Henry Fielding / Joseph Andrews

Henry Fielding / Joseph Andrews
Vyřazeno

Podobně jako u próz W. M. Thackerayho, které jsem komentoval ve „Vyřazeno“ se čtenář setká i v prvním románu rovněž anglického autora Henry Fieldinga Josef Andrews (Joseph Andrews, mimochodem obojí vyšlo v Sebraných spisech každého z autorů v Knihovně klasiků SNKLHU) vedle vyprávěného příběhu o hlavním hrdinovi a dalších postavách s autorskou vrstvou (vrstvou vypravěče, což není úplně totéž), která spolu s ironií a dalšími stylistickými prostředky představuje reflexi příběhu a odstup od něj, nabízející čtenáři určitý pohled či zpochybňující to, co vypráví, což je staví před situaci, jak má vlastně příběhu rozumět. Zjednodušeně bychom si mohli představit, že čteme satiru, ale podstatný je tu onen textem daný a převrácený význam a jiskření mezi ním (dvojení), takže přece jen není všechno „jasné“.

U Josefa Andrewse nám hned na začátku navíc ozřejmuje žánr, který máme akceptovat, když vysvětluje, že text je v podstatě epos, jemuž chybí pouze jeden znak, totiž „metrum“ (jinak řečeno veršovou podobu), rozlišujeme tragické a komické („komický román je tedy komický epos v próze“, popisuje i to, jaký vliv to má na povahu textu) a upozorňuje, že podstatný rozdíl je mezi komikou a fraškou, u níž je zdůrazněno všechno, co je „nestvůrné a nepřirozené“, pročež mezi obojím je obrovský rozdíl. Hlavním zdrojem komiky je pak přetvářka, která má dvě příčiny, marnivost nebo pokrytectví.

V samotném textu pak ještě přibývá jedna vrstva, související s dobovým literárním pozadím, totiž slaveným románem Samuela Richardsona Pamela aneb Odměněná ctnost (1740), který není pouze nesouhlasně intertextově reflektován, nýbrž se přímo dostává do prostoru románu, neboť Pamela je sestra hlavního hrdiny, ten se na ni obrací v dopisech atd. Otázka je, jak k věci přistoupí běžný dnešní čtenář, který nemusí o těchto souvislostech vůbec vědět, pokud si nepřečte alespoň doslov Jaroslava Hornáta či Poznámky (v těchto vydáních ještě pečlivě zpracované, ačkoli se jim dnes často vysmíváme) nebo nenahlédne do dalších zdrojů.

Na úvod můžeme ještě zmínit, že text je rozčleněn do čtyř oddílů označených jako Kniha první etc., a dále na poměrně krátké kapitoly, vždy s úvodním shrnutím obsahu, čtení je tedy v základní vrstvě přehledné (ostatně, podobně jako další aspekty textu, právě i toto členění autor reflektuje na začátku Druhé knihy, tj. úvaha je obsahem její první kapitoly). A když jsme u otázek, které si může klást čtenář, mohl by mít pocit, že i první kapitola „o životopisech vůbec“ by mohla být stejně jako přechozí expozé o žánrech dnes vyškrtnuta, stejně jako část kapitoly následující, sledující (dobově je to rovněž příznačné, tak nad tím přemýšlím) stručný životopis včetně nápisu na náhrobku jeho předka – a je tu hned na třetím řádku zmínka, že „byl považován […] za bratra slynné Pamely. Za uvedení stojí, že je už v dětství chválen jeho melodický hlas (také u Thackerayeho či jiných autorů té doby hlas nebo zpěv relevantní prvek osobnosti), který pohledného a schopného mladíka dovedl od pomocníka u psů ke koním a poté „do služby u dámy“. Ve třetí kapitole přichází na scénu farář Abraham Adams, vzdělaný člověk, který by mohl být podle komentářů takřka důležitější než hlavní postava, ostatně podtitul knihy zní Vyprávění o dobrodružstvích Josefa Andrewse a jeho přítele pana Abrahama Adamse. Zde bych neměl zapomenout uvést „pannu“ Treperendovou, která je uváděna jako rovněž vzdělaná žena, což čtenář nezpochybňuje do té doby, než ješitná ženská použije v souvislosti s Aristotelem slovo „instance“ místo „substance“ a několik dalších pěkných záměn.

