Hannah Goldová / Poslední medvěd

Hannah Goldová / Poslední medvěd

Ovšem, je to pohádka, i když je kniha prezentována především jako bestseller, přeložený do dvaceti čtyř jazyků a není to taková ta v českých filmech oblíbená parafráze klasického vzorce s králi a princeznami, ale pohádka ze současného světa a jeho ekologickými problémy. Autorka příběhu malé dívky, která zachrání proti nevěřícímu světu ledního medvěda, uvízlého na ostrově se jménem tohoto zvířete mezi Norskem a Špicberky, vzdálenými jednou přes 400, podruhé přes pět set kilometrů, jak ukazuje mapový náčrtek na dvojstraně za dedikací, samozřejmě musí v doslovu varovat mladé čtenáře, aby se o něco podobného, jakkoli to pro April Woodovou bylo „největší dobrodružství“ jejího života, nepokoušeli, protože, marná snaha, lední medvěd je nebezpečná šelma. Ilustrace dívky na zádech prchajícího medvěda mně pak letmo připomnělo svého času ikonickou postavu plyšového draka Falka (v německém orig. vznešeněji Falkor) v Nekonečném příběhu, tak kouzelně zfilmovaného.

Zatímco Bastian a jeho alter ego Átrej (v orig. Atréju) v románu Michaela Endeho zachraňuje říši Fantazie, tak příběh zachráněného medvěda můžeme číst jako metaforu záchrany planety, k níž se v jednom ze tří přání obrací dívka, která se dostala se svým otcem na Medvědí ostrov, kde dostal pracovní úkol měřit na meteorologické stanici teplotu. Občas si přečíst knížku pro mládež neškodí, jak jsem zjistil v okamžiku, kdy otec vysvětluje dívce, že slovo „Arktida“ vzniklo z řeckého slova arktos, „medvěd“. Vrstva přirozeného světa se snoubí („vědecká“ rovina v románu je tou druhou) s poezií a mýtem, což můžeme ještě doložit souvislostí se souhvězdími Velké Medvědice a Malého Medvěda v blízkosti severního pólu (nahlédl jsem ještě do Wikipedie), k hvězdám April v románu rovněž zvedá zrak a pokouší se dle nich orientovat v okamžiku, kdy u ní dozraje rozhodnutí, že medvěda zachrání, když jej v člunu převeze do jeho domova, který ztratil tím, že ledovce v posledních několika letech daleko rychleji než dříve roztály a tak byla zvířeti odříznuta cesta zpět k jeho rodině.

Dívka, na kterou její otec v návalu práce (musí zastávat úkoly za jindy dva přítomné pracovníky) nemá čas, se vydá prozkoumat ostrov poté, když se jí zdá, že za okny chaty se objevil lední medvěd. Když jej po nějakém čase skutečně objeví, zjistí, že je kost a kůže, protože zde nemá žádný zdroj potravy, navíc je zraněný, když se mu do tlapy zařízl kus plastového odpadu (další ekologický motiv). S napětím sledujeme, zda se dívce podaří nejdříve ke zvířeti přiblížit a získat jeho důvěru poté, co mu předhodí ovesné sušenky namazané burákovým máslem, postupem času pak, zatímco obrovské zvíře postupně zkonzumuje takřka všechny zásoby ze sklepa, které mu April pravidelně nosí, dojde ke sblížení a můžeme číst, jak medvěd naopak zachraňuje dívku, která si vyvrtla kotník při přeskoku větší louže, když ji nechá, aby se vyškrábala na jeho hřbet, a odnese ji domů (to je nejspíš ta situace, kterou jsme viděli na úvodní ilustraci i na jiných místech vizuálně zajímavě upravené knihy, například na šedých či černých stránkách s dalšími ilustracemi, evokujících potemnělou atmosféru či dramatické okamžiky příběhu).

