Hity devatenáctého století

Přemýšlel jsem, jak zaujmout studenty hudbou předminulého století. Romantismus v první vlně a pak těch dalších, označované pro jednoduchost jako novoromantismus ^{Pzn. 1} Tytéž znaky jako v romantické literatuře – citovost, národní cítění, krajina-příroda, meditativnost-filozofičnost. A k tomu samotná literárnost, zatímco v klasicismu tektoničnost (stavebnost) souzní spíš s architekturou. Literárnost znamená v tomto případě jednak vazbu na národní literaturu, zpracování literárních děl například v písních, jednak princip programní hudby, která sděluje nějakou mimohudební myšlenku jazykem hudby. A v oněch dalších vlnách, v druhé polovině století, určitá velkolepost, monumentálnost někde až bombastičnost (Liszt rozbíjí klavíry), do hudby se promítá nádhera salonů a překypující zdobnost bohaté společnosti. Jak lze pojmenovat charakter této hudby? Útok na smysly, ohromit, převálcovat posluchače, úžas … To, na co dnešní posluchač, myslím, moc neslyší, stejně tak na onu tematickou propracovanost velkých symfonií, které jsou na dnešní svět „příliš složité“. Co tedy říci někomu, kdo nemá pochopení – a mnohdy apriorně odmítá cokoli údajně příliš dávného.
Odpověď je vcelku prostá. Tito skladatelé uměli napsat hity, které se hrají a poslouchají dodnes. Slovo hit je samozřejmě nepatřičné. Je to kvalita, čím ta hudba přetrvává. Originalita nového přístupu k muzice, nové kompoziční postupy, objevnost, překvapení. A přitom to jsou hity, které by na dnešních žebříčcích, kdyby tenkrát byly, musely být umístěny na prvních místech. Ve dvacátém století takové hity příliš nenajdete. Ve „vážné“ hudbě. A pokud to jsou kultovní věci, tak pro hrstku zasvěcených. V jazzu ano. V populární hudbě ano. Ne ve vážné hudbě. Možná Svěcení jara, Stravinskij. Podívejme se na některé z těch skladeb, které lze takto označit.

Jsou to kompozice skladatelů, zařazovaných dnes často jako národní klasikové, čítankoví autoři, ať již to je Johannes Brahms – Němec, George Bizet – Francouz, Petr Iljič Čajkovskij – Rus, Edvard Grieg – Nor, Smetana a Dvořák – Češi. A ovšem, mohli bychom pokračovat, Verdi – Ital …

Pzn. 1 Na stránce české Wikipedie je žel na stránce Romantická_hudba zmotáno všechno dohromady, Smetana se Schubertem, Schumann s Čajkovským, podstatní autoři chybějí.