Po příjezdu do Londýna (čtvrtá kap.) a po smrti sira Thomase Boobyho se naivního Josefa lady Boobyová snaží svést (pátá kap.). Josef odmítne její návrhy a píše dopis Pamele (šestá kap.). vydrží a odmítne další, méně rafinovaný pokus o svádění ze strany číšnice lady Boobyové, ohyzdné paní Treperendové ve středních letech (skoro by stálo za to citovat její úžasný popis, karikaturu první třídy), po druhém odmítnutí rozzlobená lady Boobyová (jeho ctnost ji rozzuří, a tak ho pošle znovu pryč), použije fámy šířené paní Treperendovou jako záminku k vyhození Josefa, což přiměje Josefa opustit její dům v Londýně (píše další dopis Pamele) a vrátit se na venkov (už neuvádím čísla kapitol). Doufá, že se zde setká se svou láskou z dětství a nyní snoubenkou, negramotnou Fanny Goodwillovou (nemohou si psát, protože Fanny neumí číst). 

Vypravěč to obsáhle (v jedenácté kap.) komentuje a provází úvahou o tom, co je „jednoduchý člověk“. Následuje konflikt, totiž Josefa přepadnou dva chlapi, zmlátí, svléknou a oloupí a nechají ho v příkopu. Kolem jede dostavník plný pokryteckých a sobeckých cestujících, kteří Josefa pustí do kočáru až poté, co právník mezi nimi argumentuje, že mohou nést odpovědnost za Josefovu smrt, pokud se mu nepokusí pomoci. (Na tomto místě uvedu, že si vedle čtení pomáhám s formulacemi texty s „obsahem“ ze dvou anglických zdrojů, které mně překladač překládá do češtiny – je to zkouška, je ovšem otázka, není-li to pracnější, než kdybych to napsal sám, ale uvědomuji si jednu věc, kterou v textech reflektuju jako „vypravěčskou perspektivu“, totiž třeba výraz hodnotící morálku cestujících a podobně potom ženy majitele hostince, je ve vyprávění plasticky a konkrétně rozveden a akcentuje i pesimistický názor autora na lidi, to je ještě zjevnější právě srovnáním originálního textu a anglického „obsahu“).

Sobectví ostatních, kteří se bojí především, že je také okradou, neochota půjčit nahému a zraněnému alespoň plášť, protože by ho umazal od krve, a podobně pak v hospodě košili, kterou mu obstará děvče, zatímco hostinská, žena hostinského Taháka, mu odmítá přinést čaj, když nemá, čím by ho zaplatil (přece ho okradli), a chová snad nejhanebněji, je opravdu otřesné. Je tu ranhojič, který předpovídá zraněnému smrt, neochotný kněz Barnabáš, brzy dorazí do hostince další duchovní a ukáže se, že je to pan Adams, který je na cestě do Londýna, aby se pokusil vydat několik svazků svých kázání. Joseph je nadšený, že ho vidí, a Adams pozve svého nemajetného chráněnce několika jídly. 

