Gustave Flaubert / Salambo

Gustave Flaubert / Salambo
Vyřazeno

O téhle knížce jsem nějak věděl celý život, později věděl, že byla napsána Flaubertem jako reakce na skandál s Madame Bovaryovou, že je to jakýsi historický román z Kartága, ale to je tak všecko (možná jsem si hlavní hrdinku ještě dával do řady s jinými slavnými ženami ze starých dob, Kleopatrou či Salomé, tedy tou, co je zobrazována s hlavou Jana Křtitele, dokonce jsem ji v nesoustředěných myšlenkách pro podobné znění jednou zaměnil, než jsem se vzpamatoval…). Teď jsem ji objevil při přehrabování hromádkami zasutých knih a přemýšlel co s ní. Když jsem se pustil do četby, zjistil jsem že dát ji někomu dnes je problém, protože přestože tady je také silný erotický příběh, nicméně historický kontext, který nyní „lovím“ po článcích v anglické Wikipedii, a do kterého je celý příběh zasazen, respektive o který se autor na základě historiky Polybia opírá, je pro člověka, který má o punských válkách bídné středoškolské vědomosti jako já, by si musel pár věcí „nastudovat“, jako se ostatně přiznává i čtenářka na Databáziknih.cz, aby si ujasnil, kdo vlastně proti komu bojuje, kdo se proti komu vzbouřil atd. Samozřejmě je to pak s tím zázemím úžasné, rozevře se ten prostor, líčený francouzským spisovatelem ve formátu podobném americkým velkofilmům ze šedesátých let (tenkrát už to širokoúhlé plátno bylo zjevením), jak mně potvrzují už první stránky četby. Mám tu zkušenost s jiným literárním dílem, rozsáhlým románem Thomase Manna Josef a jeho bratří, k němuž, abych se vyznal v datech a jménech, jsem si vzal jako příručku speciální internetovou encyklopedii věnovanou tématu. A to poznání bylo úžasné.

A ještě mě napadla další souvislost onoho mého postoje k historii, který vychází z mé nekompetentnosti, totiž složitosti faktů (interpretace je pak další věc), například že ten král, kterého mám „zařazeného“ pod určitou číslovkou, je z jiného pohledu císař s „číslovkou“ jinou a původně nějaký vévoda opět s jiným titulem (a pořád jedna osoba, omlouvám se, že to říkám takhle polopatě): My si takhle tu historii zjednodušujeme do školních škatulek, aby byla uchopitelná, zatímco to ale děláme právě jen v tomto diskursu, zatímco přítomná skutečnost je naopak před námi v plné složitosti, a řekl bych v hektické současnosti je to ještě výraznější než dřív. Ale vlastně bychom na tu složitost měli být mentálně nastaveni. A je to podobné, jako se znalostí díla velkých autorů, jak jsem komentoval před pár dny či hodinami u Škvoreckého, z něhož jsem četl ta vrcholná díla snad všechna, a tváří v tvář dvacátému sedmému nebo kolikátému svazku, jehož editor hovoří o deseti svazcích jen esejí, a celkovém rozsahu sta svazků životního díla si znovu uvědomuju, že znám pět či deset procent onoho vrcholu ledovce (abych si přitáhl zase jinou teorii, tu s kterou přišel Hemingway, když komentoval své psaní) a devadesát procent nikoli (a ovšem, je otázka perspektivy, zda „musím“ číst také to ostatní nebo si řeknu, „kdo by to četl?“.

Tak, po té odbočce se vracím ke srovnání Josefa a jeho bratří a Salambo a musím konstatovat, že tu práci, kterou jsem si dal s kontextualitou hebrejsko-aramejsko-egyptských souvislostí v Mannově velkolepém díle, tady u Flaubertovy knihy asi nezopakuju, ale je jasné, že Salambo je v tuto chvíli pro mě kniha v kategorii „vyřazeno“. A pro základní orientaci si otevírám na anglické Wikipedii heslo MercenaryWar, tedy Žoldnéřská válka, kde je hned v úvodu tabulka válčících stran, na levé straně Kartágo s veliteli a vůdci Hamilcarem (Salambo je jeho literární dcera), Hanibalem (to je ale jiný než ten, co byl „před branami“, proto ho Flaubert přejmenoval) a Hannon, napravo vzbouřená armáda Kartága a africká města, a jména Spendius, Matho (jeden z mužů, kteří usilují o Salambo), čas 264–241 př. n. l., tj. první punská válka, tj. mezi Římem a Kartágem (zničeno Římany bylo až ve třetí punské válce). Na (rovněž anglické) stránce Salammbô je potom, jak to porovnávám s četbou, docela věrně popsán děj.

