležitostí, odlišující dobu, kdy se čas odměřoval z přírodních běhů, střídáním dne a noci a ročních období, od té, kdy byl na tento přírodní, proměnlivý základ bez ostrých hran dílčích jednotek napasován exaktní matematický model, rozdělující den na přesné stejně velké dílky hodin, minut a vteřin. Není to tak samozřejmé a vždy se tak neměřilo: V odborných textech se měření podle stejně dlouhých časových úseků nazývá aequální hodiny (lat. aequalis, stejný, srv. angličtina), jiné možnosti je měření v závislosti na proměnách ročních období či délky jasného dne (aequinoktiální, temporální hodiny, měřilo se tak třeba ve starém Egyptě). Porovnejme – pro jednoduchost – večerní náladu stmívání u jihočeského rybníku s poskakováním vteřinové ručičky rádiově řízeného budíku. Téma předmětu, který pro měření času používáme, má tedy v horizontu větší dosah než jen technická zpráva o jeho vývoji, kterou tady můžeme podat. I když měření času nebudeme přisuzovat onu důležitost, jakou mělo v době dávných říší, totiž jejich celkovou stabilitu v kosmu, ale jen takovou, abychom třeba byli včas na nějakém jednání.

Sluneční hodiny, které fungují tak, že slunce přes správným způsobem nasměrovanou tyč vrhá stín na půdorys rozdělený na jednotlivé dílky, patří k prvním způsobům měření času, který byl používán už před třemi a půl tisíci lety. Přesněji řečeno, takto dokonalé ony hodiny ještě nebyly. Tyč byla svislá, „zapíchnutá“ do země, nebyl ještě polokruh rozdělený na části. Tento princip se nazývá ve starořečtině „gnómón“ a hodiny obvykle „stínové hodiny“.  Sluneční hodiny, jak je známe, vynalezl teprve astronom Berossus před třemi tisíci lety. Písečné hodiny fungovaly na základě odsypávání písku úzkou štěrbinou mezi dvěma prostory, které zaručovaly přibližně stejnou dobu trvání téhož. Doloženy jsou teprve ve 14. století, i když je pravděpodobné, že existovaly již dříve. Elektrické hodiny byly americkou inovací na začátku 20. století. Přesnější měření času umožnil vynález quartzových hodin v Americe v roce 1929. Elektronické náramkové hodinky poháněné baterií přišly na trh v roce 1959. V sedmdesátých letech pak byly zásadní novinkou digitální hodinky, které nepotřebovaly tradiční ciferník s ručičkami, protože čas převedený na jinou hodnotu, ukazovaly v číselné informaci. Stále přesnější měření času, jaké ovšem už nepotřebujeme v běžném životě, nicméně je důležité například ve vědě, je záležitostí dalšího a dalšího technického vývoje.

Takto vypadají zrychlené dějiny hodin s tím, že byla „vynechána“ jedna podstatná část, s níž se setkáme v každém technickém muzeu, které se vývojem měření času zabývají, totiž hodinovým strojem (strojkem). V Čechách jsou nejznámějšími hodinami pravděpodobně staroměstský orloj, důmyslné zařízení opředené legendami. Jestliže je vezmeme v potaz, vyvstane okamžitě otázka, co vlastně hodiny měří. Orloj na Staroměstské radnici totiž neměří jen čas, jak jsme běžně zvyklí, nýbrž je dokladem představy o čase jako něčem podstatnějším než jen aritmetické řadě posloupných čísel. Nechci to na tomto místě rozvádět, ale jde tu o složitou soustavu vztahů v několika vrstvách, směřujících až k podstatným otázkám „běhu světa“. Nicméně i když to vezmeme pragmaticky, můžeme se ptát, co hodiny měří.