Ještě si dovolím reprodukovat skvělý popis hnusné paní Tahákové, to je snad opravdová karikatura (i když v úvodu se autor vůči „karikaturám“ vymezuje): „Postavu měla malou, hubenou a pokřivenou, čelo uprostřed vyboulené, ale o něco níže zas proláklé až ke kořeni nosu, který byl ostrý a červený a byl by jí přečníval až přes ústa, kdyby ho příroda nebyla na konci ohnula vzhůru. Její rty byly jako dvě flákoty kůže, a když promluvila, stahovaly se jako měšec. Bradu měla špčiatou a tváře bezmasé, jen samou kži, z níž pod zarudlýma očkama trčely dvě kosti, které je téměř zacláněly. A k tomu byl její hlas podivuhodně přizpůsoben myšlení a cítění, jež měl sdělovat, neboť byl hrubý a drsný.“ (s. 64)

Návštěva pana Adamse vede přihlížející, že by mohl být Andrews také bohatý (což se, když ho přivezli nahého, nepozná), ukazují se zase ony vlastnosti, které jsou předmětem kritiky anglického spisovatele, a ovšem, následuje úvaha o ješitnosti, přičemž uveďme, že lidské vlastnosti autor personifikuje, jak to známe z různých podob starší literatury, tedy hovoří také o Lakotě atd., a srovnává, která vlastnost je odsouzeníhodnější.

(Použijeme znovu s úpravou angl. Komentář:) Adams však sám neoplývá penězi a brzy zjistí, že se neúspěšně pokouší získat půjčku od pana Taháka s objemem jeho kázání jako zárukou. Brzy se pan Barnabáš doslechne, že Adams je duchovní, a představí ho knihkupci, který by mohl souhlasit s tím, že ho bude zastupovat v londýnském nakladatelském řemesle. Knihkupec se však nezajímá o marketingová kázání a brzy je bezvýsledná diskuse přerušena rozruchem jinde v hostinci, protože pokojská Betty, kterou Joseph odmítl, byla právě objevena v posteli s panem Tahákem.

Tím končí Kniha první. Po řečené úvaze o kapitolách na začátku druhé pokračuje vyprávění: Pan Adams nakonec dostane půjčku od sluhy od projíždějícího kočáru a s Josefem se chystají rozejít, když zjistí, že nechal svá kázání doma, a proto nemá důvod jet do Londýna. Adams a Josef se rozhodnou, že se na cestě domů budou střídat v jízdě na Adamsově koni a po náročném začátku jsou na dobré cestě, Adams jede v dostavníku a Josef na koni. V kočáře pan Adams dychtivě naslouchá příběhu o zhrzené ženě jménem Leonora; Ve vedlejším hostinci se s Josefem dostanou do rvačky s urážlivým hostinským a jeho ženou. Když odjíždějí z hostince s Josephem v kočáře a Adamsem teoreticky na koni, roztržitý Adams bohužel na koně zapomene a nakonec půjde pěšky.

 Ve čtvrté kapitole je charakteristická „odbočka“, v níž jedna dáma v kočáru vypráví příběh osmnáctileté půvabné ženy jménem Leonory a jejím kolísáním mezi dvěma partnery (další dvojice) Horatiem a Bellarminem. Její argumentace pro rozhodnutí pro bohatšího Bellarmina komentují ostatní přítomní v jedné z dalších hádek. K dalšímu sporu dojde v následující kapitole, kdy podle Josefa je pan Adams uražen a dojde ke rvačce, v níž panna Treperendová třese ženou pana hostinského, ta pak vychrstne panu Adamsovi z pánve do obličeje prasečí krev. Tu ostatní považují za jeho vlastní. V následující kapitole odmítne Bellarmine Leonoru, protože nemá žádné jmění, napíše jí to v dopise. Treperendová se táže, jak to dopadlo s tím „Herkulem“ (tedy Horatiem), domohl se prý nakonec značného jmění.

