Herfried Münkler / Němci a jejich mýty

Herfried Münkler / Němci a jejich mýty

Na obálce rozměrné publikace německého historika Herfrieda Münklera Němci a jejich mýty je vyobrazen detail sochy probouzejícího se císaře Fridricha I. v „Barbarossově dvoře“ památníku v Kyffhäuseru z roku 1896, který si vcelku můžeme prohlédnout v souvislosti s jedním z témat knihy, pojmenovaným v názvu kapitoly jako Návrat císaře / Barbarossa a obnovení říše (ilustrace je na s. 26). Obrázek naznačuje, proč jsem si knihu v Knihovně Václava Čtvrtka vypůjčil. Je to téma mé celoživotní kulturní orientace, zahrnující řadu vláken včetně původního vzdělání (studium bohemistiky a germanistiky na FFUK), kterému jsem se v jednotlivých námětech paradoxně vlastně (na rozdíl od jiných) příliš nevěnoval, takže to vnímám jako jakýsi „návrat“ ke všem těm motivům, které kniha probírá, Wagnerovu Tannhäuserovi, monumentálním památníkům ve Walhalle či právě Kyffhäuseru, hradu Wartburgu etc.. Určitý rozdíl a to nové, co i pro mě přináší Münklerova perspektiva, je v tom, že jsem zmíněná témata vnímal jako témata literární či architektonické objekty v krajině, tedy „památky“, i když podprahově jsem jejich mytičnost samozřejmě pociťoval.

Na druhou stranu jsou v pozadí četby aktuální (se samotnou knihou nesouvisející) otázky, které si kladu v poslední době v souvislosti s četbou některých knih (zvl. Karla Hvížďaly a Jiřího Přibáně), zabývající se přístupem Čechů k našim mýtům. V těchto publikacích je výrazná myšlenka českého upínání se k poloze „oběti“ a zvláštního vyzdvihování „proher“, například ve srovnatelné době (např. s památníkem Kyffhäuserdenkmal) zřízené Maroldovo panoráma Bitvy u Lipan (jakkoli je to samozřejmě téma na širší diskusi, máme sv. Václava, Mistra Jana Husa, Komenského, k sochařskému ztvárnění Jana Žižky – Praha, Sudoměř – došlo až za „první republiky“, pravda v Praze pak jednou z dominant, byť po relativně krátkou dobu, bylo Stalinovo monstrum na Letné, obracející motiv vítězství do zcela jiných významových rovin), a zároveň přicházející s polemikou k pojetí národa versus státnosti (již v době národního obrození dvojí koncepce národa: Jungmann a Bolzano).

Měl jsem v úvodním komentáři k osobní motivaci četby Münklerovy knihy zmínit ještě skutečnost, že – jak v dalších poznámkách ozřejmím – její důležitou součástí je „dotažení“ témat až do současnosti, a to ve dvojím smyslu, jednak u každého samostatného tématu, které autor sleduje v jeho proměnách od jeho založení až po jeho vnímání či působení či naopak vyprchání jeho síly v nejnovějších obdobích, jednak uvedením témat z poválečné doby a dokonce i doby po sjednocení Německa, což mě – v obojím případě zajímá jednak proto, že například ukazuje mýty východního Německa (NDR) z jiné perspektivy, než nám byla předkládána (a vlastně jsem žádnou takovou studii ze „západoněmeckého“ pohledu dosud nečetl), a také mně nasvěcuje dalším náhledem vlastní prožitou realitu návštěv (tenkrát ještě Východního) Berlína od studentských let, přes několikaletý pobyt v Německu v oněch nejturbulentnějších dobách, tedy pádu Zdi a Znovusjednocení.

Münklerova kniha je rozčleněna do pěti oddílů, zpracovávajících vyčleněná ideová témata: I. Národní mýty, II. Boj proti Římu, III. Mýtus Prusko a pruské mýty, IV. Hrady a města a V. Politické mýty po druhé světové válce. Německý historik v Úvodu poukazuje a u jednotlivých vlastních témat analyzuje, jak původní mýtus je zapojen do určitých myšlenkových struktur, které se mohou proměňovat s dobou, a – jeden pro mne z důležitých momentů – jak může tento mýtus být sjednocovací motivací pro participující na nějakém „úkolu“, realizaci důležitého cíle celé společnosti. Také v souvislosti s aktuálním stavem českého státu a společnosti, kdy jsou po desetiletí zanedbané některé zásadní oblasti (jedna z posledních „kauz“ v létě 2023, poukazující prostřednictvím kolapsu u přijímacích zkoušek na střední školy na léta neřešené problémy školství, ačkoli demografická křivka byla po desetiletí zřejmá a v tomto případě se není možné vymlouvat na „covid“ a válku na Ukrajině; základní problém je ovšem daleko hlubší, proč ve Finsku děti škola „baví“ a u nás se děti nudí, proč máme po 30 letech od Listopadu jen třicet procent aprobovaných učitelů na angličtinu etc.; mohli bychom pokračovat u dálnic, zdravotnictví, vleklostí soudních případů, problémy s výplatou důchodů atd.), s absencí jakýchkoli představ o budoucnosti (o vizích už raději ani nemluvě) si kladu otázku: uplatňují nějaké české mýty svou myšlenkovou sílu, nebo společnost, která se po Listopadu vrhla především na „podnikání“ a jejímž ideálem bylo především rychle zbohatnout (kdo měl jiný názor, byl označen za „komunistu“ či „starou strukturu“), jejíž politika se zúžila na pouhou, mnohdy ještě špatně řízenou ekonomiku (strašlivý omyl neoliberalismu, že – vulgárně řečeno – ekonomiku vlastně řídit netřeba), a v poslední době už jen na skomírající účetnictví, je smířená s postupným rozpadem a jednotlivci nezbývá než už jen se soustředit na svůj zájem, s nímž před třiceti léty přišel s představou lepšího života a v příštích desetiletích může už jen hledat holou záchranu? Záměrně jsem to formuloval takto ostře, samozřejmě jsou mladí lidé, kteří studují nebo pracují v zahraničí, cestují po celém světě, uplatňují své schopnosti a přicházejí se svými aktivitami a nápady (v minulých dnech jsem se s řadou takových setkal na skvělém alternativním festivalu kultury Worldfest), chtěl jsem jen artikulovat pozadí toho, co nyní čtu v knize, kde jsou ovšem všechna její témata strukturována z pohledu historické vědy, tedy je sledována jejich reflexe nejen v kultuře, ale především v odborné literatuře.

K Úvodu se možná ještě vrátím, nyní již k vlastnímu obsahu. V úvodním textu o národních mýtech ukazuje autor shora naznačené – národním mýtem se nestal literární text Píseň o Nibelunzích, nýbrž pověst s jednoduchým poselstvím, důležitý je právě „jednoznačný význam“ postavy s jednoduchou psychologií. Podobně se Goethův Faust odchýlil od původních charakteristik učence zkoumajícího svět, změnil se v „symbol bez ustání činorodého Němce“. A to nejdůležitější, co autor říká, že na jedné straně „vytváření německých národních mýtů podpořil další vývoj v 19. století“ (v zápase Německo vs. Francie, která měla „náskok“, s. 24), na druhé straně „nelze ovšem přehlédnout, že vyprávění povýšená na německé národní mýty měla své temné a propastné stránky“ (Münkler tím míní motivy v samotných příbězích, můžeme tuto poznámku ale také číst v souvislosti s dalším historickým vývojem, především vznikem totalitního státu, opřeném o nacistickou ideologii, autor je ovšem dalek se bránit tematizaci i těchto oblastí).

U představy „vládce, který po smrti spí v hoře nebo v jeskyni a čeká na svůj návrat“ (Návrat císaře / Barbarossa a obnovení říše) Čecha jistě napadnou naši Blaničtí rytíři (zajímavé je už srovnání, že na samotné hoře nemáme žádný adekvátní monument, Jeskyně Blanických rytířů se nachází v obci Rudka u Kunštátu, tedy na Moravě [sic!], autorem pak je lidový sochař samouk, podobně jako tomu je v řadě jiných realizací v naší přírodě). Německý císař Fridrich je „symbolem naděje“, mýtus se opírá o historickou postavu. A sledujeme kontext proměn motivu: zmínka v kronice Johanna von Winterthur z roku 1348, poté v latinské hře z roku cca 1160 Ludus de Antichristo, kde je císař spojen s novým sociálním řádem a bojem proti Antikristovi (autor hovoří o „katechonu“, jenž zadržuje konec světa), objevuje se už zde motiv „tisícileté říše“, v níž má být politický a sociální svět lepší a spravedlivější. Fridrich I. se objevuje u Luthera, Melanchtona a dalších, v Lidové knížce o císaři Fridrichovi, ideové směřování se mění, zprvu šlo o reformu mravů a sociální poměry, později o znovuzaložení říše. Vrací se k němu Hegel, autor srovnává proměny s dalšími osobnostmi, s osvobozeneckými válkami přibývají odkazy na Siegfrieda, Arminia a Barbarossu, kteří jsou „němečtí hrdinové“.