Podobně vzájemný či jako rovnocenný deklarovaný je vztah zvířete a člověka, když se jedenáctiletá April rozhodne, že Medvěda (nechá mu toto jméno) převeze na člunu a ten se, pochopitelně v obřích vlnách cestou ke Špicberkům převrátí, a záchranáři, kteří díky předchozímu telefonátu April s chlapcem Törem, který polárníky se svým otcem vezl na Medvědí ostrov, tuší, co se vlastně přihodilo, naleznou ledního medvěda s dívkou, která by se jinak utopila, v tlamě. Do příkrého protikladu se tu tak dostává snění a odhodlání April něco udělat (to je ono ekologické vědomí, které se nejexplicitněji projeví, když namítne kapitánovi, otce Töra, jenž chce odmítnout její přání dopravit „domů“ slovy, „A co s tím mám co společného?“, že společného s tím něco „máme […] my všichni“, protože „ty ledovce […] roztály kvůli nám všem“, s 237) s neochotou otce uvěřit tomu, co mu dcera chce na začátku sdělit, když ji argumentuje racionálně, že na ostrově nemůže žádný medvěd žít, protože ledovce mezi ostrovem a Špicberky roztály, „ani jeden“ a, sám drcený smutkem, ji napomíná, aby nefantazírovala, dokonce jej ani nepřesvědčí prázdný sklep (všechny zásoby snědl medvěd), představuje si, že si medvěda vymyslela, aby napravil to, že se jí dostatečně nevěnoval, jak jí na začátku šestiměsíčního pobytu sliboval.

Čtenářské napětí stupňuje čas, totiž nejen čas ubývajících zásob (hrozilo by, že nebudou mít co jíst), ale také čas ubývající do konce pobytu, v jednom okamžiku navíc zkrácený zprávou, že se otec bude moci vrátit dříve domů a nahradí jej jiní klimatologičtí pracovníci, což akceleruje Aprilino rozhodnutí. Samozřejmě je tu otázka, jak hodnotit vlastně rizikové jednání dívky, která mohla vybráním potravin pro otce a sebe oba ohrozit, navíc pak zoufalým pokusem o záchranu o medvěda i sebe na životě. Mladé čtenářky budou na jednu stranu zajisté strženy nadšením nad odvahou své vrstevnice, nemluvě samozřejmě o citlivě a obratně podsunuté didaktické stránce vzrušujícího příběhu (April například uklízí odpady na břehu ostrova), jak to také komentují i poznámky čtenářů (na www.databazeknih.cz, „Otevírá oči ohledně tání ledovců a respektu ke zvířatům. Zároveň to vůbec není infantilní nebo pohádkově zkreslující.“), na druhé straně jsou i názory, které připouštějí, že dětský čtenář bude knihu milovat, nicméně jednání dívky hodnotí jako „obrovskou chybu“.

Já sám nahlížím kromě idealizujících momentů, jejichž povahy jsou si – kromě ponoření se do dobrodružného světa literatury – samozřejmě i menší čtenáři vědomi, oceňuji některé momenty, které autorka knihy (mimochodem napsala také další se slovenským názvem Stratená velryba, vydanou v Bratislavě rovněž letos, 2023, v orig. Lost Whale, určenou pro ještě menší děti, od osmi let) rozebírá i v doslovu, například ohledně geografické orientace, existence klimatické změny, ale také klimatologie samotné, když také dává návody a internetové adresy, jak se věcí i dále zabývat, nebo třeba také – vedle snění a odvahy malé April – její postup při přípravě na cestu, když si udělá pečlivý seznam nejpotřebnějších věcí. Ale především tu je klíčový moment komunikace: komunikace člověka se zvířetem, když mu naslouchá a uvědomuje si, že mluví jiným „jazykem“, nikoli diskurzívním, komunikace mezi lidmi (vidíme ten problém i v té nejdrastičtější podobě dnešních válek), zde souvisejícími se vztahy v rodině, ale především v aktivní síle řeči. Ta je demonstrována od začátku, když medvěd při prvním setkání zařve, ale poté, když se podobně hlasitě naučí řvát i April, a konečně, jak to to autorka zmiňuje v závěru doslovu, v metafoře účinnosti jazyka–názoru, jenž by měl být dostatečně slyšen: „Pokud zařveme dostatečně nahlas, vím, že dokážeme mnohé zlepšit.“ Eo ipso optimismu při (a přes) vědomí tíživé reality pobytu člověka na této planetě.

https://www.databazeknih.cz/knihy/posledni-medved-520215

zdroje, které uvádí autorka v závěru knihy za doslovem
https://polarbearsinternational.org/
https://www.worldwildlife.org/

Hannah Goldová, Poslední medvěd, Argo 2023