Další kapitoly (sedmou až devátou) bychom mohli vcelku klidně v komentáři přeskočit, byť je čtenářsky zajímavá (pan Adams jde před kočárem, protože zapomněl koně, setkání s lovcem, něco o politice, odvaze a vlasti atp., je tu také zpacifikování sexuálního útočníka, když slyšel křičet odněkud ženu, pokračování má epizoda ještě v desáté kapitole). Povahu sporu má vyprávění i v další (jedenácté) kapitole, jednak jsou před soudce předvedeni dva lupiči, jednak dojde k soutěži v tvorbě básní (opět přichází, jako už několikrát, k latině, již Adams dobře ovládá), pak se hádají venku dva opilci o výši odměny za předání zločince spravedlnosti. Žena, kterou pan Adams zachránil, je Josefova milá, Fanny Goodwillová. Ostatní obdivují její „přirozenou jemnost“, která „překvapila všechny, kdo ji spatřili". Nechybí ani text písně, která přítomné okouzlí. A objevuje se Josef. Kontroverzi vyvolá také Aischylův spis, o němž se někteří domnívají, že ho pan Adams ukradl, ten vzácnou knihu hodí do ohně, nakonec je ale zachráněna.

V kapitole třinácté opět zasahuje vypravěč při ozřejmení chování „zpanštělé“ panny Treperendové, která opomenula Fanynku, vysvětlení spočívá v tom, že „lidská odrůda se dělí na dva druhy, totiž na lidi vyšší a nižší“ (s. 159–160). Ano, pěkná ironie, autor prosí čtenáře, že mu „odpustil tuto dlouhou úvahu“ (vše se relativizuje, i tato vrstva). Adams, Fanny a Joseph sedí celou noc u krbu, kde Fanny konečně vyznává Josephovi lásku, což ho přiměje, aby vzbudil kaplana a požádal ho o svatbu na místě. Pan Adams to však odmítá s odůvodněním, že ohlášky nezveřejnili, jak to vyžadují církevní formy. Hledají řešení. Následuje rozhovor faráře Adamse s farářem Trulantem (čtrnáctá kapitola), rovněž konfliktní (a ovšem s humorem, když Trulant uráží svou ženu). Hostinská jim poskytne úvěr (patnáctá kapitola), jakkoli to ani neočekávali, je zmatená vztahem obou farářů, domnívá se totiž, že jsou „bratři“ pokrevní. To souvisí se Adamsovou zapomětlivostí, jak zmiňuje záhlaví kapitoly a v důsledku to změní hostinská svou nabídku (a idyla se opět změní v drama, ze kterého Adamse vysvobodí potulný kramář, který mu peníze půjčí, když vyslechne, co se děje (vypravěč pak, jako často jindy, odkazuje na velikány, v tomto případě na Vergilia a jeho latinském výroku o „náhodě“, u nás bychom mohli použít výrok „když je nouze nejvyšší, pomoc boží nejbližší“, nebo jak to je).

Nu a u prekérnosti splácení dluhů zůstáváme i u dalších kapitol, tak u sedmnácté přichází autor s několika příběhy falešných a nesplněných slibů, které vypráví hostinský. Ale to už jsme u Knihy třetí, jako již předtím je první kapitola opět reflexí literatury, tentokrát žánrů, srovnává biografii a historii, přičemž první hodnotí výše. Dává řadu příkladů z dějin literatury, mj. Gila Blase, a vyvrací u svého psaní námitku, že to nejsou příhody ze života, naopak skoro všeho, co napsal, byl svědkem, jistý právník skutečně žije atd.

Ve druhé kapitole pokračuje dvojice Fanynka a Josef s farářem večerní krajinou, obávají se strašidel či čehosi, co je spojeno s rozsvícenými světly (později se ukáže, že to byli zloději ovcí), a farář se skutálí z prudkého svahu, nic se mu ale nestane, a tak se dostanou do bezpečí domu muže a ženy, kde jsou vlídně přijati. Zdá se, že se čím dále více mluví o literatuře, Homérovi a Aischylovi a dalších autorech, je to skoro jako určitá literárněvědná studie, vyprávěná zúčastnými. V následující kapitole je tu další odbočka, totiž příběh jistého pana Wilsona, který o sobě vypráví, jeho život je plný rozkoší (klasický svět městských neřestí), dospěje nicméně k opačnému závěru. „Wilsonova cesta, stejně jako Josephova, ho vede od města k venkovu, od života pošetilosti a neřesti k životu cudné lásky a radostné píle,“ říká jeden komentář. Wilson žije šťastně se svou manželkou, obraz spokojenosti kazí unesený syn, pak tu je zlovolný panoš z nedalekého panství, který zabíjí psy, také psa jedenáctileté dcery Wilsonových.