Vlákno má literární pokračování v Německých pověstech bratří Grimmů (1816), básni – baladě Friedricha Rückerta, dramatu Christiana Dietricha Grabbeho Císař Fridrich Barbarossa a navazující literatuře, kde jsou Štaufové spojováni s Hohenzollerny, do zcela zvláštního postavení se pak dostává u Richarda Wagnera v jeho „Wibelunzích“, „krkolomné etymologické konstrukci“ v opozici k Nibelungům. Do zcela jiné (vtipné) polohy Barbarossu uvádí Heine ve své Zimní pohádce. Následuje – i v souvislosti s dalšími historickými událostmi (bitva u Solferina, vztah Německa k Itálii etc.) – popis historické debaty, v níž odborníci zaujímají odlišné postoje ke vztahům mezi Habsburky a Hohenzollerny, k Jindřichu Lvu atd., vzniká tzv. velkoněmecké a maloněmecké pojetí, představa o vytvoření nového státního celku. A autor se dostává k době Viléma II., kdy začala éra „světové politiky“ a kdy byly budovány památníky, „které vyjadřují spřízněnost pruského Německa se středověkou říší“, je řeč o císařské falci v Goslaru, monumentu na Kyffhäuseru. Sjednocují se severoněmecké a jihoněmecké válečné spolky, předseda Německého válečného spolku, geodet prof. dr. Alfred Westphal dal podnět k postavení pomníku k poctě císaře Viléma, jehož socha se nachází nad sochou Fridrichovou u úpatí věže, architektem byl Bruno Schmitz, spoluautor Památníku bitvy národů v Lipsku a řady dalších památníků, např. nedochovaného Památníku císaře Viléma v Halle nad Sálou, císařovny Augusty v Koblenci, Bismarckovy věže v Unně atd.. A dostáváme se k ožehavé kapitole, kdy o Barbarossovi a Jindřichu Lvu, jeho protivníkovi, píše Adolf Hitler v neblaze proslulém spisu Mein Kampf. Touto epizodou ztratil ovšem Barbarossa jakýkoli politický význam (ovšem turistický nikoli, památník na Kyffhäuseru po návštěvě milionů lidí musel být zhruba před deseti lety důkladně opraven a odstraněna veškerá poškození, vzniklá nadměrným provozem).

Stejně výrazným mýtickým motivem v německé kulturní historii byli Nibelungové, nejspíš každý alespoň slyšel o monumentálním čtyřdílném hudebně dramatickém díle Richarda Wagnera Prsten Nibelungů, když už jej nevyslechl. Tématem se zabývá kapitola Zrada, hrdinství a oběť / Nibelungové jako prokletí a osud. „Prokletí a osud“ jsou „mytické pojmy, vyjadřují moc mýtu“ (s. 53), předurčené nelze změnit (příklad Oidipus), každý program se obojí tedy musí pokusit „vymazat“, „rozpustit v ostré kyselině rozumu“, pak se lidé mohou stát „pány svého života, jak individuálního, tak kolektivního“ (s. 53). Proto osvícenství a politická emancipační hnutí devatenáctého století považují náboženství, které „vstřebalo starší mytickou determinaci“, za svého nepřítele. Jako období „horké práce“ s mýtem se označují „ony fáze, kdy mýty bezprostředně ovlivňují politiku“.

Píseň o Nibelunzích a další středověké text, o hrdinském Siegfriedovi, zmíněná Wagnerova opera mají tuto účinnost, autor to dokládá citací A. W. Schlegela či Karla Simrocka, vydavatele eposu, jenž napsal mimo jiné: „To je pole a domov poezie, tím lze vydupat ze země armády, když bude třeba bránit se ničitelům říše, galským vrahům, římské troufalosti.“ (zde s. 35) V didaktických příručkách měla Píseň u chlapců „podpořit heroickou ochotu k oběti“, politické využití začalo postupně dominovat nad estetickým. Autor analyzuje tyto posuny, stejně jako v jiných případech, na konkrétním textovém materiálu, uvádí řadu básní s výraznou heroizací hrdinů a další texty odborníků a politiků. Jedním z motivů je uvedení protikladu dvou postav (odlišných typů) Siegfrieda a Hagena, které je posléze dáváno do kontextu se současnými historickými událostmi, např zdůvodněním „německého vpádu do Belgie“ (s. 69), další verzí výkladu je protiklad „obchodníka a hrdiny“. Dalším kontextem je chápání první války jako sporu dvou kultur, čteme i pozdější komentář Hitlerův. Fascinace hrdinskou smrtí, která byla předtím oním hnacím motorem, ale v květnu 1945 už nefungovala.

Smlouva s Ďáblem / Doktor Johann Georg Faust, to je název třetí kapitoly, vztahující se k poslednímu z trojice národních mýtů. Hans Blumenberg (1920–1996) hovoří o „zpracování mýtu“ (Arbeit am Mythos, Suhrkamp 2006), tzn. narativní jádro je dlouhodobě zpracováváno, Goethovo zpracová(vá)ní (1775–1831) je rozhodující pro to, aby se Faust stal národním mýtem, přitom představuje jednu (pozdější) fázi zpracování. Goethův Faust byl označován jako „druhá bible německého národa“, nejen „nejpopulárnější zobrazení německého vědce a intelektuála“, ale i „typ národního hrdiny“, tento mýtus je „filozofií specifické německé cesty, Faust je reprezentantem elity“ atd. (s. 84). Důležité: „[…] vzdělané měšťanstvo v Německu mělo elitní postavení a ovlivňovalo politiku i společnost“ (s. 84, podobné formulace se pak opakují u Výmaru, zvl. v přiblížení šlechty a měšťanstva).

Ve hře u Fausta je v průběhu doby ovšem celá další řada významů, osudovost, problematičnost atd. Historický Faust, narozen snad mezi 1478 až 1489 ve würtemberském Knittlingenu, zemřel 1540 ve Staufenu v Breisgau. „Astrolog, alchymista a zázračný léčitel“ (G. Mahal) byl srovnáván s Agrippou von Nettesheim a Theophrastem von Hohenheim, zv. Paracelsus, ale nezanechal žádné spisy a zachován je pouze ve svědectví např. Melanchtona. Kniha Historia von D. Johann Fausten (Frankfurt 1587) Johanna Spieße ukazuje jako ďáblova spojence (jedno z témat různých interpretací), první draamatizace Marlowe (do Německa jako loutkové divadlo). Odďábelštění (relativizoval už Goethe), motiv poznání a vědění, posléze prvek odmítání činu ve spojení s charakterem Němce jako „nečinného a přemýšlivého“, hloubavého. Jiná interpretace: příběh úspěch (paralelně s vzestupem říše, N. se v 19. stol. stalo „imperiálním aktérem“, „vůdčí průmyslovou mocností kontinentu“).

Další: Friedrich Nietzsche v Nečasových úvahách – rebel, démonický génius převratu (ale to bylo i varování „před vystupňovaným nacionalismem a faustovskou sebeláskou“, s. 90, to ale Němci neposlouchali). Další: O. Spengler v Zániku západu, „faustovská kultura“: „Vyžaduje se aktivita, rozhodnost, sebevědomí. Boj proti pohodlné životní povrchnosti, zážitkům okamžiku, blízkosti, uchopitelnosti, lehkosti, prosazování toho, co má všeobecnou platnost a trvalost“ (s. 91, to je imperativ od gotiky ke Kantovi, dnešní hospodářské moci a techniky, protiklad antiky, které „se spokojí s požitkem okamžiku“). Dnešek (tehdejší, tj. před sto lety) vidí Spengler jako stav vyčerpání, cílem by mohl ale být socialismus, totiž umírající Faust ve druhém díle vidí jako důležitou budoucnost jako úkol, „štěstím okamžiku pohrdá“. Autor rozebírá i problematičnost Spenglerových vizí (vztah k nacismu, idea prušáctví jako ochránkyni faustovské kultury, tj. obrana proti „hedonistické masové civilizace“ – „Prušáctví je něco velmi vznešeného, je namířené proti všemi většinovému a vládě lůzy.“, „míří proti finančnímu liberalismu stejně jako proti dělnickému socialismu“, etc.).