Petr Iljič Čajkovskij
Klavírní koncert č. 1 b moll, op. 23

Fascinace klavírem se projevila již u pětiletého klučíka, když jeho otec, důlní inženýr, přivezl z Petrohradu klavír. Když matka viděla, že toto skoro ještě dítě je schopno bezchybně opakovat melodii, kterou slyšelo, zařídila chlapci učitelku. Brzy hrál z listu lépe než ona. Bylo patrné, že chlapec má mimořádný talent. Přesto se nikdy nestal vynikajícím pianistou, o čemž svědčí například, že premiéry svých klavírních skladeb nikdy neuváděl sám. Když o něm hovořil Rudolf Kündinger, poznamenal, že má jemný sluch, dobrou paměť a to, co člověka mohlo upoutat, byla jeho improvizační schopnost.
Potíže byly zpočátku i u klavírního koncertu. To už měl za sebou ovšem dlouhou etapu života. Právnickou školu v Sant Petěrburgu, kterou studoval na přání rodičů, pár let na ministerstvu spravedlnosti i dezerci z úřednické kariéry, jak to vnímala jeho rodina, k hudbě, přestěhování do Moskvy a přijetí na zdejší konzervatoř. Když svému příteli a mentorovi Nikolaji Rubinsteinovi, bratru Antona Rubinsteina, ředitele konzervatoře, ukázal rukopis nové skladby, ten chvíli mlčel, a když se jej skladatel zeptal, jak se mu koncert líbí, uslyšel, že nemá žádnou hodnotu, že je nehratelný, útržkovitý a špatně zkomponovaný. Nebyla to snad nepřátelská výtka, i když jeho hodnotitel vyjádřil ostrý odsudek a opovržení – Nikolaj Petra vydatně podporoval v jeho začátcích, v podstatě se postaral o jeho existenci, když mu koupil šaty, ve kterých by mohl vystupovat, byl to tedy vlastně jeho mecenáš. Podle jeho názoru měl Čajkovskij koncert přepracovat, aby byl provozováníschopný. Ten tak odmítl změnit jedinou notu a poslal jej dirigentovi a klavíristovi Hansi von Bülowovi do Bostonu, ten nechal koncert nastudovat orchestr a sám se pak ujal sólového partu při premiéře. K úspěchu mu pak dopomohl i Rubinstein, který změnil názor, a legendární uvedení v Paříži v roce 1878. Odtud již vedlo vítězné tažení skladby po celém světě. Stal se nejvíce nahrávaným klavírním koncertem vůbec a v tomto ohledu nebyl dosud žádnou klavírní skladbou překonán. V roce 1961 jej nahrál na gramofonovou desku klavírista Van Cliburn a prodej nahrávky dosáhl milion kusů.

Pravděpodobným důvodem nadšení je proslulý začátek koncertu, kdy k melodii, hranou orchestrem, kterou klavír doprovází akordy přes všech sedm oktáv nástroje. Koncert má tyto části:

Allegro non troppo e molto maestoso

Andantino semplice

Allegro con fuoco

Nerad bych se na tomto místě pouštěl do detailů skladby. Stačí snad říci, že v mnohém zachovává principy vídeňského klasicismu, a samozřejmě je tu řada věcí, které jsou novátorské, působivé, dokonce efektní, jsou použity motivy ruské národní písně atd. Jednu věc přece jen ale. Koncert se nakonec přece jen dočkal podstatné úpravy. Alexander Siloti, bratranec Sergeje Rachmaninova, zkrátil radikálně, drasticky třetí větu vzhledem k její původní nadměrné délce. A u toho zůstalo, koncert se většinou hraje právě v této podobě.

Poslechněte si
https://www.youtube.com/watch?v=JQ-edAsbuJw
další videa / uživatel
https://www.youtube.com/watch?v=JQ-edAsbuJw&playnext=1&list=PL140556A42F2C3417
Info
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cajkovskij