Joseph a Fanny se těší na návrat domů a svatbu, a tak cestovatelé odmítnou pozvání Wilsonových na večeři a pokračují v cestě. V následující (páté) kapitole cestující zase diskutují o Wilsonově příběhu (další metatextová vrstva), kritizují veřejné školství (na to tu není místo, abychom to rozebírali do detailů, jedno ze společenských témat autových reflexí), v této úvahové rovině se pohybuje i další (šestá) kapitola, jsou tu ale i dějové epizody, jako když Fanynka chce chytit zajíce a ochránit ho před loveckými psy. Zajíce se zachránit nepodaří a psi ve své agresi pokračují, zatímco se zlomyslní majitelé baví, a vrhnou se na spícího faráře, Josef přispěchá na pomoc se svou úžasnou umělecky vyřezávanou holí, a autor zase reflektuje jeho hrdinství. Majitelé psů nyní mají obavy, jakou utržili újmu. Jeden z nich, „lovec lidí“, „excentrický a poněkud sadistický venkovský gentleman, který na pana Adamse pošle své lovecké psy“ (charakteristika z angl. zdroje), se pokusí unést Fanny (na něj se soustředí sedmá a osmá kapitola, vlákno pokračuje i v deváté). Po řadě peripetií se podaří záměr, Fanny je unesena (kritika hovoří o Fanny jako o magnetu na sexuální útoky, přitažlivost pro sexuální predátory, tohle je vlastně druhý útok ze tří v celé knize), Josef a pan Adams jsou připoutáni k postelím. Pan Adams utěšuje Josefa naříkajícího nad ztrátou Fanny (jedenáctá kap., lze zde hovořit o autorově tématu rozporu mezi chtíčem na jedné straně a ctnostnou fyzickou láskou na straně druhé, dramatické události pokračují i v následující kapitole, za zmínku stojí úvaha pana Adamse o charitě a penězích, o čemž debatuje s Petrem Krkavcem.

Nu a to už jsme u poslední, Knihy čtvrté. Pozornost autora se opět vrací k lady Boobyové, autor líčí její emocionální turbulence, zklidňuje se po odchodu Josefa do Londýna a sama odchází na venkov, nicméně žárlivá dáma se snaží zabránit svatbě, všemožně se snaží ji zhatit. Nejdříve hovoří s panem Adamsem a pokusí se komplikovat ohlášky ke sňatku (kap. 2, zakazuje mu je, bez jejich zveřejnění třikrát není možné vykonat obřad), druhá akce je, že nastrčí pannu Treperendovou, ta se pokusí svést Josefa, dalším pokusem sabotovat svatbu, když přivede do Adamsova domu mladého krasavce Tobiáše Potápku, který by měl odlákat Fanynku, která by Josefa opustila, pokusí se Fanynku svést, ta se ovšem nedá (kap. 8, 9). Využije právníka Špehouna, který vznese na Josefa a Fanny falešné obvinění z krádeže, aby svatbě zabránil nebo ji alespoň odložil. (Jeho argumentace v kap. 3 je excelentním příkladem právnického diskurzu, lady Boobyová nicméně rafinovaný nicneříkající labyrint kliček odmítá, pro ni je rozhodující, že prostě svou představu bude prosazovat ze své pozice a prostě nařídí, že se zde ta dvojice nesmí usadit.)