Další: Thomas Mann, Doktor Faustus. A zabývá se jím i Max Weber, Friedrich Meinecke, autor se zmiňuje i o Carlu Schmittovi a Martinu Heideggerovi, kteří se ztotožnili s nacismem, „přitom si samozřejmě s intelektuální povýšeností mysleli, že nacistům […] mohou vysvětlit, jaké cíle mají sledovat“ (domnívali se, že jsou schopni „vést vůdce“). U Schmitta padla v Norimberském procesu otázka, zda jej za jeho národovecké spisy je možné vinit „z přípravy útočné války“ – jeho výpověď, že měl pocit převahy nad Hitlerem, to je přesvědčení, „že dokáže vést ďábla, aniž si toho ďábel všimne“ (s. 99). Heidegger chtěl „duchovní obnovu Německa“, ale ještě dávno před Hitlerem, po roce 1945 odvolává svou politickou naivitu, chtěl prý „smíření sociálních protikladů a záchranu západního bytí před nebezpečím komunismu“ (s. 101), přitom byl jmenován rektorem. Münklerovo hodnocení: „Ale stejně jako Schmitt i Heidegger nesmírně přecenil své schopnosti ovlivňovat běh událostí. Když bylo zřejmé, že jeho představy o vědě a filozofii nejsou slučitelné s představami nacistického vedení a většina jeho vlastních projektů se nezdařila nebo se jim dostalo výsměchu, z funkce rektora freiburské univerzity odstoupil“ (s. 101).

V NDR se hovořilo o „třetím dílu“ Fausta, jímž má být vybudování socialismu, je to „mytickopolitická sebeinscenace“ NDR, která pracuje s Faustovým kolonizačním projektem s perspektivou „svobodného národa na svobodném území“, Faust je reprezentant „buržoazně humanistického“ tvůrčího přístupu, u Mefista zdůrazněn „specificky kapitalistický význam peněz“, je „personifikací kapitalistické ziskuchtivosti“ (s. 1°03). U Hannse Eislera byl Faust naopak „hrdina německé mizérie“ (vědomý protiklad Goethova Fausta), také Brecht měl jiné pojetí. Zajímavé je pojetí sociálního filozofa Oskara Negta, Faustova kariéra začíná jako kariéra intelektuála a končí kariérou podnikatele.

Druhý oddíl Münklerovy knihy je nazván Boj proti Římu. Řím od počátku 19. století v Německu symbolizoval nepřátelství a ohrožení. Historik Wilhelm Giesebrecht, později autor knihy Geschichte der deutschen Kaiserzeit, zdůrazňoval v roce 1871, kdy vznikla hohenzollernská říše, že tento útvar je (oproti oné staré Svaté říši římské národa německého) výtvor čistě „německý“, není v něm „nic římského“. Tím „římským“ je myšleno hlavní město vzniklého italského království, ale též „symbol dvoutisíciletého evropského řádu, románského impéria“ (s. 107, to si nárokovala Napoleonova Francie), a také „univerzální nárok papeže a katolické církve“), přičemž se „v antiřímském afektu“ mísily nejrůznější motivy (protestanský odpor, stěhování germánských kmenů, racionalita římského práva, „které stálo proti germánské představě spravedlnosti vztažené ke konkrétnímu případu“, agrární způsob života jako zdroj „germánsko-německé mravnosti“ v protikladu k městu Římu, „symbolu neřesti a zla“, s. 108).

První kapitola mí název Mravnost omezenců / Tacitus a raný germánský mýtus. Rozhodující pro sebepojetí „Němců jako potomků Germánů“ bylo objevení Tacitovy Germánie, jejíž opis ležel po staletí nepovšimnutý v jednom severohessenském klášteře. Je to jediná monografie tohoto druhu, výklad toho, proč autor spis napsal, říká, že to mělo být nastavení mravního zrcadla, kdy chtěl Tacitus připomenout Římanům kodex cti jejich předků v době republiky. „Poctivost, láska ke svobodě, mravní čistota, věrnost, upřímnost, odvaha mužů a cudnost žen“ (s. 113), to vše připisoval římský historik Germánům, zmínky o záludnosti a lstivosti ve spisu také obsažené se ovšem necitovaly, zatímco zmínka o opilství a vášni pro hry se uváděly, ovšem v programu morální reformy. Důležitá je také (v podstatě realitě neodpovídající) představa o nesmíšenosti rasy, což je spojováno s cudností a mravností německých žen.

Akcent proti změkčilému blahobytnému životu, jenž vyvolává špatné myšlenky, je přítomen i v pozdějších interpretacích, které nyní autor probírá, např. též že žena není ozbrojená amazonka, naopak povzbuzující k boji muže, což pak souvisí s obranyschopností a válečnou zdatností Germánů. Na ni „se odvolávali humanisté v 16. století i ideologové nacismu“, to Münkler podrobněji rozebírá. Zmiňuje také Kleista.

Když Římané provokovali… / Arminius a bitva v Teutoburském lese. Vzpomínám si, jak jsem se učil na zkoušku z německé historie na fakultě a uhranulo mi to jméno (připomínalo mi „teutony“, dodnes nevím, zda to je či není falešná etymologie), později jsem si prohlížel Hermannsdenkmal (podle návrhů Ernsta von Bandela, Herrmann je Arminius, oné bitvě se též říká Hermannsschlacht, též Varusschlacht, Varus byl poražený protivník), podobně jako řadu pomníků podobného typu, o nichž je řeč i v této knize. Autor zmiňuje, že Arminia nalezneme jako prvního z velkých Němců ve Walhalle, a také na vlysu na téma německých dějin berlínské Národní galerie od Otto Geyera. Zaujalo mě, proč vítězný vojevůdce má latinské jméno, vysvětlení je více – znal prostředí římské armády a jejich taktiku, i to mu umožnilo zvítězit, prameny, v nichž je dochováno jeho působení, nejsou německé, ale výhradně latinské. Pak je tu také řeč o důležitosti hranice římské říše, která se ustálila na Rýně a na Dunaji, v německých dějinách (také v této knize v příslušné kapitole právě o řekách) bude ještě řeč o tom, jak bylo téma hranice na ikonické německé řece záležitostí bojů a diplomatických jednání. Arminius představuje nejsilnější zakladatelský mýtus pro Němce, jako další „zlomy německých dějin“ Münkler uvádí „protinapoleonské války, Lutherovu reformaci, Widukindovo povstání proti Karlu Velikému“, a všechny byly oním bojem proti Římu, „který začal Cherusk Arminius“ (s. 125).

Vyprávění o bitvě zahrnuje výzvu k získání svobody, pak k jednotě a semknutosti, a pak tu je hrdé sebevědomí. V budování mýtu hráli úlohu např. Ulrich von Hutten (Arminius jako osvoboditel Germánie, mýtus se spojuje i s Lutherem), Kleistovo drama Hermannsschlacht, aktualizován je v době sporů s Napoleonem, hovoří o něm Heine (Německo – Zimní pohádka), zmínky o dalších vlasteneckých básních, později ztotožnění se Siegfriedem z Písně o Nibelunzích (řada podobností, také vztahy s manželkami), a pak čteme o okolnostech vzniku pomníku – „nepadlo ani slovo o pomstě, ani o expanzivních snahách“ (s. 135), po roce 1945 v Západním Německu pokus reinterpretovat jako „památník znovusjednocení“ (to selhalo), v NDR „určitá renesance“ inscenací Kleistovy hry.

