Guy de Maupassant

Guy de Maupassant
někdejší seminárky studentů LG

Guy de Maupassant  (1850 – 1893), známý francouzský prozaik, realista přibližující se k naturalismu, přestože se Zolovým teoriím vysmíval. Můžeme ho také nazvat mistrem naturalistické novely a pesimistických románů. V jeho tvorbě se střetává symbolismus a impresionismus. Maupassanta můžeme rovněž uvést jako mistra umělecké zkratky. Na malé ploše novely nebo povídky dovede čtenáři přiblížit atmosféru a vystihnout psychologii svých hrdinů.

Literární kariéru zahájil povídkou Kulička, která vyšla v Zolově Sborníku protiválečných povídek (1880). Ve svých mistrných povídkách vykreslil postav z rodné Normandie, líčí příběhy z Prusko-rakouské války, jíž se sám účastnil jako voják, zážitky sportovní, milostné, popisuje i vysokou společnost. V jeho pozdější tvorbě se také u hrdinů setkáváme s chorobnými stavy, jimiž sám trpíval.

Ačkoli se sám pohyboval spíš ve vyšší společnosti, jeho hrdinové většinou pocházejí právě z té nižší. Chtějí se dostat někam výš, ne vždy ale poctivým způsobem. Autor je nekritizuje, spíš má pochopení pro jejich špatnosti a slabosti. Například neodsuzuje prostitutky a darebáky, ale hledá i jejich kladné stránky a důvody, proč dělají zrovna to, co dělají.

Děj je většinou zasazen do Maupassantovy současnosti. To znamená konec 19. století a blížící se přelom 19. a 20. století. Většinou je hrdinou mladý člověk, který hledá pravou, ne nutně dobrou cestu jak uspět a vést bezstarostný život. Jeho texty jsou založeny na pronikavém vidění. Chtěl, aby jeho příběhy představovaly kusy lidské existence vyrvané ze skutečnosti. Nechtěl analyzovat, jen popisovat a vyprávět. Trpěl úzkostí ze samoty a hrůzou před smrtí. Tragický pocit ze života se promítl už do jeho románové prvotiny Příběh jednoho života. Po zmíněné první povídce vytvořil během dalších deseti let na tři sta povídek, šest románů, tři svazky cestopisů a množství článků. V jeho románech najdeme zřetelné autobiografické rysy, rovněž i sžíravý obraz vysoké společnosti, pařížský svět novin a politiky

Romány:
Příběh jednoho života (1882)
Miláček (1885), vrchol románové tvorby
Petr a Jan (1888)

Miláček
Příběh mladého muže, který má rád společnost a ženy, zábavu vysoké společnosti. Sám však nemá na tento způsob života peníze. Jeho bohatá milenka ho začne vydržovat a tím nevědomky spouští koloběh jeho intrik a podlostí, které se mísí i s nehranou vášní. George Duroy je nevýznamný úředníček, který se přes své milenky dostává do stále vyššího postavení. Stává se čím dál víc cynickým a mocichtivým. Nakonec dosáhne savého cíle. Bere si dceru savé bývalé milenky, ale když vychází z kostela, přemýšlí – teď už baron DuRoy – jak se dostat ještě výš.

Kulička

Příběh mladé prostitutky, která v době prusko-rakouské války cestuje dostavníkem z Rouen do Dieppe. Jejími spolucestujícími jsou maloměšťáci, kteří jí opovrhují. Kulička je v nebezpečí zachrání, když je po vůli jednomu z vojáků, kteří dostavník přepadnou. Na další cestě se s ní ale „ctihodní“ občané odmítají bavit a považují ji za největšího špinavce. Zjišťujeme tak, že nejvíce nebezpečné pro svět‚ nejen Maupassantův) jsou nálepky ctihodných občanů, těch bezchybných ledových, přitom pokryteckých tváří, a nečekané zlo a nenávist, které v sobě mají, ale ve své povýšenosti si je ani neuvědomují.