Jednou z odboček je čtení mladého chlapce Dicka (syna pana Adamse, který měl předtím strach, zda se Dick neutopil) o Leonardovi a Pavlovi, jeho otec pan Adams mu opravuje výslovnost, lady Boobyová žádá, ať ho neruší, jak příběh skončí se ovšem stejně nedozvíme, protože nastane smršť překotných událostí, které ženou před koncem knihy vše do patřičných obrátek. Dick příběh nedočte, protože dojde k ostrému střetu mezi Potápkou a Josefem Andrewsem. Podstatnější je ovšem zmatek a zvraty v interpretaci rodinných vztahů mezi jednotlivými osobami. Na scéně se objeví Pamela, která si vzala synovce lady Boobyové pana Boobyho, je tedy paní Boobyová. S nadšením se setkává se svým bratrem Josefem (v šesté kapitole). Nyní ale přijde zpráva od kramáře, že Josef a Fanny jsou bratr a sestra. Kramáře povolají, ten vypráví, že mu jeho žena, se kterou se seznámil jako bubeník u irského regimentu a s níž žil, na smrtelné posteli prozradila tajemství, které mu neřekla. Ukradla s cikány, s nimiž cestovala, dítě, které prodali jistému panu Tomáši Boobymu, skuteční rodiče se ale jmenovali Andrewsovi (dotyčná si to pamatuje, protože měli dceru se zvláštním jménem Pamela). To byla Fanynka. Vypadá to tedy, že tu je problém, v případě, že by si Josef vzal Fanynku, došlo by k incestu. Jenže pak dojde k dalšímu kotrmelci, když se zjistí (vypravuje to paní Andrewsová, která toto svému manželovi, jenž byl v cizině ve službě, neřekla), že vlastně buclatá holčička Fanny byla v kolébce cikány vyměněna za hubeného a neduživého chlapečka, což je Josef, to znamená, že i Josef má ve skutečnosti jiné rodiče. Tedy Fanynka a Josef nejsou sourozenci (s. 342), všechno je v pořádku. Josef je synem Wilsona (s. 354), který v knize dávno předtím vystupoval, že je to skutečně on, se pozná podle mateřského znamení na hrudi. Jinak řečeno: Ano, tedy Pamela je dcera Andrewsových, ale Josef je nevlastní. Když to čteme, je to trochu nepřehledné, zvláště v té překotnosti několika změn. Nu a může nastat happy end, slaví se svatba, a také všechny ostatní náležitosti dojdou uspokojivého vyústění. To je zápletka, za jakou by se nemusel stydět autor kriminálního příběhu dvacátého století. A doufám, že jsem sám nic z toho labyrintu nepopletl.

Na závěr ještě alespoň dvě krátké poznámky. Z celé řady reflexí Fieldingova díla zaznamenávám dizertační práci z poslední doby nazvanou Mezi satirou a sentimentem, jejíž autorka Mgr. Dita Hochmanová ji zpracovala na Masarykově univerzitě v Brně 2017 (na internetu je uvedeno, že je možné ji koupit), a vedle dalších dvou děl uvádí na prvním místě právě tento román. Srovnává také (kritizovaného) Richardsona, jenž se soustředí na psychologii (tedy vnitřní kontext), zatímco Fielding na společenské souvislosti (tedy vnější kontext). Mně se při četbě jevila jako výrazná opozice protiklad vyprávění (Fielding jej tak sám nazývá) a úvah (často v „rozhovorech“, jak je autor označuje), což je čtenářsky, domnívám se, dnes důležité, dynamické pasáže (třeba lapálie pana Adamse, prasečí krev, vyválení v blátě či útok honicích psů, abych vybral ty „nejveselejší“) budou čtenářsky vděčné, zatímco u úvah je otázka dnešní aktuálnosti či překonanosti dobou, samozřejmě právě ta vyváženost a propojenost obojího činí knihu zajímavou.

Při psaní komentáře jsem, jak ovšem jen na některých místech uvedeno, použil anglické stránky https://www.litcharts.com/lit/joseph-andrews/characters/joseph-andrews a především určitě ještě lepší https://www.gradesaver.com/joseph-andrews/study-guide/summary.

Henry Fielding, Josef Andrews, Knihovna klasiků, Spisy Henry Fieldinga, sv. 2, SNKLHU, Praha 1956