Zde stojím a nemohu jinak / Lutherův boj proti Římu. Slova uvedená v názvu této kapitoly pravděpodobně německý reformátor nikdy neřekl (podobně jako zřejmě nedošlo k přibití tezí na vrata wittenberského kostela 31. října 1517), jsou nicméně úderná coby narativní mytická podoba, která zesílila účinek převyprávění, stejně tak se do mýtu nehodí hovořit o střevních potížích (zřejmě ze strachu z toho, co jej čeká) pro hrdinu, k němuž vzhlíží celý národ. Nicméně Lutherovo vystoupení bylo účinné. Císař Karel V. bezprostředně po události opustil sál, „pochopil, že právě utrpěl porážku“ (s. 141). Z interpretací vybírám: „Luthera stále provokovalo, že Italové v papežských službách cítili nad zaostalými Němci nekonečnou převahu a dávali to zřetelně najevo.“ (s. 143) Reformátora rozčilovaly neustálé finanční požadavky Říma, zřejmě i proto, že si v Římě myslí, že Němci jsou zaostalí hlupáci. Ve hře jsou také komentáře k povahovým rysem Germánů a Němců, papež je pomlouvá, „že jsou nestálí, závistiví, zrádní, zlí a nevěrní“ (s. 143). Na Lutherově pomníku ve Wormsu od Ernsta Rietschela z roku 1868 je zobrazena úspěšnost reformace, nikoli rebelující muž ve sporu, způsobující převrat (zde s biblí v ruce coby učitel národů, Rietschel vytvořil již Lutherovu bystu pro Walhallu). Jiný pomník je od Johanna Gottfrieda Schadowa ve ittenbergu z roku 1821 podle návrhu Schinkela.

Po založení říše je přibití tezí vnímáno jako předehra pro její založení, při oslavách 400. výročí narození 1883 už nepadne zmínka o kritice vůči vlastním krajanům, řeč je jen o zboření starého morální řádu světa, který byl „po tisíc let svatý a dlouhým řetězem úctyhodných tradic svazující život křesťanů“ (Heinrich von Treischke ve slavnostním projevu). V roce 1917, 400. výročí wittenberských tezí shrnul teolog Althaus „protestantský národní mýtus“ (s. 147). Ten se pokusila znovu využít i NDR i s nacionálněpolitickými prvky. Do hry Luthera vrací dnes „zklamání velkých očekávání od ekumeny“ (s. 149).

Tažení na jih / Zánik Gótů a cesta do Canossy. Poslední slova jsou vztažena k ponižující cestě císaře Jindřicha IV. do hradu markraběnky Matyldy Toskánské, „kam se v lednu 1077 uchýlil papež Řehoř VII.“ (s. 155) s prosbou, aby zrušil klatbu, kterou na něj uvalil. Císař tak učinil poté, co jen nechal „tři dny a noci čekat před hradem, než svolil, že ho přijme“. Můžeme si myslet, co chceme, že zvítězil papež, protože císaře donutil ke gestu podřízenosti, nebo císař, který jej přiměl, aby z něj sňal klatbu, v historii se příběh vnímá jako ponížení německého papeže před románským papežem. Kapitola začíná komentářem románu Felixe Dahna Boj o Řím (1876), v němž se hovoří o gótském králi Theodorichovi, jenž panoval v Itálii, a o jeho zániku po střetu s císařem Justiniánem. Dahn vedl katedru dějin práva v Královci, pak ve Vratislavi. Úspěch souvisel s věčnou touhou Germánů po Římě, téma Jihu otevřela Goethova Italská cesta.

Líčí se příběhy tažení Germánů na jih, k nimž patřily Alarichovy pokusy uzavřít s Římskou říší dohodu, podobným způsobem se snažil předtím i Theodorich (oba vizigótští králové). Řeč se pak vrací k říši založené 1871 a důrazu na to, že je veskrze nezávislá na papeži (historik Wilhelm Giesebrecht, autor knihy Historie německého císařství), jsou tu poukazy na vojenská vítězství u Hradce Králové a Sedanu. Už Napoleon nechal papeže na císařskou korunovaci přijet, ale korunu si nasadil sám. Korunovace německého císaře ve Versailles „ukazuje především okázalost uniforem“, „politické novum je však nepřítomnost papeže“ (s. 155). A Bismarck řekl právě onu větu: Do Canossy nepůjdeme, přičemž pohnutkou tohoto prohlášení byla diplomatická roztržka s papežem Piem IX., jenž odmítl jmenovat německého kardinála vyslancem u Svatého stolce, protože odmítl dogma o papežské neomylnosti. Protestantský charakter říše „přímo hledal konflikt s římským katolicismem“ (s. 157, to ustalo po Hitlerově příchodu k moci, byl pokřtěný katolík). Dahnovo rasové politické podání mohlo hrát „jistou roli“ „při přípravě a plánování druhé světové války“, autor tak vysvětluje Hitlerovo rozhodnutí nepokračovat jihovýchodním směrem, „ale místo toho napadnout Sovětský svaz“ (s. 159), rozebírá pak další válečné souvislosti.

Třetím oddílem je Mýtus Prusko a pruské mýty, první kapitolou oddílu Disciplína a domýšlivost / Prusko jako politicko–mytická výzva pro Německo. Pro vzestup Pruska v 18. století mají být vysvětlením, podobně jako v 70. letech ve Spolkové republice Německo, tzv. „sekundární ctnosti“, což je „lidský kapitál, disciplína, pracovitost, spořivost a houževnatost“ (s. 161), nahrazující chybějící přírodní zdroje a hospodářskou sílu. V Prusku je důležitá „myšlenka služby“, jejím vyjádřením je nošení uniforem ruských králů, od Fridricha Viléma II. až po Viléma II., posledního pruského krále. „Stejně ohromující jako vzestup Pruska byl dramatický i jeho konec.“ 25. února 1947 padlo za oběť vlastnímu mýtu – bylo zrušeno zákonem, který v preambuli říká, že stát Prusko přestává existovat.

Mýtus Pruska má své konkrétní místo, berlínskou třídu Pod Lipami, se Zámeckým mostem se sochami navrženými Schinkelem, zámkem, který dal v roce 1950 Walter Ulbricht odstřelit, aby místo něho novou stavbou demonstroval novou ideologii NDR a zboural pruské stopy, a který dnes zase už stojí (autor knihy klade otázku v době práce na knize, zda už stojí), Zbrojnice (Zeughaus), Neue Wache, (autor se tady nezmiňuje, pokud jsem to nepřehlédl, o dalších významných budovách, Staatsbibliothek, Humboldtuniversität, Staatsoper), na druhé straně Braniborská brána s dramatickými osudy kvadrigy (včetně změn, tj. odvezení do Paříže a po jejím obsazení návrat za Fridricha Viléma III. do Berlína, opravy po poškození v roce 1945 bez pruské orlice a železného kříže)

Zázrak domu Braniborského / Král Fricek. To je pruský král Fridrich II., tedy Veliký. Sledujeme portrét krále, na jehož povahu klade autor otázky, v každém případě to jsou vlastně dva portréty, mladého divokého muže, s budoucností neporazitelného vojáka, a starého „poněkud praštěného, ale dobrosrdečného otce vlasti“, o němž se dokonce autor na jednom místě vyjádří výrazem „strašidlo“. Sledujeme vítěznou cestu, ale také „Napoleonovu zničující porážku Pruska“, jíž fridrichovské Prusko skončilo. V posmrtném Fridrichově životě pak nastal zlom ve chvíli, kdy Napoleonovy ostatky byly převezeny ze Svaté Heleny a vystaveny v Invalidovně, na to muselo Prusko reagovat. Sledujeme vlastenecké básně T. Fontana, postavení pomníku Fridricha Velikého, které se zvažovalo. Jezdecký pomník stál před zámkem v Charlottenburgu (od Andrease Schlütera), nakonec stojí na třídě Pod lipami, hovoří se o prostranství Fridericianum a návrhu Christiana Daniela Raucha. Když si prohlížím fotografii monumentálního pomníku, říkám si, jaký je to rozdíl mezi pruským vojákem a naším svatým Václavem na Václavském náměstí, který je zobrazen také na koni, přitom atributu vlastně vojenském (takto se zobrazovali, jak píše Münkler, právě vítězní králové a císařové), a tedy jaké je pak vysvětlení či opodstatnění – „duchovní boj“? Autor knihy o německých mýtech pochopitelně hovoří o německém kontextu, reakci Ferdinanda Lassalle, Thomase Manna, vzpomínkách Bismarckových, kontextu za druhé světové války, kdy Hitler doufal, že se smrtí Rooseveltovou (přirovnávanou ke štěstí, které měl v jednom okamžiku právě Fridrich Veliký smrtí carevny Alžběty) má otevřenou cestu k vítězství, nicméně Truman pokračoval odhodlaně se spojenci protihitlerovské aliance v boji atd..

