Haruki Murakami / Podivná knihovna a Spánek

Zatímco například Kronika ptáčka na klíček (komentoval jsem ji v jednom z příspěvků na sklonku minulého roku) patří k nejrozsáhlejším Murakamiho textům, Podivná knihovna patří k těm nejútlejším. Většinu Murakamiho knih jsem četl ve vydání edice Světové knihovny Odeonu, tato vyšla sice rovněž v Odeonu (v překladu Tomáše Jurkoviče, 2014), nicméně v jiné řadě s ilustracemi německé výtvarnice Kat Menschik, podobně jako jiná Murakami kniha v této řadě, Spánek (Odeon, Praha 2013).

Téma knihovny-labyrintu přinesl v posledním půlstoletí v nejznámější podobě Umberto Eco ve svém románu Jméno růže. Podivná knihovna nemá s touto knihou v podstatě nic společného, snad jen atmosféru tajemnosti a motiv vraždy, i když v našem případě jen v podobě hrozby. Spíš bývá kniha přirovnávána ke Carrollově Alence v říši divů (Klára Kubíčková, Kultura iDnes). Především se však do značné míry liší od ostatních Murakamiho knih určitou přímočarostí, která možná přispívá i k pocitu protikladu ke košatosti rozsáhlejších svazků, dokonce do té míry, že někteří čtenářští recenzenti vyjádřili zklamání v tom smyslu, že čekali „víc obsahu“. Nicméně je to povídka a při svých šestadvaceti krátkých číslovaných kapitolách a zhruba šedesáti stránkách můžeme vzhledem k ilustracím, relativně velkému písmu a útlému obrazu sazby na stránce dělit nejméně dvěma, abychom došli na srovnatelný počet stránek v onom standardním vydání jiných knih.

V recenzích (četl jsem české a německé) jsem nenašel případnou vazbu na tradiční japonskou kulturu hrůzy, která se objevuje i v moderním umění. Murakamiho vlastně pohádkový příběh o chlapci, který jde vrátit dvě knihy a půjčit si, protože si vždycky informace o věcech, o kterých něco zaslechne, vyhledává, knihy na dost specializované téma výběr daní v Osmanské říši. Na druhé straně si vlastně možná nic ani půjčit nechtěl (tady poznáváme příznačnou „neurčitost“ u Murakamiho postav). V každém případě jej knihovnice pošle „po schodech dolů a doprava“ do místnosti číslo 107. Dědek v této místnosti přinese dokonce tři knihy, jsou však k dispozici prezenčně. Dědek zavede chlapce do jiné místnosti a z celé záležitosti se vyklube vězení a na konci jeho pobytu v něm mu hrozí, že mu dědek vysaje mozek, který mu sice původně slíbil, že ho pustí, když se všechno v knihách naučí nazpaměť, ve skutečnosti si ale dělá zálusk na rychlý transfer obsahu vědomostí v chlapcově hlavě. Ze zbytku prý bude žrádlo pro psa, který cení zuby hned vedle. Kromě dědka je tu ovčí mužík, který chlapci nosí skvělé jídlo, a krásná dívka.

Jak to celé dopadne, prozrazovat nebudu, řeknu jen, že se chlapec nakonec vrátí k matce, která nic neřekla na to, že několik dní nepřišel domů (po celou dobu chlapec všem říkal, že bude mít starost), a že musel oželet své nové boty, které na začátku příběhu měl. Příběh má atmosféru podivností, nastane tu několik proměn (např. špaček mluví hlasem dívky), v poslední kapitole, když už se čtenář těší z dobrého konce, chlapci umírá matka na neznámou chorobu.

O druhé povídce, Spánek, publikované v podobně vypravené útlé knize, jsem dohledal, že pochází ze souboru povídek z let 1980-1991, které vyšly pod názvem Zō no shōmetsu (v angl. The Elephant Vanishes) a byla poprvé publikována pod názvem "Sleep" v The New Yorker v roce 1989. Vypravěčem je, docela nezvykle, žena, manželka zubního lékaře, která, jak prozrazuje už v první větě, sedmnáct dní nemůže spát. Něco podobného se jí přihodilo již za studií, ale tenkrát na ni přišla vždy v noci „hrozná bdělost“, před kterou byla bezmocná, zatímco den jakoby prožila ve spánku. To jednoho dne, bez jakékoli předzvěsti, zničehonic, skočilo. Deficit pak doháněla, spala sedmadvacet hodin a nikdo ji nemohl probudit. Tentokrát je to ale jiné, prostě „jen“ nemůže spát. Vzpomíná si na nepříjemný sen, kdy u ní stál temný stařec, a když křičela, nic se neozvalo. Nyní se pustila do četby Anny Kareniny, románu, který četla někdy před deseti lety a takřka nic si z něj nepamatuje. A náhle se proměňuje její vztah k realitě, kterou vnímá jako cosi cizího. Jako skutečné vnímá pouze četbu. Samotný život vnímá jako opakování návyků. Žena v noci jezdí autem, jednou ji zastavil policista a upozornil ji, že na tomto místě došlo před měsícem k vraždě a doporučil jí, aby se tady nezdržovala. Žena čte Dostojevského, prohlíží se v zrcadle a zjišťuje, že je krásnější, než si myslela. V noci pozoruje tvář svého manžela a svého syna a má zvláštní pocity. Také vzpomínky jakoby nebyly její. Snaží se všechny ty souvislosti si nějak vysvětlit. Doopravdy se změnila.

Celý příběh končí do ztracena. Sedí ve svém malém autu a někde zvenčí jím lomcuje. Dává se do pláče.

Odkaz na příspěvek o Kronice ptáčka na klíček
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/haruki-murakami-kronika-ptacka-na-klicek/

Podivná knihovna
https://kultura.zpravy.idnes.cz/haruki-murakami-glosa-nove-povidky-dua-/literatura.aspx?c=A141118_103252_hudba_ob

Spánek
https://www.perlentaucher.de/buch/haruki-murakami/schlaf.html