Pokud bychom se chtěli podívat na samotný klasický hodinový stroj, mohli bychom říci, že je to složitá soustava ozubených převodů („koleček“), které umožňují, že se jednotlivé „ručičky“ (ukazatelé) otáčejí nad číselníkem opatřeným standardně dvanácti (čtyřiadvaceti) čísly, rozdělujících 360 stupňů kruhu na příslušný počet dílků, a „ukazují“ tak čas. Stroj bývá složen z hlavního kola (kolečka), které je nějakým způsobem poháněno (závažím, u náramkových hodin pérem), které na jednu stranu vede ke kotevnímu kolu (kolečku), které brzdí celé soustrojí, aby se nekontrolovaně nerozeběhlo, a na druhé straně k hodinovému a minutovému kolu (kolečku), případně vteřinovému kolu (kolečku).

Pojďme se tedy ještě podrobněji podívat na pár věcí. Stínové hodiny a celá teorie tohoto způsobu ukazování času (gnomonika) se datuje kamsi do Babylonské říše, dobou rozkvětu je nicméně až řecká a římská antika. Římský autor Vitruvius uvádí gnomoniku ve svém díle Deset knih o architektuře (cca. v r. 22 p. n. l., věnovaném císaři Augustovi) jako jednu ze tří oblastí architektury. Na jedné straně tak měření času souvisí s architekturou, na druhé straně – pochopitelně s kosmem. Ještě řadu století před Vitruviem spočítal projekci, zvanou gnómonickou, geniální předsokratovský filozof, geometr a astronom, jeden ze „Sedmi mudrců“, Thalés z Milétu. V tomto okamžiku se, přiznám, oblast vymyká mým schopnostem a dovednostem, a přestože si ty věci dokážu podle popisu představit (a je to představa nádherná, je mi z toho například jasné, že když zobrazím povrch koule, bude v ploše zkreslený), k jejich výkladu a propočtu tohoto „azimutálního mapového zobrazení“ mi zbývá jen odkázat na příslušnou stránku Wikipedie.

Gnómonické měření bylo spojeno často s obeliskem, který sloužil jako gnómon. Nodus byl výraz pro pokud možno malý bod či otvor, kterým byl vržen paprsek na místo, které ukázalo čas – „bod vrhající stín“. Jinou možností je „polos“, šikmá tyč paralelně se zemskou osou, která pak rovněž ukazuje čas. Polos zmiňuje poprvé Herodotos: Polos a gnómon a dvanáct denních hodin se naučili Řekové od Babylóňanů. Celou problematiku souvisejících slunečních hodin na tomto místě zjednoduším poukazem na skutečnost, že sluneční hodiny coby astronomický přístroj, užívající polohu Slunce na nebi k ukazování (nikoli měření!) denní doby vykazují celou řadu modifikací, souvisejících rovněž se shora zmíněnými možnostmi ukazování času. Nejobvyklejší je plochý číselník, který je umístěn buď vertikálně, horizontálně nebo paralelně se zemským rovníkem.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hodiny
https://www.gymmuenchenstein.ch/stalder/klassen/sa/weltderdinge.htm#uhr
https://cs.wikipedia.org/wiki/Gn%C3%B3monick%C3%A1_projekce

Obrázky jednotlivých typů hodin
https://de.wikipedia.org/w/index.php?title=Datei:BadLiebenzellSonnenuhr_P1120632.jpg&filetimestamp=20090210202553
https://de.wikipedia.org/w/index.php?title=Datei:Haldenpanorama_009.jpg&filetimestamp=20080817102254
https://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Gnomon_stone_in_T%C5%99eb%C3%AD%C4%8D,_Czech_Republic.jpg
https://de.wikipedia.org/w/index.php?title=Datei:Sonnenuhr_Amtzell.jpg&filetimestamp=20070304112151
https://de.wikipedia.org/w/index.php?title=Datei:Beijing_sundial.jpg&filetimestamp=20050728232720
https://de.wikipedia.org/w/index.php?title=Datei:Cadran-solaire-borchardt.jpg&filetimestamp=20081116132750
https://slunecnihodiny.wz.cz/archeo/gnomon.htm