Madona a bohyně války / Luisa a Železný kříž. Ženské postavy jsou v politických mýtech Němců málo zastoupené, ženy jako Kriemhilda jsou provázané s mužskými partnery, dá se hovořit jen o Marii Terezii, ale ta je spjatá s Vídní a Rakouskem. Hovořit lze také o Alžbětě Durynské (též Uherské), která se věnovala péči o chudé (v Německu např. chrám v Marburgu, u nás nemocnice na Novém Městě v Praze). Pruská královna Luisa (19. stol.) byla symbolem ženské krásy, ztělesňovala protinapoleonský odboj, byla zobrazována jako prusko-protestantská madona. Zemřela ve věku 34 let na zápal plic a na plicní a srdeční nádor. „[…]  brzká smrt se mohla představovat jako mučednictví, k němuž ji dohnali nepřátelé“. Její oběť „znamenala počátek Napoleonova konce.“ (s. 195) Pro romantické básníky byla Luisa „symbolem nového typu ženy, vyznačujícího se buržoazní domáckostí a morální integritou“ (s. 197), po zmínce o Novalisovi autor porovnává setkání J. W. Goetha s Napoleonem, jehož měl ve velké úctě (státník jej pozval jako básníka, ne ministra), a Napoleona s Luisou v Tylži ve Východním Prusku (dnes Sovjetsk v Kaliningradské oblasti), kdy poražená Luisa se snažila od vítěze získat, co prohrála, nepodařilo se to ale, ani Magdeburg nezůstal v pruských rukou. Luise rádcové špatně poradili. Autor zaznamenává reakce na toto ponížení v literatuře. Později pak byla sakralizována, např. v básni Theodora Körnera Před Rauchovou bystou královny Luisy. S koncem hohenzollernské dynastie se mýtus Luisy historicky vyčerpal.

V kapitole Prusko jako kořist / Postupimský den a atentát na Hitlera se posouváme do novější doby, začátku definitivního zániku Pruska: „Ministr propagandy Joseph Goebbels detailně naplánoval inscenaci posvátného transferu z Hindenburga na Hitlera nad hrobem Fridricha Velikého.“ (s. 211 – Goebbelsovi šlo právě o propojení s Fridrichem Velikým) Událost, označovaná jako Postupimský den, se odehrála 21. března 1933. Anglický historik Ian Kershaw, odborník na nacismus, autor dvojdílné respektované biografie Adolfa Hitlera, říká, že to bylo „mistrovské dílo sugestivní propagandy“ (s. 211). Tedy podvod vytvářející iluzi, že Německo směřuje do ráje národního společenství a překoná společenské třídy a stranictví. Posádkový kostel v Postupimi, kde se událost odehrála, byl americkým náletem v dubnu 1945 poškozen a v roce 1968 na příkaz Waltra Ulbrichta vyhozen do povětří, aby zmizelo místo mýtu, na který se Hitler odvolával. Tím ale také zmizelo „kultovní místo pruské vojenské monarchie“. Dále sledujeme podrobný popis veškerého dění.

V kapitole Pevnost a zbraň… / Wartburg, která je první v čtvrtém oddíle s názvem Hrady a města (Německo je množstvím hradů výjimečné), se vracíme k jednomu místu, které má v německých dějinách a německém mýtu (je pěkně vidět, jak je obojí provázáno) prominentní postavení. Wartburg „je příkladem kumulace mýtů par excellence“ (s. 231), které jsou ovšem dnes čteny v turistickém diskursu. Shrňme: svatá Alžběta, soutěž pěvců na Heřmannově dvoře, Lutherův překlad bible a protestantský mýtus, buršácká slavnost v roce 1817, v literatuře: H. Heine v závěru Cesty Harzem, Ludwig Bechstein vydal Durynské ságy, v hudbě: Richard Wagner, Tannhäuser, spojil několik motivů dohromady, mytizace souboje pěvců, Wagner o něm říká, že je „Němec tělem a duší“.  Jiný pohled přináší Moritz von Schwind, „barevný krásný svět“, kde jsou scény ze života sv. Alžběty a souboje pěvců. Goethe přijel 1777 na Wartburg, aby „jako výmarský ministr pracoval se spisy uloženými na hradě, silně prožíval přírodu, ale nevnímal žádné historicko-mytické kouzlo.“ (s. 242) S iniciativou v roce 1817 přišel jenský studentský spolek jako oslavou výročí Bitvy národů u Lipska (poražen Napoleon) a třistaletého výročí Lutherova vystoupení ve Wittenbergu. Wartburg byl blízko Jeny, důležitá byla postava velkovévody Karla Augusta s jeho liberální politikou, pak hrála úlohu symbolika hradu.

Na „happening“ Lutherova pálení knih v prosinci 1520 (organizoval Johann Agricola) navázalo autodafé 10. května 1933 na Operním náměstí v Berlíně naproti univerzitě Fridricha Viléma, podporoval jej Goebbels, který měl hlavní projev (popsáno celé dění). Pálení knih poblíž Wartburgu „je tedy jedním z dlouhé řady mocenského, ale i protestního jednání proti myšlenkám a názorům.“ (s. 246). Řeč je také o restaurátorských pracích za velkovévody Karla Alexandra Saského, zmínka je o Bernardovi von Arnswaldovi, veliteli hradu, profesoru architektury Hugovi von Ritzen z Gießenu a Ludwigu Bechsteinovi či Moritzi von Schwindovi a spisovateli Victoru Scheffelovi, jehož román o hradu zůstal fragmentem, ale básněmi přispěl k jeho popularitě.  Mýtus Wartburgu využívala také NDR, která propagovala celoněmeckou jednotu.

Mýtus německého vzdělaneckého měšťanstva / Výmar a německá klasika. Historici říkají, že bez Anny Amálie, „regentky pocházející z Braunschweigu-Wolfenbüttelu, která se v šestnácti letech provdala za vévodu saského, výmarského a eisenašského, porodila mu dvě děti a v devatenácti letech ovdověla,“ (s. 251) by se durynské knížectví nestala „duchovním centrem Německa“. Proslulý Karel August, jenž zval na svůj dvůr básníky, byl její syn, v dekádě 1794–1803 zde spoluprací Goetha a Schillera „vznikla“ německá klasika.  Výmar se stal „mýtem německého vzdělaneckého měšťanstva“ (s. 251). A teď snad to nejpodstatnější z celé knihy – v perspektivě Čech anno 2023 – jak to vnímám já: „Kulturní program formulovaný ve Výmaru, který chápal hospodářský a politický život jako podřazené formy lidské činnosti a za cíl lidské existence vyhlásil jen úhrn kulturních činností, pomohl části vzmáhajícího se měšťanstva vymezit se proti jiným sociálním vrstvám i proti jiným národům – proti francouzské »civilizaci« a proti anglickému »obchodnímu duchu«“ (s. 251, později: Výmar se stal „pečetí jakosti německého nároku neřídit se politicky vzorem imperiálního Říma, nýbrž kulturní hegemonií Řecka“, s. 259) A dále: „Pyšné sebepojetí Němců jako národa »básníků a myslitelů« se opíralo především o mýtus Výmaru (s. 253). „Výmarský mýtus žádal místo politické revoluce kulturní výchovu. Vzděláním a kulturou mají lidé dospět k opravdové svobodě.“ (s. 261)

A ovšem, pro historiky je důležité vysvětlení, díky čemu se Výmar dostal do této pozice, proč se touto ikonou nestal třeba Eisenach, který by měl rovněž předpoklady atd. Podrobnosti kolem Goetha příliš probírat (opakovat, jak jsou v knize popsány, vztah s Charlottou von Stein etc.) nebudu, zmíním jen, že Karel August se ujal vlády „v den svých osmnáctých narozenin 3. září 1775“ (s. 254), ale už rok předtím navštívil ve Frankfurtu Goetha, tou dobou už autora děl Götz von Berlichingen a Utrpení mladého Werhera. V době, kdy byl pak ve Výmaru ministrem, šla literární práce stranou. Dalším kulturním centrem se v té době stala Jena se svou univerzitou. Tam přednášel (1784) Schiller (psal tady Listy o estetické výchově lidského pokolení), za „zázračný rok“ je pak považován akademický rok 1794/1795. Žili zde Friedrich a August Wilhelm Schlegelovi, Wilhelm překládal Shakespeara, žili zde jejich manželky Caroline a Dorothea, dále Tieck a Novalis, Wilhelm a Alexander Humboldtovi, Wilhelm překládal Aischyla, Fichte a Schelling a mladý Hölderlin. Aby mohl Schiller s Goethem spolupracovat (Goethe dlouho marně hledal partnera pro tuto spolupráci), musel Goethe odejít z vévodských služeb. Za zaznamenáníhodné považuju také tezi o „propojení šlechtických a měšťanských kulturních kruhů“, (s. 257) město bylo přehledné a menší než velká rezidenční města, kde by to nebylo možné.