Vášeň
Tato sbírka povídek je, jak už název napovídá, o lidských touhách a intrikách s nimi spojenými. V titulní povídce sledujeme příběh dvou lidí, které zpočátku poutá silná vášeň. Mužova touha však postupně ochabuje, ale žena, která ej starší, se s tím nehodlá smířit. Celý život tohoto muže vlastně citově vydírá. Jsme svědky bezmocnosti a bezradnosti způsobené vlastní nerozhodností. Cítíme úzkost z milencova odkládání rozchodu, když na konci zjistí, že mu tak utekl celý život. Další příběh vyobrazuje dilema muže, kterého svádí žena jeho nejlepšího přítele. Náhoda rozhodne za něj, ale kdyby jí nebylo, stal by se obětí své nerozhodnosti? A najdeme zde řadu dalších povídek s podobně zajímavými motivy.

Yvetta
Tato nerozsáhlá kniha vypráví o dívce, která je dcerou majitelky nevěstince. Yvetta je už skoro žena, ale zároveň ještě dítě. Neuvědomuje si, jak zlý je svět dospělých a že láska není vždy ta pravá, někdy ani opravdová. Přestože je to pohledná dívka, všichni ji berou jen jako dceru „madam“. Nikdo nechce ztratit svou prestiž tím, že si vezme dívku takového původu a postavení. Yvetta se však mylně domnívá, že se jí muži dvoří jako každé jiné dívce.
Příběh vnímáme z pohledu mladíka, který se večerů ve veselé společnosti také rád účastní a netají se tím, že má rád ženy a že se nechce nijak vázat. Postupně se dostává do blízkosti Yvetty a její matky. Yvetta se do něj zamiluje, ale on to bere jen jako prázdninový špás. Když se dívka pokusí o sebevraždu, mladý muž se rozhodne, že se s ní ožení. Nevíme, jestli ji miloval. Toužil po ní. Ale o opravdové lásce se v té chvíli hovořit nedalo. Bylo mu jí snad líto. Cítíme rovněž hořkost z tohoto rozhodnutí, je znát obava s toho, co právě slíbil.

Někdo by mohl namítnout, že všechny příběhy jsou vlastně stejné. Na to ovšem můžeme říci, že i mnoho dalších známých spisovatelů se v průběhu celé své tvorby pohybuje v rámci podobných témat, které také často vycházejí z jejich vlastního života. U Maupassanta tomu není jinak. Líbí se mi, že se nepovažuje za vševědoucího vypravěče, nechává čtenáři prostor, aby se mohl zamyslet, je-li konání hrdiny ve své podstatě dobré nebo zlé. Nedívá se na svět černobíle. Všude na nás číhají nějaká ale. Příběhy nejsou jednoplánové. Autor vždy odkryje něco, co obrání naše smýšlení o dané osobě a zase si musíme dávat věci dohromady úplně nanovo, aby nám pak vyšla alespoň částečná mozaika toho, jak to zřejmě bylo. Píše prostě o životě. Realisticky, se všemi zápory, zklamáními, tichými tragédiemi, kterých bychom si sami ani nevšimli.

Můžeme ale hovořit i o svěžesti, kterou možná autor cítil s blížícím se nástupem nového století, i o omšelosti, která čiší z prostředí století předchozího, tedy devatenáctého. Odhaluje nám radosti, trápení, vášeň i nenávist, které ale nepředkládá jako definitivní. Vždy jsou znát pochyby, nestálost, očekávání něčeho neurčitého. Dozvídáme se i historicky něco o Francii na přelomu století. O životě šlechty a zbohatlíků, lidí z ulice, o době velkých kabaretů, zábavy a koketerie snovou dobou, od které každý čekal něco jiného.

Maupassanta mám ráda, protože píše také o lásce. Ale ne sladké příběhy. Bere činy a vztahy tak, jak opravdu jsou a nutí nás zamyslet se nad tím, jak bychom se zachovali my, ještě dřív, než určitou osobu odsoudíme.

Irena Fialová