1. kapitola Hodokvas, líčení opulentní hostiny v Megaře, předměstí Kartága, v Hamilcarově paláci, otroci propuštění z vězení, objeví se Salambo a šeptá „Mrtví! Všichni mrtví!“. Spor, rvačka mezi mužem jménem Matho, Libyjcem s náhrdelníkem s měsíčním přívěskem a Narr Havasem, velitelem vojska z Numidie a Hamilcarovým hostem poté, co podá Mathovi sklenici plnou vína a on se z ní napije, což ve výkladu znamená nabídku ke svatbě. Narr Havas hodí oštěpem a zraní Matha. 2. kapitola V Sicce, žoldnéři odtáhli z Kartága, dorazí do svatého města Siccy. Tlustý malomocný muž Hannon, je poslán, aby jim vysvětlil, že Kartágo nemá žádné peníze a bude odkládat splácení svého dluhu.  Spendius se nabídne, že bude překládat pro armádu a překrucuje Hannonovu zprávu, aby proti němu poštval žoldáky. V kapitole 3. Salambo vybírám náboženskomagické momenty, totiž motiv sochy vztyčenou v chrámu na počest měsíční bohyně Tanit, což je nebezpečné, protože pohled na sochu je tak silný, že by mohl zabít (což se také na úplném konci projeví, totiž dotyk Zaimfu, závoje bohyně). Zmínka je už v předchozím textu o bohu Baalovi.

Pokračovat v líčení všech patnácti kapitol tady nebudu, pro ukázku či náznak fabule, kterou lze podrobněji vyčíst z anglické stránky Wikipedie, to bude stačit. Spokojím se s vyjádřením, že čtení díla provází opravdu silný pocit, a jakkoli se vlastně historickým románům docela vyhýbám (nikoli proto, že to bývají „tlustospisy“, ty mně naopak svým způsobem lákají), ale právě pro onu komplikovanost. I když vnímám onen intenzívní zážitek „přenesení“ do minulosti, který je dnes třeba zvýšené návštěvě hradu Trosek (vidím na ně ne sice přímo z domu, ale třeba už ze Zebína) poté, co jeho obraz byl použit do úspěšné počítačové hry Kingdom Come: Deliverance 2 (přidali tam ještě někdejší věže, jak jsem viděl v dokumentárním pořadu o ní v televizi).

Spíš budu přemýšlet, jakým způsobem „vyřadím“ tu knihu (mimochodem ve vydání s krásnými ilustracemi Jana Konůpka, překlad Jiří Konůpek). Ale přece jen několik stručných zmínek o oněch silných momentech, inspirovaných poznámkou jedné čtenářky, která se vyjádřila o krutosti války nesrovnatelné prý s druhou světovou válkou, o které četla dříve a která je proti těm punským ženský román (no trochu o tom pochybuju), nicméně opravdu, líčení slonů, vyzbrojených v některých částech těla sečnými zbraněmi a nadopovanými k zuřivosti a použitých jako zbraně je opravdu dost hrozná představa, stejně jako rozdupání svázaných zajatců v uličce, přes niž nechají přeběhnout slony, jinde pak třeba obraz hory poseté mrtvolami od úpatí po vrchol. Pak moment svatokrádeže pláště zaimf, chránící bohyni Tanit, který ukradli Spendius a Matho pro Salambo. Dále velkolepost vyjádřená řadou nahromaděných souřadných slov, tedy výčtem (enumerací) věcí, pokrmů, šperků, národů atd., související také s čilým provozem v místech děje, opulentními hostinami, také vojenských shromaždištích či jiných prostorech (např. kapitola Tažení). „Tu Hamilkar už nespoléhal na Republiku a vymáhal násilím od venkovského obyvatelstva vše, co potřeboval k válce: obilí, olej, dříví, zvířata a lidi.“ (s. 131) Líčení vojenských operací (Bitva na Makaru), krutost např. ohledně mrzačení otroků. A ovšem, jsou tu i poetická vyjádření. „A v pustině jeho života byla Salambo jako květina v puklině náhrobku.“ (s. 141) Postava učence Šabaharima, který nabádá Salambo, aby přinesla zpět zaimf. Divadelnost rituálů, náboženský a spirituální kontext osobností bohů, Tatina vs. Moloch (mj. také zobrazený v ilustracích), teď je otázka, zda je to Melkart (jeho jméno se v knize objevuje), jak mi napovídá Wikipedie, a to už bych byl na té cestě jako se zmíněným Thomasem Mannem. A také analýza agrese z úst Spediových, kdybychom si chtěli položit aktuální otázku po lidském chování.

Gustave Flaubert, Lidová demokracie, Praha 1962