Ke kanonizaci dvojice Goethe – Schiller, která se etablovala jako nerozlučná dvojice, přispěl pomník sochaře Ernsta Rietschela před Dvorním divadlem ve Výmaru (odhalen 4. září 1857), což se rovnalo prohlášení za „Olympany“ (vavřínové věnce). Autor poté sleduje jednotlivé akcenty mýtu, jak se v pozdější historii rozvíjel, nezávislost na francouzských vzorech, identifikační znak Němců, jenž pronikl i do sociálnědemokratických kruhů, „vyzdvižení umění a kultury jako alternativy k politice“ (první je hodnotnější než to druhé), na přelomu století pak „idea kulturní obnovy“, na druhé straně ale dokonce i symbol antimoderny, což proniklo i do národoveckých a národovecko-náboženských časopisů (spojovala se tato dvojice básníků plus Wagner a Nietzsche) a žel i do těch nejreakčnějších kruhů v třicátých létech, jiným způsobem byl pak kritický Thomas Mann (aristokratičnost totožná s odstupem od mas), Karl Jaspers se přihlašoval ke Goethově odkazu, v NDR zase akcentovali „pokrokové složky buržoazie, kterou chce získat pro budování nové společnosti“ (Johannes Becher, s. 275).

Rozdrcená pýcha / Norimberk a Drážďany jako mytická místa. Obě města se v mnohém ve své genezi od sebe vzájemně lišila. Norimberk: svobodné říšské město, vzniklo dříve a dříve skončila jeho sláva, legendární pověst trhů a řemeslníků, Drážďany: zprvu malé sídlo na bahnitém břehu Labe, pak velkolepá rezidenci saských králů s bohatými sbírkami obrazů a klenotů, nazvané Herderem „Florencií na Labi“. V 18. století byly Drážďany velkolepé a nádherné město, Norimberk, dle Mozarta, „ohavné město“, „stísněné, malé a skličující“. Vzestup Drážďan „se odehrál ve víru územního vzniku států“ (s. 277, v souvislosti se zánikem Svaté říše římské národa německého, neměly s říší nic společného), pro Norimberk to naopak znamenalo ztrátu významu. Podobné: v obou městech stavební materiál pískovec, rozvoj kupeckého města na základě kontaktů s Benátkami (převzali odtud podvojné účetnictví), drážďanská galerie by neexistovala bez nákladných nákupů v Itálii (silueta a veduta, zásadní pro mýtus, Bedrardo Bellotto, zvaný Canaletto). A pro úplnost, o Vánocích v Norimberku perníky, v Drážďanech štoly.

Spojení obou měst – dvanáct let nacistického režimu. I Norimberk pak byl bombardován, u Drážďan se to, také díky nesmyslnosti toho činu, stalo ikonou. Norimberk pak rychle celý opraven (zachovány hradby!), Drážďany byly ideologií NDR demonstrovány jako „jizva“, která pranýřovala Západ a vyzývalo ho „k odzbrojení“. V Západním Německu se o bombardování raději moc nemluvilo (spojenci). Pro mýty obou měst bylo důležité vystoupení dvou berlínských studentů, romantiků Ludwiga Tiecka a Wilhelma Wackenrodera, autor říká, že to je jejich „vynález“. Vydali se 1793 z Erlangenu na cesty, ve Wackenroderově díle Citové výlevy uměnímilovného mnicha (začátek něm. romantiky i norimberského mýtu, symbolu středověkého města „s romantickými vypouklými skleněnými tabulkami, symbolem řemeslného fortelu a tiché zbožnosti“, (s. 280) se hovoří o Norimberku. Na to navazuje Wagner – Mistři pěvci norimberští. Mezi to časově spadají oslavy třístého výročí smrti A. Dürera, předtím ještě pro mýtus ne tak relevantní. Další vývoj: Hartmann Schedel, Světová kronika (1493), reprodukovaná v 19. stol.

Pro postavení Norimberka nejdůležitější, že zde byly uloženy od r. 1423 říšské klenoty, kdy je sem převezl císař Zikmund (město profitovalo z husitských válek, předtím byly na Karlštejně, nyní ne bezpečném), v 16. stol. patřil se čtyřiceti tisíci obyvatel s Kolínem a Augsburgem k největším městům Německa, koncem 15. stol se Augsburg stal finančním centrem a Norimberk si vytvořil postavení města řemesel. Sochaři Adam Kraft, Veit Stoß a Peter Vischer přispěli ke slávě města, podobně jako Martin Behaim, který zkonstruoval první glóbus, a pak proslulé „norimberské vejce“, předchůdce dnešních náramkových hodinek.

Pro saskou metropoli byl důležitý dvůr, zasloužili se kurfiřt Mořic Saský a August Silný, též král polský. Mořic přemístil rezidenci z Míšně do Drážďan. U Augusta silného nepřehlédnete poznámku, že zplodil více než sto nemanželských dětí. Pak je tu rozsáhlejší komentář k obrazárně s Raffaelovou Sixtinskou madonou, dál to „zkrátím“ (vzhledem k tomu, že ta místa mám dost „prochozená“), osobnosti: Kleist, Hoffmann, Tieck, C. D. Friedrich, C. M. von Weber, Wagner, R. Schumann.

U doby nacismu se hovoří podrobně o norimberském projektu Alberta Speera a filmu Triumf vůle L. Riefenstahlové z roku 1934, „inscenace inscenace“. Sledujeme pak rovněž poválečné přístupy k znovuoživení obou měst, které končí komentářem k znovupostavení Frauenkirche (zatímco do znovusjednocení v sutinách rostly letité břízy a hromady kamení byly označovány jako varovná připomínka fašismu, ve skutečnosti neudržované místo bylo ostudné).

Kapitola Pohoda při víně a válečný křik / Mýty o Rýnu a od Rýna se věnuje německé řece, která má nejvýraznější mytický náboj, respektive jedné její části, tedy mezi Bingenem a Koblencí, „kde se řeka prodírá rýnským břidlicovým pohořím, a kopce Taunusu, Westerwaldu, Hunsrücku a Eifelu“ (s. 303), v širším smyslu pak úsek mezi Špýrem a Kolínem. Je to zajímavé, že ani Dunaj, ani Labe, ani Neckar nebo Mohan či Havola nebo Odra se netěšily takové pozornosti jako Rýn. Přitom třeba Odra, dodávám, rovněž byla tématem diskuse kolem hranice států, tedy podobně jako Rýn, nemá ale ten potřebný svazek událostí, z něhož vyrůstá právě potřebná významová intenzita pro vznik mýtu. Autor zmiňuje germanistu Karla Simrocka a jeho knihu Malebné a romantické Porýní, která je dokumentem mytizace Rýna, pak se vrací k Heinovým veršům v cyklu Německo – Zimní pohádka, kde básník představuje řeku jako „otce Rýn“. Pak je tu Max Schneckenburger s básní Stráž na Rýně (1840), tento německý mýtus je trvalý a „resentimenty“ (s. 302) se vzedmuly i při sjednocení Německa v roce 1990 v souvislosti s přesunem některých institucí z Bonnu do Berlína.

Na začátku to byli Angličané na poznávacích cestách středního Porýní, které si oblíbili, pruští Hohenzollernové dali zrestaurovat hrady na středním toku Rýna, a také dostavěli katedrálu v Kolíně nad Rýnem. Moritz von Schwind namaloval obraz Rýn a jeho přítoky, vousatý a vinnou révou korunovaný „otec Rýn“ hraje na housle, ženské postavy představují pak přítoky. Rýn nebyl jen místem romantického básnění, „od vrcholného středověku byl taky hospodářsky nejdůležitější dopravní tepnou Německa“ (s. 305), na počátku vrcholného středověku na Rýně vznikla „řada kvetoucích měst a v nich zámožné židovské obce“.