Johannes Brahms / Uherský tanec č. 5
O této skladbě jsem na těchto stránkách už zveřejnil krátký text, který byl napsán pro Podkrkonošský symfonický orchestr, který Uherský tanec č. 5 má ve svém repertoáru. Zde jej tedy na úvod přetiskuji: Z díla J. Brahmse je v repertoáru Podkrkonošského symfonického orchestru Uherský tanec č. 5, g moll. Uherské tance vznikly v letech 1858-69 původně v klavírní podobě (čtyřruční klavír), podobně jako Dvořákovy Slovanské tance. Tance č. 1-10 byly vydány ve dvou sešitech v roce 1869, č. 11-21 v roce 1880 rovněž ve dvou sešitech. Prvních deset tanců upravil Brahms i pro sólový klavír. Na rozdíl od A. Dvořáka se nicméně (kromě čísel 11, 14 a 16) nejedná o originální melodie autora, nýbrž o zpracování melodií, se kterými jej seznámil (na rozdíl od časté domněnky, že se jedná o lidové cikánské melodie) houslista Eduard Reményi, od něhož pravděpodobně částečně pocházejí. Orchestrální zpracování pochází (rovněž na rozdíl od A. Dvořáka) rovněž – až na tance č. 1, 3 a 10 – od jiných autorů, např. tanec č. 5 od Alberta Parlowa n. Martina Schmelinga. Brahmsův přítel, houslový virtuós Joseph Joachim zpracoval Uherské tance rovněž pro housle a klavír. (celý článek na adrese skladatele-v-repertoaru-pso/ )
Neodpustím si komentář, který mne napadá vždy, když si prohlížím portrét skladatele, velkého přítele našeho Antonína Dvořáka, kterému vlastně on dopomohl zásadním způsobem k jeho prosazení, když poslal jeho skladby německému nakladateli Simrockovi, který je vytiskl. Na Brahmsových fotografiích jsou úžasné jeho fousy, pečlivě upravené a málem do pasu. Na jedné fotce je má dokonce rozprostřené na stole, u kterého sedí. Je to možná doklad, že tito muži, kteří se tváří při svém zvěčnění nepřístupně, měli možná smysl pro humor. Jaroslav Vrchlický určitě, to je jeden z oněch velkých mužů, které mají takto mohutné vousy, pak mě napadá ještě Lev Nikolajevič Tolstoj, ale ten je neměl tak dokonale sestřiženy. Když jsem myšlenku předložil studentům, první, co mi řekli – Krakonoš. Tedy aspoň ten, jak ho hrál pan Peterka. Protože ten původní, někdy ze 16. století možná těch fousů moc neměl. Nu a potom Panocha – ale to vědí jen Jičíňáci.

Poslechněte si
Uherský tanec č. 5
https://www.youtube.com/watch?v=3X9LvC9WkkQ
Další videa (Brahms)
https://www.youtube.com/user/0OoFACUoO0
https://www.youtube.com/user/xllGustavollx
https://www.youtube.com/watch?v=SjRZ_a67mr4&playnext=1&list=PL62CAC7D8B0FF4220
https://www.math.muni.cz/~xvanova/
Info
https://cs.wikipedia.org/wiki/Johannes_Brahms
https://www.bach-cantatas.com/Lib/Brahms-Johannes.htm
https://www.johannesbrahms.org/JBlist.htm

George Bizet / Carmen
Kdo by neznal Habaneru nebo Píseň toreadora z Bizetovy Carmen! Komická opera George Bizeta na námět Prospera Mériméea z roku 1875 patří k nejhranějšímu opernímu repertoáru a vlastně i jednomu z nejzajímavějšímu kulturnímu tématu, které se zrodilo v devatenáctém století. Francouzský spisovatel patřil od počátku k vysokým vrstvám tehdejší společnosti. Znal se se Stendhalem, Hugem, inspirovali ho němečtí romantici Achim von Arnim a Clemens Brentano. Tyto romantické impulsy zvláště orientace na lidové náměty, a cesta do Španělska v roce 1830 ho – již po prvních pracích, které se ubíraly tímto směrem, totiž překladem Macphersonova Ossiana –  dovedly k námětu, který se stal předlohou i k Bizetově opeře. Ostatně motiv cikánky známe již z Hugova románu Chrám Matky boží v Paříži.
Příběh o lehkomyslné cikánce, napsaný v roce 1847 jako jedna z takřka dvou tuctů novel, které Mériméea proslavily, zpracoval Bizet po více než dvacetipěti letech. Po nepříliš velkém úspěchu prvního provedení v Komické opeře v Paříži 1874 následovalo nadšené přijetí po vídeňské premiéře v říjnu téhož roku. A pak už následovala velká sláva, k nadšeným obdivovatelům patřil např. Friedrich Nietzsche. A celý příběh jejího uvádění velkými jmény operního světa, řada zfilmování (více než čtyřicet filmů) patří k těm, které psaly dějiny.
V odkazech k poslechu si jistě ten, kdo si je otevře (a neví to předem, omlouvám se, pokud to vyznívá jako podezřívání, ale ten, kdo to zná, má doma svou vytříbenou diskotéku, a nebude číst tento „úvod“) všimne, že Bizetovo dílo má dvě podoby. Podobně jako třeba Třígrošová opera (jak jsem o ní nedávno psal na těchto stránkách) má i Carmen jevištní, zpívanou podobu (ať už to je přímo divadelní představení nebo prostě večer árií) a vedle toho podobu orchestrální suity. V ní jsou vybrané nejlepší „kousky“ a hrají se jako samostatné koncertní provedení. Jsou to vlastně suity dvě, Carmen Suite 1, a Carmen Suite 2. Podrobnosti uspořádání po skladatelově smrti jsou k nahlédnutí v anglickém textu v jednom z odkazů. Přehled jednotlivých čísel (v podání Leonarda Bernsteina a Newyorské filharmonie a spolu s druhou známou Bizetovou svitou, Arlézankou) je na dalším odkaze.

Poslech
Toreadoři Les Toreadors
https://www.youtube.com/watch?v=4DNGMoMNLRY

Habanera
https://www.youtube.com/watch?v=whFUUFo1eXQ (suita)
https://www.youtube.com/watch?v=6fZRssq7UlM&feature=related (M. Callas, árie)
Bohemian Dance
https://www.youtube.com/watch?v=mO8Z6k1DT1Q
La Garde Montante
https://www.youtube.com/watch?v=bVtwSGR7QI8
Chanson du Toreador
https://www.youtube.com/watch?v=8Zku4s_C12g

Info
https://cs.wikipedia.org/wiki/George_Bizet
https://cs.wikipedia.org/wiki/Prosper_M%C3%A9rim%C3%A9e
https://cs.wikipedia.org/wiki/Carmen (zde i stručný děj)
https://lasr.cs.ucla.edu/geoff/prognotes/bizet/carmensuite.html
Georges Bizet, 1838-1875.  Carmen Suite No. 1. Completed 1875, first performance March 3, 1875, in Paris. The posthumous Suite is scored for 2 flutes, 2 oboes, English horn, 2 clarinets, 2 bassoons, 4 horns, 2 trumpets, three trombones, tympani, harp, triangle, bass drum, cymbals, castanets, tambourine, and strings.

The annals of music are filled with legions of ``one-work'' composers who, though they may have generated many pieces in their lifetime, are today remembered for a single item of their output which managed to achieve greatness or at least popularity. Who would recall Paul Dukas, for example, if it were not for The Sorcerer's Apprentice, or Pietro Mascagni except for Cavalleria Rusticana?

The leading example of such historical misfortune must surely be Georges Bizet, who is remembered primarily for Carmen despite having dedicated himself solely to music from an early age until his premature death. Yet when we look a little deeper into the man's history, we discover that things are not so simple as they might seem. To begin with, Carmen is not really the only work that has found its way into the standard repertoire. The L'Arlesienne Suite is a popular minor work, his symphony in C major can occasionally be found on a concert program, and two other operas ( The Pearl Fishers and La jolie fille de Perth) are not unknown in the great houses of the world. But even that might be unfair to the memory of the man, because unlike Mascagni, who spent the rest of his life trying to imitate the success of Cavalleria, Bizet was cut off at the peak of his creativity, dying only 30 days after the premiere of Carmen. (In passing, we should lay to rest the misconception that Bizet died of a broken heart caused by the failure of his masterpiece. The composer had always been frail, and while the opera generated some controversy, it ran for some 37 performances, far more than its typical engagement at the modern-day Met!)

The suite from Carmen, extracted after the composer's death, contains orchestral settings of some of the opera's most famous passages. Listening to the melodic ingenuity and general inventiveness highlighted by the suite, we can only speculate about what Bizet might have produced had he been healthier, or wonder whether he would have indeed turned out to be another star who, to paraphrase Andy Warhol, would only display 15 minutes of talent.

© 1995, Geoff Kuenning

https://www.amazon.com/Bizet-Carmen-L-Arlesienne-Suites/dp/B0000029XF

(Pokračování)