Münkler sleduje ono „putování po národně politických mýtech svázaných s Rýnem“ (s. 306), začíná ve Špýru, „za vlády sálských císařů“ hlavním městě říše s jednou ze tří významných katedrál v této oblasti (Speyer, Mainz, Worms), císařská kancelář za Fridricha Barbarossy zavedla označení „svatá říše římská“. Ve Wormsu pak začíná báje o pokladu Nibelungů. Příběh o tom, jak Kriemhildě Hagen ukradl poklad a hodil do Rýna zobrazuje pomník Johannese Hirta „přímo na břehu Rýna“ (s. 307). Zde se hovoří o Wagnerově monumentální opeře. Pak po proudu řeky dorazíme do „staré říšské pevnosti“ Mohuče, „kdo ovládal Mohuč, kontroloval Rýn“. Nad Rüdersheimem byl 1883 postaven pomník, chápaný jako „národní památník vítězství nad Francií ve válce z let 1879/1871“ (s. 310). Germánie je symbolická odpověď na francouzskou Marianne. Germánie od Philippa Veita ve Frankfurtu sloužila národní reprezentaci, byla symbolem sjednocení německých států – Borussie (co to je, jsem nedohledal, internet hovoří o sportovním klubu v Dortmundu), Bavarie, Suebie („labští Germáni“, mj. Narkomani aj.) a Saxonie (Sasko). Dvě důležitá místa – falc u Kaubu a skála Loreley (známá z básně H. Heina), autor uvádí další literární reflexe.

Posledním oddílem jsou Politické mýty po druhé světové válce. Münkler sleduje zakladatelské mýty dvou ze tří německých států (NSR, NDR a Rakousko). První kapitola má název Antifašistický odboj, raně buržoazní revoluce a osvobozenecké války / Zakladatelské mýty Německé demokratické republiky. Ulbrichtova formulace o fašismu jako „dílu nejagresivnějších nejeexpanzivnějších sil monopolního kapitálu“ (s. 323) je variace na definici Georgiho Dimitrova ze 30. let. Až do zhroucení v roce 1989 NDR používala tuto dikci. O budoucnosti Německa po válce rozhodly vítězné mocnosti, nebylo vůbec jasné, co s ním „po bezpodmínečné kapitulaci“ bude (s. 324). NDR se „mnohem více snažila o historické ukotvení než SRN“ (s. 325) Bylo třeba „vyvinit německou dělnickou třídu z podezření, že v nemalé míře přeběhla k NSDAP, respektive podlehla nacistickým heslům“ (což samozřejmě ve skutečnosti vůbec nebylo jednoznačné). Mýty podléhaly „striktní kontrole politického vedení“, existence státu byla vlastně nejistá.

Mýtus protifašistického boje se promítl do literatury, např. v povídce Friedricha Wolfa Kiki (byla v čítance pro 6. třídu), v románech Sedmý kříž Anny Seghersové a Apitzově Nahý mezi vlky (komunisté se v Buchenwaldu osvobodí vlastními silami). V Buchenwaldu je i „památník obětí fašismu a antifašistického odboje“ a muzeum, souvisí s osudem předsedy Komunistické strany Německa Ernstem Thälmannem, „nejdůležitější identifikační postavou zakladatelského mýtu NDR. Čteme podrobný popis památníku. Poté se autor věnuje denacifikaci v NDR. Věnuje se také dalšímu dílu, tentokráte výtvarnému, monumentálnímu panoramatu německých selských válek s názvem Frühbürgerliche Revolution in Deutschland , které se nachází v malém durynském městě Bad Krankenhausen v speciálně pro tento účel vybudovaném komplexu budov. Jeho autorem je lipský profesor malířství Werner Tübke. Na obrovském plátně je namalováno na tři tisíce figur, některé velikých přes tři metry, díle je inspirováno umělci 15. století Cranachem, Dürerem, Brueghelem, Boschem a především „takzvaným Petrarcovým Mistrem“. Přes to vše nebyly tyto mýty příliš úspěšné, byla tu příliš velká historická vzdálenost a občané se nedokázali s jejich obsahem identifikovat. Poněkud jinak to bylo s Bitvou národů (pomník v Lipsku) a mýtem Pruska. Závěr: „Antifašistický zakladatelský mýtus NDR nebyl schopný konkurovat zakladatelským mýtům měnové reformy a hospodářského zázraku SRN. A nezměnilo se to ani po sjednocení v 90. letech.

Měnová reforma a hospodářský zázrak / Politický mýty Spolkové republiky Německo. Politici a s nimi propojení intelektuálové vznik státu „nedoprovodili žádným politickým zakladatelským vyprávěním“ (s. 349), což souviselo s liberálností a také s tím, že se Spolková republika Německo chápala jako „provizorní státní útvar“ před dobou, kdy budou moci žít všichni Němci v jednom státě (samozřejmě po válce rozdali karty spojenci, nevím, zda autor záměrně potlačil skutečnost, že Západní Němci neměli, nesměli mít „Verfassung“, Ústavu, nýbrž „Gründungsgesetz“, Zákon o založení [státu]). Fakticky pak vznikl hospodářský zakladatelský mýtus, „v němž se zdůrazňoval materiální blahobyt, který se v poválečné době dal vysvětlit jen jako zázrak“ (s. 351)

Začátek byl v měnové reformě, kde se „peníze na bankovních a spořicích účtech“ (s. 352) vyměňovali v přepočtu 1 : 6,5, zatímco akcie 1 : 1. Pocit nespravedlnosti pak vyrovnalo finanční odškodnění v roce 1952. Reforma „definitivně nastavila výhybky pro rozdělení Německa.“ (s. 353). Pak tu byla proměna Američanů „z vítězů ve spojence“, ta se urychlila. Veškeré „politické souvislosti“ se zamlčovaly „a vše se odůvodňovalo jen pílí a zdatností Němců“ (s. 353). A ovšem – USA pomohly tzv. Marshallovým plánem (oficiálně European Recovery Program), který Rusové označili za začátek rozdělení Evropy. Ovšemže tu byla politická motivace, Američané měli obavu, že Německo ztratí.

Pěkný je komentář k Broukovi, tedy auto Volkswagenu – „schéma dítěte“, velké oči, nadměrná hlava, krátké končetiny. Hovoří se také o „zázraku z Bernu“, jakémsi vítězství ve fotbale (ale to mne opravdu nezajímá). Hospodářský zázrak se vykládal jako dílo Ludwiga Erharda, ekonoma, bavorského a později spolkového ministra hospodářství a spolkového kancléře. Zmínka je o ženách, odklízejících válečné trosky (Trümmerfrauen, jestli si dobře pamatuju, řada pomníků, dohledávám ten, který jsem znal, Fritze Cremera ve čtvrti Berlin-Mitte, jsou jich ovšem desítky, také v Drážďanech před Novou radnicí, stránka na Wikipedii hovoří o více než 30 městech). O síle zakladatelského mýtu byl nejvíce přesvědčen Helmut Kohl, který byl přesvědčen, že všechny rozdíly mezi oběma zeměmi se dají překonat (bylo by zajímavé si najít jeho projevy v Lipsku či Drážďanech, jak to tam formuluje; je faktem, že z iluze rychlého sjednocení se vzpamatovali všichni, kdo zjistili, že ve Východním Německu jsou rozmlácené silnice a nefungují telefony – ale to je do jiného textu).

„My jsme papež“ a „Ty jsi Německo“ / Místo mýtů bulvární titulky a reklama. To je závěrečná kapitola Münklerovy rozměrné knihy, který se přece jen některými těmito problémy zabývá. Je zmíněno jméno člena politbyra SED Güntera Schabowského, jenž cosi „popletl“ (to je můj ironický komentář), v důsledku čehož mohli Češi sledovat exit trabantů s ženami a malými dětmi na našich hranicích, kolaps přechodu do Západního Berlína etc. Naštěstí vše bez střelby a krve.

Pěkná věta: „Události se děly samy od sebe a zcela se vymanily z politické kontroly.“ (s. 368) To, co jsem mohl, byť se zpožděním „hodin“ také zažít: Mauerfall, Pád Zdi. A zajímavý je Münklerův komentář, který mně vyjasňuje jednu věc, ve které jsem vlastně neměl úplně jasno. Totiž proč se 9. listopad 1989, kdy Berlínská zeď padla, nestal oním národním svátkem, jak jsme zvyklí jej vnímat, jakožto zakladatelský mýtus, v němž klíčovou roli nesehráli politici, ale občané, kdy „uvedlo lidové hnutí do chodu politické změny, což nemělo v německých dějinách obdoby.“ (s. 369). A proč se jím stal 3. říjen jakožto den „Znovusjednocení“. Autor vysvětluje, že datum 9. listopadu je negativně historicky zatíženo, události, které se v předchozích letech odehrály, jej znehodnotily tak, že by bylo problematické zpracovat 9. listopad jako výchozí bod nových dějin: 9. listopadu bylo v roce 1918 „v lese u Compiègne podepsáno příměří, který skončila první světová válka“ a v té době bouřila v různých městech v Německu revoluce, v roce 1923 provedl týž den Adolf Hitler společně s bývalým šéfem generálního štáb Ludendorffem puč, po několika hodinách krvavě potlačený, v roce 1938 „nařídil Goebbels po atentátu na německého diplomata v Paříži, aby příslušníci SA po celém Německu ničili a zapalovali synagogy a židovské obchody“ (s. 368).

Rozhodnutím o 3. říjnu, kdy fakticky vzato – ačkoli se to historicky nazývá deutsche Wiedervereinigung nebo deutsche Vereinigung (a z hlediska spojení v jeden stát, jak říkalo ono heslo „Wir sind ein Volk“, tento cíl byl skutečně naplněn) – se jednalo o „přistoupení“ (Beitritt) NDR ke stávajícímu státu, dle paragrafu 23 Zákonu o založení státu, tj. „Ústavy“ (a ovšem, už výraz „nové spolkové země“ pro nyní bývalou NDR je vzhledem k historii, tj. existenci Pruska na jejím území, místa Výmarské klasiky, vystoupení Luthera etc., velice paradoxní) podle stávajících západoněmeckých zákonů (s tím souviselo i vytvoření právě nového administrativního uspořádání, tedy rozčlenění na spolkových zemí v nově vytvořených hranicích, odlišných od uspořádání NDR).

Samozřejmě se stávající demokratická SRN nemohla hlásit k politice a ideologii NDR, paradoxem ovšem je, že onu změnu iniciovali a provedli lidé z NDR, zatímco obyvatelstvo Západního Německa mohlo jen přihlížet (případně příchozí u Zdi vítat „banány“, taky pěkná ikona mýtu té doby, kterou bych zde mohl rozepsat), politické body pak bral Helmut Kohl, jenž mohl „vejít do dějin jako kancléř německého sjednocení“. Ten nyní vše rozhodoval, zatímco „měla větší část východních Němců pocit, že je nejen oloupená o celoživotní práci, ale i o politické uznání rozhodující role při převratu v roce 1989“ (s. 369, něm. termín „Wende“, v tom smyslu lépe „obrat“), zvláště když se v podmínkách, jež jsem shora naznačil, ti podnikavější z NDR vrhli na Západ za lepším, soudci a úředníci zastávali mnohdy druhořadé postavení pod nadřízenými ze „starých spolkových zemí“, po počátečním nadšení docházelo k oblevě ve vztazích, jak dokládají výrazy Ossis a Wessis (Výchoďáci a Zápaďáci), nabývající hanlivého nádechu i nevraživosti, vycházející u těch ze Západu, že musí prostředky, které získali pílí a pracovitostí, dávat do obnovy zchátralého Východu.

Autor ovšem v souvislosti s mýty pokračuje, a jako první je řeč o překvapivém zvolení kardinála Ratzingera papežem v roce 2005 (po pět století nebyl žádný Němec papež), v bulvárních novinách Bildzeitung byl titulek „Jsme papež“ (reakce v Tageszeitung slovo „Panebože!“ na titulní straně novin celé černé s poznámkou vlevo nahoře „Joseph Ratzinger je nový papež“). Georg Streiter, šéf politické rubriky přiznal, že motivací byly sportovní titulky typu „Jsme mistři světa.“. A opakovali to všichni, němečtí protestanti, muslimové i ateisté. Münklerův komentář: „[…] protože se politologové a intelektuálové práce na zakladatelské a orientační mytické naraci nezhostili, chopili se tohoto úkolu novináři z bulvárních listů a kreativci z PR agentur“ (s. 372).

Ti druzí pak stojí za čtyřměsíční reklamní kampaní v době, kdy bylo zadání zlepšit „špatnou náladu“ Němců (no vida, i oni ji měli) v roce 2005, vypracované profesionály (mediální podniky pod vedením koncernu Bertelsmann přispěly 30 miliony eur), která měla oslovit i mladé lidi bez zájmu o historii (či bez historické paměti), takže se tam neobjevuje ani Goethe, ani Luther, ale – text je přetištěn – Schumacher a fotbal. Autor rozebírá rozdíly mezi klasickým politickým mýtem a profesionálně koncipovanou a provedenou kampaní, hovoří o tom, že důraz je přenesen na obraz, kampaň je elitářská ve smyslu toho, že ostatní jsou jen přihlížející, mají rychlý a pomíjivý efekt, ale podle názoru autora nedokážou „naplnit funkci, kterou mají v politické kultuře země mýty“ (s. 377), jakkoli i ony dokážou společnost mobilizovat.

Z osobností, které jsou při jiných příležitostech přece jen vybírány pod novým úhlem pohledu, totiž úspěšnosti, to jsou (jak uvádí autor) J. W. Goethe, Ludwig Erhard, Michael Schumacher, Alice Schwarzerová (vlivná představitelka německého feminismu nebo Beate Uhseová (letecká akrobatka a zakladatelka prvního sexshopu na světě – v severoněmeckém Flensburgu, dnes kromě společnosti již ovšem nežijící Beate Uhse také místo centrály bodů za dopravní přestupky).

Na onu změnu tradičních národních a politických mýtů v dnešní podobu reklamních kampaní, které se neopírají o někdejší ikony významných německých osobností, básníků, hudebníků, teologů, politiků či vojevůdců, císařů, či lokalit, měst a řek, také proto, že dnešní Němci se upínají k jiným hodnotám, a také nemusí mít vztah k historickým událostem, také i pro jejich složitost či kontroverzi, upozorňuje Münkler již v Úvodu k celé knize. Tak třeba „Boj proti Římu“ nemůže mít dnes žádné celonárodní hodnotové ukotvení. „Tyto formy mytické sebeprezentace patří z větší části minulostí.“ (s. 21) Říká, že otázka, jak možná jsou vnímány podprahově, „by stálo za samostatný výzkum“, a také, že původně nezamýšlel, aby se kniha studií o politických mýtech Němců stala „dějepisem německé sebeprezentace“ (s. 21) Rozebírá další aspekty mýtu, porovnává jejich variabilitu s dogmaty ideologie, hovoří o tom, že „mýtus je principiálně demokraticky rovnostářský“, o formách, které v demokraciích mají podobu „ikonického zbásnění a rituální inscenace“, autoritativní a totalitní režimy potřebují mýty, „ale nesmějí jim dát prostor pro rozvíjení, protože by poskytly prostor i těm politickým silám, které chtějí omezit“ (s. 15).

Na několika stránkách pak shrnuje, jak se k mýtům vyjádřili někteří myslitelé, Claude Lévi-Strauss, Roland Barthes (Mytologie, česky 2004), Ernst Cassirer (Filosofie symbolických forem či v pozdním díle Mýtus státu), Karl Marx (Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta) či Hans Blumenberg, který (spolu s prvními třemi jmenovanými) patří „ke čtveřici nejvýznamnějších teoretiků mýtů ve 20. století), pak je ještě řeč o Karlu Mannheimovi. A nakonec komentuje Herfried Münkler rozvrh této práce a vysvětluje, proč to či ono téma zařadil takto či jinak. Za pozornost – ať na to nezapomenu – pak také stojí i doslov k českému vydání od Romana Kandy, kde jsou uvedena i jména českých historiků Dušana Třeštíka, Vladimíra Macury (Český sen), a téma aktualizováno z dnešních evropských pohledů. Ale my už se můžeme pustit do četby pozoruhodné knihy, což jsem v předchozím komentáři učinil.

Pzn. V komentáři ponechávám tvary německých měst „Magdeburg“ atd. podle českého překladu, a naopak psaní jména „Fridrich“ (a nikoli „Friedrich“ dle německé ortografie, s níž se ale také setkáme v českém přepisu), ačkoli tak vzniká určitá nejednotnost. Drobných nedostatků je v překladu více, jsou to ale opravdu jen drobnosti.

Herfried Münkler, Němci a jejich mýty, Rybka Publishers